FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Vojtěch Birnbaum se narodil 7. ledna 1877 v Döblingu u Vídně. Jeho otec byl inženýrem a stavitelem drah. Birnbaumova matka se po předčasné smrti svého manžela znovu provdala za známého poděbradského lékaře Bohumila Boučka a Vojtěch tak strávil většinu dětství v Poděbradech. Po studiích na reálném gymnáziu v Kolíně, na vyšším gymnáziu v Praze a na vyšším gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávil jeden rok. Poslouchal přednášky takových osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Goll či Jan Palacký. V zimním semestru roku 1897 pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, zakladatelů tzv. vídeňské školy umělecko-historické. Několik let před Vojtěchem Birnbaumem studoval na vídeňské univerzitě i Max Dvořák. Svou diplomovou práci Der altchristliche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst vypracoval Birnbaum na téma starokřesťanské sakrální architektury a obhájil ji v roce 1904. O patnáct let později se na popud Jaroslava Golla a Josefa Šusty habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor dějin umění, roku 1921 získal mimořádnou profesuru a šest let na to se stal řádným profesorem a zároveň ředitelem Ústavu pro dějiny umění.
Před první světovou válkou žil jako soukromý vědec v Římě a ve Vídni. Po jejím skončení a s příchodem do Prahy obrátil svůj zájem k umění domácímu. Připravoval přehled románských památek jihočeské oblasti, psal o románských kostelech a účastnil se diskuse o otázce českých rotund. Zajímala jej však i naše gotická architektura, především osobnost Petra Parléře a jeho význam nejen pro vývoj gotiky v Čechách, nýbrž i pro vývoj gotické architektury jako takové.
Ovlivněn Maxem Dvořákem a vídeňskou školou, převzal Birnbaum z tohoto prostředí přísně vědeckou metodu a názor na dějiny umění jako na samostatnou historickou vědu. Ve výtvarném díle viděl dokument doby a na základě celkového i detailního zjištění znaků je stavěl do vývojové řady. Vycházel z podrobného studia římské architektury, jejíž historický a umělecký význam pevně stanovil. Mezi počátečními díly Vojtěcha Birnbauma je možné jmenovat spisy De templo Nazianzeno a Gregorio Theologo descripto (1907) a Vitruvius und die griechische Architektur (1914). V téže době publikoval v časopise Styl několik článků na téma antické, starokřesťanské a románské architektury. Následovaly práce Ravennská architektura I. (1916) a II. (1921). V roce 1923 vychází Birnbaumova studie Dům zvaný Livie na Palatině. Roku 1924 publikoval dvě práce, a to Románskou renesanci koncem středověku a Barokní princip v dějinách architektury. Podílel se také na přípravě Dějepisu výtvarného umění v Čechách, jehož I. díl – Středověk – vyšel roku 1931. V roce 1947 pak Alžběta Birnbaumová uspořádala stati a články z pozůstalosti svého muže do výboru Listy z dějin umění a roku 1978 byl péčí Ivo Hlobila vydán výbor statí Vývojové zákonitosti v umění.
Působil rovněž ve významných českých vědeckých institucích. Od roku 1925 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, v níž zastával funkci hlavního jednatele archeologické komise. Byl i dlouholetým členem domácí rady Klubu Za starou Prahu, jehož se posléze stal předsedou.
Pro Birnbaumovu vědeckou osobnost je příznačná detailnost v bádání a přísná slohová kritika dokumentů. Bohužel nelítostná smrt ukončila nečekaně jeho život, aniž mu bylo dopřáno, aby mohl dokončit celou řadu chystaných prací a postavil se do čela filozofické fakulty, jejímž děkanem byl zvolen pro rok 1934–1935.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.