Zemřel popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek

Za činnost ve prospěch nejenom kosmonautiky byla v roce 2008 Akademií věd České republiky udělena Antonínu Vítkovi prestižní Medaile Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy a v témže roce po něm byla pojmenována planetka "30253 Vítek". Roku 2009 obdržel ocenění Littera Astronomica, které mu udělila Česká astronomická společnost za celoživotní dílo, především pak za významný přínos v popularizaci kosmonautiky a publikační činnost.

Antonín Vítek se narodil 25. ledna 1940. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vystudoval organickou chemii. Po ukončení studia nastoupil do Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. V roce 1971 získal titul CSc. (obor organická fyzikální chemie). Věnoval se programování a IT technologiím. V sedmdesátých letech minulého století pracoval na programovém vybavení československé automatické pece pro materiálové experimenty v beztíži ČSK-1 a na přípravě programů pro vyhodnocování experimentů ČSK-1 prováděných na sovětských orbitálních stanicích Saljut-7 a Mir. Pracovníkem Akademie věd České republiky byl až do své smrti.

Vzpomínka Karla Pacnera – Tonda zamířil ke své planetce

Dnes dopoledne jsem dostal zprávu: „Toník Vítek se vydal na svou planetku 30253.“ Opravdu výstižněji to nemohla moje informátorka vyjádřit.

Čekali jsme to už přes měsíc. Koncem ledna upadl Tonda doma do bezvědomí. Potom ho záchranka dvakrát přiváděla k životu. Tahle mnohaminutová existence mimo tento svět musela jeho bezvadně fungující mozek nenávratně poškodit. V nemocnici Na Homolce už ho vzkřísit nedokázali.
Od jedenácti let, kdy dostal chřipku, a lékařka mu odmítla dát vzácný penicilín, mu haprovalo srdce. Polehával po nemocnicích. V polovině sedmdesátých let byl několik let padesátiprocentním invalidou. Po pádu komunismu, kdy naši doktoři získali nové možnosti, mu udělali pětinásobný bypass. I když mu srdce fungovalo, jak říkal, na 30 procent, pořád si užíval života – celé dny trávil u počítače, odkud ho manželka Naďa za dobrého počasí vytahovala na dlouhé procházky, studoval, psal, přednášel, dával rozhovory do všech českých médií. Byl neúnavný, činorodý, nikdy nikoho neodmítl.

„Buržoazní původ“
Jeho vstup do života nebyl za komunistického režimu snadný. Narodil se 25. ledna 1940 v Praze na Vinohradech v rodině právníka a majitele činžáku – měl tedy „buržoazní původ“, jak to komunisté oklasifikovali. Když se hlásil na studium chemie, měl u přijímaček nejlepší výsledky, ale zástupkyně OV KSČ ho chtěla vyškrtnout. Kantoři se nedali a jeho přijetí prosadili. Podruhé měl na kahánku na konci studia, kdy místní komunistická buňka zjistila, že ten chlapec přece jenom studuje, a žádala jeho vyhození. Zasáhl proděkan komunista a dopis odúřadoval tak, že už nebyl nic platný. Vítek odpromoval.
Přijali ho do Ústavu organické chemie a biochemie Čs. akademie věd, který vedl předseda ČSAV a člen ÚV KSČ František Šorm. Pod ochrannými křídly Akademie pracovali mnozí lidé nepohodlní režimu, ale Šorm, který dobře věděl, že potřebuje kvalitní vědce bez ohledu na ideologii, je dokázal vždycky uhájit.
V dejvickém ústavu se rychle zabydlel. Dostal za úkol připravovat pro kolegy počítačové programy, brzy se stal prvotřídním programátorem. V polovině osmdesátých let, kdy jako nestraník nemohl dostat vyšší plat, přešel z Dejvic do Základní knihovny ČSAV na Národní třídě. Založil tam odbor informatiky, tedy počítačového zpracování fondů. Zůstal na částečný úvazek i jako důchodce.

Od fyzikální pornografie k vědě
Zájem o lety do vesmíru v něm probudila sci-fi J. M. Trosky o kapitánu Nemovi Zápas s nebem, v níž tři čeští odborníci navštívili na palubě Aeronautila některá tělesa sluneční soustavy. „Je to fyzikální pornografie,“ říkal mi, „ale mě přivedla k přemýšlení o vesmíru a k přírodním vědám.“
Seznámili jsme se v létě 1959, kdy student Vítek přišel do redakce Mladé fronty a nabídl své služby. Byl jsem nedůvěřivý, nikdy jsem o něm neslyšel, ale brzy jsem pochopil, že je to nepřeberná studna znalostí, bez níž se nemohu obejít. Tonda se stal jedním z mých nejbližších spolupracovníků – vyznal se nejen v chemii a kosmonautice, ale i v astronomii, fyzice a v ledasčem dalším. Stali jsme se kamarády, scházeli jsme se, aniž jsme potřebovali něco řešit. Rukopisy všech knih o kosmonautice jsem mu dával k přečtení a připomínkování, často tam našel blbosti, na něž by patrně nikdo jiný nepřišel.
Mezitím Tonda Vítek s dalšími studenty založil klub Space. Na kurzu kosmonautiky, který probíhal v pražském Planetáriu, se sblížil s Honzou Liškou, studentem architektury, a Frantou Kantorem z elektrotechniky. „Po přednáškách jsme spolu sedávali a dlouho diskutovali. Když kurz skončil, dohodli jsme se, že se budeme scházet dál. Klub jsme tomu ještě neříkali. Na podzim roku 1961 jsme s Honzou v Městské lidové knihovně diskutovali nad časopisem Interavie. Se zájmem nás poslouchal takový červenolící mladík, a když jsme se zvedli k odchodu, přitočil k nám: To mě hrozně zajímá. Kde jste to sehnali? Řekl jsem mu: Tuhle sobotu se sejdeme ještě s jedním podobným fandou, přijď taky – bydlím v Belgické ulici číslo 26 na Vinohradech. Byl to Pavel Koubský. Souhlasil, a jestli by s sebou mohl vzít kamaráda. Přišel s Petrem Lálou. A tehdy, bylo to 7. října 1961, jsme se rozhodli, že založíme klub SPACE.“
Členové klubu začali sbírat informace o kosmických letech, dokonce se různě specializovali. Jenom Tonda dokázal obsáhnout všechno. A když NASA něco vypouštěla, zapnul si anglické vysílání Hlasu Ameriky, případně i magnetofon, takže měl přesné zprávy z první ruky. Až mnohem později se mohl upnout na internet.

„…a přivezte film o Apollu“
Tonda i další psali nejen do Mladé fronty, ale vystupovali i v dalších médiích, zvláště v pražském rozhlase. V létě 1969, kdy letělo Apollo 11 s prvními lidmi na Měsíc, komentoval tuto událost Tonda s Honzou Kolářem v Čs. televizi. Potom ještě stihli Apollo 12. Víc před kamery nesměli – příliš nadšeně mluvili o Američanech.
Nicméně všem spacemanům zůstaly otevřené stránky MF a hlavně časopisu Letectví a kosmonautika. Kromě toho všichni přednášeli v Planetáriu či na petřínské hvězdárně i jinde. Tonda s chutí vzpomínal, jak v listopadu, kdy probíhal Měsíc čs.-sovětského přátelství, ho zvali na různé besedy a nakonec napůl šeptem v telefonu organizátoři říkali: „A kdybyste s sebou vzal i nějaký film o Apollu.“ Nakonec se každá diskuse zvrhla na americkou kosmonautiku – to je i moje zkušenost.
Tonda nebyl žádný antisovětčík. Úspěchy sovětských vědců ve vesmíru oceňoval, ale na druhé straně uměl pojmenovat i jejich nedostatky a chyby. Ostatně stejně se choval k Američanům a dalším.
Jiří Sixta z nakladatelství Mladá fronta se nebál politických zádrhelů a požádal Vítka, aby spolu s Petrem Lálou napsali Encyklopedii kosmonautiky. Vyšla v roce 1982 a základní informace, které obsahuje, platí dodnes.
Své reportáže o Apollu zúročil ještě nedávno. Domluvil se s Radioservisem a vydal je tam v roce 2009 pod názvem Stopy na Měsíci.

Životní dílo: SPACE 40
Po pádu komunismu přišly Tondovy hvězdné chvíle. Zářil v televizi, v rozhlase, ve všech denících – každému uměl odpověď na jakýkoli dotaz. Měl dokonalý přehled o všech kosmických letech, nezaskočila ho žádná otázka z astronomie, ani z té teoretické, ovládal chemii, fyziku a řadu dalších oborů. A podával to tak, že mu rozuměla každá babička anebo dívka, co chodí do tanečních. Vždycky jsem se divil, kolik informací dokáže jeho mozek zachytit. Nikdy jsem neměl sebemenší pocit, že se v něčem mýlil.
Z ostatních popularizátorů mu nikdo nesahá ani po kotníky. V poledne mi jeden známý vyděšeně mejloval: „Co bude s námi všemi, když potřebujeme zasvěcenou pravdivou informaci z kosmu? Hrůza! Prázdno!“ To je pravda, tak encyklopedický pohled nemá nikdo.
Když se blížilo 40. výročí startu první sovětské umělé družice, tedy začátek kosmonautické epochy, rozhodl se Tonda, že založí internetovou encyklopedii Space 40. Vytvořil obdivuhodné dílo – zaznamenal tam všechna umělá kosmická tělesa, rakety, kosmodromy. Na internetu neexistuje nic podobného, ani lidé v NASA takovou databázi nevytvořili. Její věhlas pronikl i do zahraničí, aniž ji Tonda někde prezentoval. Občas se mně pochlubil: „Mejloval mi jeden ruský generál, že v mé encyklopedii něco hledal a našel.“ Jindy mu stejnou poklonu vyznal zase nějaký americký odborník.
Tonda této encyklopedii věnoval denně nejméně pět hodin, taky o víkendech. Hledal spolupracovníky, aby mu vypomohli v některých heslech. Málokdy byl s jejich prací spokojen, ale málokdo pro něj dělal delší dobu – je to přece jenom makačka. Teď by bylo zapotřebí, aby v tomto jedinečném díle někdo pokračoval. Nemělo by skončit 26. lednem 2012, kdy dopsal heslo a už víc nemohl.
Za dílo, které vytvořil, byl v posledních letech dvakrát oceněn – a toho si hodně vážil. V lednu 2008 mu Akademie věd udělila Čestnou medaili Vojtěch Náprstka. Následující rok si šel pro cenu Littera Astronomica od České astronomické společnosti.
Peter Kušnirák a Petr Pravec z ondřejovské astronomické observatoře po něm pojmenovali planetku číslo 30253.

Na počest česko-rakouského usmíření
Posledních asi patnáct let jsme s Tondou chodili jednou týdně, kdy pobýval v Praze, na obědy do restaurace Zlatá lyra v Michalské ulici. Debatovali jsme o všem možném, svěřovali jsme se navzájem s našimi zdravotními potížemi.
V devadesátých letech, kdy padly všechny přehrady, jsem několikrát zavedl hovor na cestu do USA na start raketoplánu. Tonda odmítal, pro jeho srdce tak dlouhý let letadlem není. Uvažoval jsem i o výpravě lodí, ale nikdy jsem ho k vážným úvahám nepřiměl. Moc mě to mrzelo, kdo jiný než on TO měl vidět na vlastní oči.
Když se blížilo půlstoletí kosmonautiky, vymysleli jsme tam seriál pro iDNES o historii kosmických letů. Měli jsme z něho dobrý pocit. A tak jsme nabídli jeho knižní zpracování Zdeňku Pobudovi z nakladatelství Epocha. Kniha Půlstoletí kosmonautiky vyšla v roce 2008 a v Akademii věd nám ji pokřtil tehdejší předseda prof. Václav Pačes spolu se šéfredaktorem iDNES Michalem Hanákem.
Tonda míval různé průpovídky k různým věcem. Na konec oběda jsme si zpravidla objednávali vídeňskou kávu, on to doprovodil slovy: „Na počest česko-rakouského usmíření.“ Tondo, je mi líto, ale tu kávu už si nezopakujeme.
28. 2. 2012
www.kosmo.cz.