Biskupský rezidenční areál řecko-pravoslavné církve v hlavním městě západní Bukoviny v Černovicích byl na základě žádosti Ukrajiny a za podpory České republiky zapsán dne 28. června 2011 na listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jedna z nejvýznamnějších architektonických realizací Josefa Hlávky byla zařazena na základě jedinečného konceptu biskupské rezidence se vším, co k areálu patří, tedy s budovou hlavního sídla a úřadu metropolitního biskupa, katedrálou jako sídelního kostela biskupa, seminářem – teologickou fakultou a parkem. Stalo se tak 19.–29. června v Paříži v rámci 35. zasedání výboru Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, kde se o titul světového dědictví pro své památky ucházelo 37 zemí.
Foto: Martin Micka, Archiv Nadání Hlávkových
V Černovicích jde o jediný biskupský areál postavený v Evropě v 19. století za habsburské monarchie, jehož vybudování dokládá náboženskou toleranci tehdejší Bukoviny v rámci rakousko-uherské říše, zdůrazňuje zpráva UNESCO.
Západní Ukrajina vnímá Josefa Hlávku jako výsostného architekta a umělce, v Černovicích je velmi ctěn a už od roku 1937 stojí v parku před rezidencí biskupa jeho pomník. Ve Vídni je J. Hlávka vnímán především jako stavitel mnoha významných budov, zejména Dvorní opery, zatímco v Praze a v České republice si Josefa Hlávku nejčastěji připomínáme v roli mecenáše české vědy, kultury a vzdělání, zakladatele České akademie pro vědy, umění a slovesnost císaře Františka Josefa I. a Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jako architekta a stavitele Zemské porodnice i autora přestavby rodinného zámku v Lužanech.
Nadání Hlávkových při získávání podkladů pro žádost Ukrajiny o zapsání Hlávkova areálu do seznamu kulturního dědictví UNESCO dlouhodobě spolupracovalo s Národním muzeem v Praze a s Národní univerzitou v Černovicích. Nadání poskytlo v roce 2004 kopie původních Hlávkových plánů stavebního areálu v Černovicích, aby mohla univerzita zahájit jeho rekonstrukci a revitalizaci jako první podmínku pro uvedení na seznam UNESCO. Roku 2006 uzavřelo Nadání Hlávkových s Národní univerzitou v Černovicích smlouvu o vzájemné spolupráci, v níž se také zavázalo k pomoci při zapsání univerzitního komplexu staveb do seznamu UNESCO. Tato spolupráce byla loni oceněna v rámci akcí konaných k 135. výročí založení Národní univerzity Jurije Fedkoviče v Černovicích. V rámci výročí byla otevřena stálá expozice o Josefu Hlávkovi, kterou autorsky připravil Karel Ksandr; panely věnovalo Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Jméno, osobnost, dílo i odkaz Josefa Hlávky se tedy v posledních desetiletích daří připomínat i v mezinárodním kontextu a zápis Hlávkova areálu řecko-pravoslavné církve v Černovicích na seznam světového kulturního dědictví je toho dokladem.
Vývoj architektonického díla Josefa Hlávky v druhé polovině 19. století
Prvním obdobím je vlastní architektonická tvorba po skončení studia na Akademii výtvarných umění ve Vídni až do druhé poloviny 60. let minulého století a lze jej nazvat obdobím romantického historismu, kdy Hlávka vytváří při aplikaci gotiky svou vlastní kreaci, která odpovídá nejen zadání úlohy, ale i jeho uměleckému cítění. Toto údobí představuje právě biskupská rezidence řecko-pravoslavné církve v Černovicích, kdy řešil zcela ojedinělou a možná i romantickou zakázku na vybudování komplexu se vším, co k ní patří (rezidence biskupa, katedrála, seminář a kněžský dům).
Druhé, novogotické období lze v díle Josefa Hlávky vystopovat od druhé poloviny 60. let a jeho hlavní představitelkou je budova pražské Zemské porodnice na Albertově (největší zařízení svého druhu v tehdejší Evropě), kde Hlávka dokonale skloubil německou pobaltskou gotiku (štíty porodnice) s českými gotickými předlohami (arkýř kaple). Toto údobí končí v roce 1870, když J. Hlávka ochrnul.
Třetí tvůrčí období – eklektické – nastává poté, co se uzdravil a po dlouhých 11 letech začal v roce 1881 opět normálně žít a tvořit. Nejvýznamnějším představitelem eklektického období i celé Hlávkovy tvorby je bezesporu jeho soukromé rodinné sídlo v Lužanech u Přeštic. Především u tohoto zámku (typologicky se jedná o vilu) je naznačeno, proč lze jeho tvůrce pokládat za význačného představitele evropského eklektismu, nikoli ovšem ve významu, jak je dnes eklektismus chápán, totiž jako cosi ošklivého, nevkusného či něco, pod co lze zahrnout všechny historizující slohy 19. století. Dílo Josefa Hlávky dokazuje, že eklektismus je třeba chápat v jeho čisté podobě coby samostatný umělecký názor, který se nepřidržuje hotových uměleckých stylů (jako např. tvorba architekta Josefa Zítka), ale který si z rozličných systémů vybírá to nejlepší, co pak logicky kombinuje a dotváří v dispozičním řešení i při využití architektonického detailu.
Hlávkovo umělecké dílo bylo neprávem opomíjeno a na své uznání dlouho čekalo, a to především proto, řečeno slovy Emanuela Pocheho, že „při posuzování architektonické tvorby 19. století byla používána společenská idea druhé poloviny tohoto věku, platná tehdy pro celou Evropu, totiž idea novorenesance jako vrcholu estetické krásy architektury“.
Areál řecko-pravoslavné církve v Černovicích
Jednou ze tří nejvýznamnějších architektonických realizací Josefa Hlávky, jíž se zároveň zapsal mezi významné evropské tvůrce, je bezesporu biskupský areál v Černovicích na Bukovině, která byla v té době součástí rakousko-uherské monarchie. Tehdy se jednalo o ojedinělou a mimořádnou architektonickou zakázku, která v Evropě nemá dobové srovnání. Především z důvodu, že všechny evropské biskupské stolce měly své rezidence včetně souvisejících objektů vyřešené v době gotiky, nejpozději v době baroka. Architektonický návrh na černovickou biskupskou rezidenci představoval komplexní řešení celého areálu se čtyřmi základními funkcemi sídla biskupa:
1. Vlastní rezidence s osobní kaplí biskupa a synodními sály. V tomto objektu biskup bydlel a vykonával úřad. Na rezidenci navazuje anglický park s romantickou umělou jeskyní – peklem.
2. Katedrála – nikoli ve významu architektonickém (typologickém), ale v původním významu sídelního kostela biskupa.
3. Seminář neboli teologická fakulta určená pro výchovu a vzdělávání budoucích kněží, kteří v budově semináře po dobu studií zároveň bydlí.
4. Kněžský dům neboli dům k ubytování kněží – učitelů biskupského semináře, jehož součástí je i hospodářský dvůr a užitková zahrada.
Hlávka při návrhu biskupské rezidence rezignoval na obvyklou koncepci klášterní pevnosti a navrhl obydlí metropolity jako otevřenou trojkřídlou budovu půdorysného tvaru H obrácenou vstupním nádvořím k ose spojující rezidenci s městem. V prodloužení kolmých křídel hlavní budovy, jejíž střed tvoří synodní sál, k němuž přiléhají z jedné strany oficiální prostory, z druhé pak obytná část biskupova se soukromou kaplí a knihovnou, jsou situovány zcela samostatné budovy katedrály se seminářem a naproti takzvaný kněžský dům. Komplex tří objektů kolem rozlehlého, parkově upraveného ná-dvoří je sepnut oplocením se zvýrazněnou bránou. Základní kompozici celého areálu Hlávka v zásadě řešil na klasickém symetrickém principu ve skladbě hmoty, půdorysu i základním obrysu. Symetrii porušují v siluetě vysoké kopule chrámů komponované úhlopříčně. Objekt byl realizován ve žluté cihle, červené terakotě, částečně z kamene a s barevně glazovanými taškami.
Souhlas se stavbou černovické biskupské rezidence podepsal rakouský císař František Josef I. po zdlouhavých jednáních s představiteli řecko-pravoslavné církve v roce 1860. Dosavadní dřevěné (včetně kostela) biskupské sídlo už totiž nevyhovovalo a bylo značně zchátralé. V roce 1842 se uvažovalo o stavbě nové rezidence v podobě kamenné dvoupodlažní budovy se vstupem zvýrazněným rizalitem a čtyřmi jónskými pilastry – nerealizovaný návrh v klasicistním slohu je nyní uložený v Hlávkově pozůstalosti na zámku v Lužanech.
Pravoslavný religiózní fond (státní organizace určená pro podporu křesťanských církví východní orientace) se obrátil na známého vídeňského stavitele Josefa Hlávku s prosbou, zda by vypracoval plány na zamýšlenou stavbu. Hlávku zakázka velmi zaujala především proto, že jako hluboce věřící křesťan dostal jedinečnou příležitost navrhnout biskupskou rezidenci včetně katedrály. Ještě téhož roku se vydal do Černovic, aby se obeznámil s místem stavby a tamními materiálovými podmínkami. V roce 1861 dokončil projekt areálu a předal ho k posouzení Pravoslavnému fondu, ovšem jako stavbu financovanou ze státních peněz jej muselo nejprve odsouhlasit Ministerstvo kultu a vyučování (stalo se 5. 6. 1863) a následně projekt potvrdil císař František Josef I. Hlávka obdržel od Pravoslavného fondu nabídku na vedení stavby, byl zvolen první stavební výbor, jemuž předsedal biskup řecko-pravoslavné církve Theofil Vandela a zasedli v něm představitelé místního duchovenstva. Zástupcem pro stavbu učinil Josef Hlávka Ing. Rejneka a vedoucím umělecké řezby Hofmana.
Základní kámen první části komplexu (vlastní biskupské rezidence) položil biskup Vandela 18. 4. 1864, koncem roku byly dokončeny základy pod centrální částí rezidence a zároveň se začal rozebírat starý dřevěný kostel, poslední z budov původního komplexu. Hlávka prosadil, aby se z ekonomických důvodů jednotlivé objekty stavěly z místních materiálů, a k tomu účelu zorganizoval geologické expedice po celé Bukovině. Černovicko je chudé na kvalitní kámen, dopravoval se proto po řece Čeremošu a také ve speciálně vyrobených vozech. Protože zde do té doby nebyly cihelny ani jiné keramické závody, postavil Hlávka v okolí Černovic tři cihelny, v nichž rozpracoval technologii výroby cihel, glazovaných tvarovek, terakoty a různobarevných glazovaných tašek. O zaostalosti tehdejší Bukoviny také svědčí, že Hlávka na stavbu povolal z Vídně 30 kvalifikovaných mistrů – stavitelů, kteří mu v Černovicích pomohli zorganizovat kurzy, v nichž učili místní dělníky stavebnímu umění.
Velkolepému projektu nestačily pozemky dosavadní rezidence, proto se začaly vykupovat další. V roce 1866 nastal problém udržet dělníky, neboť byla zahájena výstavba železnice Lvov – Černovice – Jasy, na kterou začali ze stavby rezidence odcházet kameníci. Tehdy Hlávka vytvořil „Organizaci kameníků pro stavbu rezidence“ a zároveň požádal o zvýšení platů všem jejím členům, což přineslo kýžený výsledek. Ačkoli se dokončení stavby předpokládalo v roce 1870, rozsah stavebních prací nebylo možno v termínu splnit.
V roce 1866 se začalo s druhou částí komplexu – se stavbou semináře a sídelního kostela biskupa, katedrály, jež tvoří dohromady jeden celek. Seminář s katedrálou byl dokončen roku 1878. Interiéry katedrály vymaloval vídeňský malíř Karel Jobst s tím, že skici stěn s obrazy svatých navrhl Josef Hlávka. Výmalba se uskutečnila v letech 1868–1882.
Roku 1871 došlo na poslední, třetí budovu komplexu – kněžský dům, který byl dokončen již roku 1874, neboť stavba nebyla po umělecké stránce tak náročná jako předcházející dvě budovy.
V roce 1869 začal organismus Josefa Hlávky jevit známky ochrnutí způsobené neustálým namáhavým cestováním mezi Vídní, kde měl rozestavěno několik velkých staveb (Dvorní opera apod.), Prahou, v níž dohlížel na stavbu Zemské porodnice, a Černovicemi, kde řídil výstavbu rozsáhlé biskupské rezidence. S odstupem času je zřejmé, že ochrnutí, které Hlávku odkázalo na invalidní vozík, bylo nervového původu z totálního vyčerpání obrovským pracovním vypětím a zároveň překonáváním velkých vzdáleností mezi jednotlivými stavbami; vždyť po více jak desetiletém odpočinku v ústraní lužanského zámku se zcela zdravý Hlávka vrací do společnosti i veřejného života.
Nemoc však způsobila, že se do Černovic dostal naposledy v roce 1870, následkem čehož došlo ke změnám ve vedení stavby. Radikální změny však nastaly až roku 1872, kdy již Hlávka nebyl schopen řídit stavbu na dálku za pomoci svého zástupce Rejneka a kdy byl zvolen do čela stavebního výboru metropolitní biskup Hackmann. Ten na místo J. Hlávky jmenoval polského architekta Felixe Ksiezarského. Ksiezarski hledal cesty, jak vzbudit nedůvěru černovických stavebníků proti svému předchůdci; například chtěl změnit krytinu z působivé barevné pálené na plechovou nebo umělecky propracovanou klenbu synodního sálu v rezidenci za rovný kazetový pohled, a snažil se tak přivlastnit Hlávkovy zásluhy. Protože o nekalých činech architekta Ksiezarského informoval Josefa Hlávku jeho zástupce Ing. Rejnek, sepsal Hlávka v roce 1872 pamětní spis o vzniku projektu a stavbě rezidence a zaslal jej vídeňskému Ministerstvu kultu a vyučování (v současnosti uložen v pražském Národním technickém muzeu). Na jeho základě byl F. Ksiezarski v roce 1876 z vedení stavby odvolán a nahrazen V. Martinim.
Když Hlávka odstoupil, nastaly i problémy s dodávkou materiálů, což stavbu velmi zpozdilo. V roce 1873 zahájilo provoz pouze východní křídlo objektu rezidence, dokončení střední části a západního křídla se protáhlo až do roku 1876, kdy se bukovinská metropolitní diecéze definitivně do sídla nastěhovala. V roce 1878 byl dokončen objekt semináře a katedrály, avšak pokračovaly práce na výmalbě interiérů, které trvaly až do roku 1882. Kněžský dům byl dokončen již roku 1874; od té doby zde bydleli studenti teologie a zároveň zde byla umístěna továrna na svíčky. Za rok dokončení celého areálu, jehož výstavba přes všechny nepředvídané potíže trvala celkem 18 let, je všeobecně považován rok 1882.
Monumentalita v jednotě výrazového konceptu
Josef Hlávka již od studijních let inklinoval k velkoryse pojaté architektuře. Snad se projevil vliv podvědomě čerpaný v dětství, když žil doslova ve stínu Dientzenhoferova přeštického chrámu. Ten posílila i spolupráce s Heinrichem Ferstelem na votivním kostele ve Vídni a vídeňské burze, která Hlávkovi mnoho dala nejen pro orientaci ke středověké architektuře, ale i proto, že se poprvé setkal s velkorysým a hmotovým konceptem, který se projevil ve všech třech jeho velkých návrzích. Mocný impulz si ověřil na tříleté studijní cestě, která v něm probudila zájem o pojetí stavby nejen jako slohového fenoménu, ale jako celku v jeho typologické rozmanitosti a jako racionální koncept úplného stavebního organismu. A takto pojal Hlávka i svou první velkou úlohu: černovickou rezidenci řešil jako racionální moderní stavbu určenou k reálnému životu. Zadavatel jej pochopil a zadání rozšířil na komplex tří budov, jímž tvoří rezidence okázalý střed a osu symetrie i ideového významu. Jednotlivé budovy mají přesně vytčenou míru závazného postavení k celku. Rezidence s biskupskou kaplí je ústředním bodem této velkolepé architektonické myšlenky. Kaple posunutá do strany dominuje stavbě z pravé strany hlavního pohledu. Významové zatížení vyrovnává kněžský dům, nejméně okázalá budova ze všech tří vytvářejících rozlehlé nádvoří, které umožňuje rozptyl před rezidencí a seminářem, v rámci něhož je umístěna katedrála. Katedrála nikoli jako rozsáhlé shromaždiště věřících, ale jako skutečná katedra biskupa a završující budovu výškovým akcentem.
Architekt Josef Hlávka se zde projevil coby hotová tvůrčí osobnost s pevným, uváženým krédem. Svobodně operuje s byzantsko-románskými architektonickými prostředky, jež odvodil z regionálních zvyklostí místního prostředí. Než se pustil do projektování rezidence, pečlivě studoval historickou architekturu v Bukovině a Moldávii, resp. kláštery v Dragomirně, Sietu, Sučavě a Putně (studie publikoval již v roce 1866). V těchto klášterech se soustředil zejména na regule ortodoxní církve a na způsob, jakým se její principy promítají do architektonických forem nesoucích významy rozdílné od římské církve.
Černovický areál je výrazem své doby a také vynikajících technických a tvůrčích schopností autora, jeho rozhledu, vzdělání i povahových vlastností.
Složitou osobnost Josefa Hlávky lze jen velmi těžko odhalit, neboť je i v architektuře nesporně podvojná. Člověk odpovědný, vážný, ale i konzervativní, se smys-lem pro odvahu, zejména v racionálním jednání. V architektuře jeví smysl pro velkorysost a monumentalitu, která spočívá v jednotě výrazového konceptu – v osobní představě, jak ztělesnit duchovní podstatu úkolu. Inspirace, z níž Hlávka čerpal, je nesporně odvozena z byzantské řecké architektury klášterů, která se projevuje v arkádovém prolomení stěn otvory se sdruženými oblouky dekorovanými barevně odstupňovaným rámováním. Původní inspirace je interpretována benátským poučením a měřítko odvozeno z vídeňského prostředí, především opery. Znaky slohové symbiózy se projevují na kopulích a věžových prvcích stavby, ovšem od této jižní inspirace se liší stupňovité štíty a materiál stavby, které upozorňují na severní původ předobrazu, kde je daný materiál a stupňovité štíty běžný u církevních i profánních staveb. Zde lze uvést inspirační příklad v zakončení atiky renesančního domu na starém náměstí ve Lvově z režného materiálu a ve vztahu k měřítku budovy robustnějším než v renesančním originálu. Inspirace výrazu biskupské rezidence v Černovicích je velmi složitá a odpovídá Hlávkově volnému zacházení s architektonickými prostředky, jimiž nakládá tak, aby vystihl duchovní podstatu stavby daného zaměření. Černovický areál vychází z představ o významu forem ovlivněných mnohotvárnou inspirací, kterou J. Hlávka získal při kontaktech s vynikajícími architekty i na svých cestách. Dosvědčují to oficiální interiéry areálu, zejména synodální sál s bohatým dřevěným zaklenutím, jenž zničil požár roku 1943 a známe ho jen z krásného dochovaného výkresu. Po stránce provozní a účelové v konceptu půdorysném a prostorovém i po stránce technické se jedná o moderní dílo provedené Hlávkou podnikatelem se vší precizností až puntičkářskou pečlivostí.
Pro odborníky je složité zařadit Josefa Hlávku do určitého stylu. Ani architektura černovického areálu není prostou mechanickou skladbou přesně přenesených forem. Prof. Horyna staví Hlávku na rozmezí romantického a pozdního historismu. Tato teze by mohla obstát, ale jen s platností pro jeho tvorbu šedesátých let, kdy vytváří největší a nejzávažnější díla: biskupský areál, Zemskou porodnici a arménský kostel v Černovicích. Na všech se projevuje inspirace ze středověké architektury, na arménském kostele nikoli regionálního zabarvení. Aplikuje formy pozdně gotické architektury střední Evropy – viz sklípkové klenby použité v Zemské porodnici. V arménském kostele bohužel dojem potlačila slohově nevhodná výmalba klenby. Příklon ke středověkým formám se však objevuje ještě později při návrhu a realizaci kaple v Lužanech. Úvaze, že se Hlávka při hledání výrazu sakrálních staveb obrací ke středověkým formám, odporuje právě využití středověkých forem na Zemské porodnici – civilní stavbě – po typologické stránce té nejracionálnější a nejmodernější, která byla ve své době postavena. Vnucuje se zde teze, že autor pokládal zrození nového života za akt Boží, a proto zvolil právě takovou slohovou orientaci. Vzhledem k jeho tehdejšímu mládí je také možné, že romantické emoce přiklonily výrazovou stránku díla k inspiraci středověké. Žádná z úvah ale neodpovídá na otázku, jaká byla osobnost Josefa Hlávky coby tvořícího architekta. Přetrvává rozpor mezi jeho racionální činností podnikatele a výrazovou orientací největších děl, jež vytváří jako architekt, a to architekt po typologické a funkční stránce velmi moderní. Dr. Marie Benešová nastínila řešení, o němž se obvykle nemluví, ale mohlo by alespoň částečně naznačit cestu z tohoto dilematu: Josef Hlávka byl hluboce věřící člověk a odtud možná vychází jeho vztah k sakrálním formám celého středověku. Dokázala by tato okolnost sjednotit racionální a emocionální vztah k životu a práci, které byly bezvýhradně oddány stavebnímu dílu a plně se na něm projevily? Myslím, že ano. Zápis černovického areálu na listinu Světového kulturního dědictví UNESCO to jen dokládá.
KAREL KSANDR,
generální ředitel Národního technického muzea
English
