O islamizaci „nehodné“ pozornosti vědce aneb na co myslím, když se hovoří o islámu

Muslimský svět je v posledních desetiletích v nebývalém pohybu. Radikalismus a konservativismus v něm mobilizují síly odporu vůči modernizaci. V promluvách islámských duchovních se ozývá volání po džihádu proti „nepřátelům islámu“ a Evropa, sousedící s „domem islámu“ , dostala označení „území bezvěrců“.

Přesto se do Evropy hrnou ve velkém počtu muslimové, hledající především práci a životní uplatnění. To, po čem touží, tam ovšem všichni nenacházejí a nezřídka zjišťují, že jejich integrace v novém domově není snadná. Mnozí na to reagují návratem ke své původní kultuře a víře, k nímž byli původně spíše lhostejní. Jsou tak vtahování, často aniž by si toho byli nutně vědomi, do procesu islamizace hostitelského prostředí. Nezůstává to bez odezvy.

Evropské společnosti reagují s narůstající podrážděností a výroky o neslučitelnosti přistěhovalecké kultury s evropskými hodnotami, s osvícenskými tradicemi a žitou sekularizací veřejného života se množí. Příliv muslimů do Evropy, který měl zpočátku ráz sociální, nabývá povahu existenciální. Evropané si uvědomují, že s přistěhovalectvím jdoucí islamizace nemusí být nevinná. 

Proces radikalizace islámu a na něj navazující sny o reislamizaci muslimského světa a exportu islámu jsou realitou současného světa. Mnozí badatelé z humanitních a společenskovědních oborů v celém světě si to uvědomují a pokládají za potřebné se novými jevy vážně zabývat. Jsou ovšem i znalci, kteří mají tendenci aktuální projevy islámu přehlížet nebo dokonce popírat. Příkladem mohou být názory orientalisty, arabisty a islamologa doc. Miloš Mendel z Orientálního ústavu AV. V rozhovoru zveřejněném v listopadovém čísle Akademického bulletinu pod názvem Nejen o víně a vinařství v dějinách islámu prohlásil, že „hrozba islámu pro Evropu… je vědecký pseudoproblém“.

Původci této „ideologické fikce“ jsou prý ti, kteří „nejsou schopni vysvětlit si jisté negativní jevy současného světa a EU“ a znovu objevují „islámské nebezpečí“, živé kdysi v minulých staletích. Z výroků dotyčného badatele a z jeho předchozí polemiky s tezemi Střetu civilizací Samuela Huntingtona, na kterou se odvolává (Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur, ELK, Praha 2002), vyplývá, že konzervativní síly v Evropě a především v USA si z islámu udělaly po rozpadu bipolárního světa nového strašáka.

Teze „papírového tygra“ v tomto výkladu dominuje. Dokonce tak dalece, že vývoj samotného islámu a muslimského světa za poslední čtvrt století jí nestojí ani za zmínku. Vede to k závěru, který vylučuje jakoukoliv diskusi. Hrozba islamizace v Evropě nepředstavuje nic víc než jakousi efemérní bublinu, vytvořenou snad dokonce na nějakou objednávku. Využívá všeobecnou neznalost islámu a jeho dějin a parazituje na islamofobii, kterou šíří a pěstují mnohá západní média.

Je tomu opravdu tak? Skutečně neznáme „pravý“ islám a proto se ho bojíme? Nemohu se ubránit pokušení postavit otázku opačně. Neslouží teze „papírového tygra“ tomu, co sama pranýřuje? Není zástěrkou, kterou používají ti, jimž se vývoj islámu za poslední desetiletí nehodí do jejich vlastních představ o světě?     

Od nástupu 21. století se hodně hovoří, zhusta velice emotivně, o novém islámském expanzionismu. Mohla by to být jen efektně znějící módní fráze, kdyby v pozadí nefigurovaly dva podstatné úkazy. Jeden má ráz technicko-ekonomický, druhý biologicko-politický. Vracejí do hry náboženskou kulturu a dělají z islámu významného politického hráče.

Na jedné straně státy s islámským vedením nebo přesněji, nejvlivnější společenské skupiny v zemích jako jsou Saúdská Arábie, Írán a Irák, a do jisté míry i Libye a Egypt, získaly výhody hospodářské a politické v souvislosti s tím, že se na jejich území nachází nebo by se mělo nacházet téměř 60% světových zásob ropy. V éře fosilních paliv se tím blízkovýchodním zemím těžícím ropu nabízí možnost žít nad poměry a bez ohledu na to, co mají doma: málo efektivní státní instituce, zaostalost společenskou a nespolehlivý právní systém.

Konjunktura, vyvolaná ropou, spočívá na chatrných základech. To je jedna stránka. Druhou představuje růst muslimské populace. Ve srovnání se demografickými explozemi ve světě, zejména v Africe, za nimiž stojí snížení kojenecké úmrtnosti a další doprovodné jevy globální modernizace jako zlepšování lékařské péče či dostupnost základní výživy, se nemusí jevit růst muslimské populace jako něco výjimečného. Leč při komparaci s demografií Evropy vyvstává obraz zcela jiný. Za poslední století se počet obyvatel muslimských zemí zvětšil osminásobně. Z 150 milionů na 1,2 miliardy lidí. Za stejné období vzrostla celosvětová populace jen o něco více než čtyřikrát. V roce 2010 přesáhl počet obyvatel EU 500 milionů. Populační nárůst však nemá na svědomí přirozený přírůstek obyvatelstva, tedy rozdíl mezi počtem živě narozených dětí v určitém období a na určitém území a celkovým počtem zemřelých osob ve stejném období na stejném území, ale příchod přistěhovalců.

Lidská exploze je z části vyvolána chudobou a kolotočem její reprodukce, z části konzervativním náboženstvím a s ním spojenou kulturou, která staví do popředí početnou rodinu jako etickou hodnotu. Vyloučit nelze ani vliv politiky, kterou formulují ideologové, hrdě vztyčující před islámské země zástavu reprodukce, více či méně vědomě cílené na reprodukci duchovního „úsilí“ a boje, zkráceně řečeno džihádu.

Takové podmínky jsou příznivé pro frakce militantního islamismu. Dovolují stavět na program dne obnovu globálně laděných projektů expanze. V kruzích radikálů se často hovoří o obnově světového chalífátu. Svědčí to o tom, že si vytvářejí svět naprosto odtržený od reality. U islamistických radikálů má onen surrealismus, typický pro všechna náboženství, ráz snění s otevřenýma očima. Jediným poutem mezi iluzorními představami a konstrukcemi islamismu a zbytkem světa je atentát s maximálním počtem obětí. Představuje tradiční středověkou ghazvu (razíji) arabských beduínů, trestnou nebo loupežnou výpravu, vedenou v konkrétním reálném světě a motivovanou od reality odtrženým sněním.

Momentálně lze konstatovat s jistotou pouze to, že neoexpanzionismus islámu není lacinou ideologickou frází, není výmyslem, nýbrž reálným jevem. Působí na určité společenské vrstvy žijící v Evropě a Africe. Jedná se o skupiny, které jsou z různých důvodů ekonomicky a sociálně znevýhodněné. Žijí s pocity vyděděnců, odstavených od předností světového hospodářského a společenského pokroku, jimž stávající společensko-ekonomické podmínky nedávají naději na lepší životní perspektivu. Leč spojovat popularitu islámského neoexpanzionismu výhradně se sociálně ekonomickými motivy nestačí. 

Zasahuje vzdělané lidi středních vrstev, potomky imigrantů z islámských zemí, kteří se na jistou dobu od náboženství svého původu odvrátili, a nyní se k němu vracejí. Hybnou silou je pro ně rostoucí radikalizace jejich vlastních mladých lidí, jejichž početnost překračuje zvládnutelnou míru. Naopak elity Asie, Ameriky a Evropy muslimského původu ovlivňuje neoexpanzionistické myšlení spíše slabě. Pokud jde o nové konvertity, podle statistik jich přibývá zpravidla v době, kdy sílí kritika vůči islámskému náboženství. Obliba islámu roste vždy, když se zdá, že je ohrožen, osočován nebo v pozici oběti. Ostatně, tato zkušenost se už dávno vřadila mezi nástroje, s nimiž obratně pracují nejen radikální zastánci islamismu, ale i ostatní aktivisté islámského proselytismu za vydatné pomoci sdělovacích prostředků v muslimských zemích. 

Krize „domu islámu“ a export násilí

Pokud se na konci 21. století početní stavy křesťanů a muslimů ve světě srovnají, stane se tak především kvantitou muslimské populace a jen velmi málo působením nějakého mimořádně silného duchovního vyzařování muslimského náboženství. Navíc s ohledem na slabou organizovanost a roztříštěnost islámských států a asociací lze v dlouhodobé perspektivě pochybovat o výrazných úspěších jakékoliv politické expanze.

Duchovní síla islámu slábne v obou svých hlavních větvích, sunnitské a šíitské. Klesá vliv tradičních duchovních center sunny, jako byl kupříkladu al-Azhar v Káhiře a dochází k vnitřnímu rozkladu šíitského duchovenstva. Rovněž upadá vzdělanostní tradice islámské teologie, která počítala s dlouhodobou a soustavnou přípravou budoucího álima, islámského učence.

Zároveň jsme svědky rozmachu fundamentalistických stránek na internetu. Nabízejí každému horlivci možnost stát se kazatelem islámské spravedlnosti a morálky rychle a bez nijak mimořádného úsilí. Pochybuji, že někdo ze současných islamistických radikálů zná korán nazpaměť, což kdysi býval nezbytný vzdělanostní základ pro každého muslima, který aspiroval na roli muslimského učence či jen imáma sebemenší komunity věřících. 

Klesající duchovní síla islámu a modernizace násilí, kterou umožňují nové technologie, dávají islamizaci jiný, nikoliv však méně nebezpečný ráz. Vypadá jako nepravděpodobná a zároveň se stává nepředvídatelnou. Krize, kterým se „dům islámu“ v budoucnosti nevyhne, budou v důsledku rozšiřujících se muslimských enklávám ve světě přenášeny navenek.

Při pohledu na chronické křeče islámských „společností“ si v polovině 21. století budou moci dějin znalí Evropané připomenout válčení a boje z dob evropské reformace. Pro srovnání by možná byly ještě přiléhavější projevy antimodernistické resistence katolicismu, která se táhla od roku 1789, od francouzské revoluce, do koncilu Vatikán II v roce 1962. Z této historické paralely lze snad vyvodit jistou naději. Víme, že to v Evropě skončilo smírem. Theocentrismus se vzdal nereálných cílů, akceptoval sekularizaci veřejného a politického prostoru a následně se smířil s demokracií.

Islámský neoexpanzionismus se nezrodil jen proto, že někteří Evropané potřebovali nového strašáka, když komunismus odešel do dějin. Vzešel z obnovené iluze muslimů o celosvětovém rozmachu islámu. Je to samozřejmě sen. Ale ve spojení s finančním a lidským potenciálem, o jaderné zbrani nemluvě, se z tohoto „pseudoproblému“ může stát realita, třeba jen komická a třeba také s tragickými následky. Islám se nepřestává radikalizovat a tak prohlubovat krizi muslimských společností. A není málo muslimů, kteří se krizi svého světa pokoušejí řešit jejím vývozem mimo hranice „domu islámu“. Pokud badatelé tuto realitu nevidí, nechtějí vidět nebo ji pokládají za vědy „nehodnou“, zřejmě si vystačí s teoretizováním o náboženství a kultuře islámu. Hledají život v knihách a pohyb v neživých abstraktních pojmech. Otázka je, čemu a komu tím poslouží.

Shrnuto, o kampani, kterou vede islám ve svém patnáctém století, si lze myslet a vyslovovat mnohé. Každým soudem se riskuje, že jeho autor bude brán za naivního idealistu nebo zlomyslného cynika. Obojí je, pravda, nebezpečné. Co tedy zbývá? Neokřikovat otázky jen proto, že se zdají „nepatřičné“ nebo „pseudovědecké“, nezavírat oči před jevy, které jsou pro zaběhlé představy nepohodlné, zvažovat veškeré potence v rozmachu islámu a nevidět v každém hlasu burcujícím Evropu xenofobii nebo zlovolnou snahu klonovat staré démony. Současná nejistota Evropy o vlastní hodnotě, zapříčiněná mimo jiné rozmachem tržního myšlení na úkor vzdělanosti, si zaslouží spíše starostlivé porozumění než samolibě „vědecká“ kázání a poučování.