Otevřený dopis k článku Mezi minulostí a budoucností našeho domova – malá úvaha nad Evropou

Přečetl jsem si článek pana Jaroslava Pánka, nazvaný „Mezi minulostí budoucností našeho domova – malá úvaha nad Evropou,“ uveřejněný ve Vesmíru, č. 89, 11/2010. článek byl také otištěn v březnovém čísle Akademického bulletinu. Jak jsem se také mohl dočíst na internetových stránkách Vesmíru, článek byl také přečten na XVI. valném shromáždění Učené společnosti ČR ve Velké aule Karolina. I proto, že jsem se s Učenou společností setkal a byl jsem přítomen jejímu udělování cen u příležitosti její XI. valné hromady 16.–17. května 2005, cítil jsem nutnost dotázat se jej na pár věcí a pokusit se tímto přispět k diskuzi o ožehavém tématu islamizace. V dopise, který jsem mu zaslal, píšu:

První, co mě zarazilo, bylo, když jsem bezprostředně za sebou, se zřejmou návazností, četl slova islám, imigrace, „vymírání Evropy“ mešity, terorizmus, brožurky, sice mírovou cestou, ale připraveni násilím bránit svou pravdu, „jediné správné ideologie“ apod. Celé to vyznívá dojmem, že v Evropské populaci během pár let převáží muslimové nad nemuslimy. Navíc tito všichni muslimové jsou praktikujícími muslimy, kteří v ničem nesdílejí evropské hodnoty a jsou předurčeni evropskou výkladní skříň civilizace vyrabovat. Vytváří se dojem, že do Evropy se dere vetřelec, který do ní nepatří a žije na její úkor.

Opravdu směřujeme k nevyhnutelné konfrontaci? Opravdu jsou muslimové neměnný monolit? Vylučuje se přívlastek „evropský“ a „islámský“ skutečně tak zásadním způsobem? Obracím se na Vás jako na fundovaného historika a člověka, který, alespoň si myslím, by měl být schopen vidět celý problém komplexněji a z větší perspektivy, v mnoha významových rovinách – a především však s kritickým odstupem, dalekým od laciné propagandy kterékoli zúčastněné strany.

Podle nedávné prognostické studie muslimského obyvatelstva Evropy a USA na dalších let, realizované americkým Pew forum for religious freedom, kterou provedli John L. Esposito a Sheila B. Lalwani, jsou obavy z tzv. Eurábie přehnanou mystifikací. Muslimům se zřejmě nepovede stát se do roku 2030 majoritou, šarí’u podle všeho také nezavedou a stébla evropských civilizačních hodnot tak srpek islámského půlměsíce nesetne. Podle této studie žije dnes v Evropě 44,1 milionů muslimů. Studie předpovídá nárůst této populace na 58,2 milionů. Co se týče poměrného zastoupení populace, např. ve Francii, zemi, která má největší muslimskou menšinu hned po evropských zemích s tradičními muslimskými menšinami (nebo i většinami), jako je Rusko, nebo některé země Balkánu, vzroste podle těchto amerických prognostiků podíl muslimů ze 7,5 na 10,3%.

Co se týče počtů samých, je potřeba na jednu misku vah položit evropský přístup, správně označovaný jako nešťastný, neboť zcela ignoruje zřejmý demografický fakt, že na udržení jedné populace na témž početním stavu je potřeba, aby každý pár vyprodukoval 2,1 dítěte. Toho původní, nemuslimští Evropané, zcela jistě nedosahují. Na druhou stranu odhady, že průměrná muslimská rodina v Evropě má 6 dětí, jsou přemrštěné. Propočty zastánců myšlenky o „populačním ohrožení“ ze strany muslimských přistěhovalců navíc ignorují fakt, že i oni procházejí ve zrychleném sledu namnoze stejným vývojem, jako ostatní Evropané – jejich přirozená natalita se postupně snižuje. A misijní úsilí islámských aktivistů a osvětářů nenese tak masové výsledky, jak se je možno dočíst z pro- nebo proti-islámsky agitujících stránek.

Co se pak struktury populace samé týče, nevím, nakolik jste obeznámen s muslimskými komunitami u nás a v zahraničí, s jejich strukturou a vztahem k praktikování islámu. Platí, že většina muslimských přistěhovalců svou víru příliš nepraktikuje. A z těch praktikujících je jen malá hrstka těch, které lze označit za extremisty a konfliktní typy. Navíc tito se nescházejí v mešitách, kde hrozí poměrně velké riziko prozrazení, nebo konfrontace s jejich názorovými oponenty z řad muslimů samých. Evropské mešity jsou navíc rozděleny jak podle převažujících národností, tak i podle islámských myšlenkových směrů.
Konflikty s přistěhovalci, kterých jsme byli svědky, nejsou založeny explicitně na odlišném náboženství, ani na odlišné etnicitě (i když toto vše rovněž selhává svou úlohu jako katalyzátor) ale hlavně na jiskření sociálním. Výrostci a příslušníci sociální spodiny, kteří na předměstí Paříže zapalovali auta, nepatřili zrovna ke standardním návštěvníkům evropských mešit. Naopak lépe situované rodiny běžných francouzských muslimů nižší střední třídy, se nijak aktivně nezapojovali.

Prohlašuje-li někdo, že multikulturalizmus je mrtev, že selhal, pak musím, ač nejsem příznivcem ideje všeobecné jednakosti a rovnosti všech kulturních praktik, prohlásit, že žádný multikulturalizmus nikdy nebyl plně uveden do funkce a plně při životě. Jádro francouzské komunity přistěhovalých muslimů tvoří většinou lidé z bývalých francouzských kolonií, ať už odpůrci nového režimu, nebo lidé, kteří sem přišli v rámci přetrvávajících úzkých vazeb svých domovských zemí na Francii. Tyto vazby existují ve sféře sociální, obchodní, politické i v oblasti vzdělávání. Podobný je i příběh britských muslimských přistěhovalců, původem většinou z indického subkontinentu. Jádro komunity muslimů v německy mluvících zemích tvoří především původní gastarbeiteři z Turecka a jejich potomci. Zde se otvírá velmi zajímavý historický paradox, když si uvědomíme, že původní nesplněná očekávání Němců se zaměřovala směrem, že turečtí námezdní dělníci v Německu sice vydělají peníze, ale užít si je odjedou domů. Tím nebyla systematicky vytvářena ani infrastruktura a služby pro ně, ani společenský tlak na jejich integraci do majoritní společnosti. A po tom všem, s odstupem mnoha desítek let prohlásí vrchní německá politická představitelka, že multikulturalizmus (který, kdo ví, jestli vůbec kdy byl) selhal.

Dále – mohl byste mi tedy zodpovědět na otázku, jak byste definoval, kdo je Evropan? Další nevyhnutelnou stránkou problému je totiž sama identifikace Evropanů, kteří dle mého názoru postrádají způsob, jak se pozitivním způsobem charakterizovat a definovat, kým a čím jsou. Proto někdy sklouzávají k negativnímu sebepojetí, kdy se definují pomocí toho, co nejsou. Takováto identifikace nepřispívá vůbec v ničem k vytváření prostředí, které by bylo schopno integrovat nově příchozí do sebe. Připočteme-li k tomu rozpolcenost současného evropského diskursu na liberální a konzervativní, na pravicový a levicový a také fakt, že jednotlivé generace Evropanů smýšlejí často velmi odlišně a jinými způsoby se projevují. Dochází k rozpadu rodiny a společnosti na individua a spolky s protichůdnými zájmy, civilizace se rozpadá na subkultury a jako destrukturovaná změť jen vágně protéká mezi prsty. Už jen to je velmi nebezpečný koktejl vnitřní zakomplexovanosti, hrozící většími problémy, než jsou problémy s přistěhovalci.

Ty pak mohou naopak fungovat jako hromosvod pro někoho, kdo není schopen ani ochoten řešit tyto otázky, klíčové pro budoucí přežití Evropy alespoň trochu podobné té, jak ji známe dnes. Takový přístup je velmi krátkozraký a hrozí tím, že nás bude hnát ke krajním interpretacím střetu civilizací, který podle mne v reálu sice existuje, ale může probíhat humánní a vzájemně obohacující formou. Největší nebezpečí takového agresivního vidění a pojímání světa však tkví v tom, že čím více lidí uvěří v krvavou srážku kultur, tím pravděpodobněji k ní skutečně dojde. Programem humanity podle mne má být snaha zabránit tomu.

Naproti tomu muslimské komunity neměly a nemají problém s pozitivní identifikací toho, kdo a co je muslim. Muslim se nedefinuje jako někdo, kdo není ani žid ani křesťan atd., ale jako někdo, kdo věří v absolutně jednoho a nedělitelného, transcendentálního Boha a přiznává veškeré proroky, včetně Muhammeda, mír s ním - a následně veškeré z toho vyplývající důsledky. Proto teze, že islám do Evropy nepatří a že muslim nemůže být Evropan, je mylná. Každá identifikace se týká něčeho jiného, jsou jako mimoběžné přímky. Islám záhy od svého vzniku byl součástí evropských dějin a to rozhodně ne pouze v negativním smyslu slova, což jako historik víte sám lépe. Proto nerozumím, proč při popisu kořenů evropské civilizace neuvádíte také vliv islámu, který byl minimálně mediátorem důležitých změn, které během dějin starého kontinentu probíhaly – transfer znalostí a nových poznatků, reakce středověké vzdělanosti na práce muslimských autorů, na první systematizované a kritické historiografie, na rozvoj právní vědy v muslimských zemích posunujících právo z pozice ortálů na pozici Bohem daných zákonů apod. Tento vliv se nevyhnul ani něčemu tak „neislámskému“ jako je západní křesťanská teologie a polemiky s muslimy.

Islám ovlivňoval a spoluvytvářel evropské myšlení po staletí. Je evropským náboženstvím a stejně jako křesťanství a judaizmus je v Evropě zrovna tak původní a zrovna tak cizí. Navíc všechna vzpomenutá náboženství jsou si svými tezemi i regionem vzniku velmi blízká. Evropskému myšlení dnes chybí idea absolutní pravdy, stejně jako mu ve středověku chyběl rozhled, systematičnost a kritičnost. I to byly někdejší devizy myšlení islámského, které Evropě pomohly v dosažení jejích nepopiratelných, ale dnes již více méně minulých, civilizačních úspěchů. Nyní se probouzející civilizace islámská by mohla Evropu naučit, jak se vyrovnat právě s absolutní pravdou. Na příkladu vámi uváděných totalitních ideologií, které povrchem starého kontinentu zmítaly, lze vidět fakt, že to Evropané dodnes nedokázali. Nejde totiž absolutní pravdu mít, vlastnit ji, jako šaty, vkladní knížku, nebo nové auto, ale o to být na ní. Stát v jejím kruhu. Absolutní pravda je něco, co člověka přesahuje, co je nějak mimo něj a s čím se může leda on sám poměřovat. Arabština nezná slovní spojení „mít pravdu,“ vlastně nezná ani sloveso „mít“, ale zná právě spojení „být na pravdě.“
Pohybuji se v muslimském i nemuslimském prostředí a na obou stranách cítím mnoho předsudků a mýtů, které v našich představách o těch druhých panují. Jakožto „domorodý“ evropský muslim cítím potřebu vyjadřovat se k nim, neboť, slovy jistého předního evropsko-muslimského intelektuála 20. století, ve smyslu, že jsme součástí evropského diskursu, rozumíme problémům Evropanů a jsme zároveň i součástí světové muslimské ummy a proto jsme kompetentní i vůči problémům tamním.

Mnoho muslimů se domnívá, že všichni Evropané jsou křesťané a odvolávají se na Ježíše, mír s ním, že jsou proameričtí a milují Izrael a že jsou zároveň liberálně smýšlející. Nedochází jim, že spousta Evropanů nevnímá např. registrované partnerství zrovna pozitivně, že spousta Evropanů se snaží vidět blízkovýchodní konflikt objektivněji, dokonce přiznává, že Palestinci jsou obětí historické křivdy a že bylo dost těch Evropanů, kteří odmítali Bushovu politiku preventivních úderů.

Na druhé straně by si i Evropa měla uvědomit, co a kdo je muslim, jaké jsou islámské prameny a co skutečně říkají, jaký je jejich dějinný a situační kontext. Není udržitelné, aby si někdo pod označením islám a muslim okamžitě představil al-Káidu a pod slovem džihád hroutící se věže WTC, i když taková individua a podobná schémata uvažovaní existují. Není také možné a správné, aby byla šarí’a ztotožňována se sekáním rukou a kamenováním, byť mají tyto tresty v jejím rámci své jasné místo. Šarí’a a věda o ní je komplexní zákonný systém, stejně jako islámská věrouka, má své základy a odvozeniny, své pilíře, povinnosti, práva a překážky. Podobné schematické spojky jsou nepřípustnou redukcí mnohem širší skutečnosti. Proč média neinformují také o tom, že šíření vzdělání a osvěty je také džihád? Proč neinformují o tom, že základním cílem šarí’atského zákonodárství je ochrana víry, života, majetku a cti člověka? Anebo o tom, že minaret na mešitě slouží jen k tomu, aby umožnil, aby se svolávání k modlitbě dostalo co nejdále a nikoli jako symbol islámské dominance?

Navíc veškeré požadavky např. britských muslimů ohledně šarí’y se týkají sňatků, rozvodů a podobných otázek a netýkaly by se nemuslimů. Tvrzení o tom, že by to bylo krokem zpět a demontáží teritoriality práva, neobstojí. Podobné úpravy existují ve Velké Británii již řadu let pro židovskou komunitu, jedná se o soudy Beth Din, řešené Zákonem o smírčím řízení (The Arbitration Act) z roku 1996. Zkrátka dokud bude panovat vzájemná nedůvěra a dvojí metr, potud budou muslimští imigranti žít v ghettech a pod stálou hrozbou vlivu nejrůznějších radikálů.

Budeme-li hovořit o aplikaci šarí’y v Evropě a jejích místních specifických podmínkách, musíme se od podobných tendencí zcela oprostit a posoudit, co by ti, kteří po ní volají, skutečně chtěli. Pakliže se jedná o možnost uzavírat a rozvádět sňatky, nebo zakládat šarí’atské finanční instituce, je to jiná situace než volání po aplikaci např. výše vzpomenutých trestů. Nehledě na to, že by to ani nebylo šarí’atsky správné a že pobyt mnoha muslimů v Evropě není podle šarí‘y legitimní, ale o tom třeba někdy příště.

Chtěl jsem se Vás v neposlední řadě, jakožto historika, zeptat, jakou vidíte vy souvislost mezi vývojem muslimských komunit v Libanonu a na Kosovu? Proč je brát jako laboratoře islamizace? Libanon patří do islámského světa již od doby prvních chalífů a jeho obyvatelstvo, ač nábožensky různorodé, všechno patří k arabizovaným původním etnikům, která se dnes hlásí k arabskému národu. I křesťané, i sunnité, ší’ité a drúzové. A je zajímavé, že problémy v Libanonu začaly až s přílivem uprchlíků z okupované Palestiny, když se malá a slabě prosperující země nebyla schopna s tímto jevem vyrovnat. Naproti tomu na Kosovu nejde ani tak o islám, jako o srbský a albánský nacionalizmus. Ve střetu stojí především Srbové a Albánci, z nichž první jsou shodou okolností pravoslavní a druzí muslimové (a dokonce někteří z nich katolíci). Lze dokonce říci, že pravoslaví má v srbském národním mýtu důležitější postavení, než islám v národním mýtu albánském. Naopak jsou to častokrát srbští nacionalisté, kteří Albánce vnímají optikou „islámského nebezpečí“ než většinou dosti sekularizovaní Albánci, u nichž islám hrál v boji se Srby daleko menší úlohu, než např. u Bosňáků. Spory na Balkáně všeobecně jsou především důsledkem násilím řešené a doposud nevyřešené situace nástupnických států Osmanské říše a výsledkem opožděného přerodu multinacionální a multikonfesní společnosti v národní státy. To mělo za následek etnické čistky, přesuny a vyhánění obyvatelstva, častokrát přesahující mez genocidy. Ty se periodicky vyskytují od 2. poloviny 19. století a staré rány ještě dlouho nezarostou. K tomu se přidávají i národní mýty a komplexy méněcennosti nesamozřejmých národů. To nám Čechům a Moravanům samozřejmě něco říká, viz historie našich vztahů k sousedním národům.

Nakonec bych přidal několik poznámek k vašemu sedmeru možných cest nápravy.
1. Učme téma Evropské civilizace. Jak byste si takovou výuku představoval?
2. Téma záchrany civilizací a kulturní diverzity by i podle mého soudu mělo být diskutováno stejně často, jako záchrana ohrožených druhů. Jaký je Váš názor na mizející etnika a jazyky? Nemyslíte si, že klíčovou úlohu v tom sehrává právě i současná globalizace, tažená civilizací euroatlantickou? Naproti tomu islámská civilizace byla schopna integrovat podrobené národy do sebe a zachovávat na dlouhou dobu jejich specifika i přesto, že muslimští dobyvatelé byli kulturně na mnohem nižší úrovni, nežli dobývaní (např. bývalá byzantská a perská území). Také i když byli muslimové sami napadeni neporovnatelně silnějšími a méně civilizovanými nájezdníky, dokázali je pohltit a přetvořit v nositele svých vlastních myšlenek (viz Tataři).
3. Soužití muslimů a nemuslimů by mělo být předmětem výzkumu napříč humanitními vědami, ale především opět hlavně islamologů a historiků. Bavíme-li se o sociologii, zmiňované Pew Forum ve spolupráci s institutem Gallup vydalo výsledky rozsáhlé studie hodnotové orientace muslimů a nemuslimů v muslimských i nemuslimských zemích. Zajímavý výsledek přinesla např. otázka, čeho si dotazovaný nejvíce cení na „těch druhých.“ Muslimové si na Evropanech nejvíce cení jednak svobody a lidských práv a jednak vědy a vzdělání. Nejvíce frekventované odpovědi Evropanů byly „nevím“ a „nic“ .
4. Jaká by tedy podle Vás měla být úloha České republiky v této diskuzi?
5. Jaký je tedy Váš názor? Integrace, nebo asimilace? Vždy jsem se snažil vidět rovnici i +i = i. Integrace a zároveň identita, to je ideál. Toto vidění a tato formulace se mimochodem přesně shoduje s tou, kterou používá předseda Ústředí muslimských obcí v ČR.
6. Co znamená termín „země, v nichž je vůle sdílet s námi evropské hodnoty?“
7. Největším kladem evropské civilizace je podle mě její úžasná schopnost sebeobnovy, vůle pokračovat stále dál a její výdrž, s jakou překonala veškeré demografické změny způsobené střídáním etnik, národů, kultur, náboženství i impérií. V tomto ohledu jsem pevně přesvědčen, že i kdyby se celá Evropa islamizovala, zůstane Evropou. Možná jinou, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale přeci jen Evropou. Stejně jako římský pohan by nepoznával křesťanskou Evropu, se i evropský křesťan podivuje nad muslimskou Evropou. Leč evropský muslim není o nic menším Evropanem.

Lukáš Ali Větrovec