Abicko  > 2012  > leden  > Úvodník

Vzpomínky na Václava

05_1.jpg
Oběf ota: Marina Hužvárová, Akademická bulletin
Skauti svolali narychlo sraz u Pomníku obětem komunismu na Újezdě, aby se odtud vydali společným pochodem na Pražský hrad, kde sledovali pohřební ceremoniál ze druhého nádvoří.

04_1.jpg

Moje maminka měla před 2. světovou válkou čtyři dobré přítelkyně a jednou z nich byla Boženka Havlová. Další neobyčejně vzácný člověk – Taťána Wiesnerová – mi vyprávěla následující historku. Když Boženka čekala malého Václava, kterému se později říkalo Venoušek, přijela za ní Taťána na Vysočinu a našla ji, jak chodí po lese a čte si básně. Taťáně řekla: „Čtu si krásné verše, aby moje dítě mělo krásnou duši.“ Toto přání se Božence vyplnilo vrchovatě. Václav Havel skutečně krásnou duši měl, plnou laskavosti, pochopení, tolerance, slušnosti, ale i pevnosti, odpovědnosti a odvahy.
Jiná vzpomínka se váže na již asi 15letého Václava. Naše rodina odjela spolu s Havlovými lyžovat do Krkonoš na Luční horu, také samozřejmě oba kluci Havlovi, Venoušek a Ivánek, a my se sestrou. Oba chlapci na mě tehdy hluboce zapůsobili. Ivánek během lyžování v údolí Bílého Labe již filozofoval o čtvrtém rozměru – času. A Venouškovy črty a eseje nám Boženka četla po večeři, když jsme všichni seděli v útulné kóji dřevem obložené jídelny Luční boudy. Můj tatínek moudře kýval hlavou a říkal: „Z toho chlapce budete mít radost, Boženko, z toho vyroste druhý Chesterton.“ My děti jsme se trochu smály, ale tatínek se nemýlil. Mnohokrát jsem si na jeho slova vzpomněla, když jsem v šedesátých letech objevovala v moři komunistického „realistického“ umění báječné absurdní hry Václava Havla v Divadle Na zábradlí.

05_2.jpg
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Neformálně a mile připomenul svého bratra Ivan Havel při rozloučení, které uspořádala Univerzita Karlova v Praze ve Velké aule Karolina.

Ta další silná vzpomínka se mi váže, stejně jako tisícům jiných lidí, na úžasný podzim roku 1989, když jsme již šlapali po ulicích Prahy i po Václavském náměstí a nebyl nikdo, kdo by nás oslovil. A najednou promluvil Václav Havel. Chopil se zodpovědně své dějinné úlohy a mužně nás vyvedl z komunismu. Moc děkujeme, pane prezidente.
Nakonec ještě dvě malé osobní vzpomínky. Když jsem byla zvolena do čela Akademie věd České republiky, dostala jsem následujícího dne telegram: „Milá Helenko, moc gratuluji. Václav Havel.“ To byl telegram, který bych si velmi ráda schovala, ale Boženka Šléglová, vedoucí sekretariátu, usoudila, že telegram patří do Archivu Akademie věd, a tak tam teď asi někde zastrčený leží. Poslední vzpomínka je nejsmutnější. Potkala jsem Václava Havla na podzim roku 2010 v mramorovém sále Lucerny na večírku, který pořádal Ivan Havel. Pogratulovala jsem panu prezidentovi k natočení jeho prvního filmu Odcházení a on mě doplnil: „A také posledního.“ Podívala jsem se na něho a zabolelo mě u srdce, protože jsem věděla, že má asi pravdu. Stejně si myslím, jak je výborné, že tento film ještě natočil – je to celý Václav Havel a nikdo jiný by to nemohl udělat lépe. I s tím, že na nás nakonec sám vykoukne z vody a řekne: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ A to je také jeho odkaz. Je to věčný boj, který nikdy nemůže být vyhraný, ale stále jej musíme svádět.
Jsem hrdá, že jsme měli takového prezidenta. Děkujeme.

HELENA ILLNEROVÁ