Evropská organizace European Science Foundation (ESF) uspořádala v únoru 2009 ve Štrasburku seminář zaměřený na výzkumnou politiku. Pod pojmem výzkumná politika se skrývá paleta problémů; počínaje vztahem mezi národní a evropskou grantovou strategií a budováním evropských výzkumných infrastruktur, přes problém modernizace výzkumných ústavů a univerzit, až k metodám hodnocení výzkumu.
Na semináři se diskutovalo o roli nově zřízené rady European Research Council (ERC), která funguje jako grantová agentura a uděluje vysoce prestižní granty začínajícím i zavedeným vědcům z EU. Soutěž o granty nabízí přímé srovnání úspěšnosti vědců z jednotlivých členských a přidružených států. Pohled na statistiky (viz obr. 1 a obr. 2) je z hlediska České republiky značně frustrující a vybízí k neodkladné a účinné reformě vysokých škol a výzkumných institucí.
Podíl grantů ERC pro začínající vědce pro jednotlivé země v procentech v roce 2007 (převzato ze statistik ERC)
Podíl grantů ERC pro pokročilé vědce a pro jednotlivé země v procentech v roce 2008 (převzato ze statistik ERC)
Nejvíce mne zaujala přednáška Good scientific practice vs. scientific misconduct prof. Ulrike Beisiegelové, mluvčí ombudsmana DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft), která přednášku uvedla definicí výzkumu jako „jakékoli činnosti, která ve svém obsahu a formě představuje vážnou a seriózní snahu o nalezení pravdy“. Dobrá vědecká praxe stojí především na poctivosti vůči sobě a vůči ostatním. Avšak podvody ve vědecké práci, plagiátorství a přivlastňování si cizích výsledků samozřejmě existují a je třeba se s nimi vyrovnat. Lze dokonce předpokládat, že v dnešní době, kdy se často zdůrazňuje počet publikací, bude podvodů přibývat. Vzhledem k značným finančním prostředkům, které státy vynakládají na výzkum, bychom mohli uvažovat též o regulaci a sankcích v případě nepoctivého jednání ve výzkumu. Lze však očekávat, že základním etickým principem zůstane sebekontrola. Hlavním opatřením v tomto smyslu by měly být přednášky pro doktorandy a začínající vědce na téma dobrá vědecká praxe a popularizace vědeckých principů.
Následující vybrané body shrnují několik základních doporučení.
1. Porovnávání profesionálních standardů (univerzity a výzkumné instituce by měly dát vždy přednost originalitě a kvalitě před kvantitou výsledků při posuzování výkonnosti).
2. Dokumentování výsledků, ochrana a zálohování primárních dat (nezměněná primární data by měla být zachována na původním pracovišti deset let).
3. Konsistentní zpochybňování vlastních objevů (především pokud jsou senzační nebo podporují vlastní hypotézu).
4. Dodržování přísné poctivosti vzhledem k příspěvkům partnerů, konkurentů a předchůdců (správné citování, nepřivlastňování si výsledků studentů a postdoktorandů, příspěvky všech autorů by měly být adekvátně přiznány v publikacích, „čestné“ autorství je nepřípustné atd.).
5. Zodpovědnost za spolupráci a vedení ve vědeckých skupinách (vedoucí vědeckých institucí a univerzit jsou zodpovědní za adekvátní organizační strukturu; univerzity a vědecké instituce by měly formulovat pravidla „dobré vědecké praxe“. Tyto zásady by měly být závazné pro všechny vědce a univerzity, vědecké instituce by měly mít zavedené procedury pro řešení „špatného vědeckého chování“ a k dispozici nezávislého zprostředkovatele pro konfliktní případy).
6. Podpora pro mladé vědce a studenty (přednášky o „dobré vědecké praxi“; starší vědci a učitelé musí jít příkladem).
Je zřejmé, že zmíněné body představují horké téma k diskuzi. Je třeba tento problém otevřít a „nezametat jej pod koberec“.
Tabulka předkládá deset nejčastějších pochybných vědeckých praktik, které publikoval v roce 2005 časopis Nature.
Procenta vědců, kteří připouštějí, že se dopustili daného chování v posledních třech letech (počet dotázaných 3247) [B. C. Martinson, M. S. Anderson, R. de Vries, Nature 2005, 435, 737.]
Na přednášku prof. Beisiegelové reagovalo několik oponentů, kteří namítali, že zakrývání „špatné vědecké praxe“ je minulostí a jejich instituce se k těmto problémům otevřeně vyjadřují. Prof. Beisiegelová položila otázku, kolik z daných univerzit a vědeckých institucí má zavedena „pravidla dobré vědecké praxe“, popřípadě zda je možné pravidla najít na jejich webových stránkách; z přítomných nebyl nikdo schopen kladně odpovědět. Zběžně jsem zkontrolovala webové stránky Univerzity Karlovy a několika ústavů Akademie věd ČR – také jsem nic nenašla. Možná je pravý čas zahájit na toto téma otevřenou diskuzi a věnovat mu do budoucna více pozornosti.
JANA ROITHOVÁ,
Přírodovědecká fakulta UK v Praze
Na semináři se diskutovalo o roli nově zřízené rady European Research Council (ERC), která funguje jako grantová agentura a uděluje vysoce prestižní granty začínajícím i zavedeným vědcům z EU. Soutěž o granty nabízí přímé srovnání úspěšnosti vědců z jednotlivých členských a přidružených států. Pohled na statistiky (viz obr. 1 a obr. 2) je z hlediska České republiky značně frustrující a vybízí k neodkladné a účinné reformě vysokých škol a výzkumných institucí.
Podíl grantů ERC pro začínající vědce pro jednotlivé země v procentech v roce 2007 (převzato ze statistik ERC)
Podíl grantů ERC pro pokročilé vědce a pro jednotlivé země v procentech v roce 2008 (převzato ze statistik ERC)
Nejvíce mne zaujala přednáška Good scientific practice vs. scientific misconduct prof. Ulrike Beisiegelové, mluvčí ombudsmana DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft), která přednášku uvedla definicí výzkumu jako „jakékoli činnosti, která ve svém obsahu a formě představuje vážnou a seriózní snahu o nalezení pravdy“. Dobrá vědecká praxe stojí především na poctivosti vůči sobě a vůči ostatním. Avšak podvody ve vědecké práci, plagiátorství a přivlastňování si cizích výsledků samozřejmě existují a je třeba se s nimi vyrovnat. Lze dokonce předpokládat, že v dnešní době, kdy se často zdůrazňuje počet publikací, bude podvodů přibývat. Vzhledem k značným finančním prostředkům, které státy vynakládají na výzkum, bychom mohli uvažovat též o regulaci a sankcích v případě nepoctivého jednání ve výzkumu. Lze však očekávat, že základním etickým principem zůstane sebekontrola. Hlavním opatřením v tomto smyslu by měly být přednášky pro doktorandy a začínající vědce na téma dobrá vědecká praxe a popularizace vědeckých principů.
Následující vybrané body shrnují několik základních doporučení.
1. Porovnávání profesionálních standardů (univerzity a výzkumné instituce by měly dát vždy přednost originalitě a kvalitě před kvantitou výsledků při posuzování výkonnosti).
2. Dokumentování výsledků, ochrana a zálohování primárních dat (nezměněná primární data by měla být zachována na původním pracovišti deset let).
3. Konsistentní zpochybňování vlastních objevů (především pokud jsou senzační nebo podporují vlastní hypotézu).
4. Dodržování přísné poctivosti vzhledem k příspěvkům partnerů, konkurentů a předchůdců (správné citování, nepřivlastňování si výsledků studentů a postdoktorandů, příspěvky všech autorů by měly být adekvátně přiznány v publikacích, „čestné“ autorství je nepřípustné atd.).
5. Zodpovědnost za spolupráci a vedení ve vědeckých skupinách (vedoucí vědeckých institucí a univerzit jsou zodpovědní za adekvátní organizační strukturu; univerzity a vědecké instituce by měly formulovat pravidla „dobré vědecké praxe“. Tyto zásady by měly být závazné pro všechny vědce a univerzity, vědecké instituce by měly mít zavedené procedury pro řešení „špatného vědeckého chování“ a k dispozici nezávislého zprostředkovatele pro konfliktní případy).
6. Podpora pro mladé vědce a studenty (přednášky o „dobré vědecké praxi“; starší vědci a učitelé musí jít příkladem).
Je zřejmé, že zmíněné body představují horké téma k diskuzi. Je třeba tento problém otevřít a „nezametat jej pod koberec“.
Tabulka předkládá deset nejčastějších pochybných vědeckých praktik, které publikoval v roce 2005 časopis Nature.
Procenta vědců, kteří připouštějí, že se dopustili daného chování v posledních třech letech (počet dotázaných 3247) [B. C. Martinson, M. S. Anderson, R. de Vries, Nature 2005, 435, 737.]
| Falšování nebo „vaření“ vědeckých dat | 0,3 |
| Neřádné přiznání zapojení ve firmách, jejichž produkty jsou založené na výzkumu dané osoby | 0,3 |
| Vztahy se studenty, objekty výzkumu nebo klienty, které by mohly být interpretovány jako pochybné | 1,4 |
| Použití nápadu jiné osoby bez řádného povolení nebo povinného uznání | 1,4 |
| Neautorizované použití tajných informací ve spojitosti s vlastním výzkumem | 1,7 |
| Neschopnost prezentovat data, která jsou v rozporu s vlastním předchozím výzkumem | 6,0 |
| Přehlížení používání špatných dat nebo rozporuplných interpretací dat u jiných vědců | 12,5 |
| Změna designu, metodologie nebo výsledků studie v reakci na tlak poskytovatele dotace | 15,5 |
Na přednášku prof. Beisiegelové reagovalo několik oponentů, kteří namítali, že zakrývání „špatné vědecké praxe“ je minulostí a jejich instituce se k těmto problémům otevřeně vyjadřují. Prof. Beisiegelová položila otázku, kolik z daných univerzit a vědeckých institucí má zavedena „pravidla dobré vědecké praxe“, popřípadě zda je možné pravidla najít na jejich webových stránkách; z přítomných nebyl nikdo schopen kladně odpovědět. Zběžně jsem zkontrolovala webové stránky Univerzity Karlovy a několika ústavů Akademie věd ČR – také jsem nic nenašla. Možná je pravý čas zahájit na toto téma otevřenou diskuzi a věnovat mu do budoucna více pozornosti.
JANA ROITHOVÁ,
Přírodovědecká fakulta UK v Praze
English
