Hradiště Vladař v západních Čechách je mimořádně významná lokalita, jejíž výzkum v posledních letech přináší převratné výsledky. Na dokumentaci nálezové situace, odebírání vzorků pro přírodovědné analýzy, jejich vyhodnocení a financování se podílejí pracovníci Katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni, Archeologického ústavu AV ČR v Praze, Krajského muzea Karlovarského kraje a Občanského sdružení Vladař, kteří úspěšně spolupracovali už v předchozích letech. Mezioborový tým, který vznikl v rámci již ukončeného grantu, v současné době hledá finanční podporu pro další pokračování výzkumu na Vladaři.
Stolová hora Vladař (693 m n. m.) je dominantou Vladařské vrchoviny, která tvoří jižní část Žlutické vrchoviny v západních Čechách. Opevnění přitahovalo pozornost již Václava Hájka z Libočan, který je v 16. století zmiňuje ve své kronice. Lokalita, jež byla v druhé polovině 19. století zařazena mezi významná pravěká hradiště, donedávna unikala bližší pozornosti archeologů a nedělala se zde žádná systematická dokumentace. Hradiště bylo naopak opakovaně poškozováno nelegálním užíváním detektorů kovů, které zde zanechalo nevyčíslitelné škody. Nová etapa poznávání nastává až v roce 2002, kdy se v rámci grantového projektu financovaného Grantovou agenturou Akademie věd (reg. č. IAA8002204, r. 2002–2006) přikročilo k prvním detailním průzkumům a sondážím v narušených místech.
Letecký snímek Vladaře s patrným jezírkem na akropoli bývalého hradiště
Foto: Archiv OS VLADAŘ
Již první výsledky průzkumu upozornily na potenciální význam hradiště v mladším pravěku Čech. Projekt přinesl překvapivé poznatky např. o vývoji vegetace a intenzitě antropogenních zásahů na stolové hoře Vladař. Vzhledem ke značnému rozsahu a evidentnímu významu lokality jsou od roku 2005 vybrané otázky, přesahující možnosti původního grantu, zároveň studovány v rámci výzkumného záměru MŠMT (reg. č. MSM4977751314).
Díky zmíněnému prvotnímu průzkumu disponujeme geodetickým plánem fortifikační soustavy, která se rozkládá na ploše 115 ha a zahrnuje ze dvou stran i plochu na úpatí stolové hory. Další informace doplňuje analýza historických map a leteckých snímků. Kombinací všech dostupných pozorování, která byla získána nedestruktivními postupy, lze dodnes patrné terénní úpravy hypoteticky rozdělit na pravěké a mladší. Vývojovou sekvenci lokality s komplikovanou strukturou mohou ověřit a upřesnit jedině archeologické sondáže a odkryvy. Výzkumem obvodové fortifikace na akropoli (plocha 13 ha) se podařilo rozpoznat pět stavebních fází opevnění. Radiokarbonové datování umožnilo zařadit nejstarší fázi na přelom starší a střední doby bronzové, předposlední čtvrtou fázi na sklonek časné doby laténské. Podle nalezených fragmentů keramických nádob z doby popelnicových polí patřila jedna z nedatovaných fortifikací pravděpodobně i závěru doby bronzové.
Archeologický výzkum v severozápadním rohu akropole
Foto: Archiv ARÚ Praha
Na nejnižším místě vrcholové plošiny akropole hradiště se nachází rašelinné jezírko oválného tvaru. Zjistilo se, že se jedná o uměle vyhloubenou nádrž na dešťovou vodu, která byla vybudována kolem roku 400 př. Kr. V její výplni zůstává uložen nepřetržitý sedimentární záznam lokálního soužití člověka a přírody v posledních zhruba 2400 letech. Jde o unikátní situaci, která byla z větší části zhodnocena již v rámci zmíněného ukončeného projektu GA AV. Pomocí řady přírodovědných metod se podařilo popsat a upřesnit historii osídlení stolové hory Vladař. Opevněná sídelní aglomerace zde zažívala největší rozkvět v 6.–4. stol. př. Kr. Před rokem 200 př. Kr. byla ovšem plošina částečně a na přelomu starého a nového letopočtu zcela opuštěna. K novému využití došlo až na přelomu raného a vrcholného středověku.
V roce 2007 pracovníci Karlovarského muzea v prostoru IV. areálu předhradí umístili zjišťovací sondu na břehu malého rybníka vyhloubeného v r. 1980 v místě někdejšího mokřadu. Nehlášené zemní práce tehdy silně narušily dřevěné konstrukce, ale tato skutečnost vyšla najevo až v r. 2007. V sondě na břehu rybníka se podařilo objevit zvláštní stavbu z pečlivě opracovaných dubových hranolů obdélníkového průřezu. Roubená konstrukce vytvářela několik provázaných komor a dno bylo vydlážděno říčními valouny. Části stejných dřevěných konstrukcí vyčnívají ze stěn v protilehlých úsecích břehu rybníka. Geofyzikální měření provedené georadarem naznačilo existenci obdobných konstrukcí také v širším okolí rybníka. Do dnešních dnů se dochovaly jen díky vlhkému a jílovitému prostředí prameniště.
Vzhledem k překvapivému nálezu značného množství vysoce fragilních organických materiálů, které se nepodařilo přímo datovat a interpretovat, bylo nutné zahájit laboratorní analýzy odebraných vzorků a na základě nich zhodnotit význam tohoto neobvyklého kontextu. K dispozici jsme měli nejdříve výsledky radiokarbonového datování, které dubové fošny zařadilo do poměrně širokého intervalu 8.–4. stol. př. Kr. Výsledek měl své opodstatnění. Jednalo se totiž o vůbec první silný argument pro zatím jen nesměle vyslovovanou možnost, že by mohlo jít o zcela unikátní výrobky pravěkých řemeslníků. Nedávno tuto hypotézu potvrdilo dendrochronologické datování. To je založeno na měření šířek letokruhů stromů, jejichž delší sekvence jsou pro různá období do značné míry unikátní a lze je synchronizovat se standardy sahajícími v některých regionech až do počátku holocénu. Protože u nás vytvořená standardní chronologie dubu nesahá před počátek středověku, bylo nutno provést porovnání s křivkami z Bavorska a dalšími oblastmi západní Evropy. Touto metodou byly rozlišeny dvě skupiny dřevěných konstrukcí. Pro jednu byly použity relativně mladé a rychle rostoucí stromy pokácené nedlouho po roce 480 př. Kr., komory přímo porušené hloubením rybníčku byly zhotoveny ze starých a pomalu rostoucích dubů pokácených někdy po roce 463 př. Kr.
Semena máku setého z laténských vrstev cisterny na akropoli Vladaře. Asi 400 před Kr. Jedná se o jeden z nejstarších nálezů této kulturní rostliny u nás.
Foto: Archiv ARÚ Praha
Nejsvrchnější část dřevěných konstrukcí se v průběhu staletí rozpadla a zbylé pozůstatky překryly sedimenty, takže nevíme přesně, jak celá stavba původně vypadala. V prostoru nynějšího rybníka bylo dříve prameniště a popisované nálezy s ním mohly souviset. Analýza rostlinných makrozbytků a pylových zrn ukázala, že se v místě dřevěných konstrukcí již kdysi nacházela stojatá či mírně tekoucí voda. Poměrně složité dřevěné konstrukce mohly sloužit jako zpevnění podmáčeného svahu, využitelné pro stavbu domů i soustavu studní a retenčních nádrží. Vodní zdroje měly v pravěku velký strategický i kultovní význam, což potvrzuje i fakt, že se celá situace nachází v silně opevněném prostoru na úpatí stolové hory.
Naším hlavním úkolem do budoucna je přesné zmapování celkového rozsahu unikátně dochovaného stavebního díla; na projektu mají zájem spolupracovat i kolegové ze zahraničních archeologických i přírodovědeckých institucí. Zachované dřevěné konstrukce takového stáří a množství nemají ve středoevropském prostoru přesné analogie. Realizace projektu umožní získat více informací o ploše předhradí a zodpoví některé otázky týkající se charakteru a plošného rozsahu potenciálních dřevěných architektonických prvků uvnitř areálu hradiště. Velmi cenné bude datování nejmladší obvodové fortifikace i poznání celkového stavebního vývoje vnějšího opevnění, které prameny chránilo. Dokumentace architektury obranných staveb i nově zjištěných dřevěných konstrukcí umožní také stanovit ochranný režim celého areálu z hlediska památkové péče. Zároveň může výzkum přispět k bližšímu poznání společenských procesů na počátku doby laténské ve střední Evropě; hradiště Vladař u Žlutic je v tomto ohledu výjimečně vhodným modelem.
Miloslav Chytráček, Petr Pokorný,
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.,
Ladislav Šmejda,
Filozofická fakulta, Katedra archeologie, Západočeská univerzita v Plzni
English
