Tereza Dudová
Pojem střídavá a společná péče byl do české právní úpravy včleněn teprve zákonem č. 91/1998 Sb., pravděpodobně pod vlivem staršího anglosaského práva. V Anglii a Walesu se totiž setkáme se značně odlišným pojetím tzv. rodičovské zodpovědnosti. Až do roku 1989 měl rodičovskou zodpovědnost pouze ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Pouze pokud bylo soudem rozhodnuto o tzv. joint custody, zůstala rodičovská zodpovědnost oběma rodičům. Tento koncept byl pozměněn zákonem Children Act v roce 1998, dle kterého už mají rodičovskou zodpovědnost i po rozvodu oba rodiče. Oproti české úpravě, dle které mají rodičovskou zodpovědnost vždy oba rodiče, však v Anglii a Walesu má rodičovskou zodpovědnost matka i otec pouze v případě, že se jim dítě narodí v manželství. Pokud dítě pochází z nesezdaného soužití, musí otec rodičovskou zodpovědnost teprve získat.
V pojetí joint custody existuje v českém právu společná výchova už od roku 1950, tedy od účinnosti zákona o právu rodinném, jelikož již podle této právní úpravy neztrácel rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do péče právo rozhodovat o podstatných záležitostech týkajících se jeho výchovy. V pojetí současného zákona o rodině neznamená svěření do péče jednoho z rodičů nic jiného, než rozhodnutí o tom, kdo z rodičů bude žít s dítětem ve společné domácnosti, osobně o něj pečovat a rozhodovat v běžných denních záležitostech týkajících se dítěte. Na existenci institutu rodičovské zodpovědnosti se rozvodem nic nemění, právě na rozdíl od zahraničních úprav znajících tzv. joint custody
Publikované názory se shodují ve skutečnosti, že na společné či střídavé výchově musí být rodiče dohodnuti, soud tedy musí schválit dohodu rodičů v tomto směru, nikoli rozhodnout. Jen tak je zajištěna žádaná stabilita výchovného prostředí a není v rozporu se zájmem dítěte [1]. Praxe soudů se však od tohoto názoru odklání a o svěření dítěte do společné či střídavé výchovy bývá rozhodováno i bez dohody [2].
Společná výchova
Schválení dohody o společné výchově v podstatě znamená, že poměry nezletilého nejsou ani po rozvodu nijak upraveny a nijak se nemění právní postavení dítěte k jeho rodičům. Společná výchova předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt. Toho lze dosáhnout v případě, že i po rozvodu žijí rodiče v jednom bytě a nebo naopak v případě, kdy dítě už je blízké věku zletilosti a s rodiči už fakticky nežije. Společná výchova klade na rodiče velké nároky, jelikož se musí být schopni o všech záležitostech týkajících se dítěte dohodnout. Problematická může být zejména otázka financování běžných potřeb dítěte i např. nákup vybavení domácnosti nezbytných pro její chod, vezme-li v úvahu, že okamžikem rozvodu manželství dojde ze zákona k zániku společného jmění manželů. Pokud rodiče tohoto schopni jsou, je na místě otázka, zda existoval rozvrat manželství takové intenzity, aby nebylo možno očekávat obnovení manželského soužití.
Střídavá výchova
Český právní řád výslovně upravil střídavou výchovu až s účinností tzv. velké novely zákona o rodině z roku 1987. Z judikatury je však zřejmé, že i před touto výslovnou úpravou bylo možné, aby soud upravil poměry nezletilého dítěte svěřením dítěte do střídavé výchovy, kterou zákon nevylučoval.
Střídavá výchova znamená, že dítě žije po určitý časový úsek s každým z rodičů. Zákon neuvádí, po jaké době by ke střídání mělo docházet. V praxi soudů se uplatňuje model střídání po měsíci, soudy však schvalují i dohody o střídavé výchově po týdnu. Podmínky pro svěření dítěte do střídavé a společné výchovy jsou totožné. Oba rodiče tedy musí být výchovně způsobilí, musí mít o střídavou výchovu zájem, svěření dítěte do střídavé výchovy musí být v zájmu dítěte a střídavou výchovou musí být lépe zajištěny jeho potřeby.
Nezbytným předpokladem pro možnost realizaci střídavé výchovy je u dítěte školního věku zachování školní docházky do jedné školy a skutečnost, že bude mít možnost provozovat své mimoškolní aktivity. Rodiče musí být dohodnuti na mnoha podrobnostech týkajících se denního života dítěte, zejména na tom, zda bude mít dítě u každého rodiče své věci, nebo zda se bude každý měsíc kompletně stěhovat, kdo bude dítěti prát, nakupovat s ním nákladnější vybavení apod. Zároveň musí být již od počátku zřejmé, kdo bude jednotlivé potřeby dítěte hradit. Rodiče by se měli dohodnout i na trvalém bydlišti dítěte, zejména z toho důvodu. že řada sociálních dávek je vázána na trvalé bydliště. S uvedenou problematikou souvisí i dohoda rodičů, kdo bude na dítě uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti ( nyní dle § 35c zákona č 45/2006 Sb. o daních z příjmu).
Jestliže dítě staršího věku se společnou či střídavou výchovou výslovně nesouhlasí (nechce se mu např. stěhovat, má k jednomu s rodičů horší vztah), pak by soud toto stanovisko dítěte měl akceptovat.
Již ze samotného znění zákona o rodině a souvisejících předpisů vyplývá značně podezřívavý přístup k těmto institutům [3]. Je zřejmé, že v České republice je toto uspořádání stále pro řadu lidí jen obtížně přijatelné, protože je příliš nové a neobvyklé [4]. Časem se ale bude pravděpodobně okruh jejích obhájců rozšiřovat. Problematický ale zůstane fakt, že toto uspořádání není vhodné pro každé dítě a klade zvýšené nároky jak na dítě, které si buduje svou identitu v měnícím se prostředí, tak na rodiče, kteří musí nadále tomuto uspořádání přizpůsobit své životy a vyjít dítěti maximálně vstříc. V neposlední řadě se jedná o nároky materiální: ne všechny rodiny si mohou dovolit mít potřebné zařízení dvakrát a neustálé stěhování celého dětského majetku je obtížně proveditelné; navíc střídavá výchova vyžaduje uspokojivé řešení bytové situace, nejlépe tak, aby dítě mělo u obou rodičů svůj pokoj či alespoň vlastní prostor a to není v současné situaci trhu s nemovitostmi v ČR jednoduše realizovatelné.
[1] např. Haderka, J. : Rozvod a rozvodové řízení od účinnosti zákona č. 91/1998. Právní praxe, ročník 1998, číslo 6, Hrušáková, M. – Králíčková, Z.: České rodinné právo, MU Brno v nakladatelství Doplněk, 1998, Radvanová S., Zuklínová M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva, C. H. Beck, Praha, 1999, s. 67
[2] K tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 602/2003-94: Odvolací soud zejména však po pohovoru s nezletilým dospěl k závěru, že současná situace, kdy nezletilý žije v bytě s otcem a s matkou se sporadicky stýká, nezletilého traumatizuje. On sám není schopen, resp. nechce projevit, u kterého z rodičů by chtěl žít, protože má k oběma rodičům hluboký citový vztah. Přeje si, aby byli všichni společně. ... Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině…V daném případě jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem. Pobyt nezletilého pouze u otce se neosvědčil, dítě evidentně preferuje co nejširší kontakt s oběma rodiči a docházku do téže školy, jež pro něj v současné době představuje jistotu, kterou bude nutno i v budoucnu nezletilému zachovat...oba rodiče si musí uvědomit, že je jejich povinností učinit vše pro řádné fungování střídavé výchovy (event. i za odborné pomoci) tak, aby zajistili další řádný vývoj svého dítěte, který by neměl být poznamenán jejich neschopností se dohodnout.
[3] Nedůvěra v tyto instituce u nás vyplývá jak z racionálních obav o pohodu dítěte nuceného příliš často střídat výchovné prostředí, tak i ve velké míře z neznalosti skutečných vlivů tohoto uspořádání na dítě. Nedostatek informací by bylo možno odstranit provedením odborných psychologických a sociologických studií, které by pomohly specifikovat, v jakých případech je vhodné a v jakých nevhodné po těchto opatřeních sáhnout. Praxe sociálních pracovnic, které dávají soudu doporučení na porozvodové uspořádání výchovy, odráží stereotypy běžné populace o mateřské a otcovské roli [jak ukázala studie P. Černé provedená v rámci diplomové práce „Rozvod, otcové a děti“ v roce 2000]. Svěřit dítě otci je doporučeno prakticky jen v případě, je-li matka k jeho výchově zásadně nezpůsobilá. Při přípravě zprávy pro soudní řízení postupují sociální pracovnice stereotypně (v naprosté většině případů doporučují svěřit dítě matce a styk otce s dítětem omezit na jeden víkend za čtrnáct dní), nevyužívají všech dostupných zákonných prostředků pro řešení situace, kdy jeden rodič brání druhému ve styku s dítětem. Obecně se dotázané sociální pracovnice přiklonily k názoru, že ženy jsou k potřebám dětí vnímavější než muži a že vztah matka–dítě je intimnější než vztah otce s dítětem. Co se týče střídavé výchovy, ta si zatím nezískala přílišnou důvěru sociálních pracovnic. „Ty se přiklánějí spíše k názoru, že pravidelná změna prostředí dítěti škodí.“ Odrazují je také velké nároky na koordinaci péče a komunikaci rodičů. 41 % zkoumaných sociálních pracovnic tak střídavou péči ještě nikdy nenavrhovalo, ze zbývajících 59 % ji většina navrhovala jen jednou [Černá 2000].
[4] Viz např. internetovou diskusi „Máte někdo zkušenosti se střídavou péčí?“ na serveru www.rodina.cz; http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/prisp.asp?id=45419, 13. 3. 2007.
