Přes opakovanou žádost vedení ústavu a přemlouvání kolegů, aby ještě nějaký čas zůstal, se služebně nejstarší pracovník Historického ústavu AV ČR, v. v. i., dr. Vlastislav Lacina překvapivě rozhodl k 1. lednu 2009 odejít do penze. Letitý kolegiální vztah mi snad dává dostatečný puvoár k tomu, abych doyena našeho ústavu přiblížil v důvěrnější rovině, než bývá při podobných příležitostech zvykem. Obvyklá neosobní až aseptická klišé bych rád nahradil obrazem plnokrevné osobnosti, mající přednosti i drobné zvláštnůstky.
Vlastislav Lacina při neformální diskusi s kolegy
Zavřené oči, zakloněný trup, dozadu zvrácená hlava a z úst plynoucí lavina faktů, postřehů a myšlenek. Šedavé, nakrátko střižené a občas i trochu neposlušné vlasy, lišácký, přesto laskavý výraz, a především obrovské, okolím nijak nerušené zaujetí diskutovaným problémem. Vlastislav Lacina, doyen HÚ AV ČR, právě rozdává plnými hrstmi plody a výpěstky své téměř půlstoleté práce na poli novodobých českých dějin…
Narodil se 27. července 1931 v obci Blaženice, západně od Benešova. V tomto kraji prožil i většinu svého mládí. Při rozšiřování cvičného prostoru pro oddíly SS v roce 1942 byla jeho rodina nacistickými okupanty násilně vysídlena a dočasné útočiště našla v Rožďalovicích u Nymburka. Zde začal svá středoškolská studia, jež po válce dokončil opět v Benešově.
Snad právě nucené vystěhování rodiny nacistickou mocí jej utvrdilo v odporu k totalitním praktikám všeho druhu a zformovalo Lacinovo navýsost demokratické cítění. Až do dneška, byť ve věkem zmoudřelé podobě, kdy léta otupila ostrost většiny nepravostí a křivd a dovolila přejít k úsměvné nadsázce či k ironii, uplatňuje své kritické postoje k nedemokratickým projevům minulosti a k některým nikoli nepodobným nešvarům současnosti. Středoškolská léta vtiskla adeptovi historie in spe i další osobnostní a pracovní rysy; vytrvalost a zdatnost, vypěstované v mládí na různých sportovních kolbištích (kopaná, košíková, rohování), si podržel dodnes. Nadprůměrný znalec latiny (ještě po letech si troufl v některých otázkách tohoto jazyka oponovat i známému českému medievalistovi Jiřímu Spěváčkovi) dlouho váhal mezi historií a – chemií. Po studiu na Filozofické fakultě UK v Praze působil krátce jako středoškolský profesor. Z těchto let si odnesl laskavý, tolerantní a trpělivý přístup, který později ocenili studenti či mladší kolegové, jimž byl a dodnes je vždy ochoten nezištně pomoci radou, skutkem či nesobeckým střípkem z bohaté studnice svých znalostí.
Na počátku 60. let začal pracovat v Historickém ústavu Československé akademie věd. Jako mladý vědecký pracovník a člen redakční rady Československého časopisu historického, vrcholného periodika naší historiografie, se setkával s rozličnými lidmi a zažil mnoho rozmanitých situací. Z této doby si uchoval řadu vzpomínek ze zákulisí tehdejší vědy. Nepatrné drobečky, jež občas proniknou jinak pevně zataženou oponou jeho diskrétnosti, odhalují některé kuriózní epizodky z kuloárů tehdejšího vědeckého života. Nejspíš kniha pamětí by pomohla překonat jeho přirozenou zdrženlivost a poodhalila by zajímavé, často ale i tragikomické příběhy z tehdejších let.
Období tzv. normalizace vědeckou dráhu Vlastislava Laciny zabrzdilo. V ústavu sice zůstal, opakované krátkodobé smlouvy ale neskýtaly existenční jistotu. Upozaděný odborník poněkud přeorientoval svůj profesní zájem a začal se věnovat studiu hospodářských dějin českých zemí konce 19. a zejména první poloviny 20. století. Postupně se stal neformální, ale o to uznávanější autoritou. O Lacinových pracích začala příznivě referovat některá prestižní zahraniční periodika, zatímco publikacím tehdejších koryfejů nevěnovala často ani zmínku. Vztah s vedením ústavu se tak opět zkomplikoval…
Vzdálen „oficiálnímu“ dění normalizovaného pracoviště se Lacina v 70. a 80. letech rád zapojoval do neformálních aktivit zejména mladších pracovníků ústavu. Ještě coby zralý padesátník se například jako jediný ze své generace účastnil nejrůznějších sportovních podniků a turnajů akademických pracovišť, při nichž působil jako důstojný a obětavý partner kolegů o jednu či dokonce dvě generace mladších.
Na přelomu 80. a 90. let Vlastislav Lacina duševně i tělesně rozkvetl. Získal znovu obrovskou chuť do práce i do života a oplýval až neuvěřitelnou aktivitou a pro něj typickou vitalitou. To se projevilo na jeho publikační produkci, jež vzrostla závratným způsobem. V krátkém časovém sledu vydal monografie jednak zásadním způsobem mapující hospodářský vývoj českých zemí na rozhraní 19. a 20. století, jednak analyzující problémy spojené se vznikem ekonomiky nového československého státu. Po deseti letech tuto triádu dovršil shrnující prací o ekonomickém vývoji ČSR v průběhu 20. let 20. století.
Zapojil se též do řady týmových projektů. Jeho pracovní preciznost způsobila, že vedle osobního vědeckého přínosu to byl zpravidla právě on, kdo příslušný projekt popoháněl ke včasnému publikačnímu završení. Dodnes je jeho pracovním standardem, že své texty dodává nejen načas, ale většinou ještě s předstihem, čímž své kolegy (včetně autora těchto řádků) občas přivádí do poněkud prekérních situací.
Nesoustředí se přitom pouze na vlastní výzkum; své schopnosti a síly dává ve prospěch širší historické obce. V ústavu zastával dlouhá léta funkci zástupce vedoucího oddělení novodobých českých dějin, několik funkčních období pracoval ve výboru Společnosti pro hospodářské a sociální dějiny ČR. Vyzdvihnout je třeba i dlouholetou pedagogickou spolupráci s Ústavem hospodářských a sociálních dějin FF UK.
Přes velké pracovní vytížení si stále nachází čas i na své celoživotní záliby – lásku k rodné zemi, k půdě a ke zdravému pohybu. Pěší turistika mu po celý život pomáhá kompenzovat sedavou úmornost historikovy práce. Úpravná zahrada se mu zase odvděčuje možností tiché kontemplace při nenáročné tělesné činnosti.
Přestože mu řada českých univerzit nabízela profesuru, zůstal věrný Akademii. Jeho oficiální pracovní úvazek se sice postupně snižoval, stránkovým objemem publikací se však vyrovnal výsledkům práce dvou až tří mladších kolegů. Rozhodnutí odejít do penze tak zaskočilo většinu jeho spolupracovníků i vedení ústavu.
Lacinova stěžejní témata jsou přitom stále živá. Jeho klasická práce o hospodářské krizi v Československu ve 30. letech obzvlášť aktuálně rezonuje v dnešní době celosvětové finanční tísně. Rovněž řada studií o dezintegračních a reintegračních tendencích středoevropského prostoru na počátku 20. století má nepopiratelný vztah k naší současnosti.
Pevně věřím, že osobní i pracovní pohoda vydrží Vlastíkovi Lacinovi co nejdéle. Zcela sobecky pak rovněž doufám, že nám ve svých dalších publikacích zasvěceně, čtivě a přitom neobyčejně fundovaně – jak je to ostatně u něj obvyklé – přiblíží ještě celou řadu témat, otázek a problémů z našich novodobých hospodářských dějin.
JAN HÁJEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
Vlastislav Lacina při neformální diskusi s kolegy
Zavřené oči, zakloněný trup, dozadu zvrácená hlava a z úst plynoucí lavina faktů, postřehů a myšlenek. Šedavé, nakrátko střižené a občas i trochu neposlušné vlasy, lišácký, přesto laskavý výraz, a především obrovské, okolím nijak nerušené zaujetí diskutovaným problémem. Vlastislav Lacina, doyen HÚ AV ČR, právě rozdává plnými hrstmi plody a výpěstky své téměř půlstoleté práce na poli novodobých českých dějin…
Narodil se 27. července 1931 v obci Blaženice, západně od Benešova. V tomto kraji prožil i většinu svého mládí. Při rozšiřování cvičného prostoru pro oddíly SS v roce 1942 byla jeho rodina nacistickými okupanty násilně vysídlena a dočasné útočiště našla v Rožďalovicích u Nymburka. Zde začal svá středoškolská studia, jež po válce dokončil opět v Benešově.
Snad právě nucené vystěhování rodiny nacistickou mocí jej utvrdilo v odporu k totalitním praktikám všeho druhu a zformovalo Lacinovo navýsost demokratické cítění. Až do dneška, byť ve věkem zmoudřelé podobě, kdy léta otupila ostrost většiny nepravostí a křivd a dovolila přejít k úsměvné nadsázce či k ironii, uplatňuje své kritické postoje k nedemokratickým projevům minulosti a k některým nikoli nepodobným nešvarům současnosti. Středoškolská léta vtiskla adeptovi historie in spe i další osobnostní a pracovní rysy; vytrvalost a zdatnost, vypěstované v mládí na různých sportovních kolbištích (kopaná, košíková, rohování), si podržel dodnes. Nadprůměrný znalec latiny (ještě po letech si troufl v některých otázkách tohoto jazyka oponovat i známému českému medievalistovi Jiřímu Spěváčkovi) dlouho váhal mezi historií a – chemií. Po studiu na Filozofické fakultě UK v Praze působil krátce jako středoškolský profesor. Z těchto let si odnesl laskavý, tolerantní a trpělivý přístup, který později ocenili studenti či mladší kolegové, jimž byl a dodnes je vždy ochoten nezištně pomoci radou, skutkem či nesobeckým střípkem z bohaté studnice svých znalostí.
Na počátku 60. let začal pracovat v Historickém ústavu Československé akademie věd. Jako mladý vědecký pracovník a člen redakční rady Československého časopisu historického, vrcholného periodika naší historiografie, se setkával s rozličnými lidmi a zažil mnoho rozmanitých situací. Z této doby si uchoval řadu vzpomínek ze zákulisí tehdejší vědy. Nepatrné drobečky, jež občas proniknou jinak pevně zataženou oponou jeho diskrétnosti, odhalují některé kuriózní epizodky z kuloárů tehdejšího vědeckého života. Nejspíš kniha pamětí by pomohla překonat jeho přirozenou zdrženlivost a poodhalila by zajímavé, často ale i tragikomické příběhy z tehdejších let.
Období tzv. normalizace vědeckou dráhu Vlastislava Laciny zabrzdilo. V ústavu sice zůstal, opakované krátkodobé smlouvy ale neskýtaly existenční jistotu. Upozaděný odborník poněkud přeorientoval svůj profesní zájem a začal se věnovat studiu hospodářských dějin českých zemí konce 19. a zejména první poloviny 20. století. Postupně se stal neformální, ale o to uznávanější autoritou. O Lacinových pracích začala příznivě referovat některá prestižní zahraniční periodika, zatímco publikacím tehdejších koryfejů nevěnovala často ani zmínku. Vztah s vedením ústavu se tak opět zkomplikoval…
Vzdálen „oficiálnímu“ dění normalizovaného pracoviště se Lacina v 70. a 80. letech rád zapojoval do neformálních aktivit zejména mladších pracovníků ústavu. Ještě coby zralý padesátník se například jako jediný ze své generace účastnil nejrůznějších sportovních podniků a turnajů akademických pracovišť, při nichž působil jako důstojný a obětavý partner kolegů o jednu či dokonce dvě generace mladších.
Na přelomu 80. a 90. let Vlastislav Lacina duševně i tělesně rozkvetl. Získal znovu obrovskou chuť do práce i do života a oplýval až neuvěřitelnou aktivitou a pro něj typickou vitalitou. To se projevilo na jeho publikační produkci, jež vzrostla závratným způsobem. V krátkém časovém sledu vydal monografie jednak zásadním způsobem mapující hospodářský vývoj českých zemí na rozhraní 19. a 20. století, jednak analyzující problémy spojené se vznikem ekonomiky nového československého státu. Po deseti letech tuto triádu dovršil shrnující prací o ekonomickém vývoji ČSR v průběhu 20. let 20. století.
Zapojil se též do řady týmových projektů. Jeho pracovní preciznost způsobila, že vedle osobního vědeckého přínosu to byl zpravidla právě on, kdo příslušný projekt popoháněl ke včasnému publikačnímu završení. Dodnes je jeho pracovním standardem, že své texty dodává nejen načas, ale většinou ještě s předstihem, čímž své kolegy (včetně autora těchto řádků) občas přivádí do poněkud prekérních situací.
Nesoustředí se přitom pouze na vlastní výzkum; své schopnosti a síly dává ve prospěch širší historické obce. V ústavu zastával dlouhá léta funkci zástupce vedoucího oddělení novodobých českých dějin, několik funkčních období pracoval ve výboru Společnosti pro hospodářské a sociální dějiny ČR. Vyzdvihnout je třeba i dlouholetou pedagogickou spolupráci s Ústavem hospodářských a sociálních dějin FF UK.
Přes velké pracovní vytížení si stále nachází čas i na své celoživotní záliby – lásku k rodné zemi, k půdě a ke zdravému pohybu. Pěší turistika mu po celý život pomáhá kompenzovat sedavou úmornost historikovy práce. Úpravná zahrada se mu zase odvděčuje možností tiché kontemplace při nenáročné tělesné činnosti.
Přestože mu řada českých univerzit nabízela profesuru, zůstal věrný Akademii. Jeho oficiální pracovní úvazek se sice postupně snižoval, stránkovým objemem publikací se však vyrovnal výsledkům práce dvou až tří mladších kolegů. Rozhodnutí odejít do penze tak zaskočilo většinu jeho spolupracovníků i vedení ústavu.
Lacinova stěžejní témata jsou přitom stále živá. Jeho klasická práce o hospodářské krizi v Československu ve 30. letech obzvlášť aktuálně rezonuje v dnešní době celosvětové finanční tísně. Rovněž řada studií o dezintegračních a reintegračních tendencích středoevropského prostoru na počátku 20. století má nepopiratelný vztah k naší současnosti.
Pevně věřím, že osobní i pracovní pohoda vydrží Vlastíkovi Lacinovi co nejdéle. Zcela sobecky pak rovněž doufám, že nám ve svých dalších publikacích zasvěceně, čtivě a přitom neobyčejně fundovaně – jak je to ostatně u něj obvyklé – přiblíží ještě celou řadu témat, otázek a problémů z našich novodobých hospodářských dějin.
JAN HÁJEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
English
