Radka Dudová
Osamělé matky jsou ve veřejném diskurzu charakterizovány na jedné straně jako skupina strádající a trpící nízkou životní úrovní, na straně druhé jsou nezřídka obviňovány ze zneužívání sociálního systému. Kategorie rozvedených matek často ve veřejném povědomí splývá pod označením „osamělé matky“ s kategorií svobodných matek bez partnera, u kterých se jaksi předpokládá, že si svou situaci vybraly dobrovolně, případně do ní vstoupily nezodpovědně bez zvažování všech důsledků své situace. Ponechme nyní stranou, nakolik tento předpoklad odpovídá skutečnosti [1]. Podívejme se raději, jak svou ekonomickou situaci a zejména proměnu své životní úrovně po rozvodu popisují a vnímají samy aktérky.
Ukázalo se, že rozhodující pro subjektivní hodnocení a spokojenost matek není ani tolik reálná životní úroveň jejich rodiny, ale to, jak se tato úroveň vlivem rozchodu změnila. Pokud i dříve zajišťovaly většinu příjmů rodiny ženy samy, může pro ně být odchod manžela velkou ekonomickou úlevou. Pokud naopak v jejich rodině před rozchodem panovalo tradiční rozdělení na matku pečovatelku a otce živitele, přičemž otec po rozchodu přestal svou živitelskou roli plnit na sto procent, cítí se „chudé“, ačkoli mohou mít ve srovnání s jinými uspokojivou životní úroveň – porovnávají svou situaci totiž se stavem před rozvodem.
...tak si myslím, že pokud ženská vlastně je sama, tak nikdy nemá šanci, tady nějaké alimenty jí nenahradí vlastně plat toho chlapa. Tak to vůbec. Tak je těžké, protože ty děti jsou zvyklé na tu životní úroveň a vysvětlit jim, že najednou už není ani na tu zmrzlinu, že samozřejmě se k žádnému moři nepojede. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Hodnocení životní úrovně rodiny po rozvodu tedy v první řadě souvisí s tím, jakým způsobem otec dětí plnil či neplnil svou úlohu živitele rodiny před rozchodem, a potažmo s tím, jak ji plní či neplní po rozchodu. Výjimkou nejsou ani případy, kdy otec před rozchodem nejen rodině nijak ekonomicky nepřispíval, ale navíc spíše představoval pro rodinu další finanční zátěž (to se týká čtyř komunikačních partnerek). Ačkoliv tedy obecně rozvod znamená propad životní úrovně osamělé matky a dětí, pro tyto ženy je rozvod naopak mimo jiné i řešením neudržitelné ekonomické situace.
Takže ležel tady a jenom koukal. Takže vlastně on tady byl takový doplněk na gauči a vlastně já jsem pracovala nadále. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Měla jsem spoustu starostí, že to neutáhnu. Finančně ze začátku, že prostě na všechno jsem sama a že nemůžu spoléhat na manžela, ale to jsem zjistila, že stejně nemůžu už tři roky před rozvodem. Byla to pro mě strašná úleva. Jednak teda strašně lhal, pořád něco zapíral a vymýšlel. Nic nedělal. Rozváděli jsme se vlastně kvůli jeho závislosti na hracích automatech. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
Ale tím, že zpronevěřil peníze a musel platit nějaké měsíční splátky, tak jsem byla přinucena jít do práce, abychom to zvládali všechno. A starala se o malou většinou jeho mamka. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Manžel jakoby rádoby podnikal. Prostě fakt se mu nedařilo a do práce nikam jít nemohl, protože si neuměl představit, co by kde dělal. On teda má autodopravu soukromou. Ale musí čekat teda doma na telefonu, kdo ho zavolá a já teda co ještě na mateřský, tak jsem se snažila vždycky někde a to už jsem těma úklidama začala, že jsem si našla vždycky někde v práci a jedno dítě jsem měla v kočáru a druhý ťapalo a šla jsem do práce. A já jsem neměla ani to hlídání. (Gabriela, dcera 13, syn 10 let, uklízečka)
Pro ostatní komunikační partnerky ale představoval rozchod určitý ekonomický „šok“. Náhle se vyrovnávaly s postavením hlavní živitelky svých dětí a sebe sama, navíc mnohdy musely řešit otázku bydlení a zajištění péče o děti ve své nepřítomnosti. Potvrdilo se, že rozchod znamená ve většině případů významný pokles životní úrovně pro matku a děti. To je dáno tím, že ve většině rodin komunikačních partnerek fungoval buďto model otce živitele, případně otce pomáhajícího – tj. matka sama buďto neměla žádný příjem, nebo byl její (nízký) plat vnímán jen jako sekundární zdroj financí. Po rozchodu je náhle rodina závislá v zásadní míře jen na příjmu matky. Jako nejtěžší se přitom jednoznačně jeví období bezprostředně po rozvodu, než žena najde uspokojivé řešení své situace, než najde práci či si přibere brigádu nebo než vyřeší bydlení, a také než se určí výživné na děti a než otec začne výživné pravidelně platit, což může trvat i celý rok.
V tomto období se mnoho rodin setkává se skutečnou chudobou; naštěstí pro ně se ale jedná o období přechodné.
My jsme zažili až takové měsíce, kdy máte na kartě dvě stě korun. A vím, že nemůžu vybrat a musí ty děti vydržet další týden. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
A s prominutím ten první rok, rok a půl, jsem žebrat musela. Protože, když někde nastoupím za devět, deset hrubého, a z takového platu mám táhnout tři lidi, tak to se nedá normálně vyžít v této době. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Jen jedna z komunikačních partnerek, Dana (zdravotní sestra-asistentka), pracovala v relativně dobře placeném zaměstnání a navíc získala finance prodejem společného domu, výjimkou je také Markéta, která měla v době rozchodu vlastní úspory, kterými si přispívala na živobytí. Všechny ostatní komunikační partnerky hodnotí tuto dobu jako velmi těžkou a problematickou z hlediska zajištění životních potřeb sebe a svých dětí a svou tehdejší ekonomickou situaci jako velmi špatnou.
Při rozvodu se tak plně vyjevuje cena, kterou ženy platí za tradiční uspořádání genderových rolí v úplné rodině. Pokud plně spoléhaly na ekonomické zajištění ze strany manžela a neměly žádné vlastní pracovní příjmy (což je ve většině partnerství naprosto běžné, dokud jsou děti malé, tj. do 3-4 let nejmladšího dítěte), ocitají se při krachu manželství v krizové situaci:
No tak určitě tehdy byl ten začátek strašně náročný, protože jsem měla jenom mateřskou, která chodila jakoby na manželův účet, nebo veškerý peníze, přídavky a tak. Tak jako ze dne na den jsem byla bez peněz s tím, že mám z bytu půlroční výpověd, se dvěma dětma bez práce, protože jsem s manželem dělala hypoterapii. A tím rozchodem jsem tu spolupráci ukončila. Takže jsem vlastně neměla práci, půl roku jsem neměla ani bydlení. Bydlení, který jsem měla, tak jsem neměla na zaplacení. Já jsem neměla ani deset halířů v peněžence, natož korunu. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)
Tato ekonomická závislost na partnerovi je mnohdy důvodem odkládání rozvodu v případě, kdy manželství funguje jen formálně nebo se v něm žena trpí. Muži navíc v některých případech s tímto počítají a cíleně usilují o to, aby na nich žena byla v manželství finančně závislá a z toho důvodu se jim musela podřizovat i v dalších oblastech a neměla odvahu vztah opustit:
(...) tak on si myslel, že prostě, že to nedokážu bez toho jeho platu. Že si to netroufnu. Že opravdu na něm budu závislá a právě chtěl, abych ukončila to postgraduální studium. Dokonce, abych přestala pracovat a byla na něm úplně závislá. (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka)
Některé ženy si navíc ani neuvědomují, nakolik je pro ně tradiční uspořádání genderových rolí v manželství ekonomicky nevýhodné, a nedělají si nároky na profesionální úspěch svého manžela, přestože ten byl z valné části umožněn právě tím, že mu poskytovaly „domácí servis“:
To taky Marek jako furt mi říkal, že jsem hrozně hloupá, že jsem mu všechno nechala, že jsem vlastně měla nárok na podíly z firmy a já nevím co. A já jsem říkala ale jako proč, on si tam nadřel. Sice to byla jako jeho zásluha, práce, a já jsem si nikdy na nic žádné nároky nedělala. Mně stačí to, že tady nechal tohle, co potřebujeme pro život. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Představíme-li si pomyslný žebříček výdajů rodin rozvedených matek, nejnižší a základní příčku tvoří základní životní potřeby. K nim patří v první řadě potraviny. I ty se částečně stávají pro některé neúplné rodiny vedené ženami nedostupným zbožím – zvláště pro ty, které neměly před rozchodem vlastní příjem a nebyly na porozvodovou situaci nijak připraveny: Já jsem fakt tehdy vařila jen z toho, co jsem měla na zahrádce. Měli jsme vždycky jenom polívku nebo něco (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka). Častá je situace, kdy příjmy (pracovní a sociální) pokryjí pouze náklady na bydlení, poplatky za školku a nutné náklady pro pobyt dětí ve škole, a z výplaty již nezbývá dost peněz na zakoupení potravin. Tuto situaci ženy řeší hledáním pomoci u svých rodičů, u bývalého manžela, případně půjčkami; nejčastěji ale nalezením nového zdroje příjmů, zpravidla večerní brigády apod.
K základním potřebám patří také oblečení, jehož opatření se ale komunikačním partnerkám nejeví jako tak velký problém: často pořizují dětem i sobě oblečení v second handech či je dědí po příbuzných a známých. Komplikovanější je pokrýt náklady na bydlení - ty jsou pro rodiny s jedním rodičem živitelem vyšší, jelikož zpravidla rodina potřebuje stejný prostor jako dřív, ale chybí jeden příjem pro jeho financování. Náklady na bydlení a služby s ním spojené tak představují největší položku v rozpočtu rodin našich komunikačních partnerek. Není překvapivé, že vyjednávání o bydlení po rozvodu je pro materiální situaci matky i otce rozhodující – vzhledem k tomu, že byty (zejm. byty s regulovaným nájemným či byty v družstevním či osobním vlastnictví, nabyté ještě v době, kdy jejich cena nebyla tak vysoká jako dnes) jsou velmi nedostatkovým zbožím, týká se rozvodový spor často právě bydlení.
Vzhledem k celkové ekonomické situaci je pro rozvedené matky častým řešením návrat do původní rodiny, tj. přestěhování se zpět k rodičům; tím minimalizují nejen náklady na bydlení, ale získají cennou pomoc v podobě hlídání dětí a případně i finanční pomoc v kritických situacích. Takovýto návrat ale není snadný – pokud již žena založila svou vlastní domácnost a žila samostatně, může pro ní být nová závislost na rodičích nepříjemná; zároveň to vytváří velké požadavky na prarodiče, kteří mají své vlastní zájmy a nároky: Proč já bych měla chtít peníze po mém otci, když on má konečně svůj důchod a svůj život a já mám mu viset na krku. Ne, to jsou moje děcka a já si je musím uživit. A když se tatínek moc nezajímá, tak to musím zmáknout sama (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka).
Původní rodina tak pro většinu rozvedených žen po překonání prvního porozvodového období funguje jako určitá pojistka „kdyby se něco stalo“, ale v každodenním životě se pokoušejí hospodařit tak, aby se na ni nemusely spoléhat. Zejména matky malých dětí jsou ale na pomoci rodičů (nejčastěji své matky) životně závislé.
Kromě těchto základních životních potřeb se jako velmi důležité jeví i záležitosti jinak vnímané jako „nadstandardní“: jedná se o různé placené školní a mimoškolní aktivity, zájmové kroužky, sporty a podobně. Matky je ale vnímají jako nutný standard, jako potřeby dětí, které je také nutné uspokojit. Ukazuje se, že svou schopnost ekonomicky umožnit svým dětem tyto aktivity komunikační partnerky vnímají jako klíčové při hodnocení celkové ekonomické situace rodiny a zejména při hodnocení své vlastní schopnosti zajistit dětem dostatečnou životní úroveň. To, zda je matka může svým dětem tyto věci poskytnout, vnímá jako známku toho, že situaci zvládá dobře a že děti vyrůstají v dobrých podmínkách. Přitom propad životní úrovně po rozvodu se zpravidla projevuje právě v této oblasti; příjmy rodin žen samoživitelek často tyto náklady nemohou pokrýt. Ani státní sociální politika tyto potřeby nijak nekompenzuje, sociální dávky mají za cíl pokrýt životní minimum, nikoli tyto další potřeby dětí, které jsou považovány za nadstandard.
Právě v nedostatku zdrojů na tyto potřeby se projevuje hlavní ekonomický rozdíl mezi dvourodičovskými a jednorodičovskými rodinami. V této oblasti navíc také existují největší rozdíly mezi rodinami matek samoživitelek, zejména podle toho, nakolik otec děti i po rozvodu finančně podporuje či nikoli. V některých rodinách se tyto náklady platí napůl, a v tom případě jsou pro matky ekonomicky dosažitelné; v rodinách, ve kterých otec není ochoten zaplatit cokoli nad rámec určeného výživného (které na pokrytí těchto výjimečných nákladů zpravidla nestačí), jsou matky závislé na pomoci své širší rodiny: Ale kroužky, lyžáky a takové, to bylo většinou tak, že pojedou děcka do školy v přírodě, potřebovala bych přispět taťko. Když na to nemáš, tak ať nejedou, byla jeho odpověď. Vždycky nějak jeli. Na sociálce třeba, když jsem šla pro příspěvek, tak mi řekli, pohoňte si tatínka. Tak povídám, tak vám teda pěkně děkuju, ale vždycky se to nějak uplácalo, že mě taťka můj založil, nebo naši (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka).
Zvláštní kapitolou v rozpočtu rodin vedených rozvedenými matkami jsou nároky školy, která pořádá mnoho placených aktivit a od žáků vyžaduje škálu placených učebních pomůcek. Od rodičů se automaticky očekává, že je zaplatí. Pokud zaplatit nemohou, dítě může být negativně sociálně a psychicky poznamenáno; pro osamělé matky se pak stává nezřídka věcí cti, zda mohou svým dětem tyto aktivity dopřát.
... máme bezplatné školství, které vypadá takhle: na pondělí šedesát korun, na nějaké nesmyslné cimbálovky nebo něco. Tak a já nevím. Třeba teď byl Žák 2000. Malý byl v únoru a za čtrnáct dní jede na matematické soustředění. Za sedmnáct set korun. Takže to je úplně úžasný. Jo, takže jako samozřejmě všude jede. Takže zase já nejsem žádná socka, chodím do práce. Ale kdybych měla jako. Jde o to, že tohle to všechno jsem schopna zaplatit. Jsme schopna zaplatit ze svého platu tohle to všecko. A já nemůžu myslet na budoucnost těch dětí. Já nemůžu absolutně jim vůbec nic naspořit. Nic. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Tím se dostáváme k další složce finančních nároků rodiny, a tou je vytváření rezerv a spoření do budoucna. Tato možnost zpravidla v rodinách komunikačních partnerek úplně chybí.
...ale žijeme od výplaty k výplatě. A to je obrovská nejistota, nejsem schopná našetřit peníze. Nejsem schopná mít cokoliv na účtu. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Komunikační partnerky ale pokládají vesměs za důležité alespoň nějakým způsobem se zajistit do budoucna či na horší časy. Mnohdy se snaží platit dětem stavební spoření a různé pojistky. Mohou se pak dostat do situace jako například Katka (dcery 22 a 19 let, zdravotní sestra), která nezvládala zaplatit roční splátku pojistky a raději si za tímto účelem vzala vysoce úročenou půjčku.
Další kapitolou, na kterou příjmy rozvedených matek zpravidla nestačí, je různé „luxusní“ zboží a hračky. Tyto věci ale nejdou matkami vnímány jako potřebné či nezbytné. Uvědomují si ale, že jejich děti se mohou cítit sociálně znevýhodněné, protože je nevlastní, zatímco jejich vrstevníci ano.
A že bych jim dopřála nějaký jako luxusní oblečení nebo každou chvíli nějakej MacDonald, nebo hranolky a KFC a nějaký takový hry. A nebo to, co mají ti jejich kamarádi. Ty DVD, já to neumím ani pojmenovat, to jako nemáme. To v žádným případě a mít nebudeme. (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka)
V některých rodinách tvoří významnou část rozpočtu náklady na speciální potřeby dětí, které vyžaduje jejich zdravotní stav: děti Sylvy například potřebují bezlepkovou dietu, syn Marie je nedoslýchavý a potřebuje sluchátka a další pomůcky, jejichž cena se pohybuje okolo 40 000 Kč, syn Heleny je těžce postižený. Otcové těchto dětí se na těchto potřebách podílí jen částečně, pokud vůbec. Matky jsou odkázány na pomoc svých rodičů, nadací, obce a státu.
Pracovní příjmy tvoří největší složku příjmů rodin komunikačních partnerek. Všechny kromě jediné jsou ekonomicky aktivní a pracují alespoň na poloviční úvazek – včetně Naďy a Lindy, které mají děti mladší tří let, a Heleny, která pečuje o velmi těžce postiženého syna. I když náš vzorek neodpovídá celkové zaměstnanecké struktuře rozvedených žen, odráží se v něm skutečnost, že osamělé matky jsou častěji ekonomicky aktivní než matky v dvourodičovských rodinách. Kromě pracovních příjmů určitou část jejich výdajů pokrývají příjmy v podobě výživného, které platí otec na děti, případně sociální příjmy.
Sociální příjmy netvoří zdaleka tak významnou část příjmů zkoumaných rodin, jak bychom mohli podle stereotypů o osamělých matkách očekávat. Jakmile ženy v jejich čele pracují, jejich příjem (i když relativně nízký) zpravidla přesahuje hranici životního minima, a přičte-li se k němu určené výživné od otce dětí, ve většině případů jim nevzniká nárok na žádné sociální dávky (kromě přídavků na děti). Na odbory sociální péče se obrací matky jen tehdy, když mají více než dvě děti nebo pokud je jejich plat společně s určeným výživným tak nízký, že nedosahují životního minima, případně pokud otec již delší dobu odmítá platit povinné výživné. O pomoc se také častěji obracejí v prvním období bezprostředně po rozvodu, než se jejich ekonomická situace stabilizuje. Komunikační partnerky se vesměs vyjadřovaly, že práce je pro ně otázkou hrdosti – jsou pyšné, že po prvotních peripetiích dokážou uživit své děti, a na pomoc státu se příliš nespoléhají.
Radši než někam chodit žebrat pro peníze. To budu radši sedět do dvanácti u počítače než abych se chodila někam ptát, aby mi někdo dal tisícikorunu na jídlo. (Markéta, dcera 8 let, účetní)
Relativně velký podíl komunikačních partnerek pracuje ve školství (6 z 19 respondentek) a podobných odvětvích, která umožňují relativně snadné skloubení pracovních a rodinných povinností (Petra pracuje jako poštovní doručovatelka, Linda pracuje v zahraničním kulturním centru, Markéta pracovala doma jako účetní, Katka a Dana pracuje ve zdravotnictví). Ukazuje se, že ženy plánovitě volí takový typ zaměstnání, který se sice vyznačuje nižšími příjmy, ale zároveň jim umožňuje pečovat o děti. Práce ve školství pro ně navíc řeší otázku prázdnin, kdy děti mají volno a pokud s péčí nikdo další nepomáhá, doba dovolené matce nestačí [2]. Práce ve školství má pravděpodobně ještě jednu výhodu – ženy se v ní nesetkávají s diskriminací z důvodu, že jsou ženy a matky, případně osamělé matky, zatímco v jiných oborech tomu tak bývá.
Fakt je, že situace rozvedené ženy, která má tři děti a nehodlá se věnovat jenom své kariéře, ale hodlá se věnovat i těm dětem, tak je to úžasný handicap, zejména finanční. To se prostě nedá. Musí buď dělat svoji práci a děcka jdou bokem, nebo proto jsem si zvolila školství, abych měla čas na ty děti. (Kamila, dcery 35, 30 a 23 let, školní psycholožka)
Komunikační partnerky pracující v jiných oborech, ať už více či málo kvalifikovaných, se pravidelně setkávají s diskriminací ze strany zaměstnavatele – ať již proto, že jsou matky, nebo přímo proto, že jsou osamělé matky. Hana tak setrvává v zaměstnání, které ji nenaplňuje, se strachu že by jinou práci nenašla; Pavla hledala práci ve svém oboru 9 měsíců a Gabriela vůbec práci odpovídající své kvalifikaci nenašla:
A taky vím, že bude docela těžké, nebo já sú ráda, že mám zaměstnání, ale kdybych ho náhodou někdy chtěla změnit, tak vím, že to bude dost těžké si najít nějaké dobré, protože se posuzuje to, že je sama s dítětem a ještě není prostě ve věku, kdy by se mohlo samo starat o sebe, když bude nemocné. Tady ta situace mě hodně štve. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Děti byly ještě malé, takže jsem byla nucena si hledat zaměstnání, což lehký nebylo v tý době. Vzhledem teda k těm třem a dětem a dlouhý době, po kterou jsem byla na mateřský dovolený. (...) ...tak asi po tři čtvrtě roce jsem si našla zaměstnání, protože dřív se mi to nepodařilo. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Protože my když jsme se rozváděli, tak P. byly dva roky, nebo dva a půl, M. akorát ve školce a absolutně bez šance práce. Jak jsem řekla malý dítě, nezájem a nebo teda takový služby, že to bylo od sedmi do sedmi do večera a to prostě nešlo nijak skloubit. (Gabriela, dcera 13, syn 10 let, uklízečka)
Příjem z jejich hlavní pracovní činnosti ale na pokrytí potřeb rodiny s dětmi zpravidla sám o sobě nestačí. Mnoho komunikačních partnerek cítí potřebu si přivydělat, kterou ale nenaplňují hledáním lukrativnější a kvalifikovanější práce. Spíše vyhledávají další vedlejší, často nekvalifikované práce, které mohou vykonávat po večerech nebo v noci doma (úklid, žehlení, případně hodiny jazyka, tance, aerobiku, prodej kosmetiky). Více než jen jednu výdělečnou činnost vykonávají tři čtvrtiny žen ze vzorku a tyto vedlejší „brigády“ jsou pro ně takřka otázkou přežití.
Nebo jsem si přivydělávala vždycky ještě. Pletením ponožek, žehlením ubrusů do jedné hospody, něco co už se dalo dělat doma, abych už nebyla moc od těch dětí. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)
Takže já jsem od těch osmi do těch deseti jenom chodila uklízet jakoby na tu poštu. Pak jsem byla teda jakoby na poště v práci, a soboty, neděle jsem chodila ještě roznášet občerstvení jakoby na schůze. (...) No a nebo jsem chodila tady žehlit starým lidem košile. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Ale musím se ohánět. Byly doby, kdy jsem měla i tři vedlejšáky. A to jsem to měla rozdělený třeba pondělí středa tam, úterý čtvrtek tam a pátek a třeba ještě jeden den tam. To jsem byla hotová. Až jsem si uhnala kýlu. (Gabriela, dcera 13, syn 10 let, uklízečka)
Tyto práce představují obrovskou fyzickou zátěž a celkovou mobilizaci; ženy si navíc nemohou dovolit odpočinout či být nemocné, protože jejich rodina je existenčně závislá na jejich příjmu: Občas už jsem byla utahaná, teď Lukášek rostl, takže záda mě zlobily. Když jsem měla chřipku, tak jsem nemohla být doma, protože když jsem do kadeřnictví nešla, tak jsem nepřinesla 2 tisíce, abychom mohli nakoupit. Takže nějaký nemoce, to vůbec neexistovalo (Helena, dcera 22, syn 16 let, kadeřnice).
Matky po rozvodu tak paradoxně sice dostávají svěřeny děti do své výchovy také proto, že nejsou tolik pracovně vytížené jako jejich partneři a splňují tak lépe podmínky soudu zajistit dětem adekvátní péči. Po rozvodu je ale jejich ekonomická situace nutí přijmout další práci, aby svou rodinu uživily. Ve výsledku pak pracují značně vysoký počet hodin – zaměstnání si ale vždy vybírají tak, aby jim i nadále umožňovala kombinovat práci s péčí o děti. Cenou za to je nutnost akceptovat i práci méně kvalifikovanou či atraktivní a hůře platově ohodnocenou.
Komunikační partnerky často zmiňují nutnost rezignovat na zaměstnání, ve kterém je vyžadována občasná práce do pozdních odpoledních a večerních hodin, kdy je třeba vyzvedávat děti ze školky a ze školy, případně se s nimi do školy připravovat. Gabriela například začala po narození dětí pracovat jako uklízečka, ačkoli předtím pracovala s výpočetní technikou, a v práci uklízečky setrvává, jelikož je časově flexibilní a jsou jí tolerovány absence z důvodu nemoci dětí. Linda (syn 3 roky, koordinátorka v kulturním centru) zase hovoří o tom, že bude muset opustit práci, která ji baví a zajímá, protože její pracovní doba neodpovídá otvírací době školky.
Největším problémům na pracovním trhu jednoznačně čelí ty ženy, které před rozchodem neměly zaměstnání, byly na rodičovské dovolené nebo pomáhaly svému partnerovi např. v jeho podnikání. Ty se po rozvodu snaží urychleně získat nějaký příjem. Pokud k rozvodu došlo v době, kdy byli děti malé (1-6 let), typický scénář vypadá tak, že žena, do té doby na rodičovské dovolené nebo nezaměstnaná, případně pracující jen částečně, je nucena urychleně najít práci, která by poskytla dostatečný výdělek na pokrytí alespoň základních potřeb rodiny. Zpravidla přijímá méně kvalifikovanou či pro ni méně zajímavou práci, která je ale dostatečně flexibilní a ve které je dostatečně „nahraditelná“ v případě nemoci dítěte. Pracuje ale na plný úvazek, protože příjem z práce na částečný úvazek by se jí vzhledem k nákladům nevyplatil.
Ženy, které se rozvedly v době, kdy již pracovaly, často již předtím volily práci umožňující kombinovat zaměstnání a rodinu, jelikož v jejich rodinách panovalo spíše tradiční rozdělení genderových rolí. Bezprostředně po rozchodu jsou vděčné, že mají tento příjem a v práci setrvávají. Postupně si ke své hlavní práci přibírají další málo kvalifikované vedlejší výdělečné aktivity.
Přestože ale ženy po rozvodu často začínají nekvalifikovanou prací, postupně získávají praxi a sebedůvěru a případně si i zvyšují kvalifikaci. Z tohoto hlediska je možné vnímat příběhy mnohých rozvedených žen jako příběhy ženské emancipace, kdy začínají od ničeho (jako nezaměstnané či málo kvalifikované) a postupně se pod tlakem okolností dopracovávají k pracovnímu úspěchu.
Naďa po rozvodu nejprve sehnala dočasnou práci jako zastupující zdravotní sestra, což jí poskytlo sice minimální, ale alespoň nějaký příjem pro překonání prvního krizového období. Potom se při práci pustila do dálkového studia a po ukončení školy začala pracovat jako speciální pedagožka. To byla tehdy strašná náhoda, že jsem si žádala ve fakultní nemocnici o místo zdravotní sestry, protože jsem původně zdravotní sestra. A oni potřebovali na záskok speciálního pedagoga do školy, tak jsem to na půl roku vzala. A už jsem u toho zůstala, že jsem si potom dodělala vejšku v Brně, už jsem vlastně učila pět let, takže jsem u toho už zůstala. Nyní má další dítě s novým partnerem, ale po předchozích zkušenostech se raději vrátila do práce po osmiměsíční mateřské dovolené, aby nebyla na partnerovi úplně finančně závislá.
Petra zase původně pracovala jako poštovní doručovatelka a po rozvodu si přibrala další dvě pravidelné nekvalifikované brigády, aby rodina vyšla s penězi. Později ale byla povýšena a stala se úřednicí za přepážkou, což znamenalo zvýšení příjmu a zvýšení životní úrovně rodiny: To bylo úplně ideální, to jsme si už mohli dovolit jeti i na dovolenou. A mohla jsem koupit věž a tak nějak jako nestrádali jsme.
Simona zjistila, že svou prací na městském úřadě jako asistentka na poloviční úvazek by po rozvodu své dítě neuživila a zejména by si nemohla pořídit bydlení, které nutně potřebovala. Jako jediná z komunikačních partnerek nevolila cestu dalších vedlejších přivýdělků, raději práci opustila a začala pracovat v lukrativní pozici pro reklamní agenturu. S péčí o syna jí vydatně pomáhala její matka. (...) tam jsem si vydělala nějaké ty peníze, které jsem si ukládala, abych měla na tu zálohu na to zakoupení bytu. Takže jsem si koupila nový byt a veškeré vybavení. Protože po tom rozvodu, my jsme měli zařízenou domácnost myslím, že solidně. Kdybych to tak shrnula, tak jsem odešla s dvěma taškami hraček a kluka za ruku. Protože veškeré spotřebiče a to, to si nechal můj manžel. Tak postupně jsme si všechno dokupovali. Protože jsem pracovala pro tu reklamní agenturu, tam limitovaná práce na rok, to bylo v rámci té jejich reklamy. A pak jsem si našla práci, kterou dělám doteď, než se nám narodil tady ten druhý kluk. Tak jsem pracovala jako asistentka jednatele pro jednu firmu zlínskou. (...) Nežádala jsem od nikoho žádnou pomoc, do dneška jsem strašně pyšná, že jsem si na ten byt vlastně našetřila a zaplatila sama a nikdo mi nedal ani korunu. (...)A navíc jsem začala dělat takové věci, které jsem doteď nemohla dělat a ani můj bývalý manžel by s tím nesouhlasil, nebo by to nedovolil. Šla jsem studovat vysokou dálkově.
Helena, když viděla, že na podporu svého bývalého manžela se již nemůže spolehnout, se po letech vrátila ke své práci kadeřnice. Návrat do práce zvládla i přesto, že sama pečuje o těžce postiženého syna. Takže jsem se pustila do podnikání, no do podnikání, jedna moje známá v kadeřnictví dělala pod takovou velkou firmou a říkala, hele, já se ti zeptám, jestli tak na dva dny by tě sem majitelka vzala. No takže mě tam majitelka přijala na dva dny, tak pro mě to bylo úžasný, jako když jsem vyšla někam na nádraží, po takový dlouhý době.
Jiné ženy zase sice nezměnily zaměstnání ani si nezvýšily kvalifikaci, ale postupně zjistily, že pro ně jen samotná nepřítomnost bývalého manžela může znamenat finanční úlevu, jelikož jim umožňuje nezávisle nakládat se svým vlastním příjmem:
Takže pro mě to byla úleva, že konečně ty peníze, které mám, tak že s nimi budu hospodařit já a ne, že půjdu někam na účet a zjistím, že jsem v mínusu. Děcka uživím, manžela nejsem ochotna živit tady za těch okolností. Takže pro mě je to lepší, na dovolenou jsme se od té doby s děckama dostali. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
Já teď vím, na čem jsem, vím, kolik mám, sice dělám tu nejpodřadnější práci, ale vím, že mě to uživí. Není to nadstandard, ale je to tak nějak v mezích všeho. (Gabriela, dcera 13, syn 10 let, uklízečka)
Práce navíc nehraje v životech žen pozitivní roli jen jako zdroj příjmu, ale je zároveň zdrojem nové sebedůvěry, sociálních kontaktů, psychologické podpory v době krize či seberealizace – a to překvapivě i v případě nekvalifikované práce. Ženy shodně hovoří o tom, že nástup do práce pro ně znamenal úlevu po dlouhé době strávené v domácnosti s dětmi, poskytl jim možnost komunikovat s jinými lidmi, přinesl jim potřebný nadhled nad problémy. Rozchod tak tedy sice přináší z krátkodobého hlediska drastické snížení životní úrovně rodiny, ale stává se impulzem k větší aktivitě a nezávislosti, v jejímž důsledku se postupně ekonomická situace rodiny zlepšuje, ženy si začínají více důvěřovat a navíc mohou samy rozhodovat o tom, jak budou peníze využity.
Kromě příjmů z vlastní pracovní činnosti představuje další finanční zdroj pro rodiny rozvedených matek částka výživného, které platí otec na své děti. Nepřekvapí, že všechny komunikační partnerky jsou přesvědčeny, že otec by měl mít i po rozvodu povinnost ekonomicky podporovat své děti. Toto přesvědčení je ale různě silné a liší se zejména podle toho, zda byly ony samy iniciátorkami rozchodu a z jakého důvodu k rozchodu došlo. Matky ale rozhodně nepředpokládají, že by bývalý partner měl být i po rozvodu hlavním živitelem rodiny – přebírají tuto úlohu na svá bedra a otcův příspěvek vnímají jen jako dílčí podporu.
Výše výživného
Částka, která bývá otci vyměřena soudem, totiž zdaleka nemůže pokrýt potřeby rodiny a ani samotných dětí, navíc se zdaleka nevyrovná tomu, čím otec přispíval před rozchodem. Výše výživného se komunikačním partnerkám jeví zpravidla jako směšně nízká. Většinou se jedná o částky okolo 1-3 tisíc na jedno dítě. I nízká částka ale představuje nezanedbatelný příspěvek do rodinného rozpočtu, a pokud otec nezaplatí nebo nezaplatí včas, citelně rodině chybí.
Podle komunikačních partnerek tyto částky zdaleka nepokryjí ani polovinu nákladu na děti: No, já si myslím, že by mělo bejt tak kolem šesti, sedmi tisíc na jedno dítě. Aby se z toho vůbec dalo žít. Protože ty náklady, to jako, to je nepopsatelný (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka).
Někteří z bývalých partnerů navíc podle žen používají různé strategie, aby maximálně snížili částku, kterou mají svým dětem platit. Buďto jsou oficiálně nezaměstnaní a vydělávají si „načerno“, takže jejich oficiální příjem neumožňuje stanovit výživné odpovídající jejich skutečné životní úrovni; nebo podnikají a vedou své účetnictví tak, aby vykazovali jen minimální zisky.
Vymahatelnost výživného
Druhým problémem spojeným s výživným na děti je podle výpovědí komunikačních partnerek jeho praktická vymahatelnost. S tím, že otec nějaký čas výživné vůbec neplatil, se setkalo pět žen, další se potýkaly s tím, že neplatil včas a celou určenou částku. Rozvedené matky poukazují na praktickou nevymahatelnost výživného - když se otec rozhodne, že platit nebude, existuje jen velmi málo cest, jak ho k tomu donutit. Český soudní systém předpokládá, že vymáhání alimentů je v první řadě povinnost samotné matky. Ona může vyvolat soud, který posléze nařídí exekuci, nebo může sama požádat o exekuci, přičemž ale musí zaplatit poplatek v hodnotě minimálně 3000 Kč.
Exekuce se ale jeví jako celkem účinný postup, jako v případě Romany (dcera 18, syn 16 let, kuchařka): Tvrdil, že je nezaměstnaný, nakonec se někde prokec, že někde dělá. Tak jsem šla rovnou k soudu s tím, že ho nebudu nahánět a poslouchat jeho, takové, že poslal jednou za půl roku stovku, že prokázal účast, tak na to mu kašlu. Já vím, že ten soud to uzná, že ho nemůžu žalovat. Ale prostě jsem rovnou šla na exekuční, řekla jsem, dělá tam a tam. Dluží mi tak dlouho alimenty, načež oni mu to exekučně strhli. Měl exekuci na plat.
Soudní systém pomůže a převezme úlohu exekutora jen v případě, že příjem neúplné rodiny nedosahuje životního minima pro děti. Částka soudem určeného výživného přitom figuruje v příjmech domácnosti rozhodující pro určení nároků na sociální dávky, a to ať otec platí či nikoli, či ať platí pravidelně či nikoli. Pokud otec odmítá platit, může se nárok na výživné stát překážkou dosažení sociálních dávek, na které by jinak rodina měla právo. Pokud se ale matka výživného zřekne, může to být ze strany úřadů pokládáno za dobrovolné zřeknutí se příjmů, což také ohrožuje nárok na sociální podporu a pomoc.
Při dlouhodobém neplacení výživného hrozí povinnému trest až dva roky odnětí svobody nepodmíněně. Uplatňuje se ale „princip účinné lítosti“, kdy pokud povinný zaplatí určitou částku, i když se zpožděním, je mu trest prominut. Princip „účinné lítosti“ může mít pozitivní úlohu v případě, kdy se otec sice se zpožděním rozhodne doplatit dlužnou částku (pak je mu „odpuštěno“ a nebude trestán). Problém nastává, když otcové pravidelně zaplatí jen malou část dlužné částky a tak soudní pronásledování oddálí. Pro matky to znamená, že nemohou počítat s tím, že dostanou určitou částku k určitému datu, a přitom nemají možnost situaci uspokojivě řešit.
Když během půl roku pošlou stokorunu, tak to pro policii znamená, že mají snahu a nemůžou s tím nic dělat. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)
Teď nedávno zase přišel od dalšího zaměstnavatele další list, takže byly zase problémy a musela jsem zase létat po soudu a vyřizovat exekučně doplácení a změnu zaměstnavatele. A dalo to hodně práce a soud byl v tomto hodně pomalý. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Z výpovědí matek stejně jako z výpovědí otců vyplývá, že v případě konfliktů se peníze stávají hlavním jablkem sváru a zároveň nástrojem, jak svého partnera či partnerku potrestat. Matky si ale bezprostředně a mnohdy palčivě uvědomují, že tyto spory mají největší dopad na samotné děti a na jejich životní úroveň. Důvody, které muži uvádějí, když odmítají platit povinné výživné, se ženám často jeví jako malicherné až směšné, zvláště v porovnání se skutečnými náklady na výchovu dětí:
On se učí ve svých pomalu čtyřiceti letech anglicky, a neplatí kvůli tomu rok alimenty a odpověď na to mi pošle, že on se učí kvůli svým dětem, on se učí kvůli svým dětem. Aby ony se měly dobře. Takže pokud neumřou hlady, než on se naučí anglicky, tak se budou jednou možná někdy mít dobře. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Komunikační partnerky jsou velmi heterogenní v tom, jak vnímají ekonomický příspěvek otců svých dětí. Jejich pocity se neodvíjejí od skutečné výše prostředků, které otec vynakládá - spíše je jejich hodnocení spojeno s tím, jak svou živitelskou úlohu plnil před rozchodem a jak se jeho podíl na ekonomických nákladech spojených s výchovou dětí po rozchodu změnil. Zajímavé je, že spokojenost žen souvisí také s tím, nakolik se otec realizuje i v jiných rodičovských repertoárech – zatímco Kamila je zklamaná, že se otec o děti dostatečně nezajímá v jejich každodenním životě (ačkoli platí výživné a přispívá na školní potřeby a další aktivity dětí – ovšem jen za podmínky, že je dětem sám vybere), Petra hodnotí příspěvek svého bývalého partnera pozitivně, i když výživné činí jen 1500 Kč měsíčně – ale otec tráví se svým synem mnoho času. Nelze tedy říci, že by rozvedené matky obecně od mužů požadovaly, aby „zaplatili a mlčeli“, tj. nijak dál nezasahovali do života svých dětí.
Komunikační partnerky negativně vnímají situaci, kdy otec sice platí soudem určené výživné, ale není ochoten přispívat žádným dalším způsobem na občasné a výjimečné potřeby dětí. Tyto náklady totiž představují dost vysoké částky v rozpočtu rodiny a většina matek nemá možnost je uhradit z napjatého běžného rozpočtu. Musí se pak obracet na své rodiče či si půjčovat. Zvláštní kapitolou jsou dárky – ženy vesměs nelibě nesou, když otec není ochoten dávat dětem žádné dárky (k narozeninám, k vánocům). Nejedná se přitom ani tolik o finanční hodnotu dárku, ale o jeho symbolickou funkci: (...) on jim nedá sebemenší maličkost. Takže i tím si je odradí. Třeba já dám, děda jim dá. Cizí lidi jim dají. Třeba Mikuláše nebo zajíce na Velikonoce. Tatínek nic (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka).
Většina komunikačních partnerek si je vědoma toho, že příjmy otce dětí jsou vyšší než příjmy jejich, a že částka, kterou otec na děti přispívá, je rozhodně nižší v porovnání s tím, co vynakládají na potřeby dětí ony. Jsou sice s touto situací nespokojené, ale většina žen ji pokládá za normální – očekávaly, že to po rozchodu bude takto a nejsou tím zaskočené. Chápou to jednoduše jako součást širší podoby uspořádání porozvodové výchovy: předpokládá se, že děti patří k matce a zůstanou tedy po rozchodu s matkou, která se musí samozřejmě postarat i o ekonomickou stránku jejich života. Skutečně rozčarované jsou jen ty ženy, jejichž manžel opustil rodinu bez předchozích partnerských problémů a jaksi „bez varování“, většinou kvůli jiné ženě. Tyto ženy mají pocit morálního nároku na to, aby otec i nadále stejným způsobem živil své děti i jejich matku. Naopak matky, které samy iniciovaly rozchod a rozhodly se odejít z manželství i proti vůli manžela, předem počítají s tím, že musí být schopny uživit své děti hlavně samy. Mohou se dokonce zříci, vědomě či nevědomě, majetku, na který mají právně nárok.
Potvrzuje se, že ekonomická situace rodiny a performance muže v repertoáru živitele se stává relativně často příčinou manželských neshod a nezřídka právě ona vede k samotnému rozvodu. K tomu dochází na jedné straně tehdy, když muž do rodinného rozpočtu nic nepřináší a naopak z něj zdroje odčerpává (kvůli své závislosti či riskantním podnikatelským aktivitám; v této situaci se ocitly čtyři komunikační partnerky). Na druhé straně je problémem i to, když muž pracuje příliš a zaměří se jen na živitelský repertoár otcovství, přičemž zanedbává všechny ostatní. To je případ podnikatelů, jejichž ženy si stěžují, že muž nikdy nebýval doma a nejevil o své děti a rodinný život žádný zájem (o této zkušenosti hovoří dvě ženy).
Samotné ekonomické strádání ale není matkami vnímáno jako klíčový problém. Největší zátěž v porozvodové situaci (bez ohledu na jejich příjmy či kvalifikaci) pro ně představuje to, že jsou „samoživitelkami“ – to znamená, že mohou podle svého mínění spoléhat pouze samy na sebe a že jejich děti jsou závislé pouze na nich. Pokud by se přihodilo něco, co nemohou vlastními silami ovlivnit, mají pocit, že je nikdo v jejich rodičovské práci nezastoupí. Velké riziko tak pro rodinu představuje náhlé onemocnění nebo úraz matky - pokud nemůže vydělávat, je celá rodina odkázána na pomoc okolí. Z hlediska nízkých příjmů a nemožnosti vytvářet finanční rezervy se jako významné riziko jeví nejen náhlé a neočekávané výdaje jakéhokoli druhu, ale i například ztráta peněženky či odcizení hotovosti. Někdy představuje finanční riziko pro rozvedenou matku nadále její bývalý partner - dvě ženy ze vzorku byly vystaveny riziku soudní exekuce i po rozvodu, z důvodu neúspěšného podnikání bývalého manžela. Příběh Romany navíc vypovídá o nezákonných postupech exekučních kanceláří, kdy došlo k obstavení jejího účtu kvůli dluhu jejího bývalého manžela, a to dokonce 10 let po rozvodu. Exekutor dokázal zablokovat její účet, který si založila už jako rozvedená, a navíc bez varování a bez respektování toho, že jako matce samoživitelce jí v každém případě musí být ponechána částka životního minima.
Rozvedené matky si tedy dokáží poradit a vlastními silami zvládnout ekonomické nároky vedení neúplné rodiny. Musí k tomu ovšem zmobilizovat veškeré své síly, mnohdy i za cenu fyzického zdraví, za cenu brigádní práce po večerech a o víkendech, za cenu přijetí práce, která je pod úrovní jejich kvalifikace či která je neuspokojuje. Navíc musí čelit riziku, že pokud dojde k nějaké nepředvídatelné události, která je zbaví možnosti takto intenzivně pracovat nebo jim přinese nečekané výdaje, křehká ekonomická rovnováha rodiny se zhroutí. Přesto pokud zvládnou prvotní krizové období, zpravidla dosáhnou takového příjmu, který jim umožní dosáhnout dostačující životní úrovně a navíc získají novou sebedůvěru a začnou si vážit nabyté nezávislosti.
[1] Stojí ale za povšimnutí, nakolik toto uvažování ve shodě s historickou tradicí přenáší veškerou zodpovědnost na ženy a snímá ji tím z mužů. V této souvislosti je zajímavé, že matky, které v době porodu nežily s otcem svého dítěte, jako nejčastější důvod uvádějí, že partner odmítal sňatek, případně že partner byl ženatý (Chaloupková 2006: 13).
[2] Prací ve školství se rozumí nejen práce učitelky, ale také práce vychovatelky ve školní družině (Naďa) nebo kuchařky ve školní jídelně (Romana). Dvě ženy se na práci ve školství rekvalifikovaly až po rozvodu, cíleně tedy zvolily toto odvětví.
Další tématický článek ke stažení zde.
