Roku 1769 vznikla v českých zemích Společnost učená, jejíž náplní bylo věnovat se vědecké práci a výsledky publikovat. V průběhu uplynulých 240 let se Společnost párkrát přerodila do nových moderních organizací – avšak se stejným záměrem – pěstovat v českých zemích vědu na vysoké úrovni. Současná Akademie věd ČR je v řadě předchůdců (Královská česká společnost nauk, 1784–1952; Česká akademie věd a umění, 1890–1952; Československá akademie věd, 1953–1992) posledním článkem, jež z původní Společnosti postupně vznikly.
Důležitost existence vědecké instituce typu akademie si po dlouhá léta jejího trvání uvědomovala řada českých buditelů, mecenášů a velikánů průmyslu, kteří štědře dotovali vědu odkazem budov a dalších pozemských statků. Uvědomovali si, že věda je nedílnou součástí růstu sebevědomí národa a jeho začleňování do vyspělé Evropy. Lze konstatovat, že se díky pomoci vzdělaných a uvědomělých donátorů podařilo udržet bez přerušení vědeckou práci v českých zemích i přes historické přelomy, které v dobrém i špatném zásadně změnily zdejší společenské uspořádání (1918, 1939, 1948). Za německé okupace Akademie ilegálně nahrazovala uzavřené vysoké školy, v období komunistické perzekuce umožňovala i „neprověřeným“ badatelům a hlavně učitelům vysokých škol přežít politickou diskriminaci. Po roce 1990 se úplně zreformovala na základě přísného auditu zahraničních odborníků, o třetinu zeštíhlela a zbavila se komunistických pohrobků. To se na vysokých školách bohužel neuskutečnilo.
Nemovitosti patřící Akademii z výše zmíněných darů mají nyní hodnotu několika desítek miliard korun. Ty se v současné době staly centrem pozornosti developerů, protože ostatní majetky (např. dříve existujících organizací ROH, SSM atd.) už byly zprivatizovány a vytunelovány (a mnohdy i rozkradeny). Scénář zrušit Akademii jako instituci není tudíž překvapující ani nový, protože se během posledních 20 let nápady, jak dosáhnout na její majetek, už objevily. Současný pokus se trochu odlišuje, neboť je zřejmě výsledkem práce lobbistů a dosazených úředníků, kteří mnohdy mají jen povšechné povědomí o tom, jak se věda dělá, jak funguje a co celospolečensky reprezentuje. Jeho cílem může být rozeštvat akademickou obec a využít vhodný okamžik třeba právě pro zákulisní majetkové tahy. Takový ekonomický záměr je usnadňován statistikami a formálním vyhodnocováním výsledků vědy, které jsou často účelově zkonstruovány tak, aby sloužily určitému záměru (vrstvě) hodnotitelů. Má smysl takto „konkurovat“ seriozním vědeckým výstupům a zneužívat citační balast, jako je třeba mechanické zlepšení softwaru či navržení užitného vzoru? Nedostáváme se tím na neblahou úroveň vynucovaného a vždy kladného zhodnocování „zlepšovacích návrhů“? I základní teze Hospodářské komory ČR lze vidět v socialistickém duchu („…požadované změny přispějí k růstu konkurenceschopnosti našich podnikatelů v éře globální ekonomiky s účelem docílení ekonomického růstu jednotlivých regionů ve snaze přiblížit se průměru zemí EU“) se záměrem převést výzkumné pracovníky do sféry vysokých škol, kde tato dělná generace chybí, anebo je propustit, stejně jako námezdné dělníky na stavbách. Zásadní rozdíl je však v tom, že námezdné dělníky nemusí nikdo vychovávat, zatímco formování špičkových badatelů je dlouhodobý proces. Nelze s nimi manipulovat ze dne na den a jejich existence je navíc i chloubou národa.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Uvažujme, k čemu by zrušení Akademie věd jako jediné české mezinárodně uznávané vědecké instituce mohlo vést. Přinese rozbití či rozčlenění akademie a zpřetrhání vazeb na vysoké školy vysokým školám (jejichž nejlepší reprezentanti jsou někde až ve třetí stovce celosvětově srovnávaných vysokých škol) zvýšení prestiže? Zlepší citační rejstřík vysokých škol, když řada vysokoškolských pracovníků publikuje převážně v domácích časopisech, sbornících či konferencích – navzdory tomu, že nelze přehlédnout, že i vysoké školy mají velice kvalitní výzkum? Je vhodné posílit vysoké školy, které se v regionech kvapně rodí a ustavují se leckdy na úrovni odborných škol? Můžeme přelít peníze na vědu do peněz na aplikovaný výzkum, který neexistuje a který bude potřeba nejprve vybudovat v horizontu mnoha let? Můžeme si dovolit rozbít renomovanou instituci, jež patří k těm nejlepším, jen na základě práce lobbistů, kteří o svém výsledku už sami předem pochybují? Nehraje se opravdu jen o majetky a nejsou vedoucí pracovníci vysokých škol nevědomky zneužíváni v této hře, když existuje dlouholetá vzájemná důvěra a spolupráce důležitá pro přežití obou subjektů?
Celkový objem na výzkum a vývoj v roce 2010 je téměř 25 miliard Kč. Dotace Akademii věd by měly klesnout o miliardu na asi 4,9 miliard Kč a do roku 2012 dále spadnout na pouhé tři miliardy Kč. Tyto uspořené tři miliardy také představují připravované a státem dotované šrotovné, které potřebují naše (ale vlastně cizácké) montovny všeho možného k přežití; zejména proto, že nemají svůj vlastní vědecký výzkum. Ušetřené miliardy (reprezentující jen několik kilometrů výstavby předražené dálnice) by měly být věnovány vysokým školám. Kdo však zaručí, že školy toto relativně malé finanční zvýhodnění svého celkového rozpočtu opravdu využijí jen a jen na zkvalitnění výzkumu? Není nutné předstírat, že školy (stejně jako třeba automobilky) peníze nepotřebují nebo je nevyužijí. Peněz není nikdy dost. Před očima máme neblahou situaci hospodářské krize, která je ve své podstatě krizí důvěry v přerozdělování peněz. Bankovní systém se stal nedůvěryhodný, pro jeho očistu se nám servíruje šetrnost, na které opět vydělávají bankéři a jejich lobbisté. Ano, v případě hospodářské krize je záhodno šetřit, ale je potřeba vědět, kde šetřit. Chytré státy nepodporují absurdní šetření formou lobbistických projektů šrotovného a zvýhodňovaní montoven (od železa až po elektroniku), ale sázejí na rozvoj vědy a na svoji odbornou soběstačnost založenou na růstu vědeckého potenciálu. Namísto moudrého uvažování u nás vláda (prostřednictvím svých lobbistických komisí) předkládá vědu jako jakousi malichernou, a dokonce nedůvěryhodnou činnost, jak je vidno třeba z příspěvku státu na vědu; například Finsko namísto českých 0,7 % HDP dává na vědu plná 3 %. A tak se hledají důvody, proč tolerovat takové elementy, kteří při ekonomické povodni rabují, a naopak se hledají důvody, jak potlačit hasiče-vědce, co zachraňují.
Věda přináší pro mnohé často samozřejmé výsledky, které můžeme vidět např. v moderním lékařství. Původní základ takových výsledků se ovšem skrývá v teoretické práci, jež se často dostává do aplikační sféry s mnohaletým zpožděním. To však význam základního vědeckého výzkumu nijak nesnižuje. V celosvětovém hodnocení má věda pro společnost mimořádný přínos, i když se využije pouhé procento výsledků. Politici, a zejména jejich lobbisté přidali ČEZu několik desítek miliard, které samozřejmě na trhu chybí, mnoho miliard se promarnilo zaváděním běžných technologií a daňovými prázdninami firmám, které postavily haly pro manuální robotickou práci, ale nechávají si pro sebe to nejdůležitější: vývoj a výzkum (know-how, jak se nyní s oblibou říká). Vědu a výzkum na sebe dobrovolně nikdo nevezme, protože výrobní podniky na vývoj peníze dávají nerady, ale ochotně dotace rozpouštějí ve svém účetnictví. Kdo by v průmyslu za tak nízkou mzdu, jakou dostávají pracovníci akademie, chtěl pracovat? Neuvážené přelévání peněz do aplikovaného výzkumu výrobní sféry je motivováno spíše lobbingem než seriozní analýzou s cílem posílit výzkum a technologické inovace. To by se mohlo následně vyjevit jako škodlivé pro rozvoj (doufejme, že moderní) společnosti.
Chceme se opravdu stát jen pouhou výrobnou a závislou kolonií pokročilejšího světa bez vlastního vědeckého a odborného zázemí? Přidat „vývojovné“ na úrovni „šrotovného“ do vývojově negarantované sféry je riskantním krokem státního dofinancovávání. Navíc tato účelová dotace povede k rozpolcení odborné společnosti a možná (záměrně) k rozháranosti vědecké a školské komunity, což nikomu neprospěje. Naopak: zneváží tyto instituce v očích veřejnosti, protože inteligence na akademické půdě by se měla umět domluvit na společném řešení, jak zachovat vědu. Nedopusťme, aby si veřejnost vsugerovala, že vědecké objevy padají z nebe jen samy od sebe a že aplikovaný výzkum si vědu může přinejhorším koupit. Připomeňme si, že už Louis Pasteur kdysi řekl: „Neexistuje žádná aplikovaná věda, ale pouze aplikace vědy.“
Každé porušení kontinuity, rozbití týmové práce, přerušení domácích i zahraničních vazeb je zničující. Přerody z rakousko-uherské, protektorátní a v dnešním kontextu z komunistické vědy do současné moderní podoby stálo mnohaleté úsilí. Lehce zranitelní badatelé a nepolitická česká věda si nezaslouží, aby se stali hříčkou v rukou lobbistů – ať už předkládanou transformaci nazveme „normalizací“ ,nebo prostě „kafemlejnkem“. Lobbisté už nejednou ukázali, co je zákulisí politiky a jak dalece nás politici dovedou napálit, kde lze majetky výhodně „investovat“. Do světového povědomí zavedli český termín „vytunelovat“. Chceme se do dějin zapsat dalším rozšířením jeho významu i na vědu?
JAROSLAV ŠESTÁK,
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.,
University of New York in Prague
Důležitost existence vědecké instituce typu akademie si po dlouhá léta jejího trvání uvědomovala řada českých buditelů, mecenášů a velikánů průmyslu, kteří štědře dotovali vědu odkazem budov a dalších pozemských statků. Uvědomovali si, že věda je nedílnou součástí růstu sebevědomí národa a jeho začleňování do vyspělé Evropy. Lze konstatovat, že se díky pomoci vzdělaných a uvědomělých donátorů podařilo udržet bez přerušení vědeckou práci v českých zemích i přes historické přelomy, které v dobrém i špatném zásadně změnily zdejší společenské uspořádání (1918, 1939, 1948). Za německé okupace Akademie ilegálně nahrazovala uzavřené vysoké školy, v období komunistické perzekuce umožňovala i „neprověřeným“ badatelům a hlavně učitelům vysokých škol přežít politickou diskriminaci. Po roce 1990 se úplně zreformovala na základě přísného auditu zahraničních odborníků, o třetinu zeštíhlela a zbavila se komunistických pohrobků. To se na vysokých školách bohužel neuskutečnilo.
Nemovitosti patřící Akademii z výše zmíněných darů mají nyní hodnotu několika desítek miliard korun. Ty se v současné době staly centrem pozornosti developerů, protože ostatní majetky (např. dříve existujících organizací ROH, SSM atd.) už byly zprivatizovány a vytunelovány (a mnohdy i rozkradeny). Scénář zrušit Akademii jako instituci není tudíž překvapující ani nový, protože se během posledních 20 let nápady, jak dosáhnout na její majetek, už objevily. Současný pokus se trochu odlišuje, neboť je zřejmě výsledkem práce lobbistů a dosazených úředníků, kteří mnohdy mají jen povšechné povědomí o tom, jak se věda dělá, jak funguje a co celospolečensky reprezentuje. Jeho cílem může být rozeštvat akademickou obec a využít vhodný okamžik třeba právě pro zákulisní majetkové tahy. Takový ekonomický záměr je usnadňován statistikami a formálním vyhodnocováním výsledků vědy, které jsou často účelově zkonstruovány tak, aby sloužily určitému záměru (vrstvě) hodnotitelů. Má smysl takto „konkurovat“ seriozním vědeckým výstupům a zneužívat citační balast, jako je třeba mechanické zlepšení softwaru či navržení užitného vzoru? Nedostáváme se tím na neblahou úroveň vynucovaného a vždy kladného zhodnocování „zlepšovacích návrhů“? I základní teze Hospodářské komory ČR lze vidět v socialistickém duchu („…požadované změny přispějí k růstu konkurenceschopnosti našich podnikatelů v éře globální ekonomiky s účelem docílení ekonomického růstu jednotlivých regionů ve snaze přiblížit se průměru zemí EU“) se záměrem převést výzkumné pracovníky do sféry vysokých škol, kde tato dělná generace chybí, anebo je propustit, stejně jako námezdné dělníky na stavbách. Zásadní rozdíl je však v tom, že námezdné dělníky nemusí nikdo vychovávat, zatímco formování špičkových badatelů je dlouhodobý proces. Nelze s nimi manipulovat ze dne na den a jejich existence je navíc i chloubou národa.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Uvažujme, k čemu by zrušení Akademie věd jako jediné české mezinárodně uznávané vědecké instituce mohlo vést. Přinese rozbití či rozčlenění akademie a zpřetrhání vazeb na vysoké školy vysokým školám (jejichž nejlepší reprezentanti jsou někde až ve třetí stovce celosvětově srovnávaných vysokých škol) zvýšení prestiže? Zlepší citační rejstřík vysokých škol, když řada vysokoškolských pracovníků publikuje převážně v domácích časopisech, sbornících či konferencích – navzdory tomu, že nelze přehlédnout, že i vysoké školy mají velice kvalitní výzkum? Je vhodné posílit vysoké školy, které se v regionech kvapně rodí a ustavují se leckdy na úrovni odborných škol? Můžeme přelít peníze na vědu do peněz na aplikovaný výzkum, který neexistuje a který bude potřeba nejprve vybudovat v horizontu mnoha let? Můžeme si dovolit rozbít renomovanou instituci, jež patří k těm nejlepším, jen na základě práce lobbistů, kteří o svém výsledku už sami předem pochybují? Nehraje se opravdu jen o majetky a nejsou vedoucí pracovníci vysokých škol nevědomky zneužíváni v této hře, když existuje dlouholetá vzájemná důvěra a spolupráce důležitá pro přežití obou subjektů?
Celkový objem na výzkum a vývoj v roce 2010 je téměř 25 miliard Kč. Dotace Akademii věd by měly klesnout o miliardu na asi 4,9 miliard Kč a do roku 2012 dále spadnout na pouhé tři miliardy Kč. Tyto uspořené tři miliardy také představují připravované a státem dotované šrotovné, které potřebují naše (ale vlastně cizácké) montovny všeho možného k přežití; zejména proto, že nemají svůj vlastní vědecký výzkum. Ušetřené miliardy (reprezentující jen několik kilometrů výstavby předražené dálnice) by měly být věnovány vysokým školám. Kdo však zaručí, že školy toto relativně malé finanční zvýhodnění svého celkového rozpočtu opravdu využijí jen a jen na zkvalitnění výzkumu? Není nutné předstírat, že školy (stejně jako třeba automobilky) peníze nepotřebují nebo je nevyužijí. Peněz není nikdy dost. Před očima máme neblahou situaci hospodářské krize, která je ve své podstatě krizí důvěry v přerozdělování peněz. Bankovní systém se stal nedůvěryhodný, pro jeho očistu se nám servíruje šetrnost, na které opět vydělávají bankéři a jejich lobbisté. Ano, v případě hospodářské krize je záhodno šetřit, ale je potřeba vědět, kde šetřit. Chytré státy nepodporují absurdní šetření formou lobbistických projektů šrotovného a zvýhodňovaní montoven (od železa až po elektroniku), ale sázejí na rozvoj vědy a na svoji odbornou soběstačnost založenou na růstu vědeckého potenciálu. Namísto moudrého uvažování u nás vláda (prostřednictvím svých lobbistických komisí) předkládá vědu jako jakousi malichernou, a dokonce nedůvěryhodnou činnost, jak je vidno třeba z příspěvku státu na vědu; například Finsko namísto českých 0,7 % HDP dává na vědu plná 3 %. A tak se hledají důvody, proč tolerovat takové elementy, kteří při ekonomické povodni rabují, a naopak se hledají důvody, jak potlačit hasiče-vědce, co zachraňují.
Věda přináší pro mnohé často samozřejmé výsledky, které můžeme vidět např. v moderním lékařství. Původní základ takových výsledků se ovšem skrývá v teoretické práci, jež se často dostává do aplikační sféry s mnohaletým zpožděním. To však význam základního vědeckého výzkumu nijak nesnižuje. V celosvětovém hodnocení má věda pro společnost mimořádný přínos, i když se využije pouhé procento výsledků. Politici, a zejména jejich lobbisté přidali ČEZu několik desítek miliard, které samozřejmě na trhu chybí, mnoho miliard se promarnilo zaváděním běžných technologií a daňovými prázdninami firmám, které postavily haly pro manuální robotickou práci, ale nechávají si pro sebe to nejdůležitější: vývoj a výzkum (know-how, jak se nyní s oblibou říká). Vědu a výzkum na sebe dobrovolně nikdo nevezme, protože výrobní podniky na vývoj peníze dávají nerady, ale ochotně dotace rozpouštějí ve svém účetnictví. Kdo by v průmyslu za tak nízkou mzdu, jakou dostávají pracovníci akademie, chtěl pracovat? Neuvážené přelévání peněz do aplikovaného výzkumu výrobní sféry je motivováno spíše lobbingem než seriozní analýzou s cílem posílit výzkum a technologické inovace. To by se mohlo následně vyjevit jako škodlivé pro rozvoj (doufejme, že moderní) společnosti.
Chceme se opravdu stát jen pouhou výrobnou a závislou kolonií pokročilejšího světa bez vlastního vědeckého a odborného zázemí? Přidat „vývojovné“ na úrovni „šrotovného“ do vývojově negarantované sféry je riskantním krokem státního dofinancovávání. Navíc tato účelová dotace povede k rozpolcení odborné společnosti a možná (záměrně) k rozháranosti vědecké a školské komunity, což nikomu neprospěje. Naopak: zneváží tyto instituce v očích veřejnosti, protože inteligence na akademické půdě by se měla umět domluvit na společném řešení, jak zachovat vědu. Nedopusťme, aby si veřejnost vsugerovala, že vědecké objevy padají z nebe jen samy od sebe a že aplikovaný výzkum si vědu může přinejhorším koupit. Připomeňme si, že už Louis Pasteur kdysi řekl: „Neexistuje žádná aplikovaná věda, ale pouze aplikace vědy.“
Každé porušení kontinuity, rozbití týmové práce, přerušení domácích i zahraničních vazeb je zničující. Přerody z rakousko-uherské, protektorátní a v dnešním kontextu z komunistické vědy do současné moderní podoby stálo mnohaleté úsilí. Lehce zranitelní badatelé a nepolitická česká věda si nezaslouží, aby se stali hříčkou v rukou lobbistů – ať už předkládanou transformaci nazveme „normalizací“ ,nebo prostě „kafemlejnkem“. Lobbisté už nejednou ukázali, co je zákulisí politiky a jak dalece nás politici dovedou napálit, kde lze majetky výhodně „investovat“. Do světového povědomí zavedli český termín „vytunelovat“. Chceme se do dějin zapsat dalším rozšířením jeho významu i na vědu?
JAROSLAV ŠESTÁK,
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.,
University of New York in Prague
English
