Česká literatura 60, 2012/1

Od založení České literatury v roce 1953 uplynulo právě šedesát let. Letošního jubilea využila redakce jako podnětu ke změně grafické podoby časopisu; z výběrového řízení, jež za tím účelem uspořádala, vyšel vítězně návrh Jana Dobeše ze studia Designiq. Nová podoba České literatury reflektuje dosavadní tradice časopisu, ale zároveň je výrazem současné typografie. Co je však důležité: s vizuální změnou nepřichází změna odborné koncepce časopisu. Cílem České literatury nadále zůstává utváření a reflexe současného stavu literárněvědné bohemistiky v její metodologické rozmanitosti. Časopis je otevřen literárněhistorickým, teoretickým či interpretačním příspěvkům, které se zabývají českou literaturou a literární kulturou v českých zemích od nejstarších dob do současnosti, pokud rozšiřují dosavadní poznání ve své oblasti.

Nová obálka je k nahlédnutí zde.

Studie

Jakub Češka Iluzivnost jako kvaziargumentační postup: Barthes, Kundera a Flammarion  (Literatura jako niterná vzpomínka na to, co jsme nezažili)

Tematizace antiiluzivních a iluzivních postupů umožňuje odhalovat jeden z podstatných rysů přesvědčivosti literatury. Třebaže bývají antiiluzivní postupy považovány za reflexivní místa ve vyprávění, lze ukazovat, nakolik v nich dochází k pouhé inscenaci reflexe. Proto bude také účinnější a příhodnější poukázat nikoli k rozdílnosti mezi postupy antiiluzivními a iluzivními, ale naopak k tomu, že jsou oba postupy analogické: jedná se o performativní výpovědi, jejichž důvěryhodnost vyplývá z figury vypravěče. Pokud přestaneme nahlížet na antiiluzivní strategii jako na racionální komentář k iluzivnosti příběhu, ale naopak ji budeme chápat jako skrytě iluzivní výpověď, budeme moci přistihnout odkladnost jako příznačný rys iluzivnosti. Takto se též postupně dobíráme k vlastní přesvědčivosti literatury, která vězí v různých iluzivních taktikách. V případě antiiluzivních postupů můžeme poté mluvit o kvaziargumentační strategii, neboť není založena na evidenci, ale naopak na iluzivnosti. Aby bylo možné tematiku iluzivnosti zřetelněji artikulovat, zkonstruoval jsem jeden z jejích možných modelů – falešnou vzpomínku. Mechanizmus iluzivnosti jako falešného rozpomínání lze ilustrovat na Kunderových demystifikačních praktikách. Kromě toho však můžeme díky mechanismu iluzivnosti interpretovat přesvědčivost Barthesových textů, které jsou pouze zdánlivě vědecké. Vědeckost poskytuje Barthesovým mytologiím alibi, nikoli aby jim posloužila verifikačním postupem. Třebaže se zvedne z Barthesových analýz mlha vědeckosti, nepřestanou být přesvědčivé. Na otázku, z čeho tedy čerpá Barthesovo psaní přesvědčivost, lze odpovědět poměrně jednoduše – z iluzivnosti, z vlastního mechanismu literatury. Takto pro nás přestane být Barthes průkopníkem strukturalismu a novodobé sémiotiky, a naopak, začneme-li na něj nahlížet jako na spisovatele, můžeme si všimnout toho, jak těží z mechanismu falešného vzpomínání. Kromě dvou jmenovaných autorů jsem tezi o iluzivnosti jako kvaziagrumentačním postupu dále ilustroval na spisech Camilla Flammariona, které se týkají rozhraní života a smrti, jako i života po smrti. Kritériem volby tohoto autora byla právě jeho dvojznačnost, s níž se řadí mezi přední vědce tehdejší doby, přitom se však také nerozpakuje „vědecky“ pojednat posmrtný život. Flammarion své kvazivědecké spisy buduje čistě na literárním půdorysu, třebaže sám hodlá namluvit, že se jedná téměř až o protokolovou výpověď, která nemá s literaturou nic společného. Na tomto příkladu si tedy můžeme všimnout toho, nakolik literatura získává přesvědčivost právě ve chvíli, kdy nebude jako literatura rozpoznána. Tuto situaci můžeme vyhrotit a klást otázku, zdali je literatura (iluzivnost v její skrývající se podobě) vlastním principem šílenství, nebo jestli je tomu naopak?

David L. Cooper Padělky jako romantická forma autorství: Rukopisy královédvorský a zelenohorský ze srovnávací perspektivy

Celý text studie ke stažení v pdf formátu zde.

Lubomír Doležel Nespolehlivé vyprávění a nemožný fikční svět: Podobojí Daniely Hodrové

Článek se zabývá objasněním některých aspektů „nespolehlivého vyprávění“ na příkladu románu Daniely Hodrové Podobojí (1991). Autor autor rekapituluje posun ve svém vlastním pojetí vypravěče, představeným v pracích ‘Typology of the Narrator:
Point of View in Fiction’ (1967) a Narrative Modes in Czech Literature (1973) a Heterocosmica (1998). Na základě rozlišení Tomáše Kubíčka (in Vypravěč, 2007) jsou představena dvě základní pojetí vypravěče, personifikovaný vypravěč (point of view) a vypravěč jako odosobněná „textová strategie“. Výhody této koncepce nejzřetelněji vyvstávají při analýze moderních a postmoderních narativů, které antropomorfizaci vypravěče vzdorují. Nespolehlivé vyprávění je vymezeno tvorbou nemožných fikčních světů. Fikční svět románu Podobojí, jenž podle autora představuje výrazný příklad nemožného fikčního světa v české literatuře, je logicky nemožným, protože obsahuje anebo implikuje logické protiklady, nejzřetelněji patrné na neutralizaci protikladu živý a mrtvý v případě tzv. nemrtvých. Logicky nemožný svět ovšem nelze textově fixovat, a proto jsou v Podobojí užity postupy maskování a autentifikací ve formě odkazování k mýtu, rozpadu narativního času či smíšení promluvových pásem vypravěče a fikčních postav. Textura nespolehlivého vyprávění je tak spíše zastřením než zafixováním fikčního světa a je tedy ideální strategií pro konstrukci neautentifikovatelného fikčního světa.

.

Prameny

Petr Voit Nález fragmentů tří pozdně antických próz tištěných česky počátkem 16. století  (Gesta Romanorum, Asenech, Kronika o Apolloniovi)

Studie se týká tří nově objevených středověkých próz s antickými náměty (Gesta Romanorum, Asenech, Kronika o Apolloniovi), které byly v českém překladu tištěny počátkem 16. století. Dodnes se však zachovaly pouze ve fragmentech. Tiskařem byl Mikuláš Bakalář z Plzně, který se specializoval na středověkou literaturu se zábavnou tendencí.

Studie je doplněna edicí a reprodukcí nalezených rukopisů. 

Rozhledy

Ondřej Sládek Proměnné a konstanty Lubomíra Doležela aneb Stručná bilance před výročím

Recenze

Jan Malura: Písně pobělohorských exulantů (Timotea Vráblová)

Kamil Činátl: Dějiny a vyprávění. Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa (Petr Čornej)

Hana Šmahelová: V síti dějin literatury národního obrození (Dalibor Tureček)

Eva Kalivodová: O rodu v životě literatury (Jaroslava Janáčková)

Helena Ulbrechtová: Ruská poezie druhé poloviny 20. století (Alena Machoninová)

Petr Hruška: Někde tady (Jakub Flanderka)

Josef Fulka: Roland Barthes — od ideologie k fantasmatu (Tomáš Jirsa) 

Kronika a glosy

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory