Jedna z prezentací doprovázející TVT 2010 se vymykala běžnému rámci – letos založený Nadační fond Karla Janečka na podporu vědy a výzkumu představil svou ambici podporovat milionovými částkami české vědce, a to v oblastech matematiky, medicíny a ekonomiky prostřednictvím grantů a každoročních cen. Mezi osobnosti, jimž podnikatelská prosperita a intelektuální nadhled dovolily stanout v roli mecenáše, přibyla mladá tvář českého vědce, teoretického matematika a finančníka Karla Janečka. Jeho firma se stala štikou v globálním rybníce, a to štikou zlatou, na domácích vodách zcela nezávislou.Algoritmy jejího revíru přinášejí roční obrat v řádu biliard, momentálně asi 2,8 x 1015 korun.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Předtím, než brilantní matematické modelování a stochastická analýza proměnily Karla Janečka v největšího obchodníka na burze úrokových derivátů, absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, poté americkou Bradley University v Peorii (MBA) a finanční matematiku na Carnegie Mellon University v Pittsburgu (Ph.D.). V roce 1995 založil firmu RSJ, aby mohl obchodovat s akciemi kuponové privatizace, a o šest let později se jeho firma stala tvůrcem trhu na derivátové burze v Londýně. Další úspěchy se dostavily zanedlouho, když ve firmě RSJ převedli matematický, analytický a systematický potenciál lidských mozků do počítačových algoritmů a nechali pracovat stroje. Mezitím se K. Janeček dva roky věnoval matematickému výzkumu a v letech 2004 a 2005 působil jako vědeckovýzkumný pracovník v Rakouské akademii věd. Současná firma RSJ Algorithmic Trading sídlí pod jednou z pražských malostranských střech, odkud je to nedaleko na MFF UK, kde její ředitel také přednáší. V podkroví domu s příznačnou adresou Tržiště signalizují počítače každou chvilku nějakou obchodní operaci – šupinku zlaté štiky pohybující se ve stonásobcích našeho státního rozpočtu – při některých zvucích Karel Janeček výrazně zpozorní. U těchto obchodů nehrají hranice ani kontinenty pražádnou roli.
Po letech v zahraničí dnes žijete v Praze, svou zemi máte rád a chcete, aby prosperovala. K tomu potřebuje, aby v ní zůstávaly špičkové mozky. Proto jste na podporu vědců letos zjara založil Nadační fond, který oficiálně zahájil činnost 1. listopadu, kdy převzaly ceny vynikající osobnosti: ekonom dr. Alfons Vašíček (USA), matematik a zakladatel ÚTIA prof. Jaroslav Nešetřil (v říjnu převzal od prezidenta medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy) a za medicínu prof. Jiří Bártek z Dánska, jehož prof. Václav Pačes označil spolu s prof. Antonínem Holým za jediné současné Čechy, kteří by mohli aspirovat na Nobelovu cenu.
Proč si myslíte, že společnost sice proklamuje, jak moc si váží svých lékařů, vědců či učitelů, avšak hází jim klacky pod nohy?
To je otázka přímo na tělo. Myslím si, že je to alibismus, aby politici získali moc a udrželi si ji, říkají, co chtějí voliči slyšet, protože většina lidí chápe, že výzkum je důležitý pro rozvoj. Když pak dojde na lámání chleba, na praktické aplikace, tak je věda poslední, co je zajímá.
Není absurdní, že věda potřebuje pomoc, když je nositelkou poznání a pokroku?
Myslím si, že společnost funguje neefektivně. Proč, když některé věci fungují relativně efektivně? Lidé, kteří řeší nějaký problém, zabývají se vědou, často svou činnost dělají dobře a účelně. Z globálního pohledu mi připadá, že kdyby takto pracovali lidé standardně, přistupovali k problémům analyticky, detailně, nadneseně řečeno pomocí vědeckých metod, tedy systematicky, celá společnost by fungovala mnohem lépe. Věda je zářným příkladem toho, jak by společnost mohla fungovat. Je zajímavou součástí lidské činnosti, z dlouhodobého hlediska přínosnou, a proto je dobré ji podporovat.
Má lidské konání tendenci stávat se v době vyspělých technologií efektivnějším nebo naopak svým potenciálem stále mrhá?
Neřekl bych, že potenciálem až tolik mrhá. Minimálně posledních 50 až 100 let má tendenci stávat se efektivnějším. To ovšem neimplikuje, že funguje efektivně. Naštěstí není ta neefektivita tak drastická, jako byla například před 500 lety. Hypoteticky – kdyby svět fungoval efektivně, ekonomika, řízení, firmy by pracovaly alespoň na 80 až 90 %, byli bychom úplně jinde, létali bychom po galaxii. Navzdory tomu, že jsme se tolik zlepšili, si pořád říkám, proč je všechno tak stupidní.
Není to vývojová záležitost?
Možná. Ovšem i kdyby šlo o vývojovou záležitost, člověk se může snažit vývoj urychlit a zefektivnit. Z ekonomicko-politického hlediska se ale obávám, že dnešní společnost hodně zpohodlněla, lidé si zvykli na tzv. jistoty. Problém je, že posledních dvacet let se v celém světě žilo na dluh. Když mluvím s lidmi například z bankovní sféry, nebo s těmi, kteří mají příslušné vzdělání a nadhled, téměř každý se obává, že společnost, ekonomika může zkolabovat.
Souvisí hrozba eventuálního kolapsu s tím, že společnost, jak jste říkal, funguje neefektivně?
Určitě je jedním z ukazatelů neefektivity. Je spousta věcí, které jsou na první pohled naprosto absurdní, protože nemají žádnou logiku, např. různé regulace, o nichž víte, že jsou špatné. Když musí člověk neustále prosazovat, aby konkrétní jevy fungovaly správně, po čase své úsilí vzdá a udělá jen ty kroky, jež restrikce vyžadují, i když jsou logicky absurdní. A takových věcí je hodně a možná jsou čím dál viditelnější.
Efektivita je také jedním z klíčových slov reforem, všemi pády se skloňuje české školství. Přitom se v rozhovorech velmi často setkávám s vědci, dnes působícími v zahraničí, kteří vyzdvihují, jak je naše školy do života dobře vybavily…
Ohledně českých vysokých škol, konkrétně MFF, mám obavu o motivaci. Ti nejlepší nejsou motivováni, aby zůstali na univerzitě jako profesoři. Asi to souvisí s finančním hlediskem. Špičkoví učitelé na fakultě jsou často už starší a mladých není až tolik. MFF je a vždycky byla, i za komunismu, naprosto špičková škola. Tehdy se na ni ti nejlepší snažili dostat a zůstat tam. Dnes už taková soutěž není, což může být dlouhodobě nevýhoda.
S proklamovanou snahou o efektivitu souvisí tendence posunovat výzkum směrem k aplikacím a ten základní opomíjet. Vy sám jste se např. v Rakouské akademii věd zabýval základním výzkumem v oboru matematické analýzy, optimálního řízení…
Musím konstatovat, že hodně schopných manažerů firem je přesvědčeno, že význam má jen výzkum aplikovaný, aby si ho mohli zúčtovat. S tím nesouhlasím, jsem přesvědčen, že základní výzkum je dlouhodobá investice, která se nedá zúčtovat za rok, dva či tři. Vytváří základní stavební kameny aplikovaného výzkumu, základní výzkum je vlastně opce – opce do budoucna. Platí, že musí být ekonomicky zajímavý, jenže tím se může stát třeba za 50 nebo 100 let. Nebo také nemusí, ale po ekonomické stránce je to opce, která se časem může velice zhodnotit. Základní výzkum, a to říkám opakovaně, je jedním ze základních stavebních kamenů vývoje.
Nezdá se, že by současná společnost byla nastavena na dlouhodobé investice.
Není, ale ten problém je širší, a vyskytuje se nejen u nás. Česká republika by měla mít několik špičkových center základního výzkumu a nedělat si ambici být špičková najednou ve všech oborech. Z globálního hlediska je základní výzkum klíčový, ale má nevýhodu, že firmy raději investují do aplikovaného, protože pro ně může být ekonomicky výhodný. Zaplatí si výzkum, z toho vyplynou nějaké články, ale hlavně budou mít výstupy. Základní výzkum takovou motivaci nemá, a proto by ho měl stát podporovat. To má smysl. A smysl má také osobní přístup lidí, kteří do něj vloží své peníze.
Semináře Nové cesty ve vědě se zúčastnily významné osobnosti české vědy, jako jsou (zleva) bývalí předsedové Akademie věd ČR Rudolf Zahradník a Václav Pačes či českoamerický ekonom Jan Kmenta.
Což svým Nadačním fondem potvrzujete. S podnikáním jste v akordu s kuponovou privatizací, s jejímiž akciemi jste obchodoval. Jak ji jako ekonom hodnotíte ze zpětného pohledu?
V době, kdy jsem ještě studoval, vznikla díky kuponové privatizaci společnost RSJ. Myslím si, že myšlenka byla dobrá, přístup rozumný. Kdybych měl být kritický, tím nejhorším jevem bylo naprosté podcenění elementárních pravidel, právního rámce – nepřímo se podpořil dojem, že je v pořádku krást. Na začátku byla motivace rychle privatizovat, aby vše začalo fungovat rozumně. Problém byl, že postupy nebyly regulované a nehledělo se na zákony, stále se podceňují jevy, jako je korupce. Následkem toho všeho se u nás nastolila kultura úpadku a bude těžké se z ní dostat…
Nadační fond KJ jste založili letos v červnu a zatím bylo oceněno šest lidí ze tří již zmíněných oborů, vždy jeden člověk za celoživotní dílo a jeden mladý nadějný vědec. Ale každoroční ceny nejsou vaším hlavním výhledem?
Ceny jsou sice mediálně zajímavé, ale hlavní činností bude udílení grantů. Nyní chceme rozdělovat tři miliony korun ročně, později možná víc, a pravděpodobně zpočátku budeme vybírat v každém oboru jeden projekt, který dostane milion. Protože se jedná o mé peníze, bude projektové řízení výrazně snazší.
S velkými evropskými granty za velké peníze je ve snaze zabránit zneužití spojena složitá a často nesmyslná administrativa. My uděláme výběr s kolegy a pohlídáme si, aby grant nikdo nezneužil.
Prosperitu podnikání jste postavil na úvahách, logických výpočtech, předpovědích rizik. Hlásíte se k chybám, ale evidentně nejsou tak velké, aby převážily úspěch. Daří se vám i v osobním životě vše spočítat, předpovědět?
To už je téměř filozofická otázka – člověk by se měl dokázat zbavit předsudků, ať už společenských nebo nějakých jiných, jít za tím, co chce a co považuje za správné, nebát se, umět se otevřít tomu, co cítí.
I když se život spočítat určitě nedá, jde mi spíš o to chovat se smysluplně a racionálně. To ale neznamená, že si všechno přesně spočítám a jedu podle pravidel. Došel jsem ke zkušenosti, že je důležité umět užívat si emoce, umět využít intuici, být otevřený a nebát se toho.
Tak nekonkrétní, neuchopitelný pojem – intuice. Jak váš obor – matematika – s intuicí počítá?
Zásadně. Špičková matematika je o intuici a o ničem jiném. Existují nějaké úvahy, představy, a aby člověk něco vymyslel, musí využít intuici. A k tomu ještě aparát, aby své myšlenky uměl formálně zapsat a dokázat. Dobrý matematik, který nemá intuici, bude schopný po vás něco přečíst a říci „ano, tohle je pravda“, ale nebude schopen to vymyslet. Špičkoví matematici mají hlavně intuici – i svět a život jako takový závisí na intuici, emocích, ale je třeba mít zpětnou vazbu a umět se na vše podívat racionálním pohledem, vědět, co je hloupost a co není. A toto lidé neumějí, často nedokáží intuici a pocity korigovat, nemají analytické vzdělání, které by jim zabránilo v nesmyslech. Jiní lidé zase mají dobré analytické vzdělání, jsou třeba matematici, ale chybí jim potřebná intuice…
MARINA HUŽVÁROVÁ