Nadčasovost a solidnost – pojmy, které nejvýstižněji charakterizují život a dílo architekta Antonína Engla. Jeho přístup k tvůrčí práci vycházel z přesvědčení, že architektura by měla být nepomíjivá. Pracoval s pevnou konstrukcí podle historických zákonitostí, pro své stavby vždy hledal monumentální formu. V letošním roce uplyne 50 let od jeho úmrtí. Stojí zato si připomenout, že v jeho osobě odešel poslední klasik české architektury.
Antonín Engel se narodil 4. května 1879 v Poděbradech, mládí a studia prožíval v Praze na Malé Straně. Na české technice začal v roce 1897 studovat architekturu a pozemní stavitelství u profesora Jana Kouly. Od roku 1901 pokračoval ve studiu u profesora Josefa Zítka na německé technice. Zásadním způsobem jeho profesní dráhu ovlivnil studijní pobyt u profesora Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1905–1908. Za projekt ideální úpravy Letné, který zde vypracoval, získal Římskou cenu, díky níž mohl podniknout studijní cestu po Itálii. Po návratu působil jako architekt-projektant a také jako pedagog.Jeho akademická kariéra dospěla v roce 1922 ke jmenování řádným profesorem novověké architektoniky na ČVUT. V roce 1924 jej akademický senát jmenoval generálním projektantem nových budov techniky v Dejvicích. Dvakrát zastával funkci děkana vysoké školy architektury a pozemního stavitelství a v květnu roku 1939 byl zvolen rektorem ČVUT. Vzhledem k událostem, které vyústily v uzavření českých vysokých škol, zastával funkci jen velmi krátce. Hned v květnu 1945 byl komunistickými studenty donucen k rezignaci. Po únoru 1948 byl "vyakčněn" i z místa v čele Ústavu stavby měst, který založil při Masarykově akademii práce a přes 20 let vedl.
Englovo architektonické dílo neodmyslitelně patří k moderní tváři Prahy i dalších měst. Do počátku I. světové války projektoval v Poděbradech působivé objekty vodní elektrárny a zdymadla na Labi, v Praze byla podle jeho projektu postavena vila v Břehové ulici 3, č. p. 43.
Ve 20. letech se zaměřil na urbanismus Velké Prahy a zahájil práci na svých nejvýznamnějších dílech – projektování Dejvic a na vodárně v Podolí. S urbanistickým konceptem velkolepě založené městské čtvrti Dejvice zvítězil v soutěži v době, kdy padlo politické rozhodnutí umístit do této lokality vysoké školy. Englova urbanistická, prostorová i výtvarná kompozice dejvické oblasti představuje pozoruhodné dílo v tehdejší době u nás zcela ojedinělé. Pro monumentální úkol zvolil Engel za svůj vyjadřovací styl novoklasicismus, protože věřil, že "architektonická monumentalita je vrcholný projev vůle po nehybném, trvalém, věčném, co stojí nad vrtkavostí věcí všedních". Zástavbu komponoval do mohutných, souměrně sestavovaných bloků. Měl promyšlené i komunikační spojení s vnitřní Prahou, jehož nezbytným předpokladem byl ovšem neuskutečněný výstup na Letnou v ose Pařížské třídy. Podle Englových návrhů byly na vznikajícím Vítězném náměstí jednotně upraveny fasády nových obytných domů a projektoval zde i budovu ministerstva obrany (1926–1934). Pro areál ČVUT Engel vypracoval povšechný projekt a předurčil tak výstavbu vysokoškolských budov, které projektovali další architekti. V jejich sousedství byla podle Englových plánů v letech 1923–1925 postavena Masarykova studentská kolej.
Výstavba vysokoškolského areálu pokračovala až v 50. a 60. letech. Autoři projektů na dostavbu areálu ČVUT se potýkali s problémem, jak se vyrovnat s Englovou pevnou urbanistickou koncepcí. Vítězný tým si Englova díla sice vážil, ale snažil se vnést do původního nedokončeného konceptu soudobé hodnoty a dosáhnout harmonického propojení starší zástavby s novým souborem. Profesor Engel se cítil zneuznaný, že mu nebylo umožněno spolurozhodovat. V odborném tisku proběhla vzrušená polemika, nakonec převážila podpora vítěznému řešení, které bylo následně neúplně zrealizováno. Vítězné náměstí ovšem zůstalo torzem dodnes a řešení se stále hledá.
Antonín Engel byl zapojen v mnoha dalších aktivitách – byl členem Klubu za starou Prahu, SVU Mánes, Komise pro řešení železniční otázky Velké Prahy, Spolku Národního technického muzea či vědecké rady II. odboru Masarykovy akademie práce.
Milena Josefovičová,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
