Abicko  > 2010  > červen  > Tribuna

Transformace nebo deformace

Transformace se stala zaklínadlem některých politiků, představitelů státu a pseudoreformátorů, kteří se chtějí předvést, „zviditelnit“, upoutat na sebe pozornost, aby se zdálo, že něco dělají. Kupodivu vám neřeknou, proč transformují a jak hodlají transformovat ono něco v cosi jiného. Přemýšlet nad takovými otázkami nepřispívá k popularitě a majestát přece rozhoduje a nemusí uvažovat o důsledcích svého počínání. Transformací se ohání i pan prezident. Transformace je mnohoznačné slovo užívané i v přírodních vědách.

V biologii tento zavedený pojem označuje situaci, kdy do živé buňky vložíme nový znak pomocí DNA. Všechny základní funkce buňky jsou zachovány, jinak by náš zásah byl letální a buňka by zahynula. Transformací jsme doplnily znak(y), které buňka neměla. V tomto smyslu je transformace žádoucí a měla by být kontinuálním procesem v každé lidské instituci. Známým opakem transformace je deformace. Opět bych chtěl ilustrovat náplň tohoto slova na biologii. Na rozdíl od transformace je deformace biologických dějů velice častá a dochází k ní velmi rychle v důsledku i jednoduchých událostí. Dáte-li buňku, třeba krvinku, do roztoku, kde chybí kritická koncentrace soli, začne se její objem zvětšovat, až praskne. Deformace je tedy nebezpečným procesem, kterému se musíme vyhýbat. Mezi transformací a deformací existuje vztah; při každé transformaci je třeba počítat i s deformací, neboť vnášení DNA může způsobit sled nežádoucích změn. Proto také musíme transformaci kontrolovat.

Česky by se proces transformace mohl nazývat ostrojováním. Nezní to sice nijak učeně, spíše selsky. Každý, kdo v dřívějších předkolchozních dobách vyrostl na vesnici, ví, že selská hrdost vyžadovala kvalitní koňský postroj a pořádný sedlák své koně řádně ostrojoval, aby vypadali i dobře táhli. Ostrojování tedy neznamenalo, že se kůň předělal, ale byl vybaven vhodnými doplňky jako podpěnka nebo udidla, která zajistí jeho výkonnost. Bič sice sedlák měl, ale spíše pro svou důstojnost a nepoužíval jej. Stejně tak příliš neutahoval otěže, čímž by koně zneklidnil a významně snížil jejich výkon. Možná by se mu i splašili a byl by z toho malér. Promiňte mi tuto zemědělskou vložku, ale mohla by snad přispět k očistě našeho jazyka. Angličtina se selských termínů překvapivě neštítí a neváhá použít infinitivum to harness (zapřáhnout, ostrojit) i v souvislostech, kdy se o koně nejedná.

21_1.jpg
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Dnešní politická ekonomie chápe transformaci v marxistickém duchu jako změnu vlastnických vztahů. Je mi celkem jedno, co čemu nebo komu patří: hlavním problémem zůstává, zda „to či ono“ je plně funkční, aby se alespoň blížilo požadavkům uplatňovaným ve světě. Například petrolejový král Rockefeller založil před 100 lety instituci, ve které vyrostl Peyton Rous, zakladatel retrovirologie, a též Oswald Avery, který odkryl již zmíněnou biologickou transformaci. V této instituci pracovala plejáda velkých biologů, kteří položili základy toho, co dnes známe a co se snažíme do větší hloubky pochopit. Přitom nikdo z nich petrolejářství, které představovalo zdroj blahobytu rodiny Rockefellerů, nepřispěl. Naopak: pracovníci ústavu se věnovali v té době esoterickým vědeckým otázkám, které se později ukázaly jako kardinální pro americkou i světovou biomedicínu.

Dodávám také příklad z nové doby, jímž je Hughesova nadace řízená donedávna T. Cechem (měl českou babičku). Tato nadace, založená leteckým králem, vytvořila síť nezávislých pracovišť zaměřených na výzkum nejnáročnějších problémů dnešní biomedicíny. Vede k poznání toho, jak přeprogramovat specializovanou buňku na původní stav, v němž disponovala širokými možnostmi specializace (tzv. buňka kmenová).
Z těchto výčtů by při povrchním pohledu mohlo vyplynout, že všechno zmohou soukromé nadace. To je však velký omyl. Z několika baráků začínal po válce federální výzkum v Bethesdě ve Washingtonu, kde dnes vyrostlo velecentrum výzkumu s obrovskými budovami ústavů a specializovaných laboratoří (NIH). Proč vlastně americký stát do sféry výzkumu takto zasahuje? Odpověď je prostá: soukromé zdroje zdaleka nestačí jeho potřebě ani žádaným cílům. Mezi ně patří i často kontroverzní vývoj vakcín proti HIV a poznání molekulárních tajů jeho životního cyklu. Totéž platí o nádorových onemocněních. Federální investice jsou nutné i z toho důvodu, že tak velkorysý a nákladný základní výzkum žádná farmaceutická firma nezaplatí. Přitom jen takový výzkum nás naviguje na cestě k získání účinných léků a léčebných postupů. Je třeba dodat, že se vážně uvažuje o možnosti zdaňovat farmaceutické firmy, aby státu alespoň částečně uhradily prostředky pro výzkum, na jehož základě tyto firmy vyvíjejí své léčebné preparáty.

Kde jsme my? Dá se očekávat, že naši miliardáři nebo podniky budou subvencovat základní výzkum? Na tuto otázku si odpovězte sami. Zatím nám tedy zbývá již jen státní (dříve federální) podpora. Tedy: jak moudrý je stát, tak bude vypadat i jeho věda. Státní kasu naplňují daňoví poplatníci a ti se ptají ústy svých politiků, k čemu podporované vědecké programy slouží. V našem krátkozrace pojatém volno-tržním hospodářství se samozřejmě zaskví každý dobře prodaný lék nebo květnaté přísliby budoucích léčebných postupů. Je to ale ve skutečnosti celá pravda, či hlavně výsledek – slušně řečeno – povrchnosti médií, která formují názory veřejnosti? Víme, že vynikající preparáty Antonína Holého vznikly až po desítkách let úsilí obměnit stavební kameny genetické informace (DNA), aby bylo možné je využít v terapii virů? A co poznání způsobu, jak tyto viry fungují? Cožpak nepředstavovalo základ pro strategii zásahu vůči nim?

Pokud jste přečetli tyto úvahy, napadne vás jednoduchá otázka – komu tedy patří odpovědnost za vědu a kdo ji má financovat? Soukromé zdroje nebo stát? Odpověď je jednoznačná: jak stát, tak i velkopodnikatelé. Komu věda patří? Věda patří vědě a lidem. Věda se odpovídá jedinému tribunálu, a to světové vědě. Je-li přínos našeho výzkumu v tomto smyslu oceňován i mezinárodní vědeckou obcí, potom jde o ocenění nejvyšší. Hledejte hnidopišské metody, jak toto kritérium zvažovat, mohu vás ujistit, že je nenaleznete. Lidem prospívá nejen přínosem nového poznání, ale též tím, že je základem nezávislého kritického myšlení, které je předpokladem vzdělanosti i moudré vlády lidu, tj. demokracie.

Hodně a přitom povrchně se uvažuje o postavení naší vědy ve světě; chceme tak zvanou vědu špičkovou. Napadá mne srovnání se špičkou trávní, jednou z prvních jarních jedlých hub, která roste v „čarodějných kruzích“. Věda ovšem není čarodějná, je to obyčejně jen dobře promýšlená úmorná dřina. V souvislosti se špičkovostí si položme otázku, zda tohoto velestavu ostrosti můžeme dosáhnout importem nebo originálním úsilím postaveným na zkušenostech, znalostech a myšlenkách vznikajících v našem intelektuálním prostředí. Podle mých zkušeností je import nezbytný v oblasti nových metod, bez nichž se moderní věda neobejde. Ale jak jsem se po celý život opakovaně přesvědčoval, a to i během dlouhodobých pobytů v zahraničí, nezískal jsem významnější stimulus pro svou práci, vyjímaje velké metodické i lidské zkušenosti. Ve skutečnosti všechny pokusy zachytit se na vlně spuštěné jinde vedly sice k zajímavým, ale efemérním výsledkům, neboť vlnobití, se kterým jsme nemohli držet krok, nás brzy přelilo. Základ toho, abychom byli „špičkoví“, je v bohatosti našich znalostí, v nezávislých pohledech na vědecké problémy, solidních a stabilních základech, z nichž se špičkovost rodí. Jakýkoli monopolismus, představy, že vědecké směry lze unifikovat, podobné problematiky slučovat, jsou nesprávné. Opravdový celosvětový přínos vyžaduje určitou kritickou densitu, tj. hustotu odborníků pracujících v oboru a pro „špičkovost“ tak vytvářejících nutný základ. Bez toho vzniká jen beztvará kaše. Dnešní kapitáni vědy – představovaní RVVI, z nichž mnozí neprošli ani jednou zámořskou plavbou – neví, co všechno obnáší stát se lodníkem na takové plavbě (pozn.: článek vznikl před sestavením nové RVVI, viz str. 32). I když snad absolvovali výlet parníkem do Davle, nikdy dlouhodoběji nepracovali v zahraniční laboratoři na otázkách, které si sami kladli, nemají nejmenší ponětí o současných požadavcích na vědu. Jsou ale schopni přerovnávat škatulky a označovat je různými barvičkami; dokonce umí z vědy udělat i politikum a rozehrávat hrátky sázející na lidské vztahy a předsudky, počítaje v to umělé napětí mezi vysokými školami a Akademií věd.

JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.