Ideál vědecké akademie coby společenství vědců a učenců se objevuje takřka současně se vznikem a rozvojem moderní vědy. S prvními akademiemi se tak setkáváme v Evropě již v průběhu 17. a počátkem 18. století. Akademie jako společenství vědců a vědou se zabývajících jednotlivců se vedle prvních odborných časopisů a velkých kolektivních děl (zejména encyklopedií) staly efektivními a oblíbenými fóry pro komunikaci a interakce tehdejších učenců. Nejednalo se však pouze o fenomén vznikajících vědeckých kruhů, naopak potřeba sdružovat se, komunikovat, vyměňovat si informace, vzdělávat se, navzájem polemizovat a přesvědčovat se, sdílet stejné hodnoty (a třeba i tajemství) a současně i pocity určité exkluzivity silně uzavřených společenství byly typickými potřebami a tužbami osvícenců a konec konců i přívrženců pozdějšího liberalismu 19. století.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Setkání zahájil historik František Šmahel (vlevo). Knihu Bohemia Docta představil ředitel Nakladatelství Academia Jiří Padevět.
Slavnostní setkání u příležitosti 120. výročí prvního zasedání České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění se uskutečnilo v Lannově vile 20. května 2011.
Nezmínit nelze ani dobový altruismus a filantropii usilující o povznesení jednotlivce i společnosti. Potřeba sdružovat se však v mnoha případech mívala i ryze praktické pozadí, jakým např. bývalo využívání společně budované knihovny či přístup ke společně abonovaným (vědeckým) časopisům. Je přitom nasnadě, že první obdobná společenství vědců a vědě se kořících laiků se v této době personálně prolínala s oblíbenými zednářskými lóžemi.
O vzniku a vývoji ČAVU hovořil Luboš Velek, ředitel MÚA AV ČR.
První doloženou akademickou institucí na našem území a možná překvapivě vůbec v rámci celé habsburské monarchie byla Societas eruditorum incognitorum, která působila v letech 1746–1751 v Olomouci. Toto státem potvrzené a do jisté míry i podporované společenství „neznámých učenců“ v čele s Josephem von Petraschem přímo dokládá zájem osvícených vládců o institucionalizaci podobných snah. Tento zájem přitom nebýval motivován pouhou aureolou osvíceného panovníka, resp. v tomto případě panovnice Marie Terezie, nýbrž i jejich autentickým zájmem o podporu vědy a vzdělanosti ve společnosti. Mnohem významnější a především časově kontinuálnější akademií se však v našem prostředí stala až Královská česká společnost nauk v Praze, jejíž vznik spadá do roku 1773. Zprvu soukromé společenství vědců, badatelů a v neposlední řadě i urozených a movitých mecenášů představuje pomyslný základní kámen vědecké akademie v našich zemích. I zde se setkáváme se zájmem a dokonce i s významnou, leč velmi nepravidelnou hmotnou podporou ze strany panovníka (Leopold II.) a současně s propojením světa vědy s rodícími se národními zájmy (např. známá řeč J. Dobrovského k panovníkovi na obranu češtiny).
Předseda Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Václav Pavlíček (vlevo) a Miroslav Šmidák, dlouholetý pracovník Kanceláře AV ČR
Nepříliš početná a nijak zvláště movitá pražská společnost nauk si vždy zakládala na své členské exkluzivitě, na tradici a na výrazné uzavřenosti. Její činnost dotovaná zejména z darů české šlechty a samotných členů, později i z výnosu monopolu na vydávání zemského schematismu úřadů a úředníků, se vedle nepravidelného vydávání známých Abhandlungen omezovala zejména na společná a pravidelná sezení členů všech oborových tříd. Předmětem společných schůzí bývaly nejčastěji přednášky jednotlivých učenců, kteří své kolegy seznamovali s výsledky vlastních bádání. Z dnešního pohledu možná poněkud nepříliš nápaditá a snad i určitou povrchností zavánějící činnost však byla pro podobné dobové instituce typická. Vedle vědeckého rozměru však činnost Královské české společnosti nauk měla i neopominutelnou stránku vlasteneckou, rozumějme zde ovšem ve smyslu dobově rozšířeného zemského vlastenectví, které dokázalo spojovat učence a šlechtické mecenáše obou zemských národností. Národnostní pnutí se uvnitř společnosti objevovalo se zvýšenou intenzitou až od 70. let 19. století a kopírovalo tak obecné nálady dvojnárodní společnosti v Čechách. Přestože němečtí učenci již koncem 19. století ustupují v dění uvnitř této badatelské komunity výrazněji do pozadí, udržuje si pražská společnost nauk i nadále svůj zemský, tedy jazykově utrakvistický charakter. I tento fakt a neochota jej změnit motivují v 80. letech 19. století Josefa Hlávku nikoli k reformě Královské české společnosti nauk, nýbrž raději přímo k založení nové a jazykově ryze české České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Obsah a charakter činnosti „staré“ a „nové“ akademie v Čechách se přitom výrazněji nezměnily a ona sama nadále zůstala orientována především na podporování vydávání původních vědeckých děl – nyní ovšem v daleko větší a intenzivnější míře.
Tento patrný deficit projevující se v úkolech J. Hlávkou založené a z podstatné části i financované akademie však byl ve své době přece jen jistým anachronismem. Již v 60. letech 19. století totiž přišel tehdy v Evropě bezpochyby nejproslulejší český vědec Jan E. Purkyně s konceptem moderní akademie věd. V Purkyněho úvahách budoucí česká akademie věd neměla již být pouhým a v této době pozvolna překonávaným (post)osvícenským sdružením badatelů a učenců, kteří se čas od času scházejí, aby si podebatovali o aktuálních výsledcích svých soukromých výzkumů. Purkyněmu šlo mnohem více o to, aby se jím proponovaná akademie věd stala zejména sdružením výkonných a specializovaných vědeckých ústavů, laboratoří apod. Purkyně svým projektem, jak se již stává, poněkud předběhl svoji dobu, a to nejenom v českém, ale vlastně i v celorakouském měřítku. Paradoxem zůstává, že někdejší Purkyňův projekt moderní vědeckovýzkumné instituce byl v našem prostředí realizován až o bezmála století později, a to za zcela odlišných politických a společenských okolností.
Mikrobioložka a imunoložka Blanka Říhová se vítá s Jiřím Rákosníkem
Přestože Hlávkova Česká akademie po roce 1891 svým významem a možnostmi zcela zastínila svoji starší sestru v podobě Královské české společnosti nauk, existovala tato i nadále a nadále vykonávala svoji dosavadní činnost. Nikoho asi nepřekvapí, že členové obou akademických institucí byli většinou identičtí a že si obě instituce střežily svoji personální výlučnost. K tomuto trendu patřila i pro vědecké prostředí typická profesorská hašteřivost spojená mnohdy se snahami o ostrakizaci vymykajících se kolegů, v tomto případě zejména pokrokových profesorů mladé české univerzity (zvláště pak osob spjatých s T. G. Masarykem a s jím vedenými boji o pravost RKZ apod.). Dějiny Královské české společnosti nauk i její mladší sestry se svorně uzavřely v roce 1952, kdy obě dvě byly do značné míry proti své vůli včleněny do vznikající Československé akademie věd. Uzavřela se tak bezmála dvousetletá pouť nejstarší české vědecké instituce, která je současně zřejmě i nejstarším a nejdéle existujícím spolkem na českém území. Reminiscencí na někdejší slávu a činnost Královské české společnosti nauk se po roce 1989 stalo i založení Učené společnosti České republiky. To je však již jiná kapitola…
LUBOŠ VELEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Česky
