Abicko  > 2008  > červen  > Recenze

Dějiny Albánie

V březnu 2008 vyšla dlouho očekávaná práce známého balkanisty a dlouholetého pracovníka Historického ústavu AV ČR, v. v. i., Pavla Hradečného, který byl nejvšestrannějším specialistou na balkánské dějiny ve své generaci. Zabýval se dějinami jihoslovanských zemí, Albánie i Řecka.

obrazek_k_clanku
Pavel Hradečný - Ladislav Hladký: Dějiny Albánie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008

Albanistika zůstávala autorovou prvotní doménou zájmu. Jeho záměrem v posledních letech bylo napsat první českou syntézu dějin této nepříliš geograficky vzdálené, přesto však pro průměrného českého čtenáře exotické země. Pavel Hradečný se na tento úkol svědomitě připravoval prakticky celý život. V 60. letech minulého století absolvoval studium albánštiny v Tiraně a stal se prvním a doposud jediným graduovaným historikem-albanistou. Bohužel, zákeřná nemoc mu znemožnila dovést svůj záměr do konce. Do poslední chvíle však nepřestával na knize pracovat. Do své smrti v červnu 2006 se mu podařilo dopsat dějiny do roku 1912 a v pracovní verzi dokončil dějiny poválečné hoxhovské Albánie. Torzo Hradečného díla dokončil při zachování jeho stylu i metodologických východisek Ladislav Hladký, který samostatně zpracoval období konstituování albánského státu a jeho vývoj mezi dvěma světovými válkami. Nejnamáhavější úkol čekal na spoluautora při zpracování nejednoznačného a složitého období druhé světové války. K završení Hradečného práce přispěli také Virgjil Monari s autorovou dcerou Pavlou Burdovou-Hradečnou, kteří pojednali vývoj albánské kultury ve 20. století, a František Šístek, který dovedl výklad dějin Albánie do bezprostřední současnosti.

Při výkladu albánských dějin musel autor řešit úkol jak zachytit dějiny Albánie před konstituováním samostatného státu v roce 1912. Hradečný logicky pojal albánskou historii jako dějiny albánského etnického prostoru. Po roce 1912 se soustředil výhradně na albánské státní teritorium s nutnými přesahy do Kosova, západní Makedonie a severního Epiru.

Hradečného pojetí je zcela originální. Vzhledem k úspěchu islamizace bylo nutné se zcela nově vypořádat s osmanským obdobím, které nelze pojednat jako jakýsi historický hiatus mezi středověkem a národním obrozením, ale jako organickou součást albánských dějin. Hradečný dobře vysvětlil mýtus Skanderbega a objasnil jeho skutečnou úlohu v dobovém dění i význam jeho kultu při vytváření moderního albánského národního a státního vědomí.

Originální etapou albánských dějin bylo období vlády Envera Hoxhy vrcholící dobrovolnou izolací země poté, co se hoxhistický režim postupně rozešel s titovskou Jugoslávií, Chruščovovým Sovětským svazem a maoistickou Čínou. Hradečný představuje ideologii Hoxhovy diktatury jakožto svéráznou syntézu ortodoxního marxismu-leninismu stalinské ražby inspirovaného maoistickou snahou o permanentní mobilizaci obyvatelstva a xenofobního nacionalismu.

Autorova práce je důstojným pendantem prací zahraničních odborníků na albánskou problematiku, jako jsou Peter Bartl, Tadeusz Czekalski, Bernd Fischer a Stavro Skendi, a na dlouhou dobu se stane zásadní syntézou pro každého zájemce o albánské dějiny a kulturu.

Tomáš Chrobák,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.