Tíživá léta po srpnové invazi představovala pro českou společnost jedno z nejtěžších období za celou dobu trvání československého státu. Období tzv. normalizace, které následovalo jako reakce na demokratizační proces v 60. letech, mělo neméně tragické důsledky i pro českou akademickou obec. O institucionálním rozvratu české vědy napsal jaderný fyzik a předseda Nadace Charty 77 prof. František Janouch v roce 1976 článek Československá věda v obležení (Science under siege in Czechoslovakia), jenž byl publikován v USA v prestižním Bulletinu jaderných vědců (The Bulletin of the Atomic Scientists), v německém časopise Parlament a v ročence k lidským právům, kterou v němčině vydal Jiří Pelikán a Manfred Wilke. Zkrácenou verzi českého překladu článku níže otiskujeme.
Sovětský svaz jako model
Sovětizace české společnosti (ať už dobrovolná nebo z donucení) nepřinesla výhradně negativní konsekvence. V roce 1953 byla Československá akademie věd (ČSAV) transformována podle modelu Akademie věd Sovětského svazu. Nelze zpochybnit, že její přeměna vedla k celkovému rozvoji československé vědy a během několika let se ČSAV rozvinula v respektovanou instituci zahrnující několik stovek laboratoří s tisíci vědeckými pracovníky. Vznikla řada nových oborů jako např. technická mikrobiologie, biochemie, kybernetika, jaderná fyzika a fyzika elementárních částic. Také vzdělávání mladých vědců na sovětských univerzitách přispělo k intenzifikaci československé vědy. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jednostranná orientace na Sovětský svaz vedla k přerušení kontaktů se západem a k zaostávání ve vývoji nových technologií. V druhé polovině padesátých let se situace výrazně zhoršila následkem politických čistek, kvůli nimž muselo z Akademie a z univerzit odejít mnoho významných a zkušených učenců.
Během šedesátých let většina těchto problémů ustoupila do pozadí. V Akademii panovala pozitivní atmosféra, zahraniční styky a spolupráce se rozvíjely v mnoha směrech a akademičtí pracovníci dosahovali významných úspěchů. Dobrým příkladem je vynález kontaktních čoček prof. Otto Wichterleho. ČSAV si též dokázala vybudovat rozsáhlou autonomii, díky níž měla rozsáhlý vliv na československou politiku. Vědci pronikali do politického života a podíleli se na alternativních projektech rozvoje Československa.
21. srpen 1968 a institucionalizovaná destrukce v 70. letech
Vzhledem k tomu, že se československá věda stala mocným politickým nástrojem, není divu, že komunistické vedení Akademii bedlivě sledovalo. Ačkoliv byla ČSAV den po invazi vojsk Varšavské smlouvy uzavřena, obstála během srpnových událostí se ctí. Dne 28. srpna 1968 přijalo prezidium následující prohlášení: "Vše, co jsme v posledních dnech prožili, nebude nikdy vymazáno z našich pamětí i přesto, že nás budou nutit smlčet o našich pocitech. I v budoucnosti budeme vyzbrojeni principem, že povinností učenců je hledat a bránit čistou pravdu." Pokud bychom srovnávali situaci v Akademii mezi léty 1963–1968 s následujícím obdobím 1969–1974, jeví se normalizační léta jako bezprecedentní úpadek a destrukce československé vědy.
V průběhu sedmdesátých let tato destrukce "legálně" postupovala sice pozvolna, ale zato systematicky. Katastrofu odstartovala zdánlivě nevinná a bezvýznamná změna v zákoně. Podle jeho původní verze měla Akademie významnou autonomii: řídilo ji prezidium, které volil Akademický sněm; představitelé prezidia museli být členy Akademie a předseda a místopředseda řádnými členy. Vědečtí pracovníci byli stálými zaměstnanci. Pozměněný zákon z roku 1970 zbavil ČSAV nezávislosti a legalizoval snížení odborných nároků na kvalifikaci jejích členů. Předsedou Akademie se stal matematik Jaroslav Kožešník, post místopředsedů získali Bohumír Rosický a Josef Poulík, veřejnosti známý především servilními články v Rudém právu. Vzrůstající obavy o ideologickou čistotu a politickou bezúhonnost dokládá proklamace, kterou museli všichni členové Akademie v roce 1970 podepsat: "Prohlašuji že, a) nikdo z mých příbuzných, ani manželčiných nejbližších příbuzných nepobývá nelegálně od r. 1968 v zahraničí; b) nedošlo u mne a manželky (příp. dětí) od r. 1968 ke změně členství v KSČ."
František Janouch je zakladatelem a předsedou Správní rady Nadace Charty 77.
© Archiv SSČ
Na konci roku 1971 bylo sedm akademiků zbaveno členství z důvodu emigrace. Ve stejnou dobu vláda nominovala 20 nových akademiků (celkem asi 10 % z celkového počtu). Zdeformovaná Akademie "vybrala" dne 17. listopadu 1972 za své členy sedm vědců ze Sovětského svazu a stejný počet z tzv. socialistických zemí – zjevně jako znak vděčnosti za okupaci ČSAV v srpnu 1968. Zahraniční účast tím stoupla z 22 na 36 členů. K 30. červnu 1970 byli odvoláni všichni ředitelé akademických ústavů. Věstník ČSAV bez jakéhokoliv ostychu oznámil, že "závěrečné jmenování na pozice ředitelů bude v souladu se seznamem jmen, jež navrhne KSČ". V paměti československé vědy zůstane nový ředitel Ústavu nukleární fyziky Jaroslav Procházka díky výroku: "Vyhodil bych bez rozpaků i Einsteina, kdyby jeho politické názory nebyly v souladu s oficiální ideologií."
Nově představené finanční ohodnocení zaměstnanců ČSAV znamenalo legální nástroj k bezprecedentnímu šikanování československých učenců. Zatímco úředníkům, technickým pracovníkům a mladým vědcům, kteří postrádali čas a schopnosti získat akademické tituly přitom zůstaly stálé pracovní smlouvy, situace zkušených vědeckých pracovníků by se dala přirovnat k sezónním pracovníkům v zemědělství; vědecké úspěchy v potaz brány nebyly. Pouze někteří zaměstnanci ČSAV, kteří prošli politickou prověrkou, získali čtyřleté kontrakty. Ti, kteří byli vyloučeni nebo vyškrtnuti z Komunistické strany, dostávali pracovní smlouvy pouze na 6–12 měsíců nebo na jeden až tři roky.
Mnoho mezinárodně uznávaných vědců bylo nakonec potupně donuceno k odchodu do penze. Mohli bychom jmenovat např. sinologa Jaroslava Průška, mikrobiologa Ivana Málka, biochemika Otto Wichterleho, historika Josefa Macka, člena korespondenta Jiřího Hájka, Karla Maška a další.
Systém uzavírání smluv platí stále [k roku 1976]. Starší vědci nemají žádné sociální zabezpečení a jakékoliv pokusy o nezávislé a kritické myšlení může skončit vypovězením pracovní smlouvy. Rád bych také zdůraznil, že všechny instituce související s vědou jsou pod kontrolou Komunistické strany a některá odvětví vědy jsou sloučena do jedné instituce.
K represím vůči lidem existoval ještě další mechanismus. V letech 1970 a 1971 bylo několik vědeckých institucí ČSAV rozpuštěno. Jen poslušní a politicky konformní zaměstnanci mohli nastoupit do nově ustavených nebo reorganizovaných institucí.
FOTO: Archiv ÚSD AV ČR
FRANTIŠEK JANOUCH,
bývalý vedoucí oddělení teoretické jaderné fyziky Ústavu jaderného výzkumu ČSAV
English
