Kdyby chtěli před dvaceti lety vědci vraždit vědu na Perštýně, prodávat ji na Palachově náměstí – pardon – tenkrát Krasnoarmějců, přivést oslíka před Lichtenštejnský palác, vážit ji u Národního divadla a vůbec veřejně kritizovat vládu, že nepodporuje vědu, sprcha vodním dělem by byla asi to nejmenší, co by se jim stalo. Kdyby nic jiného, dnes může každý svůj postoj a názor veřejně vyjádřit, aniž by žádal předsedu Akademie o svolení, i když tomu je pak vytýkáno, že demonstraci nezabránil. Demokracie demonstrovat dovoluje – dlaždičům, dopravcům, doktorům, direktorům, dokonce duchovním. Letošní druhý půlrok s devítkou na konci se nese ve znamení aktivizace badatelů, aby jim nezůstaly holé ruce. Jak aktuální je v této souvislosti následující citát v článku 17. listopad 1989 a Československá akademie věd – rozhodně ho nepřehlédněte!
Marina Hužvárová
Z tiskové zprávy Komory volených zástupců pracovišť ČSAV – březen 1990:
„Je to především hluboce zakořeněná představa, vypěstovaná dogmatiky bývalého režimu, že věda je výrobní síla a musí být tudíž posuzována podle svého přínosu výrobnímu procesu. Veřejnost ani řada odpovědných činitelů dosud jasně od sebe neoddělují specifika vědecké práce od problematiky vědecko-technického rozvoje. Musíme zdůraznit, že věda vždy byla a stále je především součástí kultury a jako taková musí být i hodnocena. Návrat Československa do rodiny vyspělých evropských zemí a jeho účast na integračních procesech v Evropě předpokládá zachování a postupné zvyšování podpory rozvoje naší vědy.
English
