Vzpomínka na Slavomíra Wollmana

Prof. PhDr Slavomír Wollman, DrSc. (3. srpna 1925 Bratislava – 27. ledna 2012 Praha)
Foto:  http://spravy.sav.sk
 

Slavomír Wollman se narodil do česko-slovenské rodiny v Bratislavě. Jeho otec Frank Wollman (1888–1969) zde přednášel na právě založené univerzitě srovnávací dějiny slovanských literatur a do slovenského kulturního prostředí se zapsal i organizací rozsáhlých sběrů slovenského folklóru. Po válce působil na Masarykově univerzitě v Brně a ve Slovanském ústavu ČSAV. Matka Anna, rozená Fajnorová, autorka dětské literatury, pocházela z národnostně uvědomělé rodiny spjaté příbuzenskými nebo přátelskými svazky s významnými obrozeneckými slovenskými rodinami. Její otec Vladimír Fajnor (1875–1952) byl vynikající právní teoretik i praktik a významný prvorepublikový politik – profesor bratislavské právnické fakulty, předseda Nejvyššího soudu ČSR v Brně (1931–1939), třikrát ministr v čs. vládách. Po dědečkovi je pojmenováno nábřeží v Bratislavě, po otci ulice v Brně.
V prostředí humanisticky a umělecky založené rodiny se Slavomírovi Wollmanovi dostalo vynikajícího všestranného vzdělání a vychování. Z rodiny si odnáší nejen rozsáhlé jazykové znalosti a schopnost zvládat obtížná jednání, řešit komplikované situace, ale je vychováván v česko-slovenského vlastence v duchu Masarykovy první republiky. Po rozpadu společného státu a rozvodu rodičů krátce žije v Čechách, ale většinu válečných let prožil na Slovensku. Od roku 1945 žil v Praze trvale. Po absolvování pražské filozofické fakulty, obor slavistika-ruština, nastoupil do Slovanského ústavu ČSAV a na stejném místě se stejnou pracovní náplní, třebaže v různě přejmenovávaných institucích, působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2004, tentokrát už opět ze Slovanského ústavu.
Ve své vědecké práci se zabýval v 50. letech 20. stol. otázkami slovanského, zejména ruského dramatu 18. a 19. století a metodologickými otázkami starší ruské literatury. V monografii Slovo o pluku Igorově jako umělecké dílo (1958) se tomuto literárnímu falzu věnuje především z pohledu estetického, a nikoli literárně historického. Od šedesátých let minulého století v jeho vědeckém zájmu převážil zájem o srovnávací studium slovanských literatur a o otázky z teorie a metodologie literární vědy, v mnohém ohledu zde navazuje na fenomenální dílo svého otce i svého učitele Karla Krejčího. Pracovní výsledky tohoto období jsou obsaženy nejen v desítkách studií, ale zejména ve třech knižních monografiích Porovnávacia metóda v literárnej vede (Bratislava 1988), Česká škola literární komparatistiky (Praha 1989) a La storia dei generi letterari (Bergamo 1990). Na čtvrté monografii tohoto literárně komparatistického cyklu pod názvem Slovanské literatury ve Střední Evropě pracoval v nemocnici a její dokončení mi oznamoval při našem posledním rozhovoru na toto téma pár dní před svou smrtí.
Významný pracovní podíl Slavomíra Wollmana byl na poli vědecko organizačním. Jazykové znalosti a diplomatické schopnosti ho předurčily k působení v domácích i zahraničních odborných organizacích. Od r. 1957 působil v Československém komitétu slavistů a jeho nástupnické organizaci, od r. 1963 v Mezinárodním komitétu slavistů, v obou od funkce sekretáře až po předsedu, padesát pět let působil v redakci časopisu Slavia, opět v pozicích od tajemníka po šéfredaktora, od roku 1979 vedl Literárněvědnou společnost. Významně se podílel na obnovení Slovanského ústavu, kde vykonával až do roku 2002 funkci předsedy vědecké rady.
Většinu svého aktivního času prožil v komplikované době minulého režimu. K jeho cti budiž připsáno, že si nikdy nezadal a nevydal se cestou potupných kompromisů. Hlavní akademické tituly mu byly uděleny až po listopadu. Svou noblesou a autoritou dokázal své podřízené ochránit před tehdejšími politickými tlaky.
S vděčností a úctou na něj vzpomínáme.

LIBUŠE BENEŠOVÁ