Dnešní datum:
04. 02. 2012

Podobně jako v případě homosexuality byly i významy transgenderových projevů  po dlouhou dobu nastolovány medicínou, která posilovala patologizující konotace obou fenoménů. Po vyjmutí homosexuality z Diagnostického a statistického manuálu se v současnosti objevují tendence odstranit ze seznamu duševních poruch rovněž transsexualitu. Vedle snah zpřetrhat spojení, které zařazení transsexuality v tomto manuálu implikuje, je však ve stále větší míře kritizována i samotná binarita genderového univerza a utlačivost genderového řádu. Prosazuje se chápání transgenderu jako transgrese.
Společným cílem britských sociologů Richarda Ekinse a Davea Kinga je sociologická reflexe fenoménu transgenderu právě v tomto jeho posunu. K záměru autorů referovat o proběhlých proměnách ostatně odkazuje již sám název knihy. Přesně o čtyřicet let dříve totiž v USA vyšlo dílo s nápadně podobným pojmenováním – kniha The Transsexual Phenomenon (1966) z pera endokrinologa, gerontologa a později i sexuologa Harryho Benjamina. Jeho vydání existenci transgenderového sebepojetí osob významně zviditelnilo a zapříčinilo průlom v nazírání na tento jev i v uplatňované medicínské praxi. H. Benjamin především zbavil transsexualitu dřívějších spojení s bludem či sexuální deviací. Předpokládal, že by mohla být odrazem „skutečné vnitřní pohlavní opačnosti“, tedy důsledkem opačně vyvinutého mozkového centra, jež mělo být za formovaní genderové identity zodpovědné. Jakkoli však Benjaminova redefinice situace výrazně napomohla legitimizaci požadovaných chirurgických řešení, neboť učinila z transgenderových projevů seriózní problém mimo sféru osobní viny, tyto projevy byly vlivem jeho práce na dlouhou dobu podřazeny medicíně a její moci. Z „opačného“ genderového sebepojetí se stala tzv. porucha pohlavní identity, standardizovaná diagnostická jednotka s ustálenými praktikami managementu.
Substituce „transsexual“(ismu) za „transgender“, k níž se R. Ekins a D. King při pojmenovávání knihy v tichém odkazu na H. Benjamina uchýlili, není přirozeně záležitostí prosté historické výměny pojmů. Vytrácí-li se dnes první z pojmů ve prospěch druhého, je za touto změnou třeba spatřovat mnohočetné akty rezistence a snahu demedikalizovat jednání, jež se jeví být v rozporu s připsaným pohlavím. Pojmová proměna ztělesňuje přechod ke zcela nové politice, teorii, společenskému managementu i žité praxi. V rámci této nové perspektivy již transgenderové projevy nejsou vnímány jako projev vnitřního jádra, které by bylo garantem jinakosti a její trvalosti. Relativizují se dřívější dělení diferencující formy přestupu genderových hranic podle délky trvání a intenzity. Místo toho pojem transgender propojuje a zastřešuje. Ve snaze zmapovat rozličné transgenderové konstrukce, jejich původ, vývoj a vzájemné vztahy se proto širšímu spektru genderových přestupů (uskutečňovaných v západních společnostech) věnují také R. Ekins s D. Kingem.
Jedním z důvodů výjimečnosti díla The Transgender Phenomenon – kromě toho, že se jedná stále o jednu z mála knižních sociologických publikací k tématu – je mimořádná obeznámenost autorů se studovaným polem. Oba náleží k průkopníkům transgenderových studií, zaobírají se fenoménem genderových přestupů již více než třicet let. Původním těžištěm zájmu Davea Kinga byla medikalizace transsexuality a transvestismu, zatímco druhý z autorské dvojice, Richard Ekins, zkoumal přejímání ženských atributů u mužů. Jejich pozdější setkání dalo vzniknout patrně zcela prvnímu sociologickému sborníku na téma transgenderu Blending Genders: Social Aspects of Cross-Dressing and Sex-Changing (1996). Byla tak odstartována dlouhodobá spolupráce. Jedním z jejích dalších plodů je vedle řady časopiseckých příspěvků i dílo The Transgender Phenomenon. Jak společně propsaná léta, tak i předchozího působení na daném poli v něm autoři výhodně úročí. Daří se jim uspořádávat do organické mozaiky rozličné perspektivy a detailní poznatky z nejrůznějších zdrojů. Reflexe medicínské historie se tak mísí s analýzou vývoje transaktivismu, případovými studiemi z vlastních terénních výzkumů a výňatky z rozhovorů s aktéry a aktérkami nejrůznějších pozic. Ochota autorů vracet se s odstupem ke svým informantům/kám a nechat je revidovat původně zaujímané perspektivy (stejně jako praktická možnost tak činit, jež vyplývá z dlouhodobého kontaktu autorů se studovaným polem) dodává textu neautoritativní mnohohlasý charakter.
Sami autoři chápou dílo spíše jako příspěvek empirické sociální vědě než kulturní teorii. Hlásí se nejobecněji k interpretativnímu paradigmatu a zakotvené teorii, úžeji je jejich epistemologická perspektiva formována zejména symbolickým interakcionismem a etnometodologií. Z etnometodologických zdrojů vycházejí také při konceptualizaci trans/genderu, kde navazují na dvě dnes již klasické sociologické práce, jež se obě zásadně podílely na uvedení fenoménu transgenderu na pole sociologie. Prvním z těchto děl je Garfinkelova proslulá studie situačního ztvárňování genderu u transsexuálky Agnes (Garfinkel 1967), druhým je etnometodologické vymezení genderu a transgenderu autorek Suzanne J. Kessler a Wendy McKenny (1978). Spolu s danými autorkami – a zároveň v souladu se současnými feministickými teoriemi či queer teorií, které takový náhled zpopularizovaly – nahlížejíR. Ekins a D. King jako na výsledek společenských konstrukcí vedle genderu už na samotné pohlaví. Vlastněné genitálie, a v každodenních interakcích jejich nejrůznější koreláty, slouží v rámci této perspektivy jako záruka vzájemnému přiřazování binárně formulovaného genderu, jež strukturuje sociální vztahy a interakce. „Transgendering“ (o němž autoři preferují uvažovat spíše jako o slovesu než podstatném jméně) pro ně tedy znamená především překračování zavedených genderových hranic, které jsou s přisuzovaným zařazením v rozporu.
Vycházejíce z tohoto pojetí, autoři identifikují čtyři možné způsoby, jimiž lze genderové hranice překračovat či překonávat. Od těchto čtyř způsobů se odvíjí také struktura knihy, mimo úvodní a závěrečnou kapitolu je každému z nich věnováno po jedné kapitole. Sociologickou reflexi konstrukcí transgenderu otevírá analýza toho, co autoři nazývají genderovou migrací. Genderová migrace předpokládá trvalé opuštění původně připsaného genderu a vzhledem k vzájemné výlučnosti ženského a mužského vyžaduje i zatajování či zásadní rekonstrukci osobní minulosti. Mimo substituci pohlavních znaků se migrace neobejde, jak ukazuje již H. Garfinkel ([1967] 1984), bez systematického přizpůsobování vlastních projevů patřičným genderovým očekáváním. R. Ekins a D. King nicméně upozorňují, že součástí zaujímání čitelné genderové pozice je nezřídka také změna preferovaných sexuálních objektů. Migraci nejúplněji ztělesňuje právě medikalizovaná kategorie transsexuality, která stále představuje dominantní pojetí transgenderu.
Přecházení hranic však nemusí být vždy stejně definitivní, stejně tak jako ho nemusí provázet pocit „opačné“ přináležitosti. Další z kapitol se proto věnuje dočasnějším či občasnějším formám přecházení, o němž autoři referují jako o „genderovém oscilování“. Dominantní postavou tohoto modu byla po dlouhou dobu postava mužského transvestity. Kategorie, která, jak R. Ekins a D. King ukazují, nabyla část svých kontur v procesu oddělování od transsexualismu, byla medicínou postupně definována jako perverze, patologie nebo jako hraniční porucha. Podobně jako v případě transsexuality se v průběhu 90. let objevuje snaha vymanit transvestitismus ze stigmatizujících medicínských definic, součástí čehož je i prosazování nového pojmu cross-dressing.
Třetím analyzovaným způsobem překonávání genderových hranic je jejich negace. Konceptualizace tohoto fenoménu je poměrně novátorským počinem, neboť se, na rozdíl od předchozích případů, nejedná o dosud obecně čitelnou pozici. Negace je podle R. Ekinse a D. Kinga snahou zbavit vlastní tělo genderujících znaků a atributů, odkazuje k úsilí stát se negenderovanou bytostí. Na základě poznatků z vlastních terénních průzkumů však autoři odlišují akty negace od politiky, která usiluje o odstranění genderové binarity jako takové. U negace podle nich vystupuje touha smazat genderovanost sebe samého. Příkladem, jemuž se autoři věnují v této kapitole především, jsou biologičtí muži, kteří se odmítají identifikovat s mužským (ale i ženským) genderem a v zájmu záměrné „sisyfikace“ různými prostředky eliminují vlastní maskulinitu.
Posledním tematizovaným rámcem transgenderového jednání je pozice, v níž je naopak uzávorkována osobní rovina a do popředí je stavěn obecnější politický cíl, jímž je transcendování genderové binarity. Pojetí transgenderu jako transgrese, které prosazují například Kate Bornstein nebo Riki Anne Wilchins, se rozvíjí počátkem 90. let a je výrazně formováno postmoderní kulturní teorií a queer teorií. Toto pojetí představuje zcela nové paradigma, které redefinuje veškeré formy transgenderismu i gender jako takový. Zdrojem legitimity překračování není v jeho rámci, jak autoři ukazují, skrytá biologická či psychologická přináležitost ke druhému pohlaví/genderu, možnost nonkonformního genderového vyjádření se stává hodnotou sama o sobě a záležitostí lidské svobody. Otevřenost individuální volbě, a to včetně volby genderové nečitelnosti, je prosazována také v oblasti tělesných modifikací. Nečitelnost slouží jako zdroj nových identit i jeden z prostředků nové genderové politiky.
Jako celek přináší The Transgender Phenomenon komplexní přehled perspektiv, které se s různými formami transgenderových přestupů od počátku minulého století pojily a pojí. Každá z představovaných perspektiv je přitom podložena studiem nebývalého množství materiálů a zdrojů, ne vždy dobře dostupných. Má-li se dostat také na slabiny textu, jednou z nich je výraznější upřednostňování mužských přestupů. To pravděpodobně vyplývá jak z jejich numerické převahy, tak i z předchozích výzkumných zájmů Richarda Ekinse. Jistým nedostatkem je i přílišná metaforičnost názvů kapitol a podkapitol, která poměrně komplikuje orientaci ve struktuře (jinak čtenářsky přístupného) textu. Nic z toho však nemění skutečnost, že se celkově jedná o detailní a spolehlivé uvedení do stále populárnějšího oboru transgender studies, jež vnáší vhled i do proměnlivosti společenských představ o genderu a sexualitě. Může nicméně posloužit také jako průvodce vzájemným sbližováním současných transgenderových teorií s feminismem.