Dosud neexistují téměř žádné skutečně vědecké analýzy českých emigrací na Západ v komunistickém období a tím méně návratu menší části těchto západních emigrantů do ČR v 90. letech 20. století. Studium těchto migračních procesů, stejně jako jejich komparace s dřívějšími a paralelními pohyby je přitom důležité nejen o sobě ale zejména proto, že může poskytnout svébytný pohled na soudobou českou společnost očima západních emigrantů, kteří do značné míry internalizovali kulturní hodnoty hostitelských společností, aniž však ztratili povědomí českých kulturních hodnot. Toto studium zároveň umožňuje rozsáhlou srovnávací analýzu hodnotového založení sociokulturních institucí a jeho vlivu na všechny instituční sféry; teoretické založení a první nástin takovéhoto studia je předmětem přítomné studie.
Autor rozsáhle analyzuje dosavadní českou i zahraniční literaturu věnovanou migračním procesům 20. století, přičemž ukazuje závažné nedostatky domácího přístupu. Teoretické a metodické zázemí každého dalšího studia předmětného fenoménu proto nalézá v kombinaci přístupu sociologie vědění P. Bergera a T. Luckmanna a moderní institucionální ekonomické sociologie, přičemž základní rámec studia migračních procesů spatřuje v analýze kulturních hodnot obou společností, jejich setkávání a střetu, jež jsou pro migranty spojeny s hodnotovými posuny v důsledku asimilace a integrace do nové společnosti. Následně jsou sociologicky analyzovány moderní české emigrace, které umožňují důležité historické srovnání, především však tvoří významný sociokulturní rámec migračních procesů druhé poloviny 20. století.
Zásadní význam má vůbec první pokus o postižení českých západních reemigrací v 90. letech 20. století, tvořící pilotní studii rozsáhlejšího biograficko-sociologického výzkumu tohoto fenoménu. Autor se zde snaží ukázat, z jakých příčin se emigranti rozhodli pro svůj návrat do ČR (včetně vlivu negativních externalit moderního flexibilního kapitalismu), jak tento návrat probíhal a jak probíhala jejich následná (re)integrace do české společnosti. Obecně přitom lze říci, že v těchto otázkách se výrazně projevil vliv ekonomických a pracovních charakteristik, ačkoli nelze pominout ani jiné (především subjektivní čas a sféru politických a občanských hodnot); reemigranti obvykle byli lidé s nejvyšší či naopak nejnižší mírou dosažené ekonomické úspěšnosti na Západě a po svém návratu obvykle získali nadprůměrný status. Jejich sociální akceptace však byla v příkrém rozporu s touto úspěšností, částečně vinou závisti, částečně pro zásadní rozdíl v pojetí vztahu jedince a kolektivních entit. Zatímco totiž reemigranti v západních společnostech internalizovali liberální pojetí tohoto vztahu, které autor nazývá fundamentálně individualistické, v české sociální majoritě výrazně přetrvává individualismus spotřeby. Tato dichotomie se přitom projevuje v řadě institučních sfér a může sloužit jako významná charakteristika soudobé české společnosti.
