Já, mozek

Patří do moderní vědy Bůh? Kde vznikl život? Kolika let se budeme dožívat? A které etické problémy současní vědci řeší? Spojili jsme čtyři špičkové představitele různých oborů, chronobioložku s odbornicí na kmenové buňky a imunologa s fyzikem, a zeptali jsme se jich, jak se tvoří budoucnost.

Eva Syková experimentuje s kmenovými buňkami a její výzkum dává naději na uzdravení lidem po těžkých úrazech míchy. Helena Illnerová je chronobioložka. Patří mezi nejvýznamnější představitele nového oboru, který se zabývá časem v živých organismech včetně člověka.

 

* Co by měl z vašeho oboru znát každý člověk?

 

HI: Mým oborem je chronobiologie, tedy nauka o času v živých organismech. Lidé by měli vědět, že mají v sobě biologické hodiny, které udávají denní program organismu a koordinují jeho vnitřní pochody. Měli by něco vědět i o tom, jak jsou tyto hodiny nastavovány vnějšími podmínkami, hlavně světlem. Také by si měli uvědomit, že je potřeba dodržovat pravidelnou životosprávu a činnosti vykonávat tak, aby byly v souladu s naším okamžitým vnitřním časem. To jen málokdo ví. A přitom narušování našeho vnitřního časového řádu může být rizikovým faktorem pro vznik problémů se spánkem či nádorových nebo metabolických onemocnění.

 

ES: Každý člověk by měl vědět, že věda v podstatě dokáže vysvětlit vznik života, a tak se obejdeme bez jakéhosi Stvořitele. Druhou věcí je uvědomit si, že naše já rovná se náš mozek. To, co jsme my, to je to, co máme uloženo v našem mozku – jeho funkce je dána jednak tím, co jsme zdědili, našimi geny, a jednak tím, jak a v jakém prostředí jsme byli vychováni. Cokoliv mystického okolo toho by mělo pominout.

 

HI: Souhlasím s tím, že my rovná se náš mozek, ale myslím si, že ještě příliš nevíme o tom, jak vznikl život na Zemi. Tomuto poznatku se můžeme jen blížit.

 

* Který problém doufáte, že vy nebo vaši kolegové vyřešíte do konce století?

 

HI: Problém, kterým se můj obor musí zabývat a snad jej postupně i vyřeší, vychází z nálezů posledního desetiletí, totiž že nemáme jenom centrální hodiny v mozku, ale že každý náš orgán je v podstatě hodinami, a možná že téměř i každá buňka. Je to úžasné a my teď musíme zjistit, jak se všechny ty hodiny a hodinky domlouvají, jak to dohromady funguje a jak je denní časový program koordinován. I teď, na základě našich současných znalostí, však už můžeme dát lidem návod, jak žít, jaký máme zachovávat životní styl, abychom se nepoškozovali. Jen nevím, zda by to lidé dodržovali.

 

ES: Poznání všech funkcí mozku. I když nám to bude trvat ještě desítky let. My už máme možná devadesát procent informací o všech ostatních orgánech v lidském těle, ale u mozku nám nejméně polovina zbývá. To, jak skutečně přemýšlíme, jak jsou jednotlivé naše činy podloženy v mozku až na molekulární a genetické úrovni, nám ještě není podrobněji známé, ale určitě v tom hodně pokročíme.
Zřejmě budeme mít také úplně jinou medicínu. Prakticky se odkloníme od invazivního přístupu. Už dnes je celá řada vyšetření neinvazivní a mnohem více dokážeme předcházet onemocněním. Přijde doba, kdy budeme vědět, kdy, kdo a jak onemocní a jak tomu předejít. Dnes polovinu onemocnění neumíme vůbec léčit a řešíme jen jejich příznaky. To se změní. Mimo jiné i díky genetice. Teď mám na mysli genetické modifikace, kmenové buňky a umělé orgány. To všechno se uplatní v medicíně. Budeme mít třeba v těle senzory, které budou monitorovat různé funkce, a když něco nebude v pořádku, okamžitě to budeme moci napravit.
Medicína dnes dokáže prodlužovat lidem život, ale nedokáže prodlužovat jeho kvalitu. A my chceme, aby se lidé dožívali až 120 let, ale současně aby ten život stál za to, aby člověk nebyl odkázán na vozíček nebo na dýchací přístroje. Tohle by se také mělo vyřešit.

 

* Jaký je nejčastější mýtus a nepochopení vaší práce ze strany veřejnosti? Máte nějaké předsudky, s nimiž se ve vašem oboru potýkáte?

 

ES: Lidé si dnes myslí, že když se tu vyskytly kmenové buňky, tak můžeme vše napravit a mohli bychom je okamžitě vyléčit. Nechápou, že je tady celá řada nebezpečí, a přestože nám experimentálně některé metody fungují, tak je ještě nemůžeme vyzkoušet na pacientech. Denně nám volají pacienti, kteří chtějí nějakou naši terapii, a já jim vysvětluji, že to zatím není možné. Na druhé straně je tu určitě strach z novinek a jejich regulace do takové míry, že se nedá téměř nic udělat. Až příliš se reguluje to, kdy můžete něco zkusit a kdy ne. Musíme si uvědomit, že když někomu zbývají tři měsíce života, tak je mu jedno, jestli si nějaká regulační agentura myslí, že by za deset let mohl mít díky naší terapii nějakou šanci na léčbu. On chce zkusit cokoliv a pro vědu by to mohl být také obrovský přínos. Není tu dobře nastavená hranice mezi tím, aby se něco nezkoušelo moc brzy, ale zároveň se nebránilo rozvíjení nových metod. Můžeme také zastávat názor, že pacient by měl mít nezpochybnitelné právo podstoupit na své riziko jakoukoliv zkoušku, pokud již nemá naději na jinou léčbu.

 

HI: Když říkám, že studuji biologické rytmy, lidé si to leckdy pletou s nějakými obskurními esoterickými „biorytmy“ a domnívají se, že jim z doby jejich početí či porodu předpovím budoucnost. To je pak musím zklamat.

 

* Kterému největšímu etickému dilematu dnes věda čelí?

 

ES: V našem oboru hraje etika velkou úlohu. Jde hlavně o genetické manipulace. Musíme totiž přemýšlet i o tom, že i když třeba nebude efekt nějaké genetické manipulace na buňky okamžitý, může to něco přinést za desítky nebo stovky let. Velké etické dilema je, jestli vůbec máme právo u každého zkoumat jeho genom a dopředu mu pak říct, jak bude nemocný, a jestli je možné to třeba někde zveřejnit. Etických otázek okolo genetiky je spousta, stejně jako u kmenových buněk.

 

HI: Určitě bych také zdůraznila genetické problémy. Pro mě je etickým problémem i to, kam se věda posouvá a jak se tomu vědci přizpůsobují. Posuzuje se kvantita, hlavně v publikační činnosti. Lidé musejí publikovat co nejvíce, protože jen tak mají šanci obstát a získat granty. Jenže pro samé publikování a psaní žádostí o granty pak nezbývá moc času na skutečnou vědu. Já se domnívám, že je morální povinností se tomu nepřizpůsobit.

 

ES: Nezbývá mi než souhlasit. To, jak se v poslední době hodnotí vědecká práce, je neštěstí, protože to brání kreativitě, jež je důležitá. My svou práci musíme dělat proto, že chceme na něco přijít, ne mít publikaci v prestižním časopise. Současná vědecká politika nutí všechny do publikací, protože pak dostanou granty, a už moc nejde o výsledky. Věda je tím vážně nemocná.

 

HI: Vědcům to brání, aby šli do riskantního výzkumu, který je nevyzkoušený, a tudíž třeba nikam nepovede. Přitom jenom riskantní výzkum může přinést něco nového. Ale každý se bojí do toho jít, protože z riskantního výzkumu nemusí mít dva tři roky publikaci.

 

* Které žijící vědce nejvíce obdivujete?

 

HI: Třeba paní profesorka Syková má v sobě takový elán a energii, že ji za to skutečně obdivuji. Z našich „mladých“ vědců jsou to určitě geniální bratři Jungwirthové, vynikající parazitolog Jula Lukeš nebo biochemik Honza Konvalinka. Kdybych měla říct, kdo se mi hluboko zapsal do srdce a skutečně mě ovlivnil, tak už to nebude žijící vědec. Já jsem se dobře znala se zakladatelem nauky o čase v živých organismech, s profesorem Colinem Pittendrighem. To byl úžasný člověk, laskavý, lidský, velikán ducha, který tuhle vědu stvořil. Ještě před smrtí napsal dopis přátelům, kde nám vyjmenoval, co všechno se v „jeho“ oboru musí řešit a které problémy vidí jako nejdůležitější.

 

ES: U mě je to švédský nobelista Torsten Wiesel, který se zabývá výzkumem senzorických oblastí mozku. Potom profesor Stephen Kuffler z Bostonu, se kterým jsem se jako mladá studentka sešla a který byl zase člověk inovativní, vynikající vědec, a navíc velmi lidský – dokázal podpořit mladé lidi a zvednout jim sebevědomí. Určitě bych ještě zdůraznila profesora Johna Eccelse, zakladatele moderní vědy o mozku.

 

* Jak si vaše obory stojí v kontextu světové vědy?

 

ES: Neurovědy jsou jedny z nejúspěšnějších oborů ve světě a zároveň i v České republice. V přírodovědných oborech patří spolu s imunologií k těm nejlepším. Mnozí čeští neurovědci jsou již od dob Jana Evangelisty Purkyně na světové úrovni.

 

HI: Můj obor je stále ještě mladý, ale jsem přesvědčená, že do dvaceti let to bude jeden z nejdůležitějších biologických oborů, protože je integrujícím oborem přes všechny životní funkce – a nakonec i přes medicínu. Ve světě jsme ceněni, mluvilo se dokonce o české škole chronobiologie. A naše vědkyně, doktorka Alena Sumová, byla zvolena vědeckou sekretářkou Evropské společnosti pro biologické rytmy. Samozřejmě, světové prvenství drží USA a Japonsko.

 

* Kam směřuje světová věda?

 

ES: Věda u nás, stejně jako v zahraničí, má velký problém s byrokratizací, ale zdá se, že si to ve světě více uvědomují a rychleji z toho vyvozují důsledky. Už si toho všimli někteří nobelisté a začali zaplevelení vědy byrokracií veřejně kritizovat. My jsme v tom, bohužel, trošku pozadu.

 

HI: S tou byrokratizací souhlasím. I co se týče nás, i co se týče Evropské unie. Je strašné, že si bez souhlasu nemůžeme ani rozhodnout, zda si za přidělené grantové peníze na tužky koupíme třeba potkany, které v dané chvíli potřebujeme více. Myslím, že jde o obecnou krizi v důvěře.

 

* Kterého vědeckého objevu byste se rády dožily?

 

ES: Určitě bych se chtěla dožít zjištění, že existuje život ještě na některé jiné planetě. Třeba to tak vůbec není, ale kdyby ano, muselo by to být naprosto fantastické. Také bych se ráda dožila personalizované medicíny, kdy bude na míru vytvořena léčba, která bude předcházet onemocněním, a tak nebudeme muset lidi jenom vytahovat z průšvihů, ale včas jim dokážeme předejít.

 

HI: Těch přání v medicíně mám hodně, ale řeknu jedno své skromné přáníčko. Byli jsme první, kdo jsme přišli na to, jakým způsobem délka dne ovlivňuje rytmickou tvorbu hormonu melatoninu. Melatoninový signál pak dává do savčího organismu informaci, zda je jaro, léto, podzim, či zima. Denní rytmus melatoninu je řízen z biologických hodin v mozku. A opět jsme byli první, kteří jsme prokázali, že samotné tyto hodiny jsou ovlivněny délkou dne, a tudíž ročním obdobím. Biologické hodiny v mozku, ač je to jen pár tisíc buněk, jsou úžasně komplikované. Stále není úplně jasné, jakým způsobem se tam přesně tvoří informace o tom, jak je den dlouhý. Já už to asi nerozluštím, ale doufám, že se toho snad alespoň dožiji.

 

* Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodly zabývat vědou? Proč jste si vůbec vybraly svůj obor?

 

HI: Studovala jsem za dob hlubokého komunismu a bylo mi jasné, že nemám šanci věnovat se humanitním vědám, a tak mi zbyly ty přírodní. Celou dobu studia mi ale nebylo jasné, zda jsem si vybrala dobře. Opravdu mě věda chytla až v okamžiku, kdy jsem měla první výsledky ze svých pokusů. To jsem pochopila, že vědec je jako detektiv, musí stále a stále hledat stopy a nakonec, má-li štěstí, najde i pachatele, tedy to, jak to vlastně je. A začalo mě to bavit.

 

ES: U mě je to podobné. Chtěla jsem jít na práva nebo ekonomiku, ale to nešlo. Tak jsem si řekla, že zkusím medicínu, ale ani to nebylo jednoduché, protože na to člověk potřeboval doporučení z ulice nebo z pracoviště. Na Akademii věd v té době otevírali závodní školu práce pro laboranty a já se přihlásila. Uspěla jsem u přijímacího pohovoru tak dobře, že si mě vybral Jan Bureš, náš nejlepší neurovědec v moderních dějinách, a já začala pracovat u něho v laboratoři. Tam se mi rozsvítily oči pro vědu. Vždyť mně jako teprve sedmnáctileté holce svěřil velmi složité pokusy. Naučil mě spoustu věcí, a tak on a jeho žena Olga orientovali můj život tímhle směrem.

 

* Jaký byl nejúžasnější moment ve vaší kariéře?

 

ES: Vybrala bych dva. V sedmdesátých letech jsme jako jedni z prvních zavedli dynamické měření změn iontů v mozku a naše výsledky byly ve světě dost ceněné. Můj muž tenkrát získal stipendium v USA a mně se podařilo dostat povolení jet za ním na šest týdnů na návštěvu. Pochopitelně jsme tu nechali našeho syna u rodičů jako zástavu. Kolegové z Fyziologického ústavu mi sjednali sérii přednášek na předních pracovištích. Já si hrozně užívala nejenom ty přednášky, ale i to, jak na mě vždycky čekali z jednotlivých univerzit na letišti a nevšímali si mě, protože čekali nějakou starou ženskou, a ona jim tam tenkrát přijela holka v minisukni. Druhým momentem byl náš první pacient léčený kmenovými buňkami. To byl obrovský zážitek a uspokojení. Šlo o chlapce s přerušenou krční míchou, který nemohl hýbat rukama ani nohama. Prosadili jsme spolu s jeho rodiči v roce 2003 výjimku, protože jinak bychom ho léčit nesměli. Byla obava, že mu léčba může uškodit. Pacient přežil, ale navíc se mu o pár bodů zlepšila citlivost, což byl v té době úspěch. Jsme pořád na začátku a teď pracujeme na tom, aby takto postižení lidé skutečně mohli začít chodit, ale je to ještě dlouhá cesta – a ten kluk byl na ní důležitý.

 

HI: Nejúžasnější snad ne, ale krásný moment jsem zažila, když mi profesor Jürgen Aschoff, takový evropský zakladatel nauky o biologických rytmech, předal na konci konference ke svým 65. narozeninám růži za nejlepší přednášku. A šťastná jsem určitě byla, když jsem na konci svého stipendijního letního pobytu na univerzitě v Massachusetts v roce 1994 spočítala všechny tvrdě získané výsledky své práce a zjistila, že některé geny v mozku potkana reagují na osvětlení v noci jinak v létě a jinak v zimě. To mě popadla taková radost, že jsem na kole vyrazila do krámu, kde jsem si koupila jedno velké pivo v plechovce a uzenku a odjela k rybníku, kde jsem to všechno snědla a vypila a koukala spokojeně do nebe.

 

* Jak odpočíváte od vědy?

 

HI: Kdekoliv v přírodě. Potřebuji les a kývající se stromy, a jestli to bude na kole, nebo na běžkách, už je mi jedno. Krásně jsem také odpočívala, když jsem četla vnoučatům pohádky.

 

ES: Také relaxuji s vnoučaty. Největší relax ale je, když jedu s manželem na zahraniční dovolenou, což jsme dříve vůbec nestíhali. V práci dnes po mně pořád někdo něco chce. Musíte něco řešit, brát telefony, odpovídat na e-maily, to je dost ubíjející. Na dovolené se navíc můžu pustit do beletrie, což jinak přes rok vůbec nestíhám.

 

 

Václav Hořejší, Tomáš Jungwirth

 

Václav Hořejší je jedním z našich nejlepších imunologů, Tomáš Jungwirth je expertem v oblasti fyziky pevných látek. Za oběma uznávanými vědci stojí velké vědecké výsledky a objevy. Václav Hořejší doufá, že brzy významně prodloužíme lidský život, poslední objev Tomáše Jungwirtha zase možná způsobí revoluci ve výrobě počítačů.

 

* Co by měl z vašeho oboru znát každý člověk?

 

VH: V imunologii jde o naprosto základní znalosti, jako co jsou to protilátky nebo vakcíny a na základě čeho a jak fungují. S takovýmto obecným povědomím bych byl spokojený, protože se mi zdá, že lidé, včetně novinářů, například říkají vakcína něčemu, co je ve skutečnosti lék. Z širšího hlediska biologických věd by měli lidé určitě vědět, které jsou základní principy fungování živých organismů, které jsou stejné jak u bakterií, tak u slona. Tedy co je to DNA, co jsou to geny, bílkoviny a jaké jsou mezi nimi vztahy. Stačil by mi klidně populární názor, že základní informace jsou uloženy v DNA, z níž se „čtou“, a určují, jak bude daný organismus vypadat a chovat se. Bohužel, lidé o tom moc znalostí nemají, a tak si běžně pletou třeba molekulu s buňkou.

 

TJ: Co se týče mého oboru, tedy fyziky pevných látek, bylo by fajn, kdyby lidé tušili, že je celá elektronika založena na elektronu, tedy elementární částici, která nese základní elektrický náboj. A že navíc nese také elementární magnetický moment, kterému se říká spin a který se využívá v oblasti magnetických pamětí, v takzvané spintronice.

 

* Který problém doufáte, že vy nebo vaši kolegové vyřešíte do konce století?

 

TJ: Jaderní fyzici si myslí, že jsou před nimi velké objevy, protože tam jsou nevyjasněné některé základní fyzikální otázky. Ve fyzice pevných látek nám relativita a kvantová fyzika budou dlouhou dobu dostačovat, takže něco převratného z hlediska základních fyzikálních principů bych teď nečekal. V minulých desetiletích ale přišla fyzika pevných látek s mnoha objevy, které se dnes využívají například v mikroelektronice. A to bude, doufám, platit i do budoucna. Ono se ovšem těžko předvídá. Já nevím přesně, co budeme řešit za dva roky, natož v delším výhledu. Ostatně, ty nejlepší objevy nebyly na nějakou objednávku. Většinou se na něco přišlo a teprve pak někomu došlo, jak je to významné a jak toho případně i využít, například v mikroelektronice.

 

VH: V biologii to je spíše tak, že skutečně po něčem cílevědomě pátráme, protože máme problém, který je třeba rozlousknout. Nevědělo se třeba, co způsobuje nádorovou přeměnu buňky, a tak se po tom systematicky pátralo, až se na to přišlo. Když jsem začínal, pracoval jsem v laboratoři, která se zabývala tím, proč dochází k odmítnutí transplantátů při orgánových transplantacích, což se nakonec před dvaceti lety vyřešilo.
Osobně doufám, že se nám co nejdříve podaří vyřešit velmi praktické problémy, třeba jak zmanipulovat imunitní systém, abychom byli schopni efektivně potlačit autoimunitní choroby a alergie, a jak pořádně zapojit imunitní systém do boje s nádory. Očekávám pokrok v prodloužení lidského života, protože je pro nás pořád záhadou, že různé organismy, někdy i docela příbuzné, se zásadně liší délkou svého života. Mechanismy ovlivňující to, jak dlouho bude ten který organismus žít, jsou zatím známy jen částečně.
Určitě bych byl rád, kdyby se přišlo na to, jak vznikl život, tedy jak a kde se objevil systém, který dokázal sám sebe reprodukovat. To se stále vůbec neví. Osobně předpokládám, že život možná ani nevznikl na Zemi, ale v nějakých odlehlých končinách vesmíru, kde panují odlišné podmínky.

 

* Jaký je nejčastější mýtus a nepochopení vaší práce ze strany veřejnosti? Máte nějaké předsudky, s nimiž se ve vašem oboru potýkáte?

 

TJ: Mě vždycky trochu zlobí, když se někde objeví, že je náš výzkum od toho, abychom zrychlili počítače. My se snažíme posunout vědění fyzikální podstaty toho, jak fungují elektronické součástky. Jsme samozřejmě motivováni tím, aby se v budoucnu mohly dál zmenšovat, zrychlovat a aby spotřebovávaly méně energie. My ale rychlejší počítače nevyrábíme. Studujeme nebo se snažíme objevovat nové fyzikální principy.

 

VH: Největší mýtus o vědě je obecně ten, že věda má fungovat tak, že objeví něco, co se dá během dvou tří let prodat, prostě dělá něco, co bude co nejrychleji prakticky využitelné. To je sice také podstatný přínos vědy, ale věda jako taková tu není kvůli inovacím, ale kvůli posouvání lidských vědomostí. Jinak, co se týče oněch předsudků, tak mě v poslední době hrozně štve, že se rozmáhají předsudky vůči očkování. Rozmáhá se názor, že očkování je zbytečné, nebo dokonce nebezpečné. Za posledních dvacet let to sílí a je mi z toho smutno. Musím se ale přiznat, že i já osobně mám, dalo by se říci, „předsudky“ vůči některým vědním disciplínám, třeba právě vůči fyzice. Trošku se děsím toho, čemu se někdy říká „efekt čarodějova učně“. Je to přirovnání vycházející ze známé pohádky o tom, jak měl mocný čaroděj učně, který toho moc neuměl, ale jednou mu vlezl do pracovny, začal předčítat z jeho knih a vyvolal tím nechtěně zlé duchy, kteří ho zničili. Je ve mně trošku strach, možná iracionální, že existuje reálná možnost, že až se fyzikové dostanou ještě mnohem dál v odhalování největších tajemství přírody, tak se může stát, že nechtěně spustí něco, co bude mít tragické následky. Mám teď na mysli historku, která se říká o Edwardu Tellerovi, otci vodíkové bomby. Když měli Američané sestrojenou vodíkovou bombu, přišli za ním s úvahou, jestli náhodou během testu nedojde k řetězové reakci i vodíku ve vodě kolem a výbuch nezachvátí celou Zemi. Teller si vzal tužku, týden počítal a vyšlo mu, že to je planá obava. Tak si říkám, jestli se někdy nestane, že se to třeba spočítá špatně.

 

TJ: Tyhle obavy často směřují i k vašemu oboru, že třeba vytvoříte nějakou nebezpečnou bakterii nebo virus, které vám uniknou do světa.

 

VH: Někteří lidé se domnívají, že se tomu dá zabránit tím, že se výzkum zastaví nebo administrativně výrazně omezí. V našem oboru se takové tendence objevily před dvaceti lety, když se objasnily základní principy molekulárního klonování a molekulární biologie. Tyhle strachy ale už celkem pominuly. Naštěstí pro vědu a lidstvo vůbec, protože přese všechna rizika spojená s vědeckým výzkumem je správné, že jdeme stále dál a hlouběji do problémů. Výhodou nás lidí oproti ostatním organismům je náš mozek – a jen díky němu a tomu, že se stále pouštíme do nových a nových výzkumů, se nám podařilo čelit například dříve smrtícím epidemiím. A věřím, že jednou se třeba budeme moci bránit i dalším hrozbám pro lidstvo, například asteroidům letícím na naši planetu. Ten strach z „efektu čarodějova učně“ nesmí zabránit snaze zjistit toho o světě co nejvíce.

 

* Kterému největšímu etickému dilematu dnes věda čelí?

 

TJ: U nás naštěstí moc etických otázek není. Když plánujeme smíchat arzen s galiem, tak nás nemusí trápit obava, co na to arzen a jestli nemá nějaký mravní problém s galiem. Etika je hlavně záležitostí oborů pracujících se živou přírodou.

 

VH: Já myslím, že za celou vědu je tu etický problém, jak dalece má společnost investovat své zdroje do vědeckého výzkumu. My jako vědci bychom byli rádi, kdyby se investovalo co nejvíce. Když ale člověk vidí, že na světě jsou miliardy doslova živořících lidí a že my si tu dopřáváme luxusu, že bádáme o tom, co dělá třeba molekula CD53 v lidských lymfocytech, uvědomí si, že je důležité najít nějaký dobrý kompromis. Etický problém praktičtějšího rázu vidím třeba v rozvoji drahých léčebných postupů. Je etické prodloužit osmdesátiletému člověku život o pár měsíců, když nás to bude stát několik milionů? Nebylo by etičtější použít ty peníze jinak? To je dilema, s nímž se asi budeme potýkat stále častěji.

 

* Které žijící vědce nejvíce obdivujete?

 

VH: Jacka Stromingera, svého šéfa ze studijního pobytu před dvaceti lety na Harvardově univerzitě. Během své kariéry dokázal dvakrát radikálně změnit předmět svého výzkumu a vždy mimořádně úspěšně. Nejdříve se zajímal o mechanismy působení penicilinu a stal se v tom světovou jedničkou. Když došel k závěru, že už přišel na vše důležité, vrhl se na řešení molekulární podstaty toho, proč imunitní systém odmítá transplantáty. A během deseti let byl v této oblasti opět světovou špičkou a byl několikrát nominován na Nobelovu cenu. Dnes je mu pětaosmdesát a je pořád vědecky aktivní. Zrovna včera jsme se e-maily domlouvali, co bychom spolu mohli ještě udělat.

 

TJ: Napadá mě můj školitel v USA Allan MacDonald, který patří k nejlepším fyzikům pevných látek na světě. Ten člověk je fascinující tím, jak umí řešit problémy. Zatímco o něčem s námi debatoval třeba v kavárně, tak už zároveň psal z hlavy na ubrousek rovnice popisující problém, a než jsme zaplatili, tak jsme byli s řešením dál, než kam bychom se my ostatní okolo dostali za týdny přemýšlení a hledání po učebnicích a článcích. Tohle dodnes nechápu. Navíc to je člověk velmi milý a přátelský, tedy poměrně vzácná kombinace geniality a lidskosti.

 

* Jak si vaše obory stojí v kontextu světové vědy?

 

VH: Molekulární imunologie je jedním z nejzajímavějších a nejbouřlivěji se rozvíjejících oborů moderní biologie. Prožíváme velmi šťastné období, protože máme za sebou už mnoho zajímavých objevů, ale spousta věcí zůstává stále ještě nevyřešena. Navíc za těmi objevy jsou často i bezprostřední medicínské aplikace, což je velice motivující.

 

TJ: Fyzika je pořád jedním ze základních oborů světové vědy. Existuje v ní samozřejmě rivalita mezi částicovými fyziky a fyziky pevných látek. Částicoví fyzici si o nás myslí, že my už žádnou pořádnou vědu neděláme, protože u nás je z jejich pohledu vše objeveno. My si zase děláme srandu z nich a jejich práce, protože oni udělají experiment, ale pak se dva roky celá armáda lidí snaží počítačově analyzovat, co jim z toho experimentu vůbec vylezlo, a najít nějakou novou částici ve změti miliard ostatních. Jako pevnolátkaři jsme více při zemi, ale to také znamená, že je pro nás snazší ukázat, k čemu může být naše práce pro lidi na Zemi dobrá.

 

* Kam směřuje světová věda?

 

VH: Myslím, že úplně bije do očí, že vědu děláme seriózně teprve hrozně krátkou dobu, takže jsme skoro jistě teprve na začátku úžasné cesty a čekají nás ještě neuvěřitelné věci.

 

TJ: Trošku se do budoucna bojím, jestli se to letadlo věda, letící úspěšně vzhůru, nezasekává. Vzhledem k tomu, že jsou dnes vědci financováni hlavně z veřejných zdrojů, tak je tu logická snaha, co nejvíce je kontrolovat. Problém je, že ta kontrola je někdy až přespříliš silná a že je tu snaha vše ještě více zbyrokratizovat a více institucionalizovat. To může znamenat brzdu, která omezí volný rozlet a iniciativu. Věda šla nahoru, protože přibývalo lidí a byl tam pořád duch volnosti jako na jejím začátku.

 

* Kterého vědeckého objevu byste se rádi dožili?

 

VH: Já bych se hrozně rád dožil objevu toho, jak vznikl život.

 

TJ: Nějakého, který si dnes neumím představit. Jak už jsem říkal, u nás dochází často k objevům, které nikdo nečekal, takže doufám, že nás brzy něco překvapí.

 

* Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodli zabývat vědou? Proč jste si vůbec vybrali svůj obor?

 

TJ: Po základní škole jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem šel na gymnázium. Matematika a fyzika mi vždycky šly, tak jsem je šel studovat i na vysokou školu, ale nějak moc jsem o tom nepřemýšlel. Mě víc bavilo hrát na kytaru než studovat, takže jsem zkoušky dělal spíš proto, abych měl klid, ne z nějaké touhy to dotáhnout co nejdál. Zlom nastal až na postgraduálním studiu v USA, kdy se nám podařilo pochopit experiment, který provedl jeden tým na univerzitě v Princetonu. Oni tomu nerozuměli, ale naší skupině to „seplo“. Až jsem se podivil, jakou jsem z toho měl radost, protože předtím jsem to nějak nevnímal. Myslím, že ta opravdová radost z vědecké práce může přijít až s tím, když člověk dosáhne určité úrovně znalostí ve svém oboru.

 

VH: Můj tatínek byl velkým obdivovatelem přírody, ačkoli neměl žádné vyšší vzdělání. Chodili jsme s ním do lesa, kupoval nám nádherné knížky o biologii a mě od raného dětství bavila zvířata a květiny. Na střední škole jsem si pak zamiloval biologii a chemii, takže biochemie byla pro vysokoškolské studium jasnou volbou. U mě šlo o přirozený vývoj od dětství. Ten pocit štěstí a toho, kdy mě začala věda bavit, jsem ale také zažil až v laboratoři ve třetím ročníku na vysoké škole, když jsme zkoušeli novou biochemickou metodu. Udělal jsem dosud nevyzkoušený experiment a ráno jsem přišel do laboratoře a zjistil, že to dopadlo přesně tak, jak jsem čekal. To jsem byl opravdu šťastný a řekl jsem si, že tohle chci zažívat celý život.

 

* Jaký byl nejúžasnější moment ve vaší kariéře?

 

TJ: Jeden základní problém, který řešíme, spočívá v tom, jak vymyslet součástku, která by v počítači dokázala nahradit zároveň paměť i procesor. Problém této snahy je v tom, že k jednomu jsou velmi vhodné magnetické materiály a ke druhému polovodiče. My se proto snažíme naučit polovodiče, aby byly zároveň i magnetické. Příroda nám to dobře neumožňuje, takže takové materiály musíme uměle sestrojit. Jeden takový nadějný materiál jsme si v hlavě vymysleli a udělali precizní výpočty, které potvrdily, že by mohl skutečně fungovat. Jenže problém je v tom, že je to založeno na alkalických kovech, které jsou velmi agresivní, a tak nám je nikdo nechtěl dát do zařízení na přípravu umělých krystalů, které rostou v jednotlivých atomových vrstvách. On totiž každý věděl, že když tam dá alkalický kov, tak mu to zničí zařízení za třicet milionů korun. Dva roky jsem obcházel lidi s tímto zařízením, ale všichni mě odmítli. Nakonec jsme využili toho, že jedno takové starší zařízení u nás v laboratoři nebylo zrovna moc využíváno, protože jsme získali nové lepší, a po malých úpravách jsme to na tom starém zkusili. Materiál se povedl, zařízení to přežilo – a možná jsme tak udělali první krok k materiálům, které umožní spojit paměti a procesory v jednom mikroelektronickém prvku.

 

VH: Ano, největší uspokojení je, když se vám povede vymyslet něco nového. Před dvaceti lety jsme měli takový záhadný výsledek, kdy nám něco nefungovalo tak, jak jsme očekávali. A mě napadlo, co by mohlo být příčinou. Řekl jsem svému studentovi v laboratoři, co má udělat, a odjel na dovolenou. Z Krkonoš jsem mu pak volal a ptal se, jak to vyšlo. Říkal, že nic moc, a popsal mi výsledek. Já jsem ale začal jásat, že to je přece ono, on to jen správně nepochopil. Později se ukázalo, že šlo o objev jakýchsi „signalizačních ostrůvků“ na povrchu bílých krvinek, pomocí nichž se spouštějí některé imunitní reakce těchto buněk. A my jsme byli první na světě, kdo něco takového našel. To ovlivnilo naši práci na dalších dvacet let.

 

* Jak odpočíváte od vědy?

 

VH: Nemám nic speciálního. Dříve jsem hodně běhal, teď už spíš chodím na výlety.

 

TJ: Chodím hrát hokej. Nikde se tak skvěle neodreagujete, jako když někoho narazíte na mantinel. Nebo někdo vás, což je v mém případě častější.

 

HELENA ILLNEROVÁ

(* 1937) Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, poté pracovala ve Fyziologickém ústavu AV ČR. U nás stála u zrodu chronobiologie, tedy nauky o čase v živých organismech včetně člověka. Zásluhou jejího týmu se ve světě začalo mluvit o české škole tohoto oboru. V letech 2001–2005 byla předsedkyní Akademie věd. V letech 2008–2010 předsedala Učené společnosti České republiky.

 

EVA SYKOVÁ

(* 1944) Ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR a přednostka Ústavu neurověd Univerzity Karlovy na 2. lékařské fakultě. Věnuje se základnímu i aplikovanému výzkumu v oblasti neurověd, onemocnění mozku a míchy, kmenových buněk a jejich využití v klinické praxi. Publikovala více než 230 článků v mezinárodních časopisech, čtyři knihy a je spoluautorkou pěti patentů. Její práce byly citovány více než 5690krát. Za svou práci získala řadu prestižních ocenění.

 

Určitě bych se chtěla dožít zjištění, že existuje život ještě na některé jiné planetě. (Eva Syková)

 

I já mám, dalo by se říci, předsudky vůči některým vědním disciplínám, třeba právě vůči fyzice. Trošku se děsím toho, čemu se říká „efekt čarodějova učně“. (Václav Hořejší)

 

TOMÁŠ JUNGWIRTH

(* 1967) Je zároveň vedoucím Oddělení spintroniky a nanoelektroniky Fyzikálního ústavu AV ČR i profesorem University of Nottingham (Velká Británie). Působil na University of Texas i Indiana University v USA. Ve fyzice pevných látek se věnuje elektronickým vlastnostem nanostruktur, spinové elektronice v polovodičích a kovech, magnetismu v polovodičích a kovech a kvantovému, anomálnímu a spinovému Hallovu jevu, jehož objevu je spoluautorem. Podílel se také na dalších objevech spojených se spintronikou, tedy s oborem elektroniky využívající spinu elektronů (spin je kvantová vlastnost elementárních částic). Pokud by došlo k efektivnímu zvládnutí této techniky, pak by byla možná velmi kompaktní a výkonná konstrukce elektronických obvodů a počítačů. Je autorem na 140 prací v mezinárodních recenzovaných časopisech a odborných knižních publikacích.

 

My si děláme srandu z částicových fyziků, že udělají experiment, ale pak se dva roky všichni snaží analyzovat, co jim z toho experimentu vůbec vylezlo… (Tomáš Jungwirth)

 

VÁCLAVHOŘEJŠÍ

(* 1949) Vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK biochemii. Od roku 1977 je vědeckým pracovníkem Ústavu molekulární genetiky ČSAV (nyní ÚMG AV ČR) v laboratoři Ivana Hilgerta, která se snažila o vývoj nových imunosupresivních prostředků, tedy látek potlačujících nežádoucí imunitní odpovědi, např. při transplantacích. Na konci 80. let strávil rok v laboratoři Jacka Stromingera na Harvardově univerzitě. Po návratu se věnoval základnímu výzkumu povrchových molekul bílých krvinek a jejich funkci v imunitním systému, od roku 1991 pracuje jako vedoucí Laboratoře molekulární imunologie na ÚMG, kde je posledních šest let ředitelem. Jeho tým objevil několik nových proteinů bílých krvinek, popsal jejich funkce v imunitním systému a vyvinul velký počet prakticky využitelných tzv. monoklonálních protilátek. Autor a spoluautor více než 200 odborných publikací v mezinárodních imunologických a biochemických časopisech a monografiích. Patří k nejcitovanějším českým vědcům.