FOTO: Archiv ÚSD AV ČR
Ze všech těch kulatých výročí, která si letos připomínáme, má asi největší emocionální náboj rok šedesátý osmý… Není ani příliš divu: velká řada z nás si na zkušenostech s ním spojených formulovala – ať tak či onak – své životní zásady a vzpomínka na něj pak visela jako Damoklův meč nad naší společností po celé období normalizace. Vlastně se toho za jeden rok seběhlo proklatě mnoho a během krátké doby se tehdy vystřídaly někdy až dost protikladné nálady a identifikační postoje... Počátek roku 1968 charakterizovala ještě "doba tání", tj. postupně se prosazující liberalizace a odumírání strachu (snad bychom si ji mohli nejlépe charakterizovat výkřikem z jednoho tehdejšího studentského majálesu: "Středověk je pryč!"); pro vědecké pracovníky tohle tání s sebou přinášelo tu úžasnou novinku, že se stále častěji otevíraly hranice a mohlo se vyjíždět ven za zkušenostmi. Následovala pak etapa hromadného uvolnění a euforického nadšení ("Cenzura je zrušena, hurá!", jak tehdy na jednom z mítinků pronesl nosovým hlasem spisovatel Jan Procházka), do něhož se s jistými rozpaky nakonec zapojilo i vedení Československé akademie věd; ke cti tehdejšímu předsedovi Františku Šormovi a jeho spolupracovníkům budiž řečeno, že oč později se zapojili do "obrodného procesu", o to déle si za ním stáli a byli ochotni jej hájit. Vpád cizích tanků pak otevíral období šoku z okupace země a zvýšené národní jednoty a solidarity ("Jsme s vámi, buďte s námi!"); jakkoli byl formulován a otištěn už předtím, sehrál právě tehdy v oněch prvých posrpnových týdnech významnou roli dokument Dva tisíce slov, na jehož vzniku se výrazně podíleli i Otto Wichterle a další lidé z Akademie věd. A konečně čtvrtý obrat během jednoho roku a s ním i etapa počínající normalizační kocoviny (jakým sloganem tu máme charakterizovat – snad onou proslavenou kádrovací otázkou: "Jaký je váš názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy?"). Dost práce pro historiky a dost místa pro reflexe každého z nás…
ANTONÍN KOSTLÁN
Česky
