Stavba nové budovy Spořitelny české, o které jsme psali v minulém čísle, plnila především reprezentační úkoly. Nejvýznamnější finanční instituce tehdejší Prahy nelitovala nákladů na velkorysou stavbu i náročnou uměleckou výzdobu, jež se v první fázi zaměřila především na bohatě zdobenou fasádu obrácenou do veřejného prostoru. Architekt Ignác Vojtěch Ullmann, autor ve své době ojedinělé a svým velkolepým pojetím výjimečné neorenesanční fasády, počítal od samého počátku s její uměleckou výzdobou.
Uplatnil na ní řadu dekorativních architektonických článků, inspirovaných přebohatými fasádami benátských paláců a veřejných budov, které doplnil štukovou výzdobou sochař Josef Effenberger. Podle vzoru renesančních staveb akcentoval Ullmann zejména balustrády obou rizalitů, kam situoval výrazné plastické skupiny. Jejich kresebný návrh vytvořil Josef Mánes, klíčová osobnost českého malířství 19. století. Ve své tvorbě zaměřené především na malbu, kresbu, ilustraci a grafiku se příležitostně zabýval i návrhy ve sféře užitého umění, např. v případě slavných praporů pěveckých spolků Lumír a Říp. Jeho intervence na poli architektury je v jeho tvorbě výjimkou a souvisí zřejmě s přátelskými kontakty mezi architektem a malířem; oba byli členy Umělecké besedy, našeho nejstaršího uměleckého spolku. Spolupráce obou pokračovala krátce po dokončení budovy Spořitelny i na zajímavém úkolu opravy nedaleké románské rotundy sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé. V letech 1854–1865 byla z iniciativy Umělecké besedy tato významná památka vykoupena a zachráněna před demolicí. Ullmann navrhl a řídil její architektonickou opravu a podle návrhu Josefa Mánesa vznikla ozdobná litinová neorenesanční mříž. Pro Spořitelnu vytvořil Josef Mánes roku 1858 kresebné návrhy alegorie Čechie přijímající úspory lidu, které potom v pískovci provedl roku 1860 Antonín Wildt. Tento sochař byl žákem Josefa Maxe, jenž vlastnil prosperující dílny činné v Praze, Plzni (pomník M. Kopeckého, náhrobek J. Tyla) a ve Vídni (Arsenal). Wildt byl také osobním přítelem Josefa Mánesa, který si jej vybral jako model pro ilustrace k Faustovi. V případě rozšíření fasády o další rizalitové západní křídlo v letech 1894–1896 vyvstala nutnost symetricky doplnit její výzdobu. Tohoto úkolu se ujal drážďanský sochař Otto Metzel, který volně varioval téma původní skupiny s důrazem na malebnou siluetu.
Průhled do dvorany překlenuté proskleným stropem
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Hlavním důvodem rozšíření Spořitelny v 90. letech 19. století bylo vytvoření moderního prostředí. Bohatě zdobené a prostorné bankovní haly s peněžními přepážkami si vybudovaly obě pražské konkurenční instituce – Městská spořitelna v Rytířské ulici (arch. Antonín Balšánek a Osvald Polívka) a Živnobanka Na Příkopech (arch. Antonín Wiehl). Spořitelna česká nemohla zůstat pozadu a do dvorního traktu bankovní haly situovala monumentální blok služeb s železnou prosklenou konstrukcí stropu a bohatou řemeslnou výbavou historizujících lamp, lustrů a umělého štuku na stěnách. Vstupní vestibul s pamětními mramorovými deskami ozdobila dvojice bronzových lvů, které vytvořil v letech 1896–1898 Josef Václav Myslbek za modelérské účasti svého žáka Josefa Mařatky. Významný sochař své doby a tehdy již profesor na Akademii výtvarných umění v Praze dodal v témže roce i dvě nádherné mramorové karyatidy, které dominuji čelní stěně bankovní haly. Myslbek zužitkoval odvěké téma výzdoby monumentálních portálů, které se ve vývoji architektury objevuje již ve starověké Asýrii (lokalita Ter-el-Chalán, cca 1200 př. n. l.) a jež znovu oživilo antické sochařství např. na slavném průčelí Erechteionu na athénské Akropoli. Vitruvius ve svém traktátu připomíná anekdotickou historku o tom, že ženské postavy nesoucí na svých hlavách tíhu chrámu jsou personifikací zajatých žen a porážky jejich kmene v peloponéské válce. Toto frekventované téma využil Myslbek již roku 1878 při výzdobě domu arch. Josefa Schulze ve Vítězné třídě č. 126 (v němž mj. bydlel Josef Zítek). Myslbek karyatidy obohatil o alegorický rozměr a vytvořil plastiky Spořivosti a Hospodárnosti. Suverénní modelace a smysl pro pevnou formu dokládají mistrovství sochaře, který patří k zakladatelům tradice novodobého českého sochařství. Výzdobu doplňovaly znaky českých měst od Otty Mentzela a obligátní busta císaře Františka Josefa I.
Emporu bankovní haly před vstupem do tehdejší zasedací síně v I. patře zdobí rozměrná nástěnná malba znázorňující Alegorii štědrosti. Jejím autorem byl malíř Eduard Veith (1856–1925), rodák z Nového Jičína a absolvent vídeňské školy uměleckých řemesel. Komerčně úspěšný dekoratér se podílel na vnitřní výzdobě řady reprezentačních budov na vídeňské Ringstrasse a specializoval se zejména na iluzivní divadelní dekorace a jevištní výpravy. Spolupracoval s proslulou vídeňskou stavební kanceláří Feller a Helmer, která získala monopol na výstavbu divadelních budov a realizovala na konci 19. století desítky operních domů na území rakousko--uherského mocnářství od Karlových Varů až po Lvov. Eduard Veith se tak např. podílel na freskové výzdobě Státní opery v Praze a Opery v Brně. Základem alegorické kompozice pro Spořitelnu z roku 1896 je architektonická stafáž kulisy chrámu s postavou Štědrosti, která svými dary podporuje rozvoj stavitelství, umění, obchodu a průmyslu. Na rozdíl od starší Ullmannovy části, jejíž výzdoba byla koncipována v neorenesančním slohu (schodišťový vestibul v pompejánském stylu), interiéry přístavby byly pojednány s orientací na neobarok.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Architektonicky významná budova s náročnou vnitřní výzdobou, která ve své době prezentovala skutečně průkopnický čin, se postupně stala strážcem dalších uměleckých děl. Buď převzatých z majetku někdejší České akademie věd a umění, získaných převodem, zakoupených či pořízených na zakázku. I když nejde o cíleně budovanou sbírku, jejich spektrum je překvapivě široké a poměrně kvalitní. Zhodnocení významu i historických souvislostí jejich vzniku zřetelně připomíná historickou kontinuitu dnešní Akademie věd České republiky i její úlohu v obecném kulturním povědomí.
JIŘÍ T. KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění
Bývalé bankovní hale (dnes Knihovně AV ČR) dominují dvě mramorové karyatidy od Josefa Václava Myslbeka, jehož autorství patří i dvojici bronzových lvů ve vstupním vestibulu.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Uplatnil na ní řadu dekorativních architektonických článků, inspirovaných přebohatými fasádami benátských paláců a veřejných budov, které doplnil štukovou výzdobou sochař Josef Effenberger. Podle vzoru renesančních staveb akcentoval Ullmann zejména balustrády obou rizalitů, kam situoval výrazné plastické skupiny. Jejich kresebný návrh vytvořil Josef Mánes, klíčová osobnost českého malířství 19. století. Ve své tvorbě zaměřené především na malbu, kresbu, ilustraci a grafiku se příležitostně zabýval i návrhy ve sféře užitého umění, např. v případě slavných praporů pěveckých spolků Lumír a Říp. Jeho intervence na poli architektury je v jeho tvorbě výjimkou a souvisí zřejmě s přátelskými kontakty mezi architektem a malířem; oba byli členy Umělecké besedy, našeho nejstaršího uměleckého spolku. Spolupráce obou pokračovala krátce po dokončení budovy Spořitelny i na zajímavém úkolu opravy nedaleké románské rotundy sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé. V letech 1854–1865 byla z iniciativy Umělecké besedy tato významná památka vykoupena a zachráněna před demolicí. Ullmann navrhl a řídil její architektonickou opravu a podle návrhu Josefa Mánesa vznikla ozdobná litinová neorenesanční mříž. Pro Spořitelnu vytvořil Josef Mánes roku 1858 kresebné návrhy alegorie Čechie přijímající úspory lidu, které potom v pískovci provedl roku 1860 Antonín Wildt. Tento sochař byl žákem Josefa Maxe, jenž vlastnil prosperující dílny činné v Praze, Plzni (pomník M. Kopeckého, náhrobek J. Tyla) a ve Vídni (Arsenal). Wildt byl také osobním přítelem Josefa Mánesa, který si jej vybral jako model pro ilustrace k Faustovi. V případě rozšíření fasády o další rizalitové západní křídlo v letech 1894–1896 vyvstala nutnost symetricky doplnit její výzdobu. Tohoto úkolu se ujal drážďanský sochař Otto Metzel, který volně varioval téma původní skupiny s důrazem na malebnou siluetu.
Průhled do dvorany překlenuté proskleným stropem
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Hlavním důvodem rozšíření Spořitelny v 90. letech 19. století bylo vytvoření moderního prostředí. Bohatě zdobené a prostorné bankovní haly s peněžními přepážkami si vybudovaly obě pražské konkurenční instituce – Městská spořitelna v Rytířské ulici (arch. Antonín Balšánek a Osvald Polívka) a Živnobanka Na Příkopech (arch. Antonín Wiehl). Spořitelna česká nemohla zůstat pozadu a do dvorního traktu bankovní haly situovala monumentální blok služeb s železnou prosklenou konstrukcí stropu a bohatou řemeslnou výbavou historizujících lamp, lustrů a umělého štuku na stěnách. Vstupní vestibul s pamětními mramorovými deskami ozdobila dvojice bronzových lvů, které vytvořil v letech 1896–1898 Josef Václav Myslbek za modelérské účasti svého žáka Josefa Mařatky. Významný sochař své doby a tehdy již profesor na Akademii výtvarných umění v Praze dodal v témže roce i dvě nádherné mramorové karyatidy, které dominuji čelní stěně bankovní haly. Myslbek zužitkoval odvěké téma výzdoby monumentálních portálů, které se ve vývoji architektury objevuje již ve starověké Asýrii (lokalita Ter-el-Chalán, cca 1200 př. n. l.) a jež znovu oživilo antické sochařství např. na slavném průčelí Erechteionu na athénské Akropoli. Vitruvius ve svém traktátu připomíná anekdotickou historku o tom, že ženské postavy nesoucí na svých hlavách tíhu chrámu jsou personifikací zajatých žen a porážky jejich kmene v peloponéské válce. Toto frekventované téma využil Myslbek již roku 1878 při výzdobě domu arch. Josefa Schulze ve Vítězné třídě č. 126 (v němž mj. bydlel Josef Zítek). Myslbek karyatidy obohatil o alegorický rozměr a vytvořil plastiky Spořivosti a Hospodárnosti. Suverénní modelace a smysl pro pevnou formu dokládají mistrovství sochaře, který patří k zakladatelům tradice novodobého českého sochařství. Výzdobu doplňovaly znaky českých měst od Otty Mentzela a obligátní busta císaře Františka Josefa I.
Emporu bankovní haly před vstupem do tehdejší zasedací síně v I. patře zdobí rozměrná nástěnná malba znázorňující Alegorii štědrosti. Jejím autorem byl malíř Eduard Veith (1856–1925), rodák z Nového Jičína a absolvent vídeňské školy uměleckých řemesel. Komerčně úspěšný dekoratér se podílel na vnitřní výzdobě řady reprezentačních budov na vídeňské Ringstrasse a specializoval se zejména na iluzivní divadelní dekorace a jevištní výpravy. Spolupracoval s proslulou vídeňskou stavební kanceláří Feller a Helmer, která získala monopol na výstavbu divadelních budov a realizovala na konci 19. století desítky operních domů na území rakousko--uherského mocnářství od Karlových Varů až po Lvov. Eduard Veith se tak např. podílel na freskové výzdobě Státní opery v Praze a Opery v Brně. Základem alegorické kompozice pro Spořitelnu z roku 1896 je architektonická stafáž kulisy chrámu s postavou Štědrosti, která svými dary podporuje rozvoj stavitelství, umění, obchodu a průmyslu. Na rozdíl od starší Ullmannovy části, jejíž výzdoba byla koncipována v neorenesančním slohu (schodišťový vestibul v pompejánském stylu), interiéry přístavby byly pojednány s orientací na neobarok.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Architektonicky významná budova s náročnou vnitřní výzdobou, která ve své době prezentovala skutečně průkopnický čin, se postupně stala strážcem dalších uměleckých děl. Buď převzatých z majetku někdejší České akademie věd a umění, získaných převodem, zakoupených či pořízených na zakázku. I když nejde o cíleně budovanou sbírku, jejich spektrum je překvapivě široké a poměrně kvalitní. Zhodnocení významu i historických souvislostí jejich vzniku zřetelně připomíná historickou kontinuitu dnešní Akademie věd České republiky i její úlohu v obecném kulturním povědomí.
JIŘÍ T. KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění
English
