Archeologické záhady roztockého údolí
Martin Kuna, Archeologický ústav AV ČR Praha
napsáno pro měsíčník Odraz (září 2002), vyd. Městský úřad v Roztokách u Prahy

Možná si obyvatelé Roztok ještě pamatují výstavbu měnírny elektrického proudu pro železniční trať v letech 1980 až 1983. Prostor v zatáčce před Roztokami ve směru od Prahy se tehdy změnil ve velké staveniště, jednou dokonce v tábor vězeňské práce s dvojitým plotem a střílnami v rozích. V posledním z těchto let se stavěla i rozvodna proudu poblíž železničního přejezdu a zhruba v téže době také vodovod a plynovod pro roztockou penicilínku a další objekty po obou stranách tratě. Výstavba průmyslových zařízení však nebyla jedinou aktivitou, která v té době na tomto místě probíhala. Mezi haldami zeminy a těžkou mechanizací tehdy průběžně existovalo ještě jedno, méně nápadné pracoviště – archeologický výzkum, postupně se přemisťující tak, jak se pohybovalo těžiště stavebních prací, a setrvávající na některých místech ještě několik let po jejich skončení. Když v roce 1980 stavba i archeologický výzkum začaly, nikdo – ani archeologové – netušil, že zde bude objevena jedna z nevýznamnějších lokalit svého druhu v Evropě. To se ukázalo až po dvou třech letech výzkumu, zejména poté, kdy různé stavební činnosti zasáhly celý areál mezi železničním přejezdem a vlastní obcí. Soubor nálezů z tohoto výzkumu svůj význam neztratil dodnes, třebaže je nutno přiznat, že stále představuje určitou záhadu – dnes stejně jako v době objevení.

Levobřežní část údolního dna na jih od zastavěné části Roztok tvoří prostor kolem 20 hektarů. V jeho severní části, před prvními roztockými domy, existuje pravěké naleziště, o jehož přítomnosti se vědělo již dávno, zejména díky povrchovým sběrům roztockého amatérského archeologa, Rudolfa Košťála. Poznatky získané výzkumem v 80. letech se s obsahem Košťálovy sbírky a dalšími starými nálezy dobře shodují a potvrzují průběžné osídlení místa od 6. tisíciletí před n.l. (mladší doba kamenná, tzv. neolit) do přelomu 5. a 6. stol. n.l. (doba stěhování národů). Všechny tyto nálezy jsou důležité z hlediska dějin regionu a obsahují i několik detailů, které archeology obzvlášť zaujaly; mimořádný význam a charakter archeologické „záhady“ jim však připsat nelze. Tak lze naopak hovořit o nálezech patřících následujícímu období, které jako jediné v předchozích nálezech rozpoznáno nebylo: období 6. a 7. stol. n. l., které je spojováno s příchodem prvních Slovanů na naše území. V archeologické terminologii se tato dvě staletí nazývají časně slovanským obdobím neboli kulturou pražského typu (tento název souvisí s četností nálezů v Praze a okolí v době, kdy byla tato kultura rozpoznána, tj. ve 30. letech – hlubší důvod toto pojmenování nemá). Pozůstatky časně slovanského období, patřícího do počátku raného středověku, se v Roztokách rozprostírají na ploše mnohem větší než nálezy pravěké a pokrývají víceméně celý, cca 1,4 km dlouhý areál od Únětického potoka až k železničnímu přejezdu u sedleckých skal (OBR. 1). To, že se o nich nevědělo dříve, patří k archeologickým paradoxům, byť vysvětlitelným. Časně slovanská kultura totiž užívala poměrně malé množství keramiky, která pro většinu jiných kultur slouží jako dobrý indikátor (nahrazovaly ji zřejmě výrobky ze dřeva, proutí či kůže, které se běžně nezachovají) a časně slovanská keramika sama není příliš typická – při povrchových sběrech lze proto lokality tohoto období snadno přehlédnout. Žádné nálezy nebyly ovšem registrovány ani při stavbě železniční trati a silnice podél Roztockého háje v 19. století – je proto možné, že raně středověké objekty leží dosud zachovány pod jejich náspy.

Časně slovanské nálezy v Roztokách

Z raně středověkého areálu v Roztokách pocházejí především pozůstatky sídliště. Pohřebiště musela být pochopitelně v nejbližším okolí také, ale jejich ráz je v dané kultuře natolik málo výrazný a snadno pomíjivý (jde o žárové hroby v mělce uložených popelnicích), že mohly být již dávno beze stopy zničeny. K pozůstatkům sídlištního původu patří dva hlavní typy objektů, oba velmi charakteristické: zahloubené domy, tzv. polozemnice, a skladovací jámy na obilí, čili obilnice. Pojem polozemnice se pro časně slovanské domy používá proto, že při jejich převládající hloubce do jednoho metru se předpokládá, že nad povrch terénu vystupovala nejen střecha, ale i část stěn, nešlo tedy o pravé zemnice či zemljanky (OBR. 2). Podoba těchto obydlí byla velmi ustálená. Šlo o jednoprostorové, zhruba čtvercové objekty o rozměrech v průměru 3×3 metry, zahloubené 50-100 cm pod úroveň terénu. Takový prostor se z dnešních hledisek může zdát pro celou rodinu (v průměru čtyři osoby) příliš malý. Zahloubený prostor, zachytitelný archeologicky, však zřejmě nemusel představovat celý dům, střecha obydlí mohla nad úrovní terénu překrývat další plochu, využitelnou přinejmenším ke skladování. Kromě toho lidé v raném středověku byli zvyklí provozovat většinu činností pod širým nebem, přičemž dům víceméně sloužil jen k přenocování a přípravě stravy v zimním období.

Nejvýraznějším prvkem obydlí kultury pražského typu byla mohutná kamenná pec, postavená vždy v jednom z jeho rohů a vyplňující až jednu čtvrtinu podlahové plochy. Pec byla obvykle sestavena z mohutných kamenných bloků ohraničujících prostor topeniště a překrytých dalšími vrstvami kamene. Podobné pece nejsou z předchozích období českého pravěku známy a zřejmě souvisejí s charakterem klimatu východní Evropy, odkud se kultura pražského typu odvozuje. Domy nejspíše neměly stropy a komíny. Kouř z pecí prostupoval průduchy mezi kameny pece a z domu pak prosakoval skrze střechu sedlové konstrukce pokrytou rákosovou krytinou. Kouř asi většinou tvořil v domě souvislou clonu v určité výši nad podlahou, takže pobývat a pracovat v domě bylo možné jen v dřepu.

Stěny domů byly nejspíše srubové a byly omazány hlínou, pokryty prkny, rohožemi či kožešinami. Podobným způsobem byla upravena i podlaha. Obytná plocha se dělila na pracovní prostor před pecí a lože vystlané slámou a kožešinami po boku pece. Jeden roh domu byl asi vyhrazen domácímu kultu, tak jako tomu bylo v pozdějších vesnických domácnostech, známých z etnografických výzkumů. Před pecemi se objevují dvojice kůlů v odstupech kolem jednoho metru, související zřejmě s nějakým sušícím zařízením. Dále se poblíž pece často vyskytuje celá hrncovitá nádoba, zapuštěná do podlahy a obsahující příruční zásobu potravin nebo vody. Kromě toho lze v časně slovanských domech zpravidla rozeznat už jen větší jamku po větším kůlu uprostřed stěny proti peci (zřejmě stopu po tzv. soše, čili kůlu nesoucím hřeben střechy), výjimečně též vchodový výklenek, sklípek zahloubený do stěny nebo skupinu malých kůlových jamek v podlaze, dokládající vnitřní zařízení (OBR. 4).

Obilnice daného období byly většinou válcovité nebo hruškovité jámy o hloubce do 2 metrů s hrotitým dnem; tím se odlišovaly od zásobních jam pravěkých. Zásobní jámy dokládají specifický způsob přechovávání obilí určeného pro výsev. Jáma byla vystlána slámou a naplněna obilím, její hrdlo bylo utěsněno slámou, hlínou a kameny; v takovém prostředí, v němž obilí vydýchalo kyslík, nemohli úrodu napadat škůdci. Tento způsob přechovávání obilí byl znám a praktikován po celý pravěk, zajímavé však je (a to platí i pro některé části roztockého časně slovanského areálu), že některá období či území podobná zařízení nemají – existovaly tedy zřejmě i jiné způsoby, jak životně důležité obilí pro jarní výsev přes zimu bezpečně uchovat.

Nejen návštěvníci muzeí, ale dokonce i archeologové často hodnotí kulturu pražského typu jako chudou a primitivní. Nemusejí mít docela pravdu. Zdánlivá jednoduchost a chudoba kultury (hlavní typ keramických nádob viz OBR. 5) totiž může být optickým klamem: např. důsledkem zvláštních pohřebních zvyků (do hrobů se např. nedávaly zbraně, přestože je jinak Slované museli mít a používat) a charakteru vybavení domácností (pravěké kultury nás zpravidla ohromí množstvím keramických tvarů – místo tohoto však Slované asi používali nádoby dřevěné a proutěné, z funkčního hlediska stejně dokonalé, ale zpravidla nezachované). Na druhé straně přinesl výzkum v Roztokách řadu nálezů, které vyšší úroveň kultury a společenského života nesporně dokládají: kovolitectví a šperkařství je doloženo tyglíkem a dvěma licími pánvičkami, železářství a kovářství železnými noži, vyráběnými poměrně složitou technologií. Luxusní zboží zde zastupují např. zdobené kostěné hřebeny (OBR. 6), barevné skleněné korálky, bronzové náušnice, stříbrné kování opasku a mosazná průvlečka, zřejmě součást kování pochvy nože, jaké známe z merovejských pohřebišť. Tento nález mj. dokládá i skutečnost, že již v této době přicházely rozhodující obchodní kontakty a inspirace ze západoevropského prostředí, nikoliv z východu, kde je hledána „pravlast“ slovanských populací.

Zpět k záhadám

První a hlavní částí roztocké záhady je mimořádná početnost raně středověkých nálezů (OBR. 7). Výzkumem v Roztokách bylo na ploše 20 ha zachyceno zatím kolem 120 časně slovanských domů a jejich celkový počet v areálu lze odhadnout na 500. Ostatní známé lokality tohoto období představují obvykle malá zemědělská sídliště, skládající se z několika současných obydlí a skladovacích objektů: mezi přibližně 150 známými lokalitami v Čechách je pouze 8-9 případů s více než třemi domy; v žádném z případů není počet zjištěných domů větší než deset. Větší sídlení aglomerace jsou známy např. z Ukrajiny, ale ani tam nedosahuje celkový počet pozůstatků takového množství jako v Roztokách, a to zpravidla při celkově delším trvání tamějších areálů (roztocký areál trval z archeologického hlediska velmi krátce, nanejvýš 100-150 let).

Odhad velikosti populace sídlící v Roztokách samozřejmě závisí především na odhadu průměrné životnosti obydlí. Pokud bychom předpokládali, že každý nový pár si před založením rodiny postavil vlastní dům, mohli bychom obnovu domů předpokládat v každé generaci. Za dobu osídlení se v roztockém areálu mohlo vystřídat zhruba 5-6 generací, průměrný počet současně existujících domů (rodin) tedy vychází na 80-100 (ve starší fázi asi o něco více, v mladší naopak méně). I to se zdá neuvěřitelně mnoho, a proto jsou zkoumány další možnosti vysvětlení. Lze např. uvažovat o tom, že staří Slované žili v mnohoženství (jednomu muži tedy patřilo několik domů s různými ženami), že některé domy nebyly obytné, nýbrž sloužily jako dílny, případně sauny (viz jejich malá plocha a mohutnost pecí), že docházelo k častějším zánikům a obnově domů vlivem přírodních katastrof či válečných událostí apod. Upřímně řečeno, ani jedna z podobných hypotéz dosud neobstála v kritickém hodnocení, a proto musíme konstatovat, že ojedinělý rozsah obytného areálu představuje záhadu dosud nevysvětlenou.

Záhadou je i výpověď speciálních studií, zaměřených na rekonstrukci přírodního prostředí lokality. Rozbory zuhelnatělých zbytků dřevin a rostlinného pylu v archeologických vrstvám ukazují na charakter stinného zalesněného údolí, s poněkud chladnějším mikroklimatem než dnes. Odkud však tak velká komunita brala dřevo na stavbu a otop, když ne z bezprostředního okolí, které se podle našich předpokladů muselo v krátké době zcela odlesnit? Podivné je i umístění místa, ve kterém nalézáme největší hustotu sídelních pozůstatků. Těžiště osídlení leželo v nejjižnější části areálu, zhruba v místech dnešní rozvodny za železničním přejezdem. Odmyslíme-li si dnešní silnici a železnici, šlo o prostor, který byl z celého areálu nejhůře dostupný, ale přesto nemohl mít (kromě eventuální ochrany brodu) strategický význam: celý jej lze přehlédnout např. z protějšího břehu. Sám údolní prostor navíc nemohl větší komunitu uživit, pole musíme např. předpokládat i na plošinách nad údolím.

Nálezy z Roztok však nepřipomínají sídelní aglomerace pozdějších hradišť či ještě pozdějších měst. Uspořádání domů není celkově organizované a spíše připomíná větší počet malých vesnic vzájemně se překrývajících. Na několika místech můžeme konstatovat skupiny 4-6 domů uspořádané do půlkruhu, jaké známe i z jiných lokalit. Tyto prostorové skupiny asi souvisejí s příchodem nové skupiny lidí a založením osady: další domy pak byly připojovány v různých okamžicích a bez předem daného plánu. Zajímavé je, že takové skupiny domů patří nejen nejstarší fázi osídlení, ale i fázím pozdějším – lokalita tedy asi byla osidlována postupně. Třebaže historikové dnes modelují příchod Slovanů jako jednorázovou politickou a vojenskou akci, archeologické prameny spíše indikují postupnou kolonizaci. Tento rozdíl však do značné míry souvisí s různou povahou pramenů. Archeologie totiž může významnou politickou změnu, např. invazi, zachytit ne samu o sobě, ale jen v jejích dlouhodobých důsledcích v běžném životě, jsou-li jaké. U historických pramenů je tomu právě naopak: jeden dramatický okamžik zaujme více pozornosti než celé století klidného vývoje. Oba obory se proto svým způsobem míjejí i doplňují.

Ještě jeden archeologický výzkum?

Archeologie trpí jedním problémem. Před terénním výzkumem se málokdy ví dost přesně, co a jak bude objeveno, a je tedy těžké se na to připravit. Po výzkumu je už pozdě: na co jsme nestačili pramenů „zeptat“, už nezjistíme, protože samotným výzkumem pramen zanikl. I v případě raně středověkého sídliště v Roztokách bychom rádi věděli více, ale známe jen to, co jsme byli před dvaceti lety schopni předpokládat a dokumentovat. V daném případě se však nabídla unikátní možnost „reparátu“.

Z celého areálu bylo dosud prozkoumáno asi 1,2 ha v ploše a sledováno bylo kolem 5 km rýh dálkových vedení. Asi třetina až polovina celkové plochy areálu je již zničená nebo nedostupná (silnice, trať aj.), nicméně zbývá ještě plocha několika hektarů, která je podstatněji nedotčena a která jistě skrývá další časně slovanské památky. Právě přes tuto plochu má vést i velká část plánované silniční přípojky, vedoucí od železničního přejezdu po vltavském břehu k nově vybudovanému podjezdu v Roztokách proti ústí Tichého údolí. Pro archeology by výzkum na této ploše byl nejen velký závazek, ale i příležitost. Takový výzkum by svým rozsahem předčil výzkumy dosavadní, zároveň by však musel proběhnout rychleji, aby nedošlo ke zdržení stavby. Proto se v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze, který bude případný výzkum nejspíše provádět, již nyní vytváří tým a diskutují metody, kterými by se mělo postupovat. Uvažuje se např. o systematickém prosívání či plavení vrstev (aby bylo zachyceno více drobných kostí, semen a rostlinných zbytků, nezbytných pro rekonstrukci způsobů obživy), o chemickém rozboru podlah z hlediska jejich obsahu fosfátů (kvůli rekonstrukci pracovních zón), přesném prostorovém zaměřování předmětů (umožňujícím trojrozměrný počítačový model archeologických vrstev) apod.

Zda k výstavbě silnice a tedy i k archeologickému výzkumu dojde, závisí nyní na investorovi stavby, kterým je nově Středočeský kraj. Pokud ne, nevadí (z archeologického hlediska), pramen zůstane k výzkumu budoucím generacím. Pokud však ano, bylo by krajně riskantní chtít archeologický výzkum i vlastní stavbu uskutečnit v rámci jednoho roku – provádět tak rozsáhlý výzkum unikátní archeologické památky pod časovým tlakem by bylo krajně nezodpovědné vůči kulturnímu dědictví. Lze proto jen doufat ve zdravý rozum a v možnost najít prostředky na (alespoň částečný) výzkum s (alespoň ročním) předstihem. Pak bychom se mohli těšit na výzkum, který přinese nové poznatky a může být i osvětově využit, např. ve spolupráci se Středočeským muzeem nebo roztockou školou. Třebaže – a v tom jediném si můžeme být jisti – vyřeší-li se jedna záhada, vznikne hned několik dalších, takže záhadnost, která provází všechny unikátní a běžným představám se vymykající místa nejstarších dějin, v roztockém údolí zůstane už asi navždy.

OBR. 1. Letecký snímek roztockého areálu od jihu. V popředí železniční přejezd, za ním objekt rozvodny, místo největší koncentrace raně středověkých domů. Foto M. Gojda, ARÚ Praha.
OBR. 2. Rekonstrukce interiéru a některých stavebních prvků časně slovanské chaty. Podle knihy I. Pleinerové, Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách, Praha (Academia) 1975.
OBR. 3. Pohled na dobře zachovalou pec v jednom z raně středověkých domů v Roztokách. Před pecí je vidět tmavá uhlíkatá a popelovitá vrstva, dále vlevo kůly sušícího zařízení a u stěny zapuštěná nádoba. Foto M. Kuna, ARÚ Praha.
OBR. 4. Kresebná dokumentace raně středověkého domu v Roztokách. V jihozápadním rohu stojí velmi dobře zachovalá kamenná pec, před topeništěm popelovitá vrstva, vlevo u stěny zapuštěná nádoba. Před pecí kůlové jamky obnovovaného sušícího zařízení, uprostřed protější stěny větší kůlová jamka po půleném kůlu, nosníku krovu. Vpravo od ní dvě řady malých jamek, zřejmě zbytky vnitřního vybavení domu. Kreslil M. Kuna, ARÚ Praha.
OBR. 5. Typické hrncovité nádoby kultury pražského typu z Roztok. Foto H. Toušková, ARÚ Praha.
OBR. 6. Zlomek oboustranného parohového hřebene z Roztok. Hřeben se skládá ze tří destiček (prostřední je opatřená zuby, krajní jsou užší, zdobené) spojených železnými nýty. Foto M. Kuna, ARÚ Praha.
OBR. 7. Počítačový model reliéfu roztockého údolí s vyznačením polohy dosud známých raně středověkých domů. Zpracoval M. Kuna, ARÚ Praha.