24.8.2009, Hospodářské noviny
Jan Konvalinka Akademie věd ČR
Hlavním mezinárodním bojem současnosti není boj o ropu a energie, jak se to často píše – je to boj o mozky. Řada evropských a asijských zemí má velkorysé programy na nalákání nejlepších vlastních i cizích vědců zpět do vlasti. Moc se bojím, že naše země se tohoto zápasu nejen neúčastní, ale ještě si ani pořádně neuvědomila, že se nějaký koná.
O úniku mozků v souvislosti s českou vědou se mluví od samého začátku devadesátých let. Financování vědy šlo tehdy prudce dolů, hranice se otevřely. Kdo uměl současně číst, psát, počítat a anglicky, zmizel v cizině. Pamětníci nezapomenou na depresivní procházky po opuštěných chodbách ústavů Akademie věd, kde zůstávali jen největší nadšenci, případně ti, kteří výše zmíněné podmínky nesplňovali.
Je třeba říci, že odchod vědců do ciziny není jen negativní jev. Vědec musí nejpozději po získání titulu Ph.D. odjet na zkušenou na několik let na co nejlepší zahraniční pracoviště, aby získal nové nápady, naučil se nové metodiky a navázal kontakty. Zvláště přírodovědci mají to mimořádné privilegium, že to byli právě oni, kdo pravděpodobně jako první vstoupili do globálního světa – není divu, že princip webových stránek byl vymyšlen experimentálními fyziky pro sdílení vědeckých informací a vědecké ústavy byly u nás v Čechách propojeny počítačovou sítí se světem v dobách, kdy o internetu ještě nevěděl ani Ondřej Neff.
Biochemik nebo molekulární biolog z dobré laboratoře v Čechách nebo na Moravě se může ze dne na den sebrat a postavit k laboratornímu stolu v Londýně nebo Šanghaji a pokračovat v práci, kterou dělal doma. Díky znalosti „Lingua franca“ moderní vědy, angličtiny, jednotnému „jazyku“ přírodních věd a stále ještě slušné úrovni našich vysokých škol je po našich špičkových studentech ve světě velká poptávka.
V podobné situaci jsou u nás snad jen hokejisté, možná muzikanti – hlásí se ještě někdo? Lékaři jsou přece jen limitováni nutností nostrifikace diplomu a potřebou ovládnout jazyk a zvyky svých pacientů. U vědců se ale hodnost Ph.D. uznává bez potíží a dvoušroubovice DNA vypadá všude na světě stejně. Vědec je tedy mobilní pracovní silou, je těžké ho přilákat, velmi snadné ztratit. I tohle je riziko současné „reformy“ financování vědy a výzkumu: omezování financí může vyhnat ty, kteří mají kam odejít. Zůstanou ti, kteří tu šanci nemají – obvykle ti horší.
Jan Konvalinka
Autor je vedoucím biochemické laboratoře v Ústavu organické chemie a biochemie
cs 
