Téma vědy, jejího řízení a financování se v posledních měsících stalo součástí veřejné diskuse. O Akademii věd se mluví převážně v souvislosti s jejím financováním, ale jen málo se mluví o tom, co vlastně je Akademie věd, co a proč se zkoumá na jejích pracovištích, jaké jsou jejich vědecké výsledky či jak má být orientována jejich výzkumná činnost v budoucnosti. S přijetím funkce předsedy Akademie věd jsem na sebe vzal zodpovědnost nejen za instituci, ale především za její roli v této společnosti, za zajištění podmínek pro vysoce kvalifikovanou práci vědeckých pracovníků, kterou každá moderní společnost potřebuje. Většina z nich se při svém vzdělání a schopnostech nepochybně dokáže dobře uživit i jinak. Jejich vědeckou práci však nikdo nenahradí a brzy by nám všem chyběla.
Prof. Jiří Drahoš
Akademie věd – věc veřejná
Akademie věd navazuje na Hlávkovu Českou akademii věd a umění z konce 19. století. Od dob mecenáše české vědy Josefa Hlávky ovšem prošla zásadními proměnami a v současnosti ji tvoří systém pracovišť rozčleněný do tří vědních oblastí – věd o živé přírodě, neživé přírodě a věd humanitních a sociálních. Podobné výzkumné instituce neuniverzitního typu existují v řadě vyspělých zemí celého světa, např. v Německu, Francii, Itálii, Španělsku a dalších. I ve Spojených státech existují tzv. národní výzkumné laboratoře, v nichž působí velký počet vědeckých týmů a jsou zcela nezávislé na univerzitách. Jsou samozřejmě země, kde jsou věda a výzkum rozvíjeny převážně na univerzitách, jako je Velká Británie, Švédsko či Dánsko, ale osvědčená zásada říká, že to, co funguje dobře a efektivně, je třeba rozvíjet a nikoli ničit.
Jako dlouholetý pracovník Akademie věd se zkušenostmi z řady badatelských i vysokoškolských institucí u nás i v zahraničí velmi oceňuji demokratickou strukturu Akademie věd, která je u nás opravdu výjimečná. Kandidáta na předsedu Akademie věd, její Akademickou i Vědeckou radu volí vysoce kvalifikovaní delegáti Akademického sněmu zcela nezávisle na momentální politické situaci. Akademie věd má díky tomuto demokratickému principu jasnou legitimitu, politickou nezávislost a s nimi spojenou nezpochybnitelnou odpovědnost za správu veřejných výzkumných institucí, což je třeba zdůraznit zejména ve srovnání s nutně politickým profilem jiných státních institucí, např. ministerstev. Osobně mám pocit, že právě to se některým politikům nelíbí – rádi by dostali Akademii věd pod svoji kuratelu a kontrolu. V této souvislosti je proto zcela na místě připomenout si statut všech pracovišť Akademie věd – statut veřejných výzkumných institucí, jejichž činnost je podporována z veřejných zdrojů, určena veřejnosti, kontrolována veřejností a veřejnosti zcela otevřena.
Byrokraté versus vědci
Samozřejmě vím, že „nikdo není dokonalý“ a že Akademii věd tak jako jiné instituce je třeba trvale rozvíjet. Když jsem před deseti měsíci nastupoval do funkce předsedy Akademie věd, netušil jsem, že namísto připravovaného řešení zejména koncepčních otázek, které by vedlo k dalšímu zvyšování kvality vědecké činnosti jednotlivých ústavů, budu muset naprostou většinu svého času věnovat zápasu za zachování pouhé existence Akademie věd. Bezprecedentní útok na samu podstatu Akademie věd jsem nečekal ani já, ani moji kolegové. Na základě proklamací činěných v průběhu přípravy reformy jsme se, snad naivně, domnívali, že základním cílem reformy systému výzkumu vývoje a inovací (VaVaI) bude podpora skutečně kvalitního a mezinárodně uznávaného výzkumu a současně ucpání „černých děr“, kterými tečou veřejné prostředky do tzv. aplikovaného výzkumu bez smysluplných výsledků.
Dnes už je zřejmé, že chybný výklad a deformovaná realizace reformy trvale prosazovaná současnou Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) zcela ignorovaly role a výkonnostní parametry jednotlivých aktérů systému VaVaI. Nekompetentní „reformátoři“ české vědy nebyli ochotni respektovat její skutečné pilíře především proto, že k věci při-stupovali bez nezbytných faktických znalostí provozu výzkumných organizací a s cílem naplňovat ideologická klišé, v nichž je vědecká činnost absurdně líčena jako soutěž jednotlivců a týmů o finanční zdroje v jakémsi institucionálním vakuu, tj. bez nutného zajištění stabilních výzkumných infrastruktur. Situaci dále komplikovaly i obvyklé požadavky politiků na „rychlá řešení“, korelující s cykly volebních období a často znemožňující skutečně koncepční řešení problémů, jak to ostatně známe i z jiných oblastí (viz např. patovou situaci u důchodové reformy).
Krize – kladivo na vědu?
V souvislosti s pokusem o reformu systému VaVaI je třeba připomenout i dopady finanční a ekonomické krize, které se odrazily ve vcelku pochopitelném rozhodnutí vlády z května 2009, jímž byly do té doby rostoucí výdaje na VaVaI v letech 2010–2012 „zmraženy“ na úrovni roku 2009. Bohužel, tento argument někteří představitelé RVVI začali používat ke zdůvodnění navrhovaného drastického snížení rozpočtu Akademie věd na pouhou polovinu v průběhu tří let. Zde chci zdůraznit, že na již dříve ohlašovanou stagnaci rozpočtu jsme byli připraveni a systematicky jsme hledali a vytvářeli rezervy, abychom se s ní vyrovnali při co nejmenším narušení vědecké činnosti. Musím proto velmi důrazně odmítnout nepravdivá tvrzení o tom, že Akademie věd krizi ignoruje a nehodlá se ve svých požadavcích uskromnit. Nepožadovali jsme ani korunu navíc. Akademie věd je však jedinou institucí, jejíž rozpočet v rámci výdajů na VaVaI v letošním roce výrazně poklesl, a to zhruba o půl miliardy korun (tj. přibližně o deset procent ve srovnání s rokem minulým).
Výzkumná instituce je velmi složitý organismus a její činnost (včetně přípravy a zrání vědeckých pracovníků) probíhá v dlouhých časových cyklech. Není proto možné z roku na rok radikálně snížit financování základního provozu výzkumných ústavů a předpokládat, že instituce bude efektivně fungovat i nadále. Bez této základní (tzv. institucionální) podpory v přiměřené výši (její podíl v celkovém rozpočtu Akademie věd se postupně snižoval a ustálil asi na 55 %) ústavy brzy ztratí konkurenceschopnost v dosud úspěšném soutěžení o zahraniční i tuzemské granty a projekty (dalších 20 %) i ve schopnosti uvádět do praxe a komercializovat výsledky své práce (dalších 20 %). Prostředky ze strukturálních fondů přitom řešení problému deficitu v institucionální podpoře bohužel nemohou přinést. Z jejich povahy na ně může dosáhnout jen několik pracovišť Akademie věd a jsou primárně určeny k budování nových infrastruktur „na zelené louce“, nikoli k zajištění provozu infrastruktury stávající.
Financování základního provozu výzkumných organizací nemůže být postaveno na mechanickém rozdělování peněz trojčlenkou podle počtů bodů přidělených výsledkům výzkumu. Nikde na světě se podobná metodika z pochopitelných důvodů nepoužívá. Proto tak vehementně protestujeme proti tzv. „rozdělování podle hodnocení“, ve skutečnosti proti extrémně zjednodušené metodice založené na pouhém počtu výsledků dosažených v uplynulém období bez posouzení jejich kvality a významu, bez kvalifikovaného posouzení efektivity, kapacit, možností a nezbytných potřeb (velmi závislých na vědním oboru) dané výzkumné organizace. Tímto způsobem lze snad financovat rutinní výrobní činnost, nikoli však špičkové výkony oscilující na hraně poznání a dosahující mnohdy až samého limitu lidských schopností. Podprůměrné a průměrné poznatky k intelektuálnímu ani hospodářskému rozvoji naší země nepřispějí, současná absurdní metodika však přímo motivuje k jejich nadprodukci.
To, že nynější finanční propad Akademie věd nakonec není výrazně vyšší, je nespornou zásluhou současné vlády v čele s premiérem Janem Fischerem. Stále však platí vládní Radou nesmyslně nastavená pravidla o financování výzkumu a vývoje, takže i přes určité náznaky celkové stabilizace zůstávají hlavní problémy pro další roky neřešené. Pevně doufám, že nově konstituovaná RVVI přistoupí k nápravě současné situace v oblasti financování výzkumu a vývoje, bez níž není skutečná a úspěšná reforma systému VaVaI možná.
Na cestě k montovnám?
Dovolím si tvrdit, že Akademie věd je nejvýkonnější institucí v oblasti výzkumu a vývoje v tomto státě. Velmi významné postavení Akademie věd a její konkurenceschopnost ve srovnání se zahraničím potvrzuje i nejnovější mezinárodní hodnocení vědeckých institucí, tzv. „SCImago Institutions Ranking: 2009 World Report“. V něm se Akademie věd umístila na 99. místě mezi více než 2000 hodnocenými institucemi celého světa, tj. výrazně nejvýše z institucí VaVaI v ČR.
Efektivitu Akademie věd dokazují i nedávné údaje Českého statistického úřadu, podle nichž pracuje v Akademii věd pouze 15 % všech výzkumných pracovníků v ČR, kteří ovšem produkují takřka 40 % veškerých mezinárodně certifikovaných výsledků ve výzkumu a vývoji. Vědecké výkony Akademie věd co do množství i kvality stále rostou, aniž by se zvětšoval počet jejích stálých zaměstnanců. To vše při průměrných platech, které jsou v Akademii věd výrazně nižší než platy na předních českých univerzitách. Nechápu proto neustálou „starost“ některých členů RVVI, zda se Akademie věd tomuto státu vůbec „vyplácí“ a zda by vlastně nebylo dobré ji zrušit, případně část jejích pracovišť přičlenit k univerzitám, a to na základě zcela mylného předpokladu, že institucemi špičkového výzkumu v ČR by měly být pouze vysoké školy. Myslím, že výše uvedená čísla a fakta uvádějí tuto věc na pravou míru.
V souvislosti s právě diskutovanou reformou vysokého školství musím rovněž zdůraznit, že neznám v tomto státě jinou instituci, která by prošla tak důkladnou transformací. Akademie věd se od počátku devadesátých let podrobila již šesti komplexním hodnocením s využitím mezinárodních expertních panelů. Na jejich základě bylo postupně 22 pracovišť Akademie věd bez náhrady zrušeno a 23 pracovišť při různé míře redukce sloučeno do 10 pracovišť. Akademie věd má po této restrukturalizaci a dalších provedených organizačních změnách vyvážený poměr badatelských a nebadatelských kapacit a celkovou strukturu výzkumu přiměřenou potřebám a možnostem naší země. Ptám se, u které jiné složky systému VaVaI jsme byli svědky podobného hodnocení a transformace takového rozsahu? Byly to právě tyto proměny, které umožnily dosáhnout Akademii věd současného postavení, pokud jde o vysokou efektivitu využití veřejných prostředků.
Ačkoli v předchozím půlroce nepanovala na pracovištích Akademie věd atmosféra příznivá tvůrčí vědecké práci, podařilo se dosáhnout řady významných vědeckých výsledků, a to napříč jednotlivými vědními oblastmi. Zmíním jen několik vybraných příkladů s aplikačním potenciálem v oblasti medicíny: technologie na úpravu vlastností nikltitanových vláken s tvarovou pamětí pro lékařské implantáty; vývoj sloučeniny, která působí proti množení viru HIV; polymerní systém pro genové terapie nádorových onemocnění; objev bílkoviny, která otevírá možnost prevence klíšťové encefalitidy a lymské boreliózy. Ostatně, naše veřejnost se o výsledcích a úspěších vědců Akademie věd průběžně dovídá z médií.
Uvedené příklady, ale i řada dalších výsledků jasně ukazují, že na dnešních a zítřejších objevech základního a aplikovaného výzkumu závisí kvalita života občanů našeho státu v příštích letech a desetiletích. Další kroky ve sféře řízení a financování VaVaI rozhodnou, zda budeme technologicky a kulturně vyspělou společností s vysokými standardy kvality života, nebo budeme závislí na dovozu vědeckých výsledků ze zahraničí, což de facto znamená příklon ke strategii „banánové republiky“ na poli vědy a k realitě montoven a nekvalifikované práce v průmyslu i ostatních odvětvích národního hospodářství.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Věda – investiční šance 21. století
Předpokladem efektivního využívání veřejných prostředků ve vědě a výzkumu musí být ovšem jasně definovaná politika strategických potřeb rozvoje ČR napříč vědními obory (nejde tedy pouze jen o energetiku) a tak, aby byl zachován vyvážený poměr mezi nutností udržovat dostatečně širokou základnu vědních oborů a potřebou posilovat prioritní směry výzkumu, pro něž jsou v ČR historicky i aktuálně ty nejvhodnější předpoklady.
V tomto smyslu jsem hovořil i na prosincovém Akademickém sněmu, kde jsem představil vizi dalšího vývoje Akademie věd a jejích pracovišť. Akademie věd bude do budoucna utvářet svůj profil jako instituce špičkového základního výzkumu, ovšem s důrazem na jeho strategickou orientaci podle společensko-ekonomických priorit a aktuálních trendů světové vědy. Naplňování této vize bude ještě v letošním roce spojeno s dalším náročným hodnocením pracovišť Akademie věd, které ukáže jejich kvality a potenciál, a bude podkladem pro ještě diferencovanější podporu finanční i strategickou.
Právě za současné finanční a hospodářské krize totiž platí, že nejlepší investicí do budoucnosti jsou investice do výzkumu jako předpokladu rozvoje nových procesů, služeb, technologií a průmyslových inovací. Řada států si tyto souvislosti uvědomuje a přes napjatost veřejných rozpočtů své investice do výzkumu a vývoje dále zvyšuje (možné je uvést např. Švédsko, Německo, USA, Čínu...) Výsledkem investic do vědy a vzdělanosti je přitom i posilování národní identity a kultury, což platí dvojnásob v současném globalizujícím se světě. Věda je nejen stimulujícím faktorem rozvoje společnosti, ale i neodmyslitelnou složkou naší národní kultury a vzdělanosti, navíc naprosto nezastupitelnou tam, kde jde přímo o náš jazyk, naše dějiny, naši kulturní identitu a umění. Česká republika a její politická reprezentace tedy stojí v jistém smyslu na křižovatce. Za sebe jsem přesvědčen, že podpora špičkového výzkumu na pracovištích Akademie věd a další rozvoj těchto pracovišť jako integrální součásti systému VaVaI znamená investice, které přinesou konkurenční výhody nejenom naší generaci, ale i generaci našich dětí, ať již v přiznaném či nepřiznaném soupeření na poli ekonomickém a kulturním v Evropě i za jejími hranicemi.
JIŘÍ DRAHOŠ,
předseda Akademie věd České republiky
Prof. Jiří Drahoš
Akademie věd – věc veřejná
Akademie věd navazuje na Hlávkovu Českou akademii věd a umění z konce 19. století. Od dob mecenáše české vědy Josefa Hlávky ovšem prošla zásadními proměnami a v současnosti ji tvoří systém pracovišť rozčleněný do tří vědních oblastí – věd o živé přírodě, neživé přírodě a věd humanitních a sociálních. Podobné výzkumné instituce neuniverzitního typu existují v řadě vyspělých zemí celého světa, např. v Německu, Francii, Itálii, Španělsku a dalších. I ve Spojených státech existují tzv. národní výzkumné laboratoře, v nichž působí velký počet vědeckých týmů a jsou zcela nezávislé na univerzitách. Jsou samozřejmě země, kde jsou věda a výzkum rozvíjeny převážně na univerzitách, jako je Velká Británie, Švédsko či Dánsko, ale osvědčená zásada říká, že to, co funguje dobře a efektivně, je třeba rozvíjet a nikoli ničit.
Jako dlouholetý pracovník Akademie věd se zkušenostmi z řady badatelských i vysokoškolských institucí u nás i v zahraničí velmi oceňuji demokratickou strukturu Akademie věd, která je u nás opravdu výjimečná. Kandidáta na předsedu Akademie věd, její Akademickou i Vědeckou radu volí vysoce kvalifikovaní delegáti Akademického sněmu zcela nezávisle na momentální politické situaci. Akademie věd má díky tomuto demokratickému principu jasnou legitimitu, politickou nezávislost a s nimi spojenou nezpochybnitelnou odpovědnost za správu veřejných výzkumných institucí, což je třeba zdůraznit zejména ve srovnání s nutně politickým profilem jiných státních institucí, např. ministerstev. Osobně mám pocit, že právě to se některým politikům nelíbí – rádi by dostali Akademii věd pod svoji kuratelu a kontrolu. V této souvislosti je proto zcela na místě připomenout si statut všech pracovišť Akademie věd – statut veřejných výzkumných institucí, jejichž činnost je podporována z veřejných zdrojů, určena veřejnosti, kontrolována veřejností a veřejnosti zcela otevřena.
Byrokraté versus vědci
Samozřejmě vím, že „nikdo není dokonalý“ a že Akademii věd tak jako jiné instituce je třeba trvale rozvíjet. Když jsem před deseti měsíci nastupoval do funkce předsedy Akademie věd, netušil jsem, že namísto připravovaného řešení zejména koncepčních otázek, které by vedlo k dalšímu zvyšování kvality vědecké činnosti jednotlivých ústavů, budu muset naprostou většinu svého času věnovat zápasu za zachování pouhé existence Akademie věd. Bezprecedentní útok na samu podstatu Akademie věd jsem nečekal ani já, ani moji kolegové. Na základě proklamací činěných v průběhu přípravy reformy jsme se, snad naivně, domnívali, že základním cílem reformy systému výzkumu vývoje a inovací (VaVaI) bude podpora skutečně kvalitního a mezinárodně uznávaného výzkumu a současně ucpání „černých děr“, kterými tečou veřejné prostředky do tzv. aplikovaného výzkumu bez smysluplných výsledků.
Dnes už je zřejmé, že chybný výklad a deformovaná realizace reformy trvale prosazovaná současnou Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) zcela ignorovaly role a výkonnostní parametry jednotlivých aktérů systému VaVaI. Nekompetentní „reformátoři“ české vědy nebyli ochotni respektovat její skutečné pilíře především proto, že k věci při-stupovali bez nezbytných faktických znalostí provozu výzkumných organizací a s cílem naplňovat ideologická klišé, v nichž je vědecká činnost absurdně líčena jako soutěž jednotlivců a týmů o finanční zdroje v jakémsi institucionálním vakuu, tj. bez nutného zajištění stabilních výzkumných infrastruktur. Situaci dále komplikovaly i obvyklé požadavky politiků na „rychlá řešení“, korelující s cykly volebních období a často znemožňující skutečně koncepční řešení problémů, jak to ostatně známe i z jiných oblastí (viz např. patovou situaci u důchodové reformy).
Krize – kladivo na vědu?
V souvislosti s pokusem o reformu systému VaVaI je třeba připomenout i dopady finanční a ekonomické krize, které se odrazily ve vcelku pochopitelném rozhodnutí vlády z května 2009, jímž byly do té doby rostoucí výdaje na VaVaI v letech 2010–2012 „zmraženy“ na úrovni roku 2009. Bohužel, tento argument někteří představitelé RVVI začali používat ke zdůvodnění navrhovaného drastického snížení rozpočtu Akademie věd na pouhou polovinu v průběhu tří let. Zde chci zdůraznit, že na již dříve ohlašovanou stagnaci rozpočtu jsme byli připraveni a systematicky jsme hledali a vytvářeli rezervy, abychom se s ní vyrovnali při co nejmenším narušení vědecké činnosti. Musím proto velmi důrazně odmítnout nepravdivá tvrzení o tom, že Akademie věd krizi ignoruje a nehodlá se ve svých požadavcích uskromnit. Nepožadovali jsme ani korunu navíc. Akademie věd je však jedinou institucí, jejíž rozpočet v rámci výdajů na VaVaI v letošním roce výrazně poklesl, a to zhruba o půl miliardy korun (tj. přibližně o deset procent ve srovnání s rokem minulým).
Výzkumná instituce je velmi složitý organismus a její činnost (včetně přípravy a zrání vědeckých pracovníků) probíhá v dlouhých časových cyklech. Není proto možné z roku na rok radikálně snížit financování základního provozu výzkumných ústavů a předpokládat, že instituce bude efektivně fungovat i nadále. Bez této základní (tzv. institucionální) podpory v přiměřené výši (její podíl v celkovém rozpočtu Akademie věd se postupně snižoval a ustálil asi na 55 %) ústavy brzy ztratí konkurenceschopnost v dosud úspěšném soutěžení o zahraniční i tuzemské granty a projekty (dalších 20 %) i ve schopnosti uvádět do praxe a komercializovat výsledky své práce (dalších 20 %). Prostředky ze strukturálních fondů přitom řešení problému deficitu v institucionální podpoře bohužel nemohou přinést. Z jejich povahy na ně může dosáhnout jen několik pracovišť Akademie věd a jsou primárně určeny k budování nových infrastruktur „na zelené louce“, nikoli k zajištění provozu infrastruktury stávající.
Financování základního provozu výzkumných organizací nemůže být postaveno na mechanickém rozdělování peněz trojčlenkou podle počtů bodů přidělených výsledkům výzkumu. Nikde na světě se podobná metodika z pochopitelných důvodů nepoužívá. Proto tak vehementně protestujeme proti tzv. „rozdělování podle hodnocení“, ve skutečnosti proti extrémně zjednodušené metodice založené na pouhém počtu výsledků dosažených v uplynulém období bez posouzení jejich kvality a významu, bez kvalifikovaného posouzení efektivity, kapacit, možností a nezbytných potřeb (velmi závislých na vědním oboru) dané výzkumné organizace. Tímto způsobem lze snad financovat rutinní výrobní činnost, nikoli však špičkové výkony oscilující na hraně poznání a dosahující mnohdy až samého limitu lidských schopností. Podprůměrné a průměrné poznatky k intelektuálnímu ani hospodářskému rozvoji naší země nepřispějí, současná absurdní metodika však přímo motivuje k jejich nadprodukci.
To, že nynější finanční propad Akademie věd nakonec není výrazně vyšší, je nespornou zásluhou současné vlády v čele s premiérem Janem Fischerem. Stále však platí vládní Radou nesmyslně nastavená pravidla o financování výzkumu a vývoje, takže i přes určité náznaky celkové stabilizace zůstávají hlavní problémy pro další roky neřešené. Pevně doufám, že nově konstituovaná RVVI přistoupí k nápravě současné situace v oblasti financování výzkumu a vývoje, bez níž není skutečná a úspěšná reforma systému VaVaI možná.
Na cestě k montovnám?
Dovolím si tvrdit, že Akademie věd je nejvýkonnější institucí v oblasti výzkumu a vývoje v tomto státě. Velmi významné postavení Akademie věd a její konkurenceschopnost ve srovnání se zahraničím potvrzuje i nejnovější mezinárodní hodnocení vědeckých institucí, tzv. „SCImago Institutions Ranking: 2009 World Report“. V něm se Akademie věd umístila na 99. místě mezi více než 2000 hodnocenými institucemi celého světa, tj. výrazně nejvýše z institucí VaVaI v ČR.
Efektivitu Akademie věd dokazují i nedávné údaje Českého statistického úřadu, podle nichž pracuje v Akademii věd pouze 15 % všech výzkumných pracovníků v ČR, kteří ovšem produkují takřka 40 % veškerých mezinárodně certifikovaných výsledků ve výzkumu a vývoji. Vědecké výkony Akademie věd co do množství i kvality stále rostou, aniž by se zvětšoval počet jejích stálých zaměstnanců. To vše při průměrných platech, které jsou v Akademii věd výrazně nižší než platy na předních českých univerzitách. Nechápu proto neustálou „starost“ některých členů RVVI, zda se Akademie věd tomuto státu vůbec „vyplácí“ a zda by vlastně nebylo dobré ji zrušit, případně část jejích pracovišť přičlenit k univerzitám, a to na základě zcela mylného předpokladu, že institucemi špičkového výzkumu v ČR by měly být pouze vysoké školy. Myslím, že výše uvedená čísla a fakta uvádějí tuto věc na pravou míru.
V souvislosti s právě diskutovanou reformou vysokého školství musím rovněž zdůraznit, že neznám v tomto státě jinou instituci, která by prošla tak důkladnou transformací. Akademie věd se od počátku devadesátých let podrobila již šesti komplexním hodnocením s využitím mezinárodních expertních panelů. Na jejich základě bylo postupně 22 pracovišť Akademie věd bez náhrady zrušeno a 23 pracovišť při různé míře redukce sloučeno do 10 pracovišť. Akademie věd má po této restrukturalizaci a dalších provedených organizačních změnách vyvážený poměr badatelských a nebadatelských kapacit a celkovou strukturu výzkumu přiměřenou potřebám a možnostem naší země. Ptám se, u které jiné složky systému VaVaI jsme byli svědky podobného hodnocení a transformace takového rozsahu? Byly to právě tyto proměny, které umožnily dosáhnout Akademii věd současného postavení, pokud jde o vysokou efektivitu využití veřejných prostředků.
Ačkoli v předchozím půlroce nepanovala na pracovištích Akademie věd atmosféra příznivá tvůrčí vědecké práci, podařilo se dosáhnout řady významných vědeckých výsledků, a to napříč jednotlivými vědními oblastmi. Zmíním jen několik vybraných příkladů s aplikačním potenciálem v oblasti medicíny: technologie na úpravu vlastností nikltitanových vláken s tvarovou pamětí pro lékařské implantáty; vývoj sloučeniny, která působí proti množení viru HIV; polymerní systém pro genové terapie nádorových onemocnění; objev bílkoviny, která otevírá možnost prevence klíšťové encefalitidy a lymské boreliózy. Ostatně, naše veřejnost se o výsledcích a úspěších vědců Akademie věd průběžně dovídá z médií.
Uvedené příklady, ale i řada dalších výsledků jasně ukazují, že na dnešních a zítřejších objevech základního a aplikovaného výzkumu závisí kvalita života občanů našeho státu v příštích letech a desetiletích. Další kroky ve sféře řízení a financování VaVaI rozhodnou, zda budeme technologicky a kulturně vyspělou společností s vysokými standardy kvality života, nebo budeme závislí na dovozu vědeckých výsledků ze zahraničí, což de facto znamená příklon ke strategii „banánové republiky“ na poli vědy a k realitě montoven a nekvalifikované práce v průmyslu i ostatních odvětvích národního hospodářství.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Věda – investiční šance 21. století
Předpokladem efektivního využívání veřejných prostředků ve vědě a výzkumu musí být ovšem jasně definovaná politika strategických potřeb rozvoje ČR napříč vědními obory (nejde tedy pouze jen o energetiku) a tak, aby byl zachován vyvážený poměr mezi nutností udržovat dostatečně širokou základnu vědních oborů a potřebou posilovat prioritní směry výzkumu, pro něž jsou v ČR historicky i aktuálně ty nejvhodnější předpoklady.
V tomto smyslu jsem hovořil i na prosincovém Akademickém sněmu, kde jsem představil vizi dalšího vývoje Akademie věd a jejích pracovišť. Akademie věd bude do budoucna utvářet svůj profil jako instituce špičkového základního výzkumu, ovšem s důrazem na jeho strategickou orientaci podle společensko-ekonomických priorit a aktuálních trendů světové vědy. Naplňování této vize bude ještě v letošním roce spojeno s dalším náročným hodnocením pracovišť Akademie věd, které ukáže jejich kvality a potenciál, a bude podkladem pro ještě diferencovanější podporu finanční i strategickou.
Právě za současné finanční a hospodářské krize totiž platí, že nejlepší investicí do budoucnosti jsou investice do výzkumu jako předpokladu rozvoje nových procesů, služeb, technologií a průmyslových inovací. Řada států si tyto souvislosti uvědomuje a přes napjatost veřejných rozpočtů své investice do výzkumu a vývoje dále zvyšuje (možné je uvést např. Švédsko, Německo, USA, Čínu...) Výsledkem investic do vědy a vzdělanosti je přitom i posilování národní identity a kultury, což platí dvojnásob v současném globalizujícím se světě. Věda je nejen stimulujícím faktorem rozvoje společnosti, ale i neodmyslitelnou složkou naší národní kultury a vzdělanosti, navíc naprosto nezastupitelnou tam, kde jde přímo o náš jazyk, naše dějiny, naši kulturní identitu a umění. Česká republika a její politická reprezentace tedy stojí v jistém smyslu na křižovatce. Za sebe jsem přesvědčen, že podpora špičkového výzkumu na pracovištích Akademie věd a další rozvoj těchto pracovišť jako integrální součásti systému VaVaI znamená investice, které přinesou konkurenční výhody nejenom naší generaci, ale i generaci našich dětí, ať již v přiznaném či nepřiznaném soupeření na poli ekonomickém a kulturním v Evropě i za jejími hranicemi.
JIŘÍ DRAHOŠ,
předseda Akademie věd České republiky
English
