Doc. Lucie Olivová z Katedry asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci obhájila 2. února 2011 disertaci Lifestyle and Entertainment in Yangzhou a soubor relevantních studií před komisí Orientalistika-kombinace a získala vědecký titul „doktor filologických věd“. Zabývá se kulturní historií Číny v 18. století, zejména výtvarným uměním a architekturou, a je autorkou velkého počtu vědeckých prací publikovaných v zahraničí i v České republice. Soustavně se podílí na výchově studentů a vědeckých pracovníků a na organizaci významných vědeckých akcí.
Foto: Archiv autorky
Evropanům známé rčení „vidět Neapol a zemřít“ platí v Číně o městě Yangzhou. Jakkoli je dnes provinční a půvabně ospalé, zažilo v osmnáctém věku období lesku a slávy coby jedno z kulturních středisek Číny, jež udávalo tón dobového vkusu. Obory tak rozličné jako malířství, divadlo nebo zahradní architektura se zde rozvinuly až k pomyslnému vrcholu, takže výrazně a daleko do budoucna ovlivnily vývoj po celé zemi. V tomto ohledu se tehdejší význam Yangzhou může poměřovat s významem metropolitní, nebo chcete-li dvorské kultury. Za jeho kulturním vzestupem stál hospodářský rozmach, především bohatství plynoucí z obchodu se solí, kontrolovaného státními úřady. Období yangzhouské slávy, poměřujeme-li je délkou dějin tohoto města, zmiňovaného již v 5. století př. n. l., bylo relativně jepičí. Pokrývá přibližně dvě staletí, od 60. let 17. století, kdy místní prefekturu řídil významný básník Wang Shizhen, až po 50. léta 19. století, kdy byla většina čínských provincií zpustošena za taipingského povstání. Dosud zůstává nezodpovězeno, proč se právě v tomto místě prosperita projevila na poli umění a vytříbených požitků, zatímco jinde nikoli – anebo v menší míře, chabějších výkonech a užším spektru.
Yangzhou leží v blízkosti nejdelší čínské řeky Yangzi, pouhých deset kilometrů od místa, kde veletok, valící se východním směrem, protíná Velký čínský kanál spojující jih a sever impéria. Město se tak přirozeně stalo významným obchodním přístavem; od okolního světa zůstalo odříznuto od doby, kdy říční plavbě začala ve dvacátém století konkurovat vlaková a silniční doprava. U zeměpisné polohy se ještě pozdržíme, neboť Yangzhou z ní čerpalo i své kulturní rysy. Právě provincie Jiangsu, kde se Yangzhou nachází, po dlouhá staletí společensky a kulturně vyčnívala nad ostatní oblasti Číny. Yangzhou se rozvíjelo v sousedství měst, jako byl pomyslný „pozemský ráj“ Suzhou, mingská metropole Nanking aj. Udržovalo s nimi hojné kontakty a nejen to: soupeřilo s nimi zejména v aréně kulturních hodnot. Vyhlášená studentská čtvrť v Nankingu, zvaná podle místní říčky Qinhuai, je k nalezení v Yangzhou pod názvem Malý Qinhuai; malebné Západní jezero v Hangzhou se nabízí i ve městě Yangzhou jako „pohublé“ Západní jezero. Nadto mohlo nabídnout scénické krásy, které byly – a jsou – jedině zde. Tím rostlo sebevědomí města, hledajícího vlastní výraz nejen na poli umění, ale výrazně i na poli vědy (filologických disciplín).
Za mandžuské invaze v polovině 17. století se Yangzhou houževnatě bránilo a tragicky na to doplatilo. Obyvatelé byli pobiti a ve městě se usadili podnikatelé z okolních oblastí. Pravděpodobně právě tato pestrost dala vzniknout nápadité a nekonformní městské kultuře, jež se tam postupně z místních i cizích zdrojů zrodila. Je paradoxem, že silným podnětem byly i pozdější inspekční cesty mandžuských císařů na jih. Zprvu se Yangzhou takticky vyhýbali v obavě, že vzpomínka na tragédii před půl stoletím je dosud živá. Když se pak císař dostavil, byli yangzhouští nadšeni, že konečně poctil svou přítomností i je. Tou dobou se místní ekonomika ozdravila a začalo se rozvíjet solné hospodářství, následovala léta prudkého růstu. Noví zbohatlíci se v Yangzhou chovali volněji, než jak by se chovali v domě předků; zde byli svými pány. Prestiž si budovali tím, že část nabytého jmění okázale utráceli za přepych, stavěli podivuhodné zahrady, sbírali starožitnosti a vzácné knihy, vydržovali divadelní soubory, poskytovali zázemí věhlasným učencům. Tak jako oni ani duchovní tvořivost ve městě Yangzhou nedbala na konvence, porušovala pravidla a nehleděla příliš na společenský původ či postavení jedince. Z nových směrů za všechny jmenujme „yangzhouské podivíny”, tedy volně spjatou skupinu malířů, básníků a kaligrafů, na niž navázalo semi-abstraktní tušové malířství v minulém století. Mnohost, kvalita a soupeření ostatních tvůrců patřily k předpokladům, aby se tvorba „podivínů” rozvinula, a obdobně tomu bylo i v jiných oborech.
Novodobé dějiny čínské vzdělanosti a umění nelze psát bez Yangzhou, přestože je mu někdy vytýkána zahálčivost, luxus a komercionalizace. Ty však k němu ve vrcholné éře bytostně patřily. Že mu tato nálepka zůstala i v době, kdy se ocitlo v úpadku, je již věcí jinou.
LUCIE OLIVOVÁ,
Univerzita Palackého v Olomouci
Česky
