Tereza Dudová
Kritéria pro rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy (§ 26 odst. 4 zákona o rodině) přinesla již zmiňovaná velká novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. Dlužno říci, že značná část těchto kritérií byla praxí dlouhodobě přijímána a jsou obsažena i v publikované judikatuře. Za stěžejní kritérium lze považovat zájem dítěte, a to s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti se zřetelem na životní poměry rodičů. Toto kritérium je obecně dlouhodobě přijímané a vyplývá i z celkového kontextu právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi i z Úmluvy o právech dítěte.
Soud by měl přihlédnout k citové orientaci dítěte a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Je zřejmé, že na rozhodování soudce jsou kladeny značné nároky. Ohledně citových vazeb a výchovných schopností rodičů může soudci rozhodování usnadnit znalecký posudek, v případě hodnocení stability výchovného prostředí a ochotě rodiče se domluvit s druhým rodičem bude hodnocení situace vždy značně subjektivní. Soudce by měl zvážit zejména to, zda ve stabilitě rodinného prostředí a materiálního zázemí nenastanou v blízké budoucnosti změny.
