Akademie věd vlastní několik objektů, jejichž obrázek nemůže chybět v žádných, jen trochu důkladnějších dějinách české architektury. Patří k nim nejen stavby historické, jež Akademie pouze převzala, ale také budova, kterou sama dala postavit – budova Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách, navržená architektem Karlem Pragerem v roce 1959.
Její historický význam, pro nějž je dnes zapsána do seznamu památek, není možná každému zřejmý; vždyť jednoduchých skleněných krabic najdeme v českých i zahraničních městech spoustu, a budova ÚMCH jako by se od nich na první pohled nelišila. Přesto je považována za jeden z mezníků v poválečném vývoji české architektury. Patřila totiž k prvním stavbám, které manifestovaly návrat do proudu moderní architektury po intermezzu vnuceného socialistického realismu. Ještě krátce předtím v roce 1957 byl v nedalekých Dejvicích dokončen hotel International, nejznámější příklad onoho importu sovětských vzorů. V atmosféře strachu v padesátých letech se architekti museli zříkat své funkcionalistické minulosti a architektura sama se utápěla v historizmech kombinovaných s propagandisticky pojatou výzdobou. (Mimochodem i Karel Prager se jako mladík podílel na takto koncipovaném soutěžním – a naštěstí nerealizovaném – návrhu Ústředního domu armády na Vítězném náměstí v Dejvicích.) Obrat nastal poté, co byla v Moskvě přebujelá dekorativnost podrobena kritice jako plýtvání prostředky; v rámci české architektury se symbolem tohoto obratu stal československý pavilon na EXPO 1958 v Bruselu. Jeho moderní architektura i expozice tehdy získaly mezinárodní ocenění, jehož ohlas na domácí půdě pak usnadnil definitivní potvrzení návratu modernosti – a právě Pragerův projekt ÚMCH patřil k prvním, jež tohoto prostoru využily.
Rané datum Pragerova návrhu by však jako jediné zdůvodnění jeho významu nepostačovalo – ostatně vlastní výstavba se táhla až do roku 1964. Tím podstatným je architektonická kvalita díla, jejíž probojování nebylo tehdy nijak snadné. Připomeňme znovu, že historizující socialistický realizmus byl v Moskvě odložen proto, že zdržoval tempo výstavby. Ekonomizmus a podřízení architektury diktátu stavební výroby, které pak převládly, se následně i u nás staly stejně těžkým protivníkem tvůrčích architektů, jako byla předtím ideologická dogmata. Karel Prager byl ovšem po celý svůj život mužem nesmírně houževnatým a dokázal své představy prosazovat velmi tvrdošíjně. Nepochybně mu práci na projektu ÚMCH usnadňovalo to, že jeho partnerem byl zakladatel a ředitel ústavu prof. Otto Wichterle, muž inovativních myšlenek nejen ve vlastním oboru, ale otevřený i novinkám v širší oblasti kultury. Traduje se, že prof. Wichterle s Karlem Pragerem intenzivně konzultoval architektonickou koncepci stavby; ve svých publikovaných vzpomínkách například prof. Wichterle uvádí, jak ho barevné mrakodrapy New Yorku inspirovaly k tomu, aby spolu s Pragerem prosazovali temně zelený skleněný obklad budovy. Stejně tak bylo Wichterlovou zásluhou, že stavba získala oficiálně statut stavby experimentální, takže se i při nezbytné úspornosti mohla vymanit ze sevření byrokratických normativů a používat atypická, individuální řešení.
Původní řešení vnitřní stěny knihovny prosklenými průhledy poskytuje přirozené osvětlení sousedící chodbě. Interiér knihovny si zachoval originální podobu, moderní doba jej obohatila pouze o počítače.
A experimentální stavbou Pragerův objekt skutečně byl – alespoň v domácích poměrech. Zejména technicko-konstrukční řešení zavěšené fasády musel architekt promýšlet do posledního detailu, neboť tato technologie se v naší stavební výrobě tehdy teprve složitě nově prosazovala. Samozřejmě v celkové architektonické koncepci maximálně odlehčené a téměř plně prosklené stavby Pragerův projekt navazoval na dávnější modernistickou linii, která je nejvíce spojena se jménem Miese van der Rohe. Ten již na počátku 20. let dvacátého století kreslil své vize mrakodrapů se subtilní konstrukcí oblečenou do skleněného pláště. Teprve po skončení 2. světové války se tento koncept domu z „kostí a kůže“ stal téměř univerzálním modelem velkých administrativních či veřejných budov, nejdříve v USA právě pod vlivem Miesovým, který sem před válkou odešel. Na rozdíl od Miesova důsledného lpění na pravoúhlé geometrii se mnozí jeho pokračovatelé v 50. letech snažili jednoduchou strohost vyvážit či ozvláštnit i měkčí linií. Právě na tuto etapu ve vývoji takzvaného internacionálního stylu navazuje Pragerův projekt a dá se tedy říci, že byl ve své době zcela aktuální i v měřítku mezinárodním.
Kompozice hmot ústavu je jasně čitelná, je rozlišena do vysokého deskového objektu s laboratořemi a na něj kolmo nasazeného nižšího vstupního křídla s přednáškovým sálem a dalšími ústavními prostorami. Železobetonový nosný skelet objektu nese skleněné stěny, na nichž se v pravidelném rastru střídají čiré a zelené tabule a zdůrazňují tak jeho geometrický řád. Zároveň je však vstupní křídlo půdorysně lehce zalomeno a zakončení posledního patra je pro změnu vertikálně jemně prohnuto. Do jednoduché geometrie tak vstupuje nový oživující prvek. Není to ovšem jediný moment, který Pragerovu stavbu odlišuje od mnoha pozdějších schematicky koncipovaných „skleněných krabic“. Tím podstatným rysem a přínosem byla Pragerova snaha jít vždy na hranu technických možností, jež daná doba v naší zemi poskytovala, ale zároveň je podřizovat tvůrčí myšlence; přes zdůrazněný a u některých pozdějších návrhů až ostentativně předváděný technický základ architektury nechce tvůrce být ve vleku techniky. Ne všude se to Pragerovi (který je autorem i dalších významných realizací jako dostavby Parlamentu či Nové scény ND) zdařilo tak jako u budovy Ústavu makromolekulární chemie.
Padesátiny neubírají Ústavu makromolekulární chemie na jeho moderním duchu. Tím spíš, že současný trend se vrací k bruselskému stylu, který v nejrůznějších detailech nabízí Pragerova budova. Ta tak současně získává až nostalgický půvab.
Foto: STANISLAVA KYSELOVÁ, Akademický bulletin, archiv SSČ
Sluší se ještě dodat, že jméno Karla Pragera mohlo být s Akademií věd spojeno ještě jednou, když v roce 1963 získal čelné místo v soutěži na nový areál ČSAV v Praze na Pankráci – na místo, kde později vyrostl Palác kultury.
Petr Kratochvíl,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
Vydání přílohy Akademického bulletinu 3/2009 finančně podpořil Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v. v. i.
Její historický význam, pro nějž je dnes zapsána do seznamu památek, není možná každému zřejmý; vždyť jednoduchých skleněných krabic najdeme v českých i zahraničních městech spoustu, a budova ÚMCH jako by se od nich na první pohled nelišila. Přesto je považována za jeden z mezníků v poválečném vývoji české architektury. Patřila totiž k prvním stavbám, které manifestovaly návrat do proudu moderní architektury po intermezzu vnuceného socialistického realismu. Ještě krátce předtím v roce 1957 byl v nedalekých Dejvicích dokončen hotel International, nejznámější příklad onoho importu sovětských vzorů. V atmosféře strachu v padesátých letech se architekti museli zříkat své funkcionalistické minulosti a architektura sama se utápěla v historizmech kombinovaných s propagandisticky pojatou výzdobou. (Mimochodem i Karel Prager se jako mladík podílel na takto koncipovaném soutěžním – a naštěstí nerealizovaném – návrhu Ústředního domu armády na Vítězném náměstí v Dejvicích.) Obrat nastal poté, co byla v Moskvě přebujelá dekorativnost podrobena kritice jako plýtvání prostředky; v rámci české architektury se symbolem tohoto obratu stal československý pavilon na EXPO 1958 v Bruselu. Jeho moderní architektura i expozice tehdy získaly mezinárodní ocenění, jehož ohlas na domácí půdě pak usnadnil definitivní potvrzení návratu modernosti – a právě Pragerův projekt ÚMCH patřil k prvním, jež tohoto prostoru využily.
Rané datum Pragerova návrhu by však jako jediné zdůvodnění jeho významu nepostačovalo – ostatně vlastní výstavba se táhla až do roku 1964. Tím podstatným je architektonická kvalita díla, jejíž probojování nebylo tehdy nijak snadné. Připomeňme znovu, že historizující socialistický realizmus byl v Moskvě odložen proto, že zdržoval tempo výstavby. Ekonomizmus a podřízení architektury diktátu stavební výroby, které pak převládly, se následně i u nás staly stejně těžkým protivníkem tvůrčích architektů, jako byla předtím ideologická dogmata. Karel Prager byl ovšem po celý svůj život mužem nesmírně houževnatým a dokázal své představy prosazovat velmi tvrdošíjně. Nepochybně mu práci na projektu ÚMCH usnadňovalo to, že jeho partnerem byl zakladatel a ředitel ústavu prof. Otto Wichterle, muž inovativních myšlenek nejen ve vlastním oboru, ale otevřený i novinkám v širší oblasti kultury. Traduje se, že prof. Wichterle s Karlem Pragerem intenzivně konzultoval architektonickou koncepci stavby; ve svých publikovaných vzpomínkách například prof. Wichterle uvádí, jak ho barevné mrakodrapy New Yorku inspirovaly k tomu, aby spolu s Pragerem prosazovali temně zelený skleněný obklad budovy. Stejně tak bylo Wichterlovou zásluhou, že stavba získala oficiálně statut stavby experimentální, takže se i při nezbytné úspornosti mohla vymanit ze sevření byrokratických normativů a používat atypická, individuální řešení.
Původní řešení vnitřní stěny knihovny prosklenými průhledy poskytuje přirozené osvětlení sousedící chodbě. Interiér knihovny si zachoval originální podobu, moderní doba jej obohatila pouze o počítače.
A experimentální stavbou Pragerův objekt skutečně byl – alespoň v domácích poměrech. Zejména technicko-konstrukční řešení zavěšené fasády musel architekt promýšlet do posledního detailu, neboť tato technologie se v naší stavební výrobě tehdy teprve složitě nově prosazovala. Samozřejmě v celkové architektonické koncepci maximálně odlehčené a téměř plně prosklené stavby Pragerův projekt navazoval na dávnější modernistickou linii, která je nejvíce spojena se jménem Miese van der Rohe. Ten již na počátku 20. let dvacátého století kreslil své vize mrakodrapů se subtilní konstrukcí oblečenou do skleněného pláště. Teprve po skončení 2. světové války se tento koncept domu z „kostí a kůže“ stal téměř univerzálním modelem velkých administrativních či veřejných budov, nejdříve v USA právě pod vlivem Miesovým, který sem před válkou odešel. Na rozdíl od Miesova důsledného lpění na pravoúhlé geometrii se mnozí jeho pokračovatelé v 50. letech snažili jednoduchou strohost vyvážit či ozvláštnit i měkčí linií. Právě na tuto etapu ve vývoji takzvaného internacionálního stylu navazuje Pragerův projekt a dá se tedy říci, že byl ve své době zcela aktuální i v měřítku mezinárodním.
Kompozice hmot ústavu je jasně čitelná, je rozlišena do vysokého deskového objektu s laboratořemi a na něj kolmo nasazeného nižšího vstupního křídla s přednáškovým sálem a dalšími ústavními prostorami. Železobetonový nosný skelet objektu nese skleněné stěny, na nichž se v pravidelném rastru střídají čiré a zelené tabule a zdůrazňují tak jeho geometrický řád. Zároveň je však vstupní křídlo půdorysně lehce zalomeno a zakončení posledního patra je pro změnu vertikálně jemně prohnuto. Do jednoduché geometrie tak vstupuje nový oživující prvek. Není to ovšem jediný moment, který Pragerovu stavbu odlišuje od mnoha pozdějších schematicky koncipovaných „skleněných krabic“. Tím podstatným rysem a přínosem byla Pragerova snaha jít vždy na hranu technických možností, jež daná doba v naší zemi poskytovala, ale zároveň je podřizovat tvůrčí myšlence; přes zdůrazněný a u některých pozdějších návrhů až ostentativně předváděný technický základ architektury nechce tvůrce být ve vleku techniky. Ne všude se to Pragerovi (který je autorem i dalších významných realizací jako dostavby Parlamentu či Nové scény ND) zdařilo tak jako u budovy Ústavu makromolekulární chemie.
Padesátiny neubírají Ústavu makromolekulární chemie na jeho moderním duchu. Tím spíš, že současný trend se vrací k bruselskému stylu, který v nejrůznějších detailech nabízí Pragerova budova. Ta tak současně získává až nostalgický půvab.
Foto: STANISLAVA KYSELOVÁ, Akademický bulletin, archiv SSČ
Sluší se ještě dodat, že jméno Karla Pragera mohlo být s Akademií věd spojeno ještě jednou, když v roce 1963 získal čelné místo v soutěži na nový areál ČSAV v Praze na Pankráci – na místo, kde později vyrostl Palác kultury.
Petr Kratochvíl,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
Vydání přílohy Akademického bulletinu 3/2009 finančně podpořil Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v. v. i.
English
