(1886–1968)
U příležitosti šedesátých narozenin orientalisty Jana Rypky vyšla v roce 1946 útlá brožurka Poutník Orientem. Název předjímající titul jedné z nejznámějších oslavencových prací Íránský poutník, Rypkovu osobnost trefně vystihuje. Na pouti k duši lidí, míst a časů procházel Rypka jako poctivý poutník nejen někdejší Persií, ale celý život obrazně putoval také Po zahradách a pouštích íránských básníků, myslitelů a mudrců. Při zpracovávání těchto, ale i dalších orientálních textů nastavoval vždy svou důkladností vysokou laťku orientalistickým kolegům.
Jan Rypka se narodil 28. května 1886 v Kroměříži v rodině drobného živnostníka. Později vzpomínal, jak u něho již v raném mládí soubor pohádek tisíce a jedné noci poprvé rozezněl „rezonanční tóny“ dřímající v jeho nitru „vdechnuté tam tajemnými silami“. Po maturitě začal studovat orientalistiku na vídeňské univerzitě a v roce 1910 byl promován doktorem filozofie v oboru islámských jazyků – arabštiny, novoperštiny, turečtiny. Po ukončení studia zahájil orientalistickou činnost drobnými překlady, zaměstnání však nalezl na místě orientalistice poměrně vzdáleném – ve vídeňské dvorní a univerzitní knihtiskárně. Po vzniku samostatného československého státu přesídlil do Prahy, a aby se orientalistickým studiím mohl věnovat naplno, „černé řemeslo“ opustil a vstoupil do státní služby. V dubnu 1921 byl jmenován na místo knihovníka. Již týž rok v létě mu byla udělena studijní dovolená k cestě do Cařihradu, kde strávil téměř půldruhého roku. „Do Istanbulu jsem přinášel celé srdce podnícené dávnou touhou poznat tête à tête Orient, posud studovaný mnou jen knižně a víceméně romantickými brýlemi,“ charakterizoval první studijní cestu. Po návratu nastoupil opět službu na Ministerstvu školství a národní osvěty a zároveň pracoval na habilitačním spisu. Práci věnovanou rozboru poezie tureckého básníka Sábita úspěšně obhájil a v roce 1924 obdržel na UK venium docendi pro obor turecké a novoperské filologie. Pozornost následně zaměřil na dílo tureckého lyrika Bákího. Kniha Báqí als Ghazeldichter patřící mezi stěžejní Rypkova díla vyšla v roce 1926. „Bylo to vůbec poprvé, co někdo přistoupil ke studiu tureckých básníků s důkladností, která se na poli orientalistiky dosud věnovala nanejvýš staré poezii arabské,“ hodnotil uznale Rypkovu práci orientalista Felix Tauer. Díky pozitivnímu ohlasu vědeckého díla (a příznivé situaci na univerzitě) na sebe nenechal další akademický postup dlouho čekat. Mimořádným profesorem UK byl J. Rypka jmenován k poslednímu prosinci 1927.
Od sklonku 20. let směřoval Rypkův odborný zájem stále výrazněji k íránistice. Hlavním tématem v tomto období bylo dílo významného středověkého perského básníka Nezámího. Do povědomí se v této souvislosti zapsal především přípravou beletristického vydání eposu pod názvem Sedm princezen. Dalším tématem Rypkových íránistických studií byl středověký perský básník Ferdousí. Na podzim 1934 se Rypka na pozvání íránské vlády zúčastnil oslavy 1000. výročí narození tohoto literáta a následně v Íránu strávil studijní rok. Dojmy a poznatky později nabídl v populárním cestopisu Íránský poutník.
Nezanedbatelné bylo i Rypkovo působení veřejné a organizační. Ve 20. letech se podílel na zorganizování Orientálního ústavu, kde byl jmenován jedním z prvních členů. Když v roce 1929 začal vycházet základní ústavní tisk – Archiv orientální –, stál u jeho zrodu nejen jako redaktor, ale i jako kmotr, který mu údajně vymyslel název.
Před nepochybně největší veřejně-organizační úkol byl postaven v roce 1939, kdy se stal děkanem Filozofické fakulty UK. I po uzavření vysokých škol jako děkan fakultu reprezentoval a po osvobození se podílel na jejím znovuobnovení. V badatelské činnosti se tehdy věnoval především dílu perských básníků Labíbího a Farrochího, mezi jeho nejvýznamnější poválečné odborné počiny nicméně patří kolektivně zpracované Dějiny perské a tádžické literatury (1956), odborně velice uznávané a přeložené do mnoha jazyků.
„Není pochyby, že úkoly, které Jan Rypka na sebe bral, bylo možné zvládnout jen pracovní disciplínou, kterou byl pověstný. Téměř do posledních dnů zasedal za časného rána k pracovnímu stolu, byl nesmírně přísný k sobě, přesnost ve vědecké práci patřila k jeho prvořadým požadavkům. Ale Jan Rypka byl současně skromný člověk, žijící své vědě, troše hudby, četbě krásné literatury,“ charakterizoval Rypkovu osobnost jeho blízký žák Jiří Bečka. Plodný život Jana Rypky se uzavřel v požehnaném věku 82 let na sklonku roku 1968.
PAVEL KODERA,
Centrum stavitelského dědictví NTM
English
