K projednávání ve vládě je předkládána novela zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči a archeologii, kterou připravilo Ministerstvo kultury České republiky. Uskutečněná jednání o novele můžeme považovat za nejvýraznější od roku 1990. Na tvorbě novely se podíleli odborníci z Akademie věd ČR, vysokých škol, krajů, muzeí a organizací oprávněných provádět archeologické výzkumy. Bohužel, řada zásadních připomínek odborníků zastoupených v této komisi a také námitek odborníků vznesených při jednání Smíšeného výboru Ministerstva kultury ČR a Akademie věd ČR pro obor archeologie nebyla ve finální podobě novely zohledněna. Aktuální návrh tak obsahuje řadu závadných momentů, které novelu z odborného hlediska diskvalifikují.
Dne 31. 1. 2012 proto zaslali výhrady k novele zákona ministryni kultury ČR Aleně Hanákové zástupci pracovišť, která se zabývají archeologií jako vědním oborem. Jednání mezi MK ČR a zástupci signatářů tohoto dopisu proběhlo 15. 2. 2012. Ministryně kultury ČR Alena Hanáková se oproti původnímu slibu jednání nezúčastnila a přítomní zástupci MK ČR, kteří odpovídají za současnou podobu novely, jednoznačně odmítli dále jednat o jejích úpravách a připustili pouze možnou spolupráci na prováděcích předpisech k novele zákona a na přípravě věcného záměru nového památkového zákona. Zástupci signatářů dopisu tak alespoň předali tajemnici paní ministryně písemný materiál, ve kterém podrobněji rozvedli důvody jejich zásadních výhrad k současnému znění novely.
Dopis ministryni kultury
Stanovisko MK ČR k dopisu
Novela je směrována na zásadní úpravu těch částí zákona, které se týkají archeologie. Archeologie je vědní disciplína, jejímž cílem je poznání minulosti prostřednictvím archeologických pramenů a ochrana těchto pramenů jakožto nenahraditelného kulturního dědictví. V zájmu archeologie, ale především ve veřejném zájmu společnosti na ochraně kulturního dědictví je proto třeba usilovat o vytvoření takových legislativních podmínek, které v souladu s ostatními zájmy společnosti optimalizují možnosti ochrany a vědeckého využití potenciálu archeologických pramenů, v dikci zákona archeologických nálezů. Kromě odpovědnosti vůči národnímu dědictví nám tento úkol ukládá i Evropská úmluva o ochraně archeologického kulturního dědictví.
Celková koncepce novely nevnímá archeologii jako neziskovou vědeckou činnost, která zkoumá a chrání archeologické dědictví. Namísto toho se novela snaží vědní obor archeologie posunout do pozice komerční služby, srovnatelné například s restaurováním a konzervací památek, kterou si na základě cenových nabídek může objednat investor stavby či jiného zásahu do krajiny, při kterém zanikají archeologické nálezy.
Problémy, které novelu zákona provázejí, lze rozdělit do tří skupin:
- nerespektování vědeckých oborových nároků
- nárůst byrokratických nároků spojených s realizací archeologických výzkumů
- chybná či nesmyslná ustanovení
Seznam hlavních výhrad k novele zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči
1) Odborně vědecké výhrady
Zatímco současná podoba zákona je postavena na vyváženém principu, kde procesní záležitosti garantují správní instituce a odbornou stránku Akademie věd ČR, novela v reakci na změnu postavení Akademie věd ČR tuto instituci zcela z legislativní normy eliminuje, ale bez nutné adekvátní náhrady, která by byla schopna odbornost nezávisle garantovat.
a) Rezignace na odbornost ve správních konáních
Zatímco dnes je nutné, má-li být prohlášen archeologický nález za kulturní památku nebo z této kategorie vyjmut, požádat o stanovisko odbornou organizaci (Akademii věd), podle novely by mělo stačit vyjádření krajského nebo obecního úřadu! Tento postup považujeme za příklad fatální rezignace na případný vědecký potenciál takové kulturní památky. (§3 a §8 novely)
b) Absence adekvátní náhrady oborové kontroly
V dosavadním systému je AV ČR garantem odborné stránky řešení problematiky spojené s archeologickými nálezy. Jako plnohodnotná náhrada takové odborné garance měla být ustanovena Archeologická rada jako poradní orgán MK ČR a Archeologické regionální komise s jasně vymezenými funkcemi jako první stupeň kontrolní a koordinační činnosti. Obě tato tělesa jsou sice v novele zákona zmíněna, ale zcela vágně, bez jakéhokoliv konkrétního vymezení úkolů a evidentně tak i bez jakéhokoliv praktického vlivu.
Tento problém novela ilustruje v §21b, kde dává možnost zrušit oprávnění provádět archeologické výzkumy oprávněné organizaci, která poškodí nebo zničí archeologické nálezy nebo jinak poškodí archeologické dědictví. V případě absence efektivních kontrolních mechanismů hrozí reálné nebezpečí, že závady v provedeném archeologickém výzkumu budou patrné teprve z nálezové zprávy, jíž je přípustné dodat až po třech letech od ukončení terénní části výzkumu.
V současném systému archeologické památkové péče tuto roli účinně plní právě regionální komise, které aktivně pracují. Povinnost spolupracovat na úrovni regionálních komisí ukládají oprávněným organizacím dohody, které uzavírají s AV ČR. Kvalitní činnost regionálních komisí lze do budoucna zabezpečit pouze v případě, že jejich činnost bude upravena jednotným způsobem a pokud bude zakotvena povinnost oprávněné organizace účastnit se jednání prostřednictvím svého odborného zástupce.
c) Vybavení organizace oprávněné provádět archeologické výzkumy
Podle současného znění zákona musí ten, kdo žádá o oprávnění provádět archeologické výzkumy, doložit náležité vybavení umožňující vědecké poznání, dokumentaci a dočasné uložení archeologických nálezů. V novele zákona jsou uvedeny pouze prostory nezbytně nutné pro vědecké poznání a dokumentaci archeologických nálezů a dočasné uložení movitých archeologických nálezů. Bez uvedení konkrétních parametrů těchto prostor a základního vybavení může dojít k nevratným škodám na našem kulturním dědictví.
d) Vědecká podstata archeologických terénních výzkumů
Nepochopení tvůrců novely, oč má jít při vědeckém zhodnocení archeologických nálezů, plasticky dokládá poslední věta odst. (4) §21. Samozřejmě je třeba prokázat publikační činnost o výsledcích archeologických výzkumů, nikoliv o archeologických výzkumech.
e) Pravidelné atestace oprávněných organizací
Provádění terénních archeologických výzkumů je neoddiskutovatelně vědeckou činností, a proto je třeba, aby organizace provádějící archeologické výzkumy byly jako výzkumné organizace periodicky odborně atestovány. Tento požadavek zůstal ze strany předkladatelů novely opomenut.
2) Výhrady vůči zbytečné byrokratizaci systému
a) Novela zákona uvažuje o vzniku elektronické Evidence zásahů (§ 22). Tento komplexní systém, jehož vytvoření si podle současných odhadů vyžádá částku 10 mil. Kč, předpokládá součinnost NPU, oprávněných organizací, ARU, katastru nemovitostí atd. S ohledem na skutečnost, že práce na realizaci registru zásahů dosud nebyly zahájeny, není reálné, že by celý systém mohl být s uvažovaným počátkem platnosti zákona (1. 7. 2012) připraven k plnému nasazení. Je namístě poznamenat, že již dnes existuje funkční elektronický systém evidence archeologických výzkumů na území Čech a je připraven i pro spuštění na území Moravy a Slezska. Překotná příprava a spuštění jiného, dosud přesně nedefinovaného systému je nebezpečným hazardem s archeologickým kulturním dědictvím.
b) §22c, odst. 3 „Stejnopis dohody (o provedení archeologického výzkumu), pravomocného rozhodnutí podle § 22a nebo schválený smír zašle do 3 dnů ode dne obdržení uvedené listiny Archeologický ústav nebo oprávněná organizace odborné organizaci státní památkové péče.“ Toto ustanovení je jednou z typických ukázek nesmyslné byrokratizace. V současnosti by šlo o více než 6000 dohod ročně pouze na území Čech.
c) Pochybnost budí i potřeba rozsáhlého navýšení lidských zdrojů a finančních prostředků pro zajištění všech nových byrokratických úkonů, kterými novela úkoluje odbornou organizaci státní památkové péče (NPÚ). Pro každý archeologický výzkum by podle novely měl Národní památkový ústav provést 4-7 úkonů v Evidenci zásahů. Podle důvodové zprávy k novele se skutečný počet zásahů do archeologických terénů může pohybovat až na úrovni 60-80 tisíc za rok. Z tohoto počtu lze pak snadno odvodit počet uvedených zápisových úkonů, které budou vyžadovány. Jednalo by se o stovky zápisů denně! V této souvislosti je možno opakovat (sub 2, bod a)), že v současné době dostačující a plně funkční informační elektronické evidence archeologických akcí již existuje. Tento systém je spravován archeologickými ústavy, které se nebrání možnosti předisponovat jej na odbornou organizaci státní památkové péče, což by přineslo nemalé snížení finančních nákladů.
d) Novela požaduje, aby pro každý archeologický výzkum byl vypracován projekt záchranného archeologického výzkumu o sedmi bodech. Naplnění této povinnosti je zcela absurdní u malých archeologických výzkumů, jako je např. dokumentace archeologicky negativního výkopu několik metrů dlouhé vodovodní přípojky.
e) Novela zákona ukládá povinnost oznamovat odborné organizaci státní památkové péče i nedestruktivní badatelské terénní výzkumy. Tyto výzkumy jsou ovšem z principu prováděny takovými metodami (např. letecké snímkování), že při nich nedochází k manipulaci s archeologickými nálezy. Jde o činnost, která nemá s účelem památkového zákona nic do činění. Toto ustanovení omezuje svobodu teoretického vědeckého bádání a v předložené formulaci je zjevně absurdní, i když samozřejmě je v zájmu archeologického poznání tyto výsledky shromažďovat, archivovat a přiměřenou formou zveřejňovat.
3) Kromě výhrad vůči odborným a byrokratickým excesům je třeba zmínit i vyloženě chybná ustanovení, která nebyla, přes opakovaná upozornění, opravena.
a) např. z § 21b odst. 2 písm. i) vyplývá, že opakované neodevzdávání nálezových zpráv z výzkumů, pokud se nejedná o výzkumy badatelské, není důvodem k odebrání oprávnění provádět archeologické výzkumy!! Nálezová zpráva je přitom klíčovým dokumentem pro uchování informací o nemovitých archeologických nálezech, které při archeologickém výzkumu zanikají. Bez vypracování nálezové zprávy lze považovat provedení archeologického výzkumu za zbytečné.
b) § 24 odst.. 2 stanovuje, že náklady na ochranu náhodného nálezu, který je vlastnictvím obce, kraje nebo státu, nese oprávněná organizace, která tento nález ochránila pro jeho vlastníka!
c) § 23 odst. 3 dává možnost, aby náhodné nálezy byly hlášeny organizacím, které s archeologií nemají nic společného. Jako příklad uveďme, že např. náhodné objevení pokladu středověkých stříbrných mincí v pražské Celetné ulici může být hlášeno nejbližšímu muzeu, v daném případě tedy Muzeu voskových figurín. O archeologický nález z podhradí hradu Karlštejna by se zase mělo postarat Muzeum betlémů, nikoli pracovníci NPÚ, kteří spravují zmíněný hrad atp.
d) Novelou nastavený mechanismus přenosu informací od stavebníka k odborným archeologickým organizacím vytváří prostor k absurdním situacím, kdy stavebníkovi v daném termínu jedna z oprávněných organizací sdělí, že archeologický výzkum na dané lokalitě není nezbytný, další dvě mu pak mohou poslat návrhy příslušných dohod s oceněním ve výši statisíců Kč. Jelikož je zřejmé, jakému řešení by většina stavebníků dala přednost, lze pochybovat o tom, že dané formulace jsou skutečně v zájmu archeologie, potažmo celé veřejnosti.
Není pochyb o tom, že je nezbytné přizpůsobit zákonnou normu dotýkající se archeologie ve vztahu k památkové péči tak, aby i legislativa v České republice odpovídala kulturní tradici našeho státu a korespondovala s potřebami a moderními standardy ochrany a záchrany evropského archeologického dědictví, jak jsou chápány ve vyspělých státech EU.
Tento požadavek však nelze naplnit defektní novelou zákona v předkládané podobě, která rezignuje na garanci odbornosti a principy vědecké výzkumné činnosti, jejíž součásti v případě archeologie terénní archeologické výzkumy jsou. Účelem terénních archeologických výzkumů nemůže být pouhé „vyčištění“ území od archeologických nálezů pro stavebníky a přesun těchto nálezů do depozitářů muzeí. Veřejnost oprávněně očekává, že finanční prostředky vynakládané na záchranu archeologických nálezů budou v konečném důsledku využity k vědeckým interpretacím osvětlujícím stále přesněji procesy, které probíhaly v minulosti na území našeho státu.
doc. PhDr. Miloš Čižmář, CSc., ředitel, Ústav archeologické památkové péče Brno, v.v.i.;
Mgr. Ondřej Chvojka, Ph.D., ředitel, Archeologický ústav, Filozofická fakulta, Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích;
doc. PhDr. Vratislav Janák, CSc., vedoucí, Ústav archeologie, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě,
doc. PhDr. Luboš Jiráň, CSc., ředitel, Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i.;
Prof. PhDr. Jan Klápště, CSc., ředitel, Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy;
doc. PhDr. Pavel Kouřil, CSc., ředitel, Archeologický ústav AV ČR, Brno, v.v.i.;
Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc., vedoucí ústavu, Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita;
doc. PhDr. Radomír Tichý, Ph.D., vedoucí, Katedra archeologie, Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové;
doc. PhDr. Pavel Vařeka, Ph.D., děkan, Katedra archeologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni
Dopis ministryni kultury
Stanovisko MK ČR k dopisu
