Vedení Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku zahájilo v roce 2010 globální výzkumnou iniciativu, která má prohloubit expertní kvalitu muzea a jeho kurátorů a rozšířit kritéria, jejichž prostřednictvím definujeme kvalitu uměleckého díla. Vznikl tak projekt Contemporary and Modern Art Perspectives (C-MAP) in a Global Age: A Program for Research at the Museum of Modern Art, který kurátorům muzea umožní jasněji pochopit měnící se podmínky a historické okolnosti stále vlivnějšího globálního uměleckého provozu a umění. Současně by měl také odborným pracovníkům muzea pomoci porozumět cestám uměleckého provozu díky využití zkušeností a znalostí vědců, kurátorů, umělců a historiků umění z celého světa.
Foto: Archiv MoMA
Projekt C-MAP reaguje na stále rostoucí globalizaci uměleckého provozu a distribuci umění i na zřejmou decentralizaci klasických center, doslova na rozrušení tradiční polarity centrum/periferie, což dokumentuje silný nárůst zájmu o taková umělecká teritoria, která donedávna do globálního diskurzu nevstupovala (Čína, Indie, Blízký východ atd.). Je výsledkem přesvědčení, že období kanonického západního modernismu, které ustavil první ředitel muzea Alfred H. Barr jr., je již dávno pryč a muzeum by se mělo zaměřit také na oblasti umělecké tvorby mimo Severní Ameriku a západní Evropu.
Iniciativa vznikla díky přesvědčení kurátorů, že výzkum je klíčovou složkou jejich práce jako základu budoucích akvizic, výstav a vzdělávacích programů a také v důsledku obav, že nemají dostatečný prostor k tzv. „čistému“ nebo konkrétnímu dílu věnovanému výzkumu (pod vlivem aktuální vědní terminologie bychom jej označili za „základní“ a „aplikovaný“ výzkum).
Témata výzkumu, soustředěného do tří skupin, vyvstávají z příprav výstav, z významných akvizic a z formování sbírek. Skupina s názvem Abstrakce/Lygia Clark navazuje na tradici abstrakce rozvíjené od založení muzea a soustředí se na příklad brazilské umělkyně Lygie Clark, jejíž výstavu MoMA chystá na rok 2013. V rámci projektu si tato skupina pozvala k diskusi o abstrakci badatele Yve-Alaina Boise, Huberta Damische a brazilského umělce Waltercia Caldase. Projekt tedy nepochybně utváří základní prostor pro setkávání s intelektuálními a oborovými špičkami a otevírá se teoretickému rámci diskusí, o čemž svědčí i bohatá finanční podpora muzea projektu. Jak jinak si totiž představit účast významných osobností, kterou – jak uvedl ředitel muzea Glenn D. Lowry – i přes finanční škrty v jiných oblastech podpořila muzejní rada (The Board of the Trustees).
Další skupina, Fluxus Group, vznikla na základě kolekce, kterou Muzeum získalo od Gilberta a Lily Silvermanových. Charakter sbírky (okolo 8000 děl) vedl k rozhodnutí ustavit skupinu v rámci C-MAP; mnoho objektů bylo ze střední a východní Evropy a z Japonska. Diskusní semináře skupiny navštívili László Beke, ředitel Ústavu dějin umění Maďarské akademie věd a specialista na Fluxus v našem regionu, Astrit Schmidt- -Burkhardt, kurátorka a autorka výstavy o Georgi Maciunasovi, a umělec Ben Vautier.
V diskusi nad díly kubismu v galeriích MoMA zleva Michio Hayashi z tokijské Sophia university, Vojtěch Lahoda z Ústavu dějin umění AV ČR, Kuiyi Shen z University of California v San Diegu a Kathy Halbreich z Muzea moderního umění v New Yorku
Zatím poslední skupinou je C-MAP Performativity group, která se zabývá performancemi a performativními strategiemi. Na diskusní seminář byli pozváni Kristine Stiles, spolu s Peterem Selzem autorka a editorka antologie textů současných vizuálních umělců Theories and Documents of Contemporary Art: A Sourcebook of Artists’ Writings (1996, rozšířená verze vydána v edici autorky 2010), a současně autorka knihy o věhlasné performerce Carolee Schneemann Correspondence Course, An Epistolary History of Carolee Schneemann and Her Circle (2010). Diskusí se zúčastnil také Geo Britto, člen Teatro de Oprimido (Divadlo utlačovaných) z Ria de Janeira, Lucio Agra, odborník na dějiny performancí v Brazílii, a Midori Yoshimoto, zabývající se performancemi v Japonsku.
Ve dnech 22.–23. února 2011 se konal další ze seminářů projektu C-MAP, tentokrát věnovaný pozici kubismu z mezinárodní perspektivy: Multiple modernities through the lens of international Cubism. Termín „multiple modernities“, někdy překládaný jako „rozmanitost moderny“ (osobně bych volil spíše „rozmanité (různé) modernity“) pochází z textu izraelského sociologa Shmuela N. Eisenstadta, publikovaného v roce 2000 v časopise Daedalus. Autor si v něm klade otázku, jaký modernizační potenciál je zakotven ve vývoji mimoevropských civilizací. Teorie „různých modernit“ jej vede k popření totalizačních nároků představ o jedné dominantní západní modernizaci. Ve svém stěžejním článku předpokládá, že nejlepší cestou, jak pochopit současný svět – a vskutku vysvětlit dějiny modernity – je chápat jej jako příběh kontinuální konstituce a rekonstituce mnohosti kulturních programů (Multiple Modernities, Daedalus; Winter 2000; 129, 1, s. 2). Eisenstadt se vymezil nejen vůči zkratkovité tezi modernizace = westernizace, ale také proti esencialistickému chápání civilizací a kultur. Teze o „rozmanitých modernitách“ pochopitelně přivádí k otázce, zda existuje jeden model modernismu/avantgardy či zda lze rovněž hovořit o „rozmanitých“ modernismech/avantgardách. Tato otázka se stala výchozím bodem newyorského semináře.
Na setkání byli pozváni Michio Hayashi, autor a kurátor výstavy Cubism in Asia, která putovala v letech 2005–2007 z Tokia přes Soul do Singapuru, Nada Shabout, zabývající se zejména moderním iráckým uměním, Kuiyi Shen z University of California v San Diegu, autor knih a katalogů o čínském moderním umění, a Vojtěch Lahoda z Ústavu dějin umění AV ČR. Michio Hayashi hovořil o Japonsku a kubismu, Nada Shabout o ohlasech kubismu v umění Blízkého východu včetně Iráku, Kuiyi Shen o čínské reflexi kubismu a Vojtěch Lahoda o kubismu v českých zemích. Seminář v muzeu zahájila diskuse nad díly kubismu a těmi díly, která jeho rámec překračují podle výběru kurátorky Leah Dickerman. Následovaly prezentace pozvaných specialistů, které moderovali Homi K. Bhabha, ředitel Humanities Center na Harvardově univerzitě a jedna z nejvýraznějších osobností současných postkoloniálních studií, a Mieke Bal, známá kulturní teoretička a kritička, autorka knih Narratology: Introduction to the Theory of Narrative (1985) a Quoting Caravaggio: Contemporary Art, Preposterous History (1999). Zatímco vstupní příspěvky trvaly 10–15 minut, diskuse, jíž se zúčastnil i ředitel muzea Glenn D. Lowry, byla živá, skvěle řízená oběma moderátory, a trvala takřka tři hodiny. Následující den debata pokračovala v oddělení kresby a grafiky, kde kurátoři předložili vybraná díla.
Ačkoli jsem se zúčastnil mnoha mezinárodních konferencí v zahraničí, nevybavuji si, kdy jsem se naposledy stal svědkem tak plodné, neformální diskuse. Rovněž vlastní materiál – obrazy a umělecká díla v galerii, před nimiž se také hovořilo – vytvořil pro komunikaci jinou platformu, než je standardní a běžná powerpointová prezentace. Poučení ze skvělé zkušenosti je jednoznačné. 1. Nepředstavujme si, že k úzce vymezenému problému, jímž se zabýváme, mohou něco říci jen úzce vymezení specialisté. Naopak, schopnost zevšeobecnění a pohledu z jiného referenčního pole či jiné disciplíny je pro vlastní bádání velmi obrozující. To ostatně dokázali jak Homi Bhabha, tak Mieke Bal. 2. Seminář a workshop tohoto typu přímo před výtvarnými díly je komunikací v jiné dimenzi, než na jakou jsme zvyklí; tedy ukazovat barevné, někdy dokonce ještě černobílé reprodukce děl ve filmovém pásu za sebou s jakýmsi komentářem či výkladem. Jsme stále ve věku technické reprodukovatelnosti, a proto každé narušení takového statu quo je zejména v oblasti dějin umění oblažující. 3. Jak kurátoři, tak pozvaní specialisté i moderátoři H. Bhabha a M. Bal, které MoMA označuje v C-MAP projektu jako poradce (konzultanty), byli po dva dny v těsném kontaktu. Je známo, že takové konference bez možností „úniku“ jsou vydatnější a výživnější než ty, kde se postupně osazenstvo vytrácí. Navíc kurátoři MoMA byli přítomni v rámci svých pracovních povinností.
MoMA je špičkové muzeum se světovou reputací a jistě – ve srovnání s našimi podmínkami – s neskutečným finančním zajištěním. Přesto i takové muzeum, které by se mohlo vyhřívat na výsluní slávy, přichází s kritickou sebereflexí vztahu k uměleckému světu, a především tomu mimo západní kánon dějin umění. Na semináři nakonec i zaznělo, že muzeum se chce vedle tradičních sfér zájmu o západní umění soustředit více na Latinskou Ameriku, na střední Evropu a na Čínu a Japonsko. C-MAP je vlastně otevřením se globálním tendencím uměleckého provozu a pokusem vyjít z tradiční modernistické západní umělecké orientace a narušit jednostranně budovaný západní kánon dějin umění.
VOJTĚCH LAHODA,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
English
