Prosinec 2011
Johannes Kepler
(27. 12. 1571 Weil-15. 11. 1630 Řezno)
Foto: Johannes Kepler
Rudolfínská doba přála nejen astrologům a alchymistům, ale také skutečným učencům k nimž patřil astronom Tycho Brahe a jeho mladší kolega Johannes Kepler.
Johannes Kepler, nejstarší ze sedmi dětí, se narodil 27. prosince 1571 v německém městě Weil der Stadt poblíž Stuttgartu. Dětství malého Johanna nebylo nijak idylické. V raném věku onemocněl černými neštovicemi a následkem nemoci byl celý život krátkozraký. Otec Heinrich se živil jako žoldnéř, měl výbušnou dobrodružnou povahu a o rodinu se příliš nestaral. Nakonec od rodiny odešel.
Matka Katharina byla popisována jako nepříjemná a vzteklá žena, nebyla vzdělaná, ale vyznala se v bylinách a lidovém léčitelství. V pozdějších letech byla dokonce obviněna z čarodějnictví, ale po mnoha strastech byla i za pomoci syna Johanna osvobozena.
Budoucnost malého Johanna možná ovlivnil neobvyklý úkaz, kterého byl se svou matkou svědkem. Bylo to v roce 1577 a na nebi pozoroval stejnou kometu, kterou v té době zkoumal a vědecky popsal Tycho Brahe.
Keplerovo školní vzdělávání začalo ve škole v Leonbergu, kde s rodinou bydlel.
Nadaného chlapce si všimli jeho učitelé a přeřadili ho do latinské školy.
Malý Kepler ve studiu našel své uplatnění i radost a těžce nesl, když ho rodiče na dva roky vzali ze školy, aby pomáhal při zemědělských pracech. Po tomto přerušení se Kepler do školy vrátil a v roce 1584 ji dokončil. Dále pokračoval na nižším semináři v Adelbergu a poté vyšším semináři v Maulbronnu a po čtyřech letech odešel studovat, už s titulem bakaláře, na bohosloveckou univerzitu v Tübingenu. Zde studoval mimo jiné i etiku, dialektiku, řečtinu, hebrejštinu, fyziku a později teologii. Zaujala ho hlavně matematika, geometrie a astronomie. Matematiku a astronomii na univerzitě přednášel Michael Mästlin, se kterým byl Kepler v kontaktu i v pozdějších letech a svěřoval mu své myšlenky pracovní i osobní. Na univerzitě se Kepler seznámil s Koperníkovou heliocentrickou soustavou, která ovlivnila jeho další vědeckou práci.
Studia Johannes Kepler dokončil s výborným hodnocením univerzitního senátu v roce 1591 magisterským titulem. Přesto na univerzitě ještě zůstal a dál pokračoval s radostí a svou příslovečnou pílí ve sudiu. Z univerzity ale musel nakonec definitivně odejít v roce 1594, protože byl přidělen jako učitel matematiky na gymnáziu ve Štýrském Hradci. Rysem doby ve které Kepler žil a pracoval bylo i to, že vedle sebe mohly v klidu existovat jak ryze vědecké myšlenky, tak i praktiky, které s vědou mnoho společného neměly. To vysvětluje fakt, že i učenec převyšující svou dobu, kterým Kepler byl, se živil sestavováním horoskopů.
Vyučování i astrologie však bylo pro Keplera hlavně zdrojem obživy, zatímco jeho hlavní zájem se soustřeďoval na psaní knihy o astronomii Mysterium cosmographicum, které roku 1596 vydal. Jeden výtisk také poslal věhlasnému astronomovi Tycho Brahovi, který měl sice ke knize výhrady, ale mladého kolegu pozval ke spolupráci do Prahy, kde na dvoře Rudolfa II. pobýval. Kepler pozvání hned nepřijal, ale když štýrský vévoda Ferdinand vydal příkaz, že všichni nekatoličtí duchovní a učitelé musí do 45 dnů opustit Štýrsko, přijal Brahovo pozvání a v roce 1600 přijel i se svojí ženou Barbarou(vzali se tři roky předtím) do nábožensky tolerantní Prahy.
Kepler s Brahem spolupracoval nejprve v Benátkách nad Jizerou a pak v Praze.
Spolupráce obou astronomů byla obtížná a krátká. V Praze dal Brahe Keplerovi za úkol studovat pohyb Marsu, což mu pomohlo k pozdějšímu zformulování zákonů pohybu planet. Tycho Brahe zemřel v říjnu roku 1601 a Kepler se stal jeho nástupcem u císařského dvora, Rudolf II. ho také jmenoval císařským matematikem. Keplerovi tak nastaly šťastnější časy a dařilo se mu i v osobním životě. V roce 1602 se mu narodila dcera Susann a později ješte synové Ludwig a Friedrich. Keplerovi sice v bídě nežili, ale na druhou stranu měl často Kepler potíže s vymáháním svého platu a jeho žena musela v domácnosti dost šetřit. Proto také dál sestavoval horoskopy pro různé osobnosti, mezi nimiž byl i Albrecht z Valdštejna.
V Praze také Johannes Kepler vyslovil dva ze svých tří zákonů: 1.Dráhy planet jsou elipsami, v jejichž společném ohnisku je Slunce. 2. Plochy opsané průvodičem planety za stejnou dobu jsou sobě rovny. Tyto zákony popsal ve svém díle Astronomia nova, které vyšlo v roce 1609.
Delší dobu měl rozepsanou práci o optické části astronomie. Kniha s názvem Astronomiae pars optica vyšla v roce 1604. K optice se ještě vrátil spisem Dioptrica z roku 1611.
Přestože Praha byla pro Keplera v mnoha ohledech přínosem, postihly ho zde však i osobní tragédie. V roce 1611 mu zemřel šestiletý syn Friedrich a za rok i Keplerova manželka Barbara. Následujícího roku se Kepler přestěhoval i se syny do Lince. Protože děti potřebovaly matku, rozhodl se Kepler najít vhodnou ženu a tu našel v Susanně Reuttingerové, s kterou se v roce 1613 oženil a založil tak novou rodinu, do které postupně přibyly další děti.
Svůj třetí zákon planetárního pohybu tedy objevil v Linci a uvedl ve svém díle Harmonices mundi v roce 1619.
Mnohaletou práci na Rudolfínských tabulkách, které umožňují vypočítat postavení kterékoli planety v kterémkoli okamžiku na tisíciletí dopředu nebo dozadu, dokončil v roce 1624. Tabulky také obsahovaly Tychonův katalog hvězd, logaritmické tabulky a zeměpisnou šířku a délku některých tehdejších velkých měst.
Po čtrnácti letech Kepler opustil Linec a po krátkém pobytu v Ulmu se přestěhoval do Zaháně ve Slezsku, kde měl Albrecht z Valdštejna své vévodství a kde díky němu panovala i náboženská tolerance.
Začátkem listopadu roku 1630 Johannes Kepler cestoval do Řezna, ale při nepohodlné a namáhavé cestě v sychravém počasí dostal horečky a jeho stav se po příjezdu do Řezna stále zhoršoval.
15. listopadu Johannes Kepler zemřel.
Kepler svůj život zasvětil hledání pravdy. Po celý život statečně čelil příkořím a překážkám. Jeho vědecké objevy a přesné výpočty jsou obdivuhodné dodnes a navíc se stal jedním se zakladatelů moderní astronomie.
V prosinci 2011 si připomeneme 440 let od narození tohoto význačného vědce a člověka.
Starší kalendária
Listopad 2011
Viktor Kaplan
(27. 11. 1876 Mürzzuschlag-23. 8. 1934 Unterach am Attersee)
Viktor Kaplan
Viktor Kaplan byl rakouský technik, vynálezce a univerzitní profesor.
Vynálezce turbíny nazvané po svém tvůrci se narodil 27. listopadu 1876 v rodině železničního úředníka v severovýchodním Štýrsku ve městě Mürzzuschlagu.
Technicky nadaný mladík studoval nejprve v letech 1888-1895 vídeňskou reálku a od roku 1895 strojírenství na Vysoké škole technické ve Vídni. Po úspěšném dokončení studia mladý inženýr Kaplan přijímá v roce 1901 místo ve strojírenské firmě Ganz & Co. v Leobersdorfu, kde pracuje na konstrukci spalovacího motoru. Za dva roky ze svého prvního místa odchází do Brna na Německou vysokou školu technickou, kde začal pracovat jako asistent u profesora Alfréda Musila. Zde se Kaplan v Ústavu nauky o strojích, kinematice a strojírenství zabývá konstrukcí a zdokonalováním vodních turbín. Významným rokem pro Kaplana byl nesporně rok 1909. Získává titul doktora technických věd na vídeňské technice, habilituje a také se žení s Margaretou Strasserovou s níž má později dvě dcery.
Pro svou práci na vývoji dokonalejší vodní turbíny získává od brněnské Vysoké školy technické sklepní prostory, které přebuduje na turbínovou laboratoř. Pro Viktora Kaplana nastává období intenzivní práce.
Během dne přednáší na brněnské technice a v noci se ve sklepě věnuje experimentům s vodní turbínou.
Vedle toho publikuje odborné práce. Kaplan chtěl hlavně vyřešit problém s hospodárnějším využitím energie vodních toků, které mají velký průtok a malý spád. Snaží se pro tento účel vylepšit Francisovu turbínu, ale nakonec zjišťuje, že musí jít jinou cestou. A tato nová cesta skutečně přinesla své ovoce v podobě zcela nového typu vodní turbíny. Nová turbína je vrtulová s menším počtem nastavitelných lopatek oběžného kola. Lopatky se daly za provozu natáčet a přizpůsobovat změněným průtokovým podmínkám. Toto opatření dovolovalo efektivně využívat i velmi proměnlivé vodní toky. Turbína měla lopatky ve tvaru lodního šroubu, což byl také Kaplanův objev. Nová turbína s osmi sty (!) otáčkami, byla Kaplanem vyvinuta v letech 1912-1913. Objev, který měl světový význam nevznikal snadno. Kaplan svoji turbínu vymýšlel ve skromných podmínkách bez finančních dotací, ale s maximálním nasazením a vytrvalostí. Kaplanova turbína sice spatřila světlo světa, ale jejího tvůrce čekají ještě velké těžkosti. Následovaly soudní procesy o přiznání Kaplanova prvenství, protože se našli lidé, kteří chtěli vydělávat na jeho myšlenkách a objevech.
Spuštění výroby turbíny zabránila první světová válka, takže první Kaplanova turbína byla firmou Storek v Brně vyrobena až v roce 1918. Turbína byla instalována v přádelnách v rakouském Velmu. Ve stejném roce byl Viktor Kaplan jmenován řádným profesorem.
Soudní spory a s nimi spojené boje o své duševní vlastnictví, finanční těžkosti a nervové vyčerpání podlomily Kaplanovo zdraví a v roce 1922 těžce onemocněl. Ze své nemoci, která zasáhla mozek se zotavoval dlouho, ale už se nikdy plně neuzdravil.
Jistého zadostiučinění se Kaplanovi dostalo v roce 1925, kdy byla uvedena do provozu jeho turbína, která v té době byla největší na světě, ve velké švédské hydroelektrárně Lilla Edet.
Viktor Kaplan získal dva čestné doktoráty; v roce 1926 na Vysoké škole technické v Praze a nedlouho před svou smrtí v roce 1934 na brněnské Vysoké škole technické.
Profesor Kaplan nakonec obhájil více než 280 patentů v řadě zemí a jeho turbíny se staly nejrozšířenějším typem vodních turbín na světě.
Viktor Kaplan odešel z místa profesora brněnské německé technické vysoké školy v roce 1931 do penze a vrátil se do Rakouska.
Zemřel v necelých 58 letech na mozkovou mrtvici, 23.srpna 1934 ve svém letním sídle.
V listopadu 2011 uplyne 135 let od narození tohoto vynikajícího vynálezce.
Kaplanova turbína - schéma
Říjen 2011
Tycho Brahe
(14. 12. 1546 Knudstrup, Dánsko-24. 10. 1601 Praha)
Foto: Tycho Brahe
Tyge Ottesen Brahe nebo v latinské formě jména Tycho Brahe, byl vynikající dánský astronom, který se významně zapsal i do české historie.
Tycho Brahe se narodil 14. prosince 1546 v dánském Knudstrupu u Helsinborgu
jako potomek starého šlechtického rodu. Jeho rodiče měli celkem dvanáct dětí a otec Otte před narozením nejstaršího syna slíbil svému bezdětnému zámožnému bratrovi, že mu svěří své dítě na výchovu. I když tohoto rozhodnutí po narození Tycha litoval, tak na druhou stranu se jeho synovi dostalo dobrého vychování a už ve dvanácti letech Tycho nastoupil na univerzitu v Kodani. Zde nejprve studoval v letech 1559-1562 řečnictví a filozofii, což byl předpoklad pro studium práv, která začal v roce 1562 na přání strýce studovat v Lipsku. Mladý Tycho Brahe sice začal studovat práva, ale současně zvedal hlavu k nebeským výškám. 21. srpna roku 1560 pozoroval Tycho s ostatními studenty částečné zatmění Slunce a tento den zřejmě rozhodl o jeho dalším osudu.
V roce 1565 se vrátil do Dánska, aby převzal dědictví po svém strýci. Dál se tedy mohl plně věnovat astronomii, matematice a chemii. V roce 1569 například navštěvoval v Lavigny přednášky českého astronoma, astrologa a matematika Cypriána Lvovického ze Lvovic. V německém Augsburgu, kde studoval chemii, pozoroval oblohu pomocí přístrojů, které sám navrhl.
Do Dánska se Tycho Brahe znovu vrací v roce 1571, po otcově smrti a zařizuje si zde observatoř. V následujícím roce se mu podaří objevit v souhvězdí Kasiopea supernovu a svůj objev popisuje v latinském spise De Nova Stella (O nové hvězdě). Tato událost vešla ve známost po celé Evropě a Brahe se tak stal známým astronomem. V dalších letech cestuje po Evropě a při korunovaci Rudolfa II. římskoněmeckým císařem roku 1575 v Řezně se seznamuje s českým učencem, který působil jako astronom, matematik a lékař, Tadeášem Hájkem z Hájku. V této době si ale dánský král Friedrich II. přeje mít Braha u sebe a aby ho ve vlasti udržel věnuje mu kromě renty i ostrov Hven. Na ostrově nechá Brahe postavit observatoř a pojmenuje ji Uraniborg. Kromě observatoře zde byla i alchymistická laboratoř, mechanická dílna, sklárna, papírna a mimo jiné i knihovna. Na Hvenu se Tycho Brahe jednadvacet let věnoval studiu oblohy a usiloval při tom o co největší přesnost svých pozorování. K tomu mu sloužily mnohé přístroje jako kvadranty, astroláby a sextanty, které sám zkonstruoval a zdokonalil. Uraniborg se stal útočištěm mnoha učenců té doby. Na základě nesčetných pozorování - vše bez dalekohledu, který tehdy ještě nebyl vynalezen - zde Brahe dokončil svůj model sluneční soustavy. Nepřijal Kopernikovu soustavu a tvrdil, že Země stojí uprostřed vesmíru, kolem ní obíhá Slunce a Měsíc a kolem Slunce se otáčí zbylé planety: Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.
Bádání na ostrově Hven však prakticky skončila smrtí krále Frederika II. Brahe se sice dál věnoval astronomii, ale už ne za příznivých podmínek jako za Frederikova života. Postupně mu byly odnímány finanční zdroje a nakonec ho intriky a nepřátelství nového panovnického dvora přinutily opustit rodné Dánsko. K celkové nedobré atmosféře přispěly i urážky šlechty, které se dotýkaly neurozenosti jeho ženy Kristiny. V roce 1597 Brahe opouští Dánsko. Při pobytu ve Wandsberku v Německu ještě stačí vydat v roce 1598 svou práci s obrazy svých přístrojů nazvanou Mechanika. V roce 1599 Brahe přijímá na přímluvu svého přítele Tadeáše Hájka z Hájku pozvání císaře Rudolfa II. na jeho dvůr a tím začíná jeho pobyt v Čechách.
Nejprve pobýval v Praze, ale později mu císař poskytl jako svému dvornímu astronomovi pobyt na zámku v Benátkách nad Jizerou. Zde chce Brahe vybudovat nový Uraniborg, ale slávy toho původního už nedosáhl. Roku 1600 začíná spolupráce dvou významných astronomů – Braha a Johannese Keplera. Ač byli oba vědci hodně odlišní, přesto byla jejich spolupráce přínosem v astronomickém světě.
Rudolf II. chce mít svého hvězdáře při ruce a tak se Brahe opět stěhuje do Prahy.
Astronomie prostřednictvím Tychona Braha mohla být ještě více obohacena novými objevy a poznatky, ale konec všem nadějím učinil 24. říjen roku 1601. Toho dne v necelých pětapadesáti letech Tycho Brahe nečekaně zemřel. I když legendy o příčině jeho smrti kolují dodnes, jisté je to, že jeho předčasným odchodem věda ztratila geniálního astronoma a matematika, který svým neúnavným bádáním a přesným pozorováním předčil svou dobu a jeho jméno se vyslovuje s obdivem dodnes.
Stěžejní Braheho dílo Astronomická progymnasmata vyšlo až po autorově smrti, v roce 1603. Tycho Brahe je pohřben i se svou manželkou v Praze v Týnském chrámu.
V říjnu 2011 uplyne 410 let od úmrtí slavného astronoma.
Září 2011
Jan Svatopluk Presl
(4. 9. 1791 Praha-6. 4. 1849 Praha)
Kopretina, šeřík, daněk, morče, kolibřík, draslík, hliník jsou české názvy rostlin, zvířat ptáků a chemických prvků, které dnes běžně používáme. Ale za toto dnes samozřejmé názvosloví vděčíme českému přírodovědci Janu Svatopluku Preslovi.
Jan Presl, druhé jméno Svatopluk přijal jako výraz vlastenectví později, se narodil 4. září 1791 v Praze. Jeho otec byl zámožný špendlíkářský mistr a se svou ženou Terezií měl celkem šest dětí. Jan a jeho bratr Karel byli nejmladšími.
Jan studoval piaristické gymnázium a když mu bylo třináct let, zemřel mu otec.
Pan Presl se tedy nikdy nedozvěděl, že ani jeden z jeho synů nepřevzal jeho prosperující živnost, a že se oba synové vydali na zcela odlišnou životní dráhu.
Jan Presl gymnázium dokončil v roce 1807 a pokračoval ve studiu filozofie a medicíny. Věnoval se také studiu francouzštiny, angličtiny, ruštiny, polštiny a chorvatštiny, což se mu dále v jeho práci hodilo. Botanika Presla zaujala už v dětství, stejně tak i jeho mladšího bratra Karla a společně také ještě za studií vydali herbář s vylisovanými rostlinami. V roce 1816 Jan Presl dokončil studia medicíny na pražské lékařské fakultě, byl promován doktorem lékařství, ale lékařem se nikdy nestal. Medicínu studoval hlavně proto, že při tomto studiu nabyl přírodovědecké vzdělání. Po studiích v roce 1819 krátce učil přírodopis na lyceu v Olomouci, ale už v roce 1820 byl jmenován profesorem zoologie a mineralogie na pražské lékařské fakultě. Roku 1819 bratři Preslové vydali rozsáhlé dílo o české květeně s názvem Flora Čechica, kde bylo shromážděno 1498 rostlinných druhů a i když text byl ještě psán latinsky a pouze předmluva česky a latinsky, tak Presl touto prací položil základy českého botanického názvosloví. Presl na novém českém názvosloví pracoval celý život a právě při této činnosti čerpal ze svých jazykových znalostí. Nová jména rostlin čerpal ze staré češtiny nebo ze slovanských jazyků.
Jan Svatopluk Presl byl také upřímným vlastencem. U Preslů se scházeli vlastenci, mimo jiné i Josef Jungmann a společně diskutovali o českém vědeckém názvosloví. Presl se také podílel na přípravách k založení pozdějšího Národního muzea.
V roce 1820 začíná Presl vydávat Rostlinář, což je nejrozsáhlejší Preslova práce. Od roku 1821 je Rostlinář, který byl v sešitovém vydání vydáván do roku 1835, ilustrován samotným Janem Preslem.
V Rostlináři je botanická terminologie zdokonalená a rozšířená. Další práce týkající se botaniky jsou dvousvazkový Wšeobecný rostlinopis (1846) a Počátkowé rostlinoslowí (1848).
Jan Presl se též ujal vydávání prvního česky psaného vědeckého sborníku Krok.
Od roku 1821, kdy časopis založil, pracoval jako redaktor, editor, autor a překladatel převzatých odborných článků.
Preslův zájem se neomezoval jen na botaniku. V roce 1828 vydává první díl Lučby čili chemie zkusné, v roce 1835 díl druhý. Zde vypracoval českou chemickou terminologii a názvy prvků jako je kyslík, draslík, a vodík nám dnes připadají zcela běžné a samozřejmé.
Některé navrhované názvy jako například logicky znějící vodník (vodík), solík (chrom), kazík (fluor), nebo hezky znějící nebesík (uran) se neujaly. Presl kromě odborného názvosloví vypracoval i názvoslovnou soustavu všech chemických sloučenin.
O šíři vědomostí Jana Presla svědčí i práce z dalších oborů. Zabýval se tvorbou českých výrazů pro geologii a paleontologii, je autorem českého názvu pro zeměkouli, žulu, břidlici a mnoho dalších.
V roce 1834 vydává další odbornou práci s českou terminologií, tentokrát věnovanou zvířatům s názvem Ssavectvo. Zrodilo se tak pojmenování třeba pro myš domácí, daňka, nebo sviště.
Minerálům a nerostům se věnuje ve spisu Nerostopis čili Mineralogie s Atlasem krystalů z roku 1837.
Tento všestranný vědec stál i u zrodu českého názvosloví pro techniky a příbuzné obory.
Jan Svatopluk Presl byl bezesporu jednou z největších osobností české vědy devatenáctého století s přesahem do dnešních dnů. Tento nenápadný vědec, který se plně věnoval své vědecké práci a vlastní prospěch mu byl cizí, odevzdal české vědě a českému národu bohatství doslovné i obrazné.
Tvůrce české odborné terminologie nejen pro přírodovědce, zemřel v necelých 58 letech, 6. dubna 1849 v Praze.
V září 2011 uplyne už 220 let od jeho narození.
Srpen 2011
Ernest Rutherford
(30. 8. 1871 Nelson, Nový Zéland-19. 10. 1937 Cambridge)
Foto: Ernest Rutherford
Anglický fyzikální chemik Ernest Rutherford, který ve svých šedesáti letech získal od anglického krále Jiřího V. titul lord of Nelson, se narodil 30. srpna 1871 na Novém Zélandu nedaleko města Nelson. Jeho otec byl farmář původem ze Skotska a matka pocházela z Essexu v Anglii. V rodině bylo celkem dvanáct dětí. V roce 1883 se rodina přestěhovala do Havelocku, zde Ernest chodil do školy a poté pokračoval v letech 1887 až 1889 ve studiu na Nelson College. Díky velkému talentu se mu podařilo získat stipendium a tak mohl pokračovat v letech 1890 až 1894 na univerzitě v Christchurchu. Zde studoval matematiku, fyziku, latinu, angličtinu a francouzštinu. Už na vysoké škole pracoval na výzkumech v oblasti elektrických technologií. V roce 1895 odjel do Anglie na tříleté postgraduální studium do Cavendishovy laboratoře na univerzitě v Cambridgi, kde pracoval pod vedením fyzika Josepha Johna Thomsona (pozdější nositel Nobelovy ceny za fyziku). Poté odjel do Kanady a v Montrealu, už jako profesor fyziky, přijímá místo vedoucího katedry na McGillově univerzitě.
Rutherford působil také na univerzitě v Manchesteru a nakonec se v 1919 vrací zpět na univerzitu do Cambridge, kde jako profesor experimentální fyziky zůstane do konce života. V Cambridge se také ujímá vedení Cavendishovy laboratoře.
Ernest Rutherford se ve své vědecké práci soustředil hlavně na zkoumání radioaktivního záření a radioaktivity. Na konci 19. století zjistil, že radon, což je vzácný radioaktivní plyn, který vzniká při radioaktivním rozpadu radia, je prvkem s největší radioaktivitou.
Při svých výzkumech spolupracoval s pozdějším nositelem Nobelovy ceny za chemii radiochemikem Frederickem Soddym. Zkoumali také vlastnosti radonu a pozorovali samovolnou přeměnu jednoho chemického prvku v druhý.
Usilovná vědecká práce věnovaná studiu radioaktivity se v roce 1908 odrazila v ocenění, které je pro vědce nejcennější. Ernest Rutherford získal Nobelovu cenu za výzkum a práce v oblasti transmutace prvků a chemie radioaktivních látek.
V roce 1911 Rutherford publikoval nový planetární model atomu. Zjistil, že atom obsahuje jádro, kolem kterého obíhají elektrony.
Další Rutherfordův objev v roce 1919 spočíval v tom, že při ostřelování atomů dusíku částicemi alfa vznikne atomové jádro izotopu kyslíku a uvolní se částice, kterou Rutherford nazval proton, podle řeckého protos - první. Byla to první umělá přeměna jednoho prvku na jiný a také první uměle vyvolaná jaderná reakce. Splnil se tak sen dávných alchymistů o transmutaci hmoty.
Ernest Rutherford, jeden z největších novodobých vědců, byl členem a nakonec i prezidentem Královské vědecké společnosti v Londýně a také čestným členem řady akademií věd ve světě. Byl nositelem mnoha ocenění, včetně už zmíněného povýšení do šlechtického stavu.
Během svého života přednášel na různých univerzitách ve světě a také na rodném Novém Zélandu, na který nikdy nezapomínal.
V Cavendishově laboratoři, kde byl ředitelem a která se pod jeho vedením stala významným pracovištěm jaderného výzkumu, pracoval s mladými spolupracovníky, z nichž se později mnozí prosadili na poli vědy a jeden z nich, fyzik James Chadwick dostal v roce 1935 za objevení neutronu Nobelovu cenu.
Rutherford vedl i rodinný život. V roce 1900 se oženil s Mary Newton a v roce 1901 se jim narodila jediná dcera Eileen Mary, která se v roce 1921 provdala za britského fyzika a astronoma Ralpha Fowlera a zemřela předčasné v roce 1930 po porodu svého čtvrtého dítěte.
Otec jaderné fyziky sir Ernest Rutherford zemřel nečekaně 19. října 1937 po operaci pupeční kýly. Je pohřben ve Westminsterském opatství vedle J. J.Thomsona.
Silně radioaktivní kovový prvek objevený v roce 1969 byl na počest jaderného fyzika Ernesta Rutherforda definitivně pojmenovaný v roce 1997 rutherfordium.
30. srpna 2011 uplyne od narození zakladatele jadené fyziky už 140 let.
Červenec 2011
Nikola TESLA
(10. 7. 1856 Smiljan-7. 1. 1943 New York)
Jméno jednoho z nejvýznačnějších elektrotechniků všech dob se zapsalo do dějin vědy a techniky plným právem. Jeho jméno nese i fyzikální jednotka magnetické indukce.
Jeho jméno je Nikola Tesla.
Nikola se narodil 10. července 1856 ve vesnici Smiljano na území dnešního Chorvatska v srbské rodině. Otec Milutin byl pravoslavný duchovní a matka Djuka, na kterou pozdější vynálezce vzpomínal jako na schopnou a statečnou ženu, pocházela z významné srbské rodiny. Teslovi kromě Nikoly měli ještě syna Daneho a tři dcery.
Dane se ale roku 1864 smrtelně zranil při pádu z koně. Rodinu tato tragédie velmi poznamenala a sama událost a sklíčené rodinné prostředí se odrazilo i na osobnosti vnímavého Nikoly. Zanedlouho po Daneho smrti se rodina přestěhovala do nedalekého Gospiće. Po skončení obecné školy v deseti letech nastoupil mladý Nikola na nižší reálku a už tady se zajímal o elektřinu a prováděl různé experimenty.
Roku 1870 začal studovat Vyšší reálné gymnázium v Karlovaci. Zde na něho silně zapůsobily názorné demonstrace, které předváděl učitel v hodinách fyziky. Mladý muž měl už jasnou představu, že chce studovat techniku. Ale otec Milutin chtěl, aby syn šel v jeho stopách a stal se knězem. Ještě při studiu v Karlovaci Nikola onemocněl malárií a když se uzdravil, tak se zanedlouho nakazil cholerou, která vypukla v Gospići. Průběh nemoci byl těžký a zdálo se, že chlapec vůbec nepřežije.
V této situaci Nikola otce požádal, aby mu dovolil studovat techniku, když se uzdraví a otec ve snaze synovi ulehčit slíbil, že až se uzdraví půjde studovat vysněnou techniku. Mladý Tesla se po otcově slibu skutečně začal uzdravovat. Po uzdravení nastoupil na Polytechnickou školu ve Štýrském Hradci a byl nejenom velmi nadaným, ale také pilným studentem. Mimo jiné studoval aritmetiku, geometrii, teoretickou a experimentální fyziku, analytickou chemii, mineralogii, strojírenství, ale také angličtinu a francouzštinu, o šíři jeho zájmů a nadání svědčí i to, že ovládal asi devět světových jazyků. V době studií se začal zabývat myšlenkou, že by šel sestrojit motor na střídavý proud bez pomoci komutátoru. Ale Teslův profesor Pöschl se o myšlence sestrojit motor na střídavý proud bez použití komutátoru vyjádřil v tom smyslu, že to není možné a že je to stejně nesmyslné jako vyrobit perpetuum mobile.
Tesla sice Polytechnickou školu v Rakousku nedokončil, ale přes různé peripetie od roku 1880 pokračoval ve studiu v Praze na Univerzitě Karlo-Ferdinandově. Zde dlouho nepobyl, na konci letního semestru z univerzity odešel, ale jak sám později přiznal, právě v Praze udělal hodně pro další výzkum v otázce střídavého proudu.
Mezitím Teslovi zemřel otec a mladý Tesla se musel začít sám živit. Začátkem roku 1881 se stěhuje do Budapešti a začíná pracovat v Ústředním telegrafním úřadu.V této době představil svůj první objev - zesilovač v telefonu, což byl předchůdce reproduktoru. Dalším objevem byl vynález rotujícího magnetického pole, které se dá prakticky využít. Další vynálezcovy kroky vedou do Paříže a roku 1884 připlouvá lodí do Spojených států. V New Yorku se setkává s Thomasem Alvou Edisonem a začne u něho pracovat. V Edisonových laboratořích Tesla pracuje skutečně naplno, jeho obvyklá pracovní doba začíná v půl jedenácté dopoledne a končí v pět hodin ráno.
Pracuje také na nových typech strojních zařízení, kterých navrhne 24.
Teslova výkonnost je obdivuhodná, jeho objevy a vynálezy posunuly hranice ve fyzice a elektrotechnice. Přes veškerou práci, ale Tesla stále myslí na vynalezení indukčního motoru na střídavý proud. Od Edisona však nakonec odchází. Uvádí se, že mu Edison nevyplatil slíbenou odměnu za vykonanou práci, ale také to, že tito dva géniové odlišných povah i názorů na moderní fyziku nemohli trvale pracovat vedle sebe. Během času, který Tesla u Edisona strávil, dokončil svá studia a dále pracoval na vylepšení obloukových lamp, regulátorů, dynam a komutátorů na stejnosměrné stroje.V roce 1885 si Nikola Tesla podává první patent na vylepšenou obloukovou lampu. Lampa svítila rovnoměrně a neblikala. A následují další patenty mimo jiné na zdokonalený komutátor.
V New Jersey spoluzakládá elektronickou společnost „Tesla Electric Light&Manufacturing Company“. Po krizi v podobě finanční a lidské, kdy ho jeho společníci podvedli a zklamali nastává 15.květen 1888 a Teslova památná přednáška o motoru na střídavý proud. Po tomto úspěchu se začíná blýskat na lepší časy a vynálezce se spojil s Westinghousovou společností, pro kterou rok pracoval. Westinghous s Teslou uzavřel dohodu a začal jeho vynálezy na principu střídavého proudu uplatňovat ve výrobě. To byl značný posun nejen v Teslově životě, ale i v dalším směřování elektrotechniky. V roce 1889 odjel Tesla zpátky do New Yorku a zakládá zde novou laboratoř. V následujících letech byla na Niagarských vodopádech postavena vodní elektrárna na základě Teslova vícefázového systému střídavého proudu.
Nikola Tesla své práci obětoval i svůj osobní život. Nikdy nezaložil rodinu, protože by ho odváděla od práce, která se pro něho stala posláním. Peníze pro něj nebyly důležité a také na rozdíl od jiných, kteří se přiživovali na jeho práci, nezbohatl. Měl stále plnou hlavu svých vynálezů, které měly a mají velký význam pro celé lidstvo. Dokonce začátkem 20. století předpověděl bezdrátový přenos dat a obrazu. Zůstaly po něm stovky patentů. Navrhl dokonce jakéhosi předchůdce dnešní helikoptéry, nazývaného letadélko.
Nikola Tesla vzdělaný a výjimečný člověk, jehož myšlenky o vývoji techniky mířily daleko do budoucnosti, zemřel osamocen v šestaosmdesáti letech v hotelovém pokoji v New Yorku 7. ledna 1943.
V červenci 2011 uplyne 155 let od narození této mimořádné osobnosti.
S Teslovým jménem jsou spojeny výrobky dodnes - reproduktor
Červen 2011
George STEPHENSON
(9. 6. 1781 Wylam-12. 8. 1848 Chesterfield)19. století bývá nazýváno stoletím páry. Ale je to též století mohutného rozvoje průmyslu, různých vynálezů a objevů v mnoha oborech lidské činnosti. Pokrok se výrazně projevil i v dopravě. Tu železniční značně posunul dopředu anglický vynálezce George Stephenson.
Foto: George Stephenson
Narodil se 9. června 1781 v hornické vesničce Wylamu do chudé rodiny, kde bylo celkem šest dětí. Georgův otec pracoval jako topič na dole. Na nějaké školní vzdělávání nebylo ani pomyšlení a malý chlapec se musel zapojit brzy do praktického života. Jeho prvním zaměstnáním bylo odhánění krav od dřevěných kolejí koňské dráhy. Dlouho neuměl číst ani psát a poprvé se podepsal ve svých devatenácti letech. Dalším zaměstnáním, kterým Stephenson prošel, byla práce strojníka u čerpadel. Mladý George se pohyboval v blízkosti strojů a chtěl je více poznávat a třeba i vylepšovat, ale k tomu je potřeba vzdělání.
Po večerech a ve svém volném čase se učí číst a psát. Také se ožení a v roce 1803 se mladým manželům narodí jediný syn Robert.
Stephensona stále zajímají stroje a protože se dále vzdělává je ve svém okolí známý jako člověk, který si dovede s porouchanými stroji poradit.
Osobní život ale Stephensonovi připravil ránu, když mu zemřela jeho mladá žena Fanny a on se musel sám postarat o malého syna a o otce, který přišel při nešťastné náhodě při práci o zrak. Aby rodinu uživil, přivydělával si také opravami bot a starých kabátů.
Rok 1812 byl pro budoucího vynálezce důležitý; přijal místo hlavního strojního mistra uhelných dolů v Killingworthu. Zde v roce 1814 sestavil svoji první parní lokomotivu, kterou pojmenoval Mylord, ale nakonec ji přejmenoval na Blücher. Lokomotiva vážila čtyři tuny a mohla táhnout osm vozů s nákladem 30 tun uhlí a jela rychlostí 5-6 km/h. Používala se na killingworthské důlní draze při přepravě uhlí. Stephenson se s prvním úspěchem nespokojil, ale dál pokračoval ve vývoji dalších a technicky dokonalejších strojů.
Talent, píle a touha po vzdělávání byla u Sephensona obdivuhodná. Lokomotivy jezdí po kolejích a právě na ně se dále upřela Stephensonova pozornost. Musel nahradit stávající litinové kolejnice, které často praskaly, kolejnicemi kovanými. Přitom se sám naučil železniční stavitelství. Stephensenův syn Robert začal studovat na univerzitě a svému otci předával to, co se na přednáškách naučil. Ze syna se stal výborný konstruktér lokomotiv a železniční stavitel a mohl tak spolupracovat se svým otcem na jeho stavbách.
Stephensonovou zásluhou je také to, že se železniční koleje začaly pokládat na pražce.
Další úkol, který před Stephensonem vyvstal, byla budoucí dráha, která by vedla mezi městy Stocktonem a Darlingtonem. Odborníci preferovali vzdálenost mezi městy překlenout vodními kanály, kterými by se dopravoval náklad. Tak proti sobě stála dvě protichudná řešení dopravy- průplavy nebo železnice. Parlament, který ve věci rozhodoval, dvakrát zamítl železniční variantu, nakonec ale Stephenson dostal možnost první veřejnou železnici na světě vybudovat. Domluvil se na spolupráci s obchodníkem Edwardem Peaseaem a s dalšími společníky založil společnost Stockton&Darlington Railway Company se sídlem v Newcastlu, kde se vyráběly lokomotivy.
Práce na nové trati byla velmi náročná. Nastalo 27. září 1825 a na čtyřicetikilometrovou trať vyjíždí nová lokomotiva Active (později přejmenovaná na Locomotion), která táhne celkem dvanáct vozů s nákladem a také salonní vůz s názvem Experiment ve kterém jelo představenstvo společnosti a další nákladní vozy s dalšími cestujícími.
Další nová trať měla spojit Liverpool s Manchesterem. Krajina mezi oběma městy ale byla pro stavbu krajně nevhodná. Byly zde říčky, údolí a bažiny. Po mnoha bojích, které nakonec končí v Londýně před sněmovním výborem, George Stephenson se svou železnicí vyhrál. Krajinu kolem budoucí trati mění mosty, viadukty, tunely.
A pak přišel 1. říjen roku1829. Pět různých lokomotiv bude mezi sebou soutěžit a která zvítězí, bude vybrána pro novou trať. Je mezi nimi i Stephensonova Raketa, na které se jako konstruktér velkou měrou podílel i Robert Stephenson. Vyhrála. V Rainhillu na rovném úseku mezi Manchesterem a Liverpoolem, kde se zkouška lokomotiv konala, přinesla Raketa svému tvůrci s maximálně dosaženou rychlostí 47 km/h historické vítězství. Začala tak doba parních lokomotiv.
George Stephenson postavil ještě další železniční cesty a zasadil se i o další zdokonalování na železničních tratích. Podle jeho příkladu se stavěli železnice i za hranicemi jeho rodné Anglie.
Otec železnic, za kterého bývá Stephenson právem považován, zemřel 12. srpna 1848.
V červnu 2011 uplyne 230 let od jeho narození.
Květen 2011
Klíč Karel Václav
(30. 5. 1841 Hostinné-16. 11. 1926 Vídeň)
Historii tisku ovlivnil Němec Johann Gutenberg, který vynalezl knihtisk, ale další slovo už měli Češi. Alois Senefelder vynalezl techniku litografie, ze které se později vyvinul ofset, český malíř Jakub Husník zdokonalil světlotisk a opět malíř Karel Václav Klíč vynalezl heliogravuru (klíčotypii) a hlubotisk.
Klíč se narodil 30. května 1841 v Hostinném. Dětství neměl zrovna jednoduché, maminka mu brzy zemřela a otec přišel o práci v místní papírně, takže musel dát synka na výchovu k cizím lidem. Tam se také stalo, že ho někdo upustil na zem a pádem si zlomil nohu. Na pravou příčinu úrazu se hned nepřišlo, a tak malý Karel důsledkem špatně srostlé kosti celý život kulhal. Klíčovi se časem přestěhovali do Prahy, kde je zastihl revoluční rok 1848.
Otec Karla Klíče se do pražského revolučního dění svými silami zapojuje a stýká se s Boženou Němcovou a Karlem Havlíčkem Borovským, kterému jde později i na pohřeb. Tím si ale svou finanční situaci nevylepšil, spíše naopak. Pro svého syna má proto připravenou jistější budoucnost, chce ho dát na vyučení do obchodu se smíšeným zbožím. Mladý Karel však svojí budoucí kariéru vidí dost odlišně. Utíká proto z domu a ve čtrnácti letech se dává zapsat na výtvarnou akademii. Přes nesporný talent a píli je však z akademie vyloučen. Provinil se tím, že namaloval nelichotivou karikaturu jednoho tehdejšího c.k. ministra. Musí opustit nejen Akademii, ale i Prahu. Klíč si v tomto období přivydělává malováním portrétů po hospodách, tesáním náhrobků nebo malováním pokojů. Dostal se až do Kladna , kde se živil jako dělník. Nakonec se mohl na Akademii vrátit a úspěšně ji roku 1862 absolvuje.
V roce 1864 odchází do Brna, kde s otcem zakládá fotografický ateliér Raffael. V Brně také Klíč tajně vydává a ilustruje satiricko-politický časopis Veselé noviny, ale než ho stačí vypátrat policie, dostává nabídku na spolupráci z maďarského humoristického časopisu. Odjíždí do Budapešti, kde dále neúnavně kreslí. Dalším městem, kde zručný a pilný malíř zůstane dvacet let je Vídeň. Nejdříve zde spolupracuje jako kreslíř s humoristickým časopisem Die Floh (Blecha) a posléze vydává vlastní Humoristické listy. Jeho snem je tisknout obrázky v mnoha kopiích. Pracuje na myšlence přenést fotografii na měděnou desku, která bude tisknout.
Úspěch se dostaví o silvestrovské noci 1878. Ve své laboratoři najde měděné desky náhodně pokryté souvislou vrstvou asfaltového prachu, když desky přidrží nad kahanem, asfaltový prášek se přitaví a fotograficky přenesený obrázek Klíč vyleptá. Hned ráno budí měditiskaře, aby mu udělal otisky. Když je vynálezce uvidí, konstatuje, že jsou dokonalé a jeden obrázek věnuje své ženě. Tak se zrodila heliogravura - rytina vyrytá světlem. Tato technika se ale hodila jen pro tisk na ručním lisu. Svůj vynález si Karel Klíč nedá patentovat, takže na něm ani nezbohatne. Chce však jít dál. Chtěl by tisknout obrázky strojově ve velkém množství a za dostupnou cenu. Po předchozí zkušenosti je už Klíč opatrný a práce na dalším vynálezu tají.
Hlubotisková síť pro desku
V roce 1890 pobývá v Anglii a představuje svůj největší vynález - hlubotisk. Po jednání s firmou bratrů Storeyů v Lancasteru, kteří vlastnili grafický závod, jim nabídl Klíč svůj nový hlubotiskový stroj a firma ho okamžitě přijala.
Roku 1895 byla v Lancasteru otevřena tiskárna hlavně uměleckých děl a Klíč se v ní stal ředitelem a nakonec i spolumajitelem.
V roce 1897 se vrátil do Vídně, kde nakonec 16. listopadu 1926 umírá.
Od narození tohoto vynálezce světového významu, uplyne v květnu 170 let.
Duben 2011
MORSE Samuel
(27. 4. 1791 Charlestown-2. 4. 1872 New York)
Morseovu abecedu zná snad každý. Kdo ale byl její vynálezce?
Odpověď na tuto otázku možná někoho překvapí. Američan Samuel Finley Breese Morse byl malíř. Narodil se 27. dubna 1791 v americkém Charlestownu do rodiny protestantského pastora. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se mladý Samuel proslaví jinak, než jako malíř, protože studoval malířství. Studia započal v rodné Americe a v Anglii, krátkou dobu navštěvoval i proslulou univerzitu Yale. Už při studiu na univerzitě navštěvoval přednášky o elektřině Benjamina Sillimana a Jeremiaha Daya. Při studiích maloval úspěšně portréty a jejich prodejem si vydělával na živobytí. Slávu získává obrazem Umírající Herkules a úspěšně se svým uměním cestuje po Spojených státech. Dokonce se mu dostane té pocty, že portrétuje samotného prezidenta Spojených států. Studia zakončil v roce 1810 a poté začal cestovat po Evropě. V New Yorku spoluzakládal výtvarnou akademii a stal se jejím prezidentem.
Při jedné cestě lodí v roce 1832, když se vracel ze studijní cesty z Evropy, poznal při plavbě kouzelníka Jacksona, který cestujíci bavil zábavnými kousky s elektřinou. Morse kouzelníka pozoroval jak pracuje s magnetickou střelkou a elektromagnetem a v jeho hlavě se začaly rodit myšlenky, které nakonec vedly k vynálezu, který s výtvarným uměním sice neměl nic společného, ale který ho proslavil až do dnešních dnů. Elektřina Samuela Morsea zaujala už na univerzitě a nyní se k ní opět s velkým zaujetím vrátil. Když se seznámil s Alfrédem Vailem, který ho informoval o novinkách v elektromagnetismu, začala jejich spolupráce na vynálezu přístroje, který by byl pomocí elektřiny schopen dopravovat zprávy na velkou vzdálenost. Usilovná práce na přístroji trvala několik let, ale nakonec v roce 1837 se přístroj podařilo sestavit za pomoci profesora Leonarda Galea a Morseova společníka Vaila. Telegraf přenášel zprávy nejprve na vzdálenost až 500 metrů a s pomocí abecedy sestavené z teček a čárek je přenášel na proužek papíru. Jako mnoho jiných vynálezců i Morse se při svých pokusech finančně vyčerpal a navíc mu zemřela i jeho žena Lukrecie a zanechala mu tři děti. Morse se vydal do Evropy, aby si svůj přístroj nechal patentovat, ale zjistil, že už ho svými elektrickými telegrafy předešli jiní vynálezci a též se ucházejí o patent. Samuel Morse se vrátil do Států a začal pracovat na systému přenášení zpráv, kterým by ostatní vynálezce předčil. Začal tedy neúnavně s novými pokusy, které ho ale stály mnoho peněz. Z finanční tísně mu mimo jiné pomohl i profesor Joseph Henry, který mu prozradil svůj nový vynález a tím bylo elektrické relé. Toto relé pomohlo, když na konci linky byl už slábnoucí proud, zapojit místní elektrický okruh a ten pak zaznamenal příjem.Tento objev Morseovu telegrafu velmi pomohl. Když v roce 1843 Kongres těsnou většinou 80:86 odhlasoval přidělení peněz na postavení telegrafické linky spojující Washington s Baltimore, byla to pro Morsea velká výhra. Vynález se dostal do praktického života a postupně vytlačil všechny do té doby používané telegrafní systémy. Morseův telegraf se rychle rozšířil jak ve Spojených státech tak i v Evropě.
Kód, který byl pojmenován po svém vynálezci - Morseova abeceda, nebylo náhodným přiřazením znaků k písmenům a číslicím, ale písmena, která se v angličtině vyskytovala nejčastěji měla jednoduché znaky a jejich kombinace. Toto opatření přispělo k rychlejšímu provozu.
Samuel Morse získal díky svému vynálezu řadu prestižních ocenění a vyznamenání a jeho objev se nakonec rozšířil po celém světě.
Samuel Finley Breese Morse zemřel 2. dubna roku 1872 v New Yorku.
V dubnu 2011 uplyne již 220 let od narození tohoto významného vynálezce.
Foto: Samuel Morse
Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…
Míčovna, od renes. budova sloužící k provozování míčové hry, částečně podobné dnešnímu tenisu (odrážení malého míčku přes síť nataženou středem sálu i od zdí). Později sloužily m. spíše k různým spol. zábavám šlechty a měšťanstva. Rozšířily se z Itálie. V Praze byly čtyři: Královská či Velká m. na Pražském hradě (renes. stavba dlouhá 68 m, dílo B. Wohlmuta a U. Aostaliho z 1567-69, postavená v duchu palladiovské renesance), Malá m., rovněž na Pražském hradě, míčovny na Malé Straně a Starém Městě.
Foto: Míčovna
Březen 2011
POŠEPNÝ František
(30.3.1836 Jilemnice-27.3.1895 Vídeň)Jméno významného českého geologa a mineraloga Františka Pošepného jednoho z tvůrců moderní geologie není v povědomí široké veřejnosti tolik známé, jako mnoho jiných vědců a techniků, kteří se proslavili ve svém oboru a jejichž jména dnes zná téměř každý. Přesto nebo právě proto je osoba Františka Pošepného pozoruhodná a zaslouží si plně své místo vedle jeho znamějších kolegů z oblasti vědy a techniky.
František Pošepný se narodil 30.března roku 1836 v podkrkonošské Jilemnici. V roce 1852 zahájil studium na pražské polytechnice a v roce 1857 pokračoval ve studiu na báňském učilišti (pozdější báňské akademii) v Příbrami. Zde ho zaujaly především přednášky o rudných ložiskách výborného geologa Johanna Grimma a tyto vědomosti začal uplatňovat v praxi ještě při studiu, při průzkumu měděných rud v okolí Jilemnice.
Po studiu působí jako důlní geolog na různých místech Rakouska-Uherska a podniká studjní cesty po rudných ložiskách v Evropě, Blízkém východě, Urale a na dalších místech. Aby si prohloubil své odborné znalosti míří do Vídně, kde se dál vzdělává na Říšském geologickém ústavu. Po dvou letech vídeňského studia byl přidělen do Sedmihradska a zde několik let studuje různé typy ložisek, jsou to mimo jiné ložiska zlatých a železných rud a také hnědouhelné lokality. Na svých četných cestách shromáždil mnoho materiálu ze kterého pak čerpal ve své bohaté publikační práci.
V roce 1870 přichází jmenování hlavním geologem pro Uhry a v lokalitách jako jsou Špania Dolina, Kremnica, Nova Baňa a další místa provádí František Pošepný také výzkum rudných ložisek. Roku 1875 odchází do Vídně a přijímá místo vicesekretáře rakouského ministerstva orby, pod které těžba nerostných surovin spadala.
Světový věhlas získáva Pošepný po své cestě do Spojených států v roce 1876, kam je vyslán jako pozorovatel na světovou výstavu a kde se seznamuje s ložisky zlata v Nevadě a Kalifornii.
V letech 1879 až 1888 Pošepný učil na příbramské báňské škole geologii a analytickou chemii, nejprve jako mimořádný a později jako řádný profesor a vedl zde katedru geologie minerálních ložisek, která byla založena právě jeho přispěním.
Při své pedagogické činnosti si také našel čas na geologický výzkum v příbramské oblasti.
Z dnešního pohledu je možná nepochppitelné, že se Pošepný při své práci a výkumu setkával často s nepochopením od svých kolegů geologů tak i nadřízených.Pošepný totiž pokládal za důležité věnovat velkou pečlivost a přesnost při pozorování ložisek, jejich důkladnému studiu a dále vedení přesné dokumentace popisovaných ložisek předtím, než byla vytěžena, aby tak získané vědomosti sloužily i budoucím badatelům. Tento postup nebyl v 19.století obvyklý, podobně jako komplexní chápání přírodních jevů ve vzájemných souvislostech.
V roce 1889 odchází František Pošepný do důchodu, cestuje po Evropě a Palestině a na svých cestách získává další poznatky o vzniku rudných ložisek.
Vzhledem k názorům na moderní geologii na území tehdejšího Rakousko-Uherska není tedy překvapující, že Pošepného stěžejní práce o genezi rudných ložisek (The Genesis of Ore Deposits), byla poprvé publikována v roce 1893 v americkém Chicagu. Česky vyšla tato práce až roku 1927. Autor více než 100 vědeckých prací, významný ložiskový geolog, pedagog, který se zasloužil o moderní výuku ložiskové geologie, světoznámý vědec, zemřel 27.března 1895 ve Vídni.
V březnu 2011 uplyne 175 let od jeho narození.
Foto: Kremnice-jedno z působišť F.Pošepného
Únor 2011
Gerstner František Josef
(23. 2. 1756 Chomutov-25. 7. 1832 Mladějov)
František Josef Gerstner se narodil do rodiny řemenářského mistra v Chomutově a už v dětském věku projevoval zručnost a zálibu v matematice. Nejprve studoval chomutovské jezuitské gymnázium a od roku 1772 do roku 1777 studoval filozofii na pražské univerzitě a kromě filozofie navštěvoval i přednášky matematiky Stanislava Vydry a Jana Tesánka a astronomie Josepha Steplinga. Po úspěšném absolvování zkoušek pokračoval ve studiu na inženýrské škole a v roce 1781 odešel do Vídně, kde chtěl studovat medicínu, ale brzy studia zanechal a pracoval na vídeňské univerzitní hvězdárně.V roce 1784 přešel do Prahy, kde působil jako adjunkt na hvězdárně.
Gerstner vypracoval metodu, která umožňovala ze zatmění Slunce určit zeměpisnou délku libovolného místa.V roce 1785 publikoval práci, ve které opravil zeměpisnou délku mnoha významných evropských měst. Za jeho významnou činnost ho Královská česká společnost nauk jmenovala řádným členem.
Na pražské univerzitě František Josef Gerstner vyučoval vyšší matematiku a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Gerstner se též zasloužil o reformu rakouského technického vzdělávání a výsledkem bylo v roce 1806 otevření tříletého Královského stavovského technického ústavu, kde se Gerstner stal prvním ředitelem.
Gerstner byl bezesporu už ve své době respektovanou osobností nejen u nás, ale i v zahraničí. Záběr jeho zájmů je opravdu široký. Byl nejen astronomem a matematikem, ale také fyzikem, technikem, pedagogem, vědcem v oboru teorie vlnění a hydromechaniky a vynálezcem. S Josefem Božkem také spolupracoval na konstrukci prvního parního stroje v habsburské monarchii. Navíc byl nadaný i jazykově. Kromě češtiny a němčiny ovládal i angličtinu, francouzštinu, italštinu, latinu a hebrejštinu.
V roce 1810 byl František Josef Gerstner povýšen do rytířského stavu a v roce 1811 ho císař František I. jmenoval ředitelem vodních staveb v Čechách.
Pro své velké znalostí teoretické i praktické působil Gerstner také jako poradce velkých průmyslových podniků, ale i drobných podnikatelů a řemeslníků. Tak se mu dostal do rukou i projekt průplavu mezi Dunajem a Vltavou. Při studiu tohoto návrhu došel k závěru, že bude daleko výhodnější namísto průplavu vybudovat koněspřežnou železnici.
Na projektu železnice, která měla vést mezi Lincem a Českými Budějovicemi pracoval v letech 1811 až 1823. Samotnou stavbou pak pověřil svého syna Františka Antonína a sám si ponechal odborný dohled nad touto stavbou.
Z mnoha vědeckých spisů, které František Josef Gerstner napsal je nejvýznamnější dílo Handbuch der Mechanik ve třech svazcích, které vyšlo v roce 1831.
Roku 1832 byl Gerstner penzionován a 25. června téhož roku umírá u své dcery v Mladějově u Jičína.
V únoru si připomeneme 255 let od narození tohoto významného českého matematika, technika a vědce.
Foto: František Josef Gerstner
Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…
Hvězdárna v Ondřejově je pracovištěm Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i.
Foto: Hvězdárna v Ondřejově
