Myšlenku na vznik publikace Bohemia docta – k historickým kořenům vědy v českých zemích můžeme klást do prvních let po listopadovém převratu, kdy se poprvé v médiích i v dobové argumentaci začínaly objevovat insinuace vůči Akademii věd jakožto „stalinské“ instituci. Ukazovalo se, jak dlouhodobé ideologické „vymývání paměti“ z ní odstranilo vzpomínku na mnohem starší domácí kořeny této instituce. Bylo povinností historiků připomínat zpřetrhané souvislosti a již v roce 1991 se tohoto úkolu vehementně ujal František Šmahel jako předseda výboru pro oslavy 100. výročí České akademie věd a umění, tedy společnosti, kterou lze po právu pokládat za jednu z přímých předchůdkyní dnešní AV ČR.
Reprofoto: Bohemia docta, Academia
Zástupci Královské české společnosti nauk před císařem Leopoldem II. Předlohou pohlednice byla nástěnná malba v letohrádku královny Anny na Pražském hradě.
Tajemnice oslavného výboru Magdaléna Pokorná připravila s kolektivem pracovníků tehdejšího Ústředního archivu ČSAV zvláštní, jubilejní číslo Bulletinu Československé akademie věd (11/1991). Jestliže čtenářům dnešního Akademického bulletinu předkládáme zde jeho věrnou reprodukci, činíme tak s ohledem na nezměněnou aktuálnost tohoto textu i na hutnou faktografickou zkratku, které se v něm podařilo dosáhnout. Historické bádání za těch dvacet let, jež uplynulo od vydání, přineslo ovšem nové výsledky a pohledy; s těmi nás seznamuje M. Pokorná ve svém novém textu. Akademický bulletin chce tímto krokem připomenout jak výročí významné instituce, tak vlastně i své vlastní – vychází totiž již 21. rokem, a tak se pomalu a nenápadně přehoupl do věku dospělosti…
Publikace o vývoji české mimouniverzitní vědy, kterou připravili Alena Míšková, Martin Franc a Antonín Kostlán (eds.), byla navržena na cenu Magnesia litera v kategorii literatura faktu.
Společně s Alenou Míškovou jsem v polovině 90. let v tehdejším Archivu AV ČR začal připravovat první verzi publikace, která by shrnula pozoruhodný, avšak pravidelně přehlížený vývoj institucí věnujících se mimouniverzitnímu pěstování vědy v českých zemích. Po mnoha peripetiích později publikaci vtiskli definitivní podobu Alena Míšková a Martin Franc; její nespornou výhodou je, že připomíná i mnohé badatelské osobnosti, které přispěly k rozvoji české vědy. Kritici budou možná poukazovat, že kniha se zaměřuje jen na určitou výseč vědecké infrastruktury, když s výjimkou povšechných přehledů ponechává stranou výzkum spojený s vysokoškolskou sférou. Takový však byl již od počátku záměr tohoto projektu: neobvyklým nastavením reflektoru přispět k oživení málo známé sféry zdánlivě „mrtvé“ minulosti. Že podobný úhel pohledu má své opodstatnění, jsme se ostatně přesvědčili v četných diskusích, které se vedou od roku 2009 v důsledku akutního ohrožení základního výzkumu u nás.
Bohemia docta je původně název jednoho ze spisů jezuitského historika Bohuslava Balbína, jenž však vyšel tiskem až dlouho po jeho smrti, v letech 1776–1780, a to zásluhou učeného premonstráta a tehdejšího ředitele pražské univerzitní knihovny Karla Rafaela Ungara. Když v roce 1779 přinášel otec českého novodobého kritického myšlení Josef Dobrovský své opravy a doplňky k edici Balbínova spisu, neváhal tehdy na titulní stranu svého tisku vepsat slova oblíbeného českého renesančního veršotepce Šimona Lomnického z Budče: „Cizí práce nikdá nehaněj, netup,/nehyzď, nedrbej, nešklub, ze ctí nelup./Ale máš-li k čemu od Boha dar sic/nestyď se za to, vydej, znáš-li co víc.“
Myslím, že nejen mne, ale i ostatní editory a autory, které dohromady svedla Bohemia docta v její právě vydávané podobě, by velmi potěšilo, kdyby se příkladem učeného abbé řídili i případní kritici této knihy…
ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
Česky
