Proč takový název? Vlastně se jedná o metaforu odvozenou od dnešních znalostí fungování genetické informace. Snad z nich v dobách, kdy získáváme hlubší pohledy do fungování živých systémů, můžeme odvozovat i metafory, zvláště když mnohé dosud používané představují klišé tisíckrát opakovaná a odvozená od starověkých vzorů.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Ani v případě genetického kódu neexistuje rovnítko mezi tím, co by kód (chcete-li zákon) měl kódovat, a tím, co ve skutečnosti kóduje (čili uzákoňuje). Přepisy genetického kódu jsou totiž ve valné většině sestřihovány a sestřihy vzápětí znovu spojovány (chcete-li slepovány). Zásluhou sestřihu genetický kód rozšiřuje vlastní kódující kapacitu. Tedy i jeden gen může v důsledku slepování svých přepisů dát vzniknout až šesti novým produktům. Výsledkem neorganizovaného slepování by samozřejmě byl úplný zmetek nutně vedoucí k zániku živého organismu. Sestřih genetické informace je proto podroben mnohým kontrolním mechanismům, které ale zdaleka ještě neznáme. Přitom si zřejmě zachovává určitou plasticitu, již určují vnější faktory, jako je stres nebo zásahy poškozující genom, a vnitřní faktory, jako jsou pochody vedoucí k rozrůznění (diferenciaci) buněk.
Sestřih informace není tedy soudobým vynálezem médií – nalézáme jej i v živé přírodě. Zde však plní funkci rozšíření možnosti informační kapacity genetického kódu a otevírání cest k životně důležitým modifikacím a zřetelně přispívá k evoluci. Na rozdíl od toho mediální sestřih zpravodajství i komentářů má často opačný, omezující účinek a spíše vylučuje poznání příčin i následků konfliktů v lidské společnosti a jejich dosahů.
Současná mediální kultura tíhne k sestřihu. Zjednodušené postoje a tzv. „streight-forward“ postřehy dominují twiterům, tisku i televizi. Aby se zakryla myšlenková prázdnota a neznalost, tak se v komentářích nebo diskusích ještě přidá omáčka slov, ve které se poukazuje na některá pozitiva a zdůrazní se negativa oponentů. Ale na kořen problémů se raději nejde.
Sestřih zpravodajství a komentářů je vlastně plíživou cenzurou. Každopádně raději bych četl článek, z něhož by zbyl jen nadpis a pokračování na nepotištěném papíře s poznámkou cenzurováno. Takový postup by alespoň vedl k tomu, že by se mnoho zvědavých čtenářů začalo pídit, o čem takový článek pojednával. Samozřejmě jsou i horší formy cenzury, kdy škrtá cenzor a vlastně se o tom ani neví. Tím vynikala padesátá léta a období normalizace. Ale kolik je takových případů, v nichž podobným způsobem postupují i „nezávislí“ šéfredaktoři, aby vyhověli přání pana majitele listu?
Při vší této kritice nepopírám, že redakce mají právo, ba povinnost posuzovat věcnou stránku textu, jeho logickou stavbu i způsob vyjadřování.
V dnešním světě, kde státní útvary sdružují desítky milionů lidí, je nutno se ptát, kdo vlastně k obyvatelům takového útvaru může mluvit. Jednoduchou odpovědí jsou národní elity. Můžeme se i dále tázat, kdo to je a o čem by mohly mluvit? Elitami jsou ti, kteří se často objevují na obrazovce. Nezáleží tak mnoho na tom, co říkají, ale hlavně že o ničem nepochybují, hovoří souvisle a občas utrousí i nějaký vtip. Profesionálně jsou na roli elity nejlépe vyzbrojeni herci a baviči. Nejen u nás, ale i na blízkém nebo dalekém západě. Občas odkryjí i ožehavá témata a zesměšní některou vyčnívající hloupost. Elitou je tedy osoba spojující herectví a bavičství. Jakmile dojde k přesahu těchto aktivit a začne se uvažovat o příčinách problémů z poněkud širšího a hlubšího pohledu, nastupuje sestřih.
Profesionální armády se lehce mohou stát nástrojem moci vyvolených.
Byla vždycky demokracie sestřihová? I ve svých počátcích narážela demokracie na problém respektu k názorům, které nebyly většinové, ba někdy byly jen individuální, a přece postřehovaly často situace lépe než rozštěkaná většina. Topikálním příkladem bylo Sokratovo odmítnutí dobrodružné výpravy Athéňanů na ovládnutí Syrakus, které skončilo katastrofálním fiaskem této intervence. Stejně tak neohroženě tento velký myslitel vystoupil proti rozsudkům smrti nad vítěznými athénskými námořními veliteli u Arginůs odsouzenými za to, že se během tažení nevěnovali pohřbívání mrtvých. Rozchod velkých filosofů s demokracií byl vlastně způsoben tím, že v tehdejší demokracii nebyly vytvořeny podmínky, jak zajistit lidem znalým a přemýšlivým účast na veřejném životě. Bezbřehá demokracie má tendenci upadnout do demagogie, nejsou-li jasně nastaveny nezávislé pravomoci soudců a není-li pod sedativním vlivem fungujících zastupitelských a kontrolních orgánů opírajících se o názory znalců. Tak faktické zrušení doživotně voleného areopágu, který byl strážcem ústavy a chránil zákony, k němuž došlo za Efialta, vedlo k další nevyrovnanosti athénské demokratické vlády.
Nejjasněji vyzařují tyto problémy a jejich důsledky z děl Aristotelových, který získal nevelký, ale přesto jistý časový odstup od vzepětí i pádu demokracie v Athénách. Aristoteles uvažoval o spojení demokracie s aristokracií, něco jako aristodemokracii, která by dala významný hlas lidem vědoucím a současně by zachovala jejich lidovou kontrolu. Tato myšlenka ožila i v novověku a je různými, často nepříliš viditelnými způsoby uplatňována i v etablovaných demokraciích.
Karikatura převzatá z webových stránek International Endowment for Democracy.
Podíváme-li se okolo sebe, tak i fungující demokracie mají rysy aristodemokracie. Profesionální kontinuita ministerstev v Británii je zajištěna statutem vzdělaných a zkušených státních tajemníků, kteří neztrácejí své posty po volbách. Ve Spojených státech je situace jiná, administrativa se po volbách vymění, ale nutně ke svému fungování vyžaduje spolupráci sítě státních výzkumných organizací a středisek, která monitorují všechny nejvýznamnější události ve světě od infekčních onemocnění i ekologie až po ekonomický růst a stav veřejných záležitostí. K tomu se druží i na státu nezávislé univerzity a síť specializovaných agentur. Je tedy z čeho se učit, vybírat i získávat spolupracovníky pro státní správu. Že by takové podněty přicházely v úvahu též u nás, by znamenalo porušení naší suverenity opírající se o jalová hesla jako „Evropě to osladíme“. Tedy ne navrhovat, jak pomůžeme evropské integraci, nýbrž jen jalově povykovat. Jak každý, kdo prošel mezinárodní scénou a něco nového na ní uplatňoval, ví, respekt a suverénní postavení je výsledkem soustavného mnohaletého usilování i zápolení. To platí nejen pro specializované obory, ale i pro státní správu. Ale vykládejte to novopečeným „suverénkům“ čerstvě přišlým z újezdů nebo holčičkám a chlapečkům, kteří pro svou nevyzrálost před sebou mají jen vidinu úspěchu a bohatství za každou cenu.
Od sestřihové nebo ostříhané demokracie bychom se mohli obrátit k dalším problémům demokratické vlády.
Stojí snad za to zamyslet se i nad mocenskými pákami, které mohou vyvracet demokracii. Mezi ně určitě patří bezpečnostní agentury, jež u nás, jak jsem se doslechl, zaměstnávají 50 000 lidí školených v nejrůznějších formátech násilných zásahů, kterým se říká „ostraha“. Pokud je tento odhad správný, počet zaměstnanců těchto agentur převyšuje počet policistů. Kdysi, za mého mládí, se takové agentury zabývaly hlavně manželskou nevěrou a byly zdrojem dobrých vtipů. Dnes představují moc, která je využitelná i v politických bojích a může profesionálně rozkládat i struktury naší demokracie. Nazrává čas, aby se jim přistřihla křídla až po kořeny brků.
Podobně je tomu s profesionální armádou. Jak je jí dáno do vínku, poslouchá toho, kdo ji platí. Tak se lehce může stát nástrojem moci vyvolených. Velmi zřetelně se to ukázalo na vývoji demokratizačních hnutí v arabském světě, kdy egyptská neprofesionální armáda odmítla vystoupit proti obyvatelstvu, zatímco profesionální lybijská armáda křečovitě podporuje svého plukovnického chlebodárce. Pro demokracii, zvláště v menších exponovaných státech, má všeobecná branná povinnost svoje neza-stupitelné místo. Bez ní si nelze představit třeba Švýcarsko nebo Švédsko. Že by se taková občanská povinnost měla vést v jiném duchu, než jsme my starší již zažili, je nasnadě.
Demokracie je vládou lidu pro lid. A to je další čertovo kopýtko. Vraťme se opět do historie. První vlády se znaky demokracie nalézáme v malých státech závislých na výrobě a obchodu. Tam přirozeně vznikla vrstva světaznalých nezávislých obchodníků, z nichž jeden jménem Solon zrušením dluhů (seisechtia) a osvobozením jinak plnoprávných občanů, kteří se pro své dluhy stali otroky, nastartoval cestu k athénské demokracii.
V 17. století průmyslová revoluce spojená s požadavkem volného obchodu odstartovala liberalismus spojený se vznikem demokratických institucí. Že přímočarý liberalismus zvláště v pozdějších letech nezvládl problém chudoby, nadbytečného hromadění majetku, ale i volného obchodu lze na mnohých příkladech doložit.
I dnes, na začátku 21. století, žijeme v éře liberalismu a liberální demokracie. Přesto se pravidla hry oproti minulému století mění. Nadnárodní kapitál se stává rozhodující silou ve společnosti a podřizuje si čím dál širší okruhy činností, ovlivňuje i vzdělání a vědu. Ne vždy je to špatně, zvláště ne tehdy, když poskytuje podporu humanitárním cílům, vědě a vzdělání. Ale od momentu, kdy dojde k zasahování do nezávislosti soudců, policejního sboru, vysokých škol, Akademie nebo profesních a odborných společností, nelze připustit ústup nebo ústupky v jejich obraně.
Stejně je tomu i v případě státní správy a volených orgánů. Tady nemá co dělat volná ruka trhu, kupování a prodávání. Nesmí dojít k tomu, co rozložilo třeba římskou republiku a co ironicky vyjádřil Sextius ve vztahu k faktické Sullově diktatuře: „Správně pokládáš svěřenou úřední moc za svou vlastní. Vždyť sis ji koupil.“
Za poslední dvě dekády, kdy žijeme ve sféře západní společnosti, prochází ekonomika takovými zvraty, že lze právem pochybovat o její rozumné seberegulaci. Chybí-li seberegulace, musí nastoupit regulace naprogramovaná. Začínají si toho být vědomi odborníci odpovědní za ekonomiku i mezinárodní měnové organizace jako MMF. Volná ruka trhu vystihuje hokynářský kapitalismus, ale ne dnešní ruletový velkokapitalismus.
Nárůst moci nekontrolovaných finančních toků, hazardních obchodů a půjček musí být kompenzován kontrolní funkcí státní administrativy reprezentované vzdělanými, dobře placenými úředníky, kteří nemohou být libovolně propuštěni. To je alfa i omega tzv. „boje s korupcí“, která nejen užírá státní příjmy, ale také parazituje na společnosti v rámci finančního seskupení, kde uplácení a nedovolené prodávání firemních informací představuje další zdroje černých zisků. U nás to zatím není tak viditelné, ale podobné praktiky jsou odkrývány třeba v USA.
Ve své prostomyslnosti nemohu pochopit, jak může ministerský resort jako vnitro projít výměnou všech vedoucích pracovníků a za pár týdnů nový ministr provede novou výměnu. Představte si obdobnou praxi třeba na vysoké škole nebo ve výzkumném ústavu. Kdo by tam zbyl? Snad školník nebo vrátný. Pro další nábor pracovníků by se noví děkani nebo ředitelé museli obrátit už jen na seznamku.
Zdá se mi, že naše tzv. elity „úspěšně“ prohospodařují nadšení lidí pro vytvoření otevřené demokratické společnosti. Odrazem je výrazný pokles důvěry vládní garnituře i parlamentu.
I stabilnější demokracie, než je ta naše, stojí před problémem, kterak aktivovat lidi, aby se více a účinněji zabývali věcmi veřejnými. V době, kdy i vztahy mezi lidmi jsou v chronické krizi, je obtížné nalézat správná řešení. Nakonec asi nezbyde, než aby ony elity provedly „show-down“ čili vyložily karty a ukázaly, jak se hraje. Že to udělají samy, je nanejvýš nepravděpodobné. Snad k tomu dojde, až se lidé opravdu zaktivizují a vynutí si úplnější informace prostřednictvím alespoň části zastupitelů a vyžádají si z nich vyplývající důsledné změny. Jak opravdu demokracii nejen bránit, ale také uplatňovat by představovalo téma na další zamyšlení.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Česky
