Tereza Dudová
Vyživovací povinnost rodičů k dětem, týkající se prakticky každého dítěte a zajišťující jejich řádný vývoj, je nejvýznamnějším a nejdůležitějším druhem vyživovací povinnosti. Právo na výživu nezletilého dítěte vzniká narozením.
Rodiče, a to oba, jsou-li jako rodiče známi a jsou-li na živu, bez ohledu na to, zda jim náleží rodičovská zodpovědnost, mají vyživovací povinnost vůči svému dítěti. Jejich povinnost je společná. Neznamená to však, že by každý z rodičů byl povinen plnit ji stejným způsobem a ve stejném rozsahu. Předpokládá se, že se rodiče podílejí na výživě svého dítěte tak, jak to odpovídá schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům každého z nich, a že se přitom vzájemně doplňují, aby potřeby byly zajištěny. Právě vyživovací povinnost rodičů k dětem může být plněna specifickým způsobem, kterým je osobní výkon péče o dítě a péči rodiče o společnou domácnost. Patří sem i činnosti, které jsou spojeny s výchovou dítěte. Pro účely výživného není rozhodné, zda jsou rodiče manžely, naopak velice podstatné je to, zda rodiče žijí spolu či odděleně. Žijí-li rodiče a děti ve společné domácnosti, bude tato povinnost plněna převážně naturálně, tj. přímým uhrazováním osobních potřeb dítěte. Právo na výživu nezletilého dítěte trvá až do doby, než je dítě schopno se samo živit.
Neplní-li rodiče, popř. jeden z nich vyživovací povinnost dobrovolně, rozhodne o povinnosti poskytovat výživné soud. Postup soudu bude v zásadě totožný ve všech případech, ať už spolu rodiče žijí či nikoli(§ 50 odst.1 zákona o rodině), ať už jsou rodiče manželé či spolu žijí jako druh a družka. V případech, kdy vyživovací povinnost rodičů k dětem musí být stanovena soudem, připadá v úvahu jen plnění vyživovací povinnosti v penězích. Rozhodnutí soudu musí proto znít na určitou částku. Při stanovení vyživovací povinnosti v penězích je třeba určit i její splatnost, která musí být stanovena v souladu s ustanovením § 97 odst.1 zákona o rodině, tj. v měsíčních částkách splatných dopředu. Ve zvláštních případech zřetele hodných podle § 97 odst. 2 může soud rozhodnout i o povinnosti složit peněžní částku k zajištění výživného splatného v budoucnosti [1].
V ustanovení § 99 zákona o rodině je zakotvena zásada, podle níž je možné stanovené výživné změnit, dojde-li ke změně poměrů. Jde-li o nezletilé dítě, lze tak učinit i bez návrhu, kdežto ve všech ostatních případech jen na návrh. Automatická valorizace výživného, která by usnadnila situaci jak rodičům tak soudům, bohužel dosud není uzákoněna.
Změna poměrů, které odůvodňují změnu výživného, stanoveného soudem, musí ovšem být takové povahy, aby zde byl reálný důvod měnit již vydané soudní rozhodnutí. Touto změnou poměrů není tedy jakákoli změna v hlediscích rozhodujících pro stanovení výživného, ale musí jít o změnu závažnějšího rázu v těch okolnostech, které tvořily základ předchozího rozhodnutí. Takovou změnou je především změna rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, vznik nové vyživovací povinnosti povinnému rodiči, nástup do výkonu trestu povinného, vyšší odůvodněné potřeby osoby oprávněné, typicky v důsledku nemoci, nástupu do školy či obecně zvýšení věku.
U zletilých dětí se uplatní jisté odlišnosti vyplývající z nabytí způsobilosti k právním úkonům, jež je též obecně spojeno s dosažením zletilosti Soud již nemůže, jako u nezletilých dětí, zahájit řízení bez návrhu jen na základě podnětu (§ 99 odst. 1 zákona o rodině).V případě stanovení výživného na zletilé dítě není již navrhovatelem rodič, ale sama osoba oprávněná. Současně však platí, že pokud bylo výživné k dítěti určeno ještě za trvání jeho nezletilosti, má účinky i po dosažení zletilosti dítěte. Soud posuzuje schopnost zletilých dětí samostatně se živit a jejich současné potřeby z hlediska všestranného fyzického i duševního rozvoje a zvažuje schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů.
Rozsah vyživovací povinnosti
Ačkoliv se stát před rokem 1989 snažil zajistit ochranu dítěte, ať již ve větší či menší míře, právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů v zákoně o rodině zakotveno nebylo. Soudní praxe sice měla možnost tuto nepsanou zásadu na základě výkladu dovozovat, nicméně toho prakticky nevyužívala, neboť zejména v 50., 60. a 70.letech socialistické rodinné právo vycházelo s tzv. spotřebního charakteru výživného. Teprve zákonem č. 91/1998 Sb. bylo jako zákonný požadavek vymezeno právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů. Oba rodiče přitom podle § 85 odst. 2 zákona o rodině přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Kritériem pro stanovení výživného stojícího na straně dítěte jsou jeho odůvodněné potřeby. Za odůvodněné potřeby je třeba považovat potřeby nutné pro život kulturního člověka. Odůvodněné potřeby dítěte do značné míry závisí na možnostech, schopnostech a majetkových poměrech rodičů a jsou u každého dítěte individuální, neboť jsou dány faktory, jenž závisí zejména na věku dítěte, na jeho zdravotním stavu, psychické vyspělosti, schopnostech, zájmech, výběru budoucího povolání apod.
Podle nového ustanovení § 85a odst.2 zákona o rodině tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, považuje se za odůvodněné potřeby dítěte i tvorba úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání dítěte. Za společensky žádoucí lze považovat úspory určené pro získání budoucího bydlení, např. stavební spoření, pro možnost získání finančně náročného sportovního vybavení, zakoupení drahého hudebního nástroje, zajištění budoucí zdravotní péče, apod.
Pokud jde o majetkové poměry, schopnosti a možnosti povinného, měla by být hodnocena potencionalita, a nikoli fakticita. V praxi je však dokazování možností dosažení vyššího příjmu povinným velice obtížné, a tak se toto kritérium používá prakticky jen v situacích, když se povinný dobrovolně vzdá zaměstnání zaručující vyšší příjem apod. Ani odůvodněnost potřeb oprávněného není snadné zjistit. Je zjevné, že potřeby jako strava, ošacení, školní pomůcky, nutné zdravotní potřeby, léky atd. jsou odůvodněné. Hodnocení důvodnosti dalších potřeb, které nejčastěji plynou z nadání, schopností či zájmu dítěte je složitější. Pro posouzení odůvodněných potřeb dítěte je tak zpravidla brán v potaz jeho věk, resp. zdravotní stav, a k výjimečným schopnostem dítěte bývá pouze přihlíženo [2].
Konečně, pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti je třeba vzít zřetel i na to, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, tj. realizuje fyzické a jiné faktické úkony nutné k životu a zdárnému vývoji dítěte [3].
Zákon však dle našeho názoru velmi málo zvýhodňuje rodiče, který o dítě fakticky pečuje. Utopický model, dle kterého by rodič, který má dítě ve vlastní péči a věnuje mu velkou část svého času hradil potřeby dítěte z malé části, je možné považovat za celkem spravedlivý. V praxi se však lze setkat většinou s opakem – rodič o dítě pečuje, což mu brání nalézt lépe finančně ohodnocené zaměstnání, a druhý rodič, který se s dítětem setkává jen v čase, kdy mu to vyhovuje, platí na výživném částku, která potřeby dítěte pokryje maximálně z jedné pětiny.
Mezi právními laiky dochází často k nepochopení institutu výživného, když tito často s rozmáchlými gesty výživné odmítají, např. výměnou za to, že druhý rodič nebude usilovat o umožnění styku s dítětem. Právo na výživné (a stejně tak i právo na styk s druhým rodičem) je však právem dětí, nikoli právem jejich rodiče. Rodič se nemůže vzdát práva na výživné, které náleží dětem a jakákoliv dohoda, kterou obviněný uzavřel s druhým rodičem v tom smyslu, že nemusí platit výživné, nemá na existenci vyživovací povinnosti povinného žádný vliv.
Dalším nešvarem, se kterým se lze velice často setkat v soudní praxi, jsou námitky otců, kteří se brání stanovení a placení výživného s tím, že z výživného pro děti jsou financovány potřeby bývalé partnerky. Pokud je však výživné stanoveno v průměrné výši [4], je to argument zcela lichý a svědčí buď o neochotě postarat se o vlastní dítě nebo o značné neznalosti reálného života.
Největší problémy po roce 1990 činilo soudům stanovení výživného podnikajícím rodičům. Nový § 85a odst. 1 zákona o rodině přenáší nyní důkazní povinnost o majetkových poměrech na povinného rodiče, který má jiné příjmy než ze závislé činnosti, neboť mu ukládá povinnost prokázat své příjmy, tedy předložit doklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek životního minima podle zákona o životním minimu.
Ustanovení § 24 odst. 6 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků prolamuje povinnost mlčenlivosti finančních úřadů a umožňuje jim sdělit soudu základ daně z příjmu. I když lze toto prolomení považovat za krok správným směrem., je pro účely stanovení výše výživného tento údaj značně nedostatečný, neboť snahou každého podnikatele je mít základ daně co nejnižší. Podle § 85a má proto soud možnost v případě, že z daňového přiznání vyplyne, že povinný rodič má značně vysoké příjmy a ještě vyšší výdaje, nařídit znalecký posudek z oboru ekonomie. Ten zhodnotí, jaké výdaje podnikatele byly skutečně nezbytné [5].
Řízení o výživném
Účastníci řízení jsou podle § 94 odst. 1 o. s. ř. ti , o jejichž právech a povinnostech má být jednáno.Účastníkem řízení tak bude vedle dítěte a osoby, jež má výživné hradit, i osoba, jíž bylo dítě svěřeno do péče, přestože o jejím peněžitém příspěvku na výživné dítěte a výkonu osobní péče o dítě se nebude soud ve výroku rozhodnutí zmiňovat. Nezletilé děti jsou vždy účastníkem řízení, nicméně nemají vlastní procesní způsobilost. To vyžaduje, aby byly v řízení řádně zastoupeny. Jde-li o děti, které jsou v rodičovské péči, ustanoví jim soud již na počátku řízení opatrovníka podle § 37 odst. 3 zákona o rodině, neboť jde vždy o případ, kdy dítě nemůže být zastoupeno žádným z rodičů, protože jde o záležitost, v níž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dětmi. Tímto opatrovníkem jsou orgány péče o dítě.
Podstatnou náplní průběhu nalézacího řízení je provádění dokazování nutné pro stanovení výživného s tím, že je třeba zjistit všechny okolnosti, které mají význam pro posouzení, zda jsou tu podmínky pro stanovení vyživovací povinnosti a jaký má být její rozsah. Zpravidla si soud ještě před prvním jednání ve věci vyžádá sdělení od všech organizací, u nichž účastníci pracovali v rozhodné době, o příjmech účastníků, jakož i o výši srážek ze mzdy a jejich důvodu. Přesto že při rozhodování o výživném nezletilých dětí je soud podle § 120 odst. 2 o. s.ř. povinen provést všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, není tedy omezen důkazními návrhy účastníků, v praxi rodiče většinou sami předkládají důkazy o svých pravidelných výdajích či dalších příjmech rodiče, po němž je výživné požadováno. Ohledně výdajů soud zohledňuje nejen výdaje, které rodič poskytuje přímo dítěti (např. spoření, pojištění, pravidelné platby spojené s provozování zájmů dítěte apod.), ale též jiné výdaje rodiče (splátky půjček, výdaje spojené se péčí o zdraví apod.). Soud zpravidla skutečnosti zjištěné z listinných důkazů ověřuje výslechem účastníků.
Místo rozhodnutí soudu ve věci samé může soudní řízení skončit dohodou nebo soudním smírem. V praxi k uzavření těchto dohod či smírů dochází poměrně často. Vzhledem k tomu, že na poskytování výživného se nemohou rodiče dohodnout bez ingerence soudu, jsou i rodiče, mezi nimiž není ohledně výše výživného sporu, nuceni účastnit se soudního řízení. Tito rodiče pak po předložení listinných důkazů o výši příjmů a výdajů a po výslechu uzavírají dohodu. Na druhou stranu je řada rodičů ochotna přít se při stanovování výše výživného i o stokorunu. Tyto bagatelní spory jsou však spíš než špatnou ekonomickou situací rodičů vyvolány negativními emocemi mezi rodiči. Neschopnost zapomenout na minulé spory brání uzavření dohody, a to i přes leckdy značnou snahu soudce, jemuž je povinnost usilovat o smír mezi účastníky ukládá i občanský soudní řád, a to v § 99.
Institut dohody a smíru je třeba od sebe rozlišovat, jelikož se liší podmínky jejich jednání i platnosti. Zatímco při smíru, jež se uzavírá v případech zletilých dětí, se již nepředpokládá tak široká ochrana práv zletilce, jde pouze o posouzení souladu smíru s právními předpisy, musí soud schvalování dohody vzít v úvahu všechna hlediska, která mají význam pro rozhodnutí ve věci samé. Zejména musí přihlédnout k tomu, aby byly zajištěny co nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte a musí zjistit, zda dohodnutá výše výživného odpovídá všem zákonným hlediskům [6]. Navrhovanou dohodu rodičů může soud schválit či neschválit, pokud ji neschválí, pokračuje v řízení. Pouze změnit či upravit ji soud nemůže.
Vymáhání výživného
Soudní rozhodnutí, kterým bylo stanoveno výživné, lze provést výkonem rozhodnutí ve smyslu části šesté občanského soudního řádu. Základním předpokladem, aby mohlo být přistoupeno k nucenému výkonu rozhodnutí (soudního smíru nebo soudem schválené dohody) je skutečnost, že toto rozhodnutí nebylo povinným splněno dobrovolně (§ 251 o. s. ř.).
Pokud jde o placení běžného výživného, je třeba považovat za rozhodnutí, která nebyla splněna, všechna ta rozhodnutí, u nichž prošla lhůta splatnosti byť jedné opětující se dávky výživného. Výkon rozhodnutí nařídí soud pouze na návrh oprávněného. Jestliže v nalézacím řízení, ve kterém soud ukládá povinnost k hrazení výživného, můžou vystupovat jako oprávnění všechny nezletilé děti zastoupené kolizním opatrovníkem, v řízení vykonávacím již vystupuje každý oprávněný samostatně a je povinen samostatně podat návrh. Také se omezuje počet účastníků. Jestliže účastníky nalézacího řízení byli kromě nezletilého i oba rodiče, ve vykonávacím řízení bude účastníkem jen ten z rodičů, jemuž byla rozhodnutím soudu uložena vyživovací povinnost. Dítě tedy vystupuje samostatně proti svému rodiči. Vzhledem k tomu se mění i možnosti procesního zastoupení. Bylo-li dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, může je tento rodič v řízení o výkon rozhodnutí zastoupit; teprve kdyby v průběhu řízení došlo ke střetu zájmů, bylo by třeba, aby byl nezletilému dítěti ustanoven kolizní opatrovník.
V návrhu na výkon rozhodnutí může oprávněný navrhovat, aby soud pověřil provedením exekuce konkrétního soudního exekutora, soud zpravidla tomuto návrhu vyhoví. Pokud však takový návrh není učiněn, soud vykoná rozhodnutí sám. V zásadě obě instituce, jak soud, tak soukromý exekutor postupují podle části šesté občanského soudního řádu (§§ 251 an. o. s. ř.). Výkon rozhodnutí soud nařídí bez slyšení povinného a tedy bez jednání. Tímto postupem se sleduje nejen zjednodušení a zrychlení řízení, ale zejména to, aby povinný nebyl předvoláním k jednání varován a nepodnikl kroky, které by zmařily účel exekuce. Soud při nařizování exekuce nezkoumá její oprávněnost, posuzuje pouze splnění formálních a materiálních podmínek, tedy zda je rozhodnutí pravomocné a vykonatelné [7].
V návrhu na nařízení exekuce je oprávněný povinen uvést, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden. Za typický způsob výkonu rozhodnutí ohledně pohledávky na výživném jsou srážky z mzdy. Tyto srážky je po doručení pravomocného usnesení o nařízení exekuce povinen zaměstnavatel poukazovat oprávněnému.
Exekuční řízení není obvykle příliš zdlouhavé a soudům se daří vydávat rozhodnutí o nařízení exekuce poměrně rychle. Vzhledem k tomu, že i proti tomuto rozhodnutí má povinný možnost podat odvolání, se však může i řízení o zcela jasné a prokazatelné pohledávce značně protáhnout.
Účel zajistit řádné a včasné placení výživného sledují i jiné instituty českého právního řádu. Mezi nimi přísluší zvláštní místo trestněprávní ochraně vyživovací povinnosti. V ustanovení § 213 postihuje trestní zákon zanedbání povinné výživy jako jeden z trestných činů proti rodině a mládeži. Podle tohoto ustanovení lze postihnout jako pachatele každou osobu, která je povinna platit výživné, přičemž nerozhoduje druh výživného, k němuž je podle zákona povinna. Podle základní sazby trestu (do jednoho roku odnětí svobody nepodmíněně) je postižen pachatel, který vyživovací povinnost neplní byť i z nedbalosti. Trestem do dvou let odnětí svobody nepodmíněně může být postižen pachatel, který svou vyživovací povinnost neplní úmyslně, tedy ví, že mu tato povinnost byla uložena, ale svým jednáním se jejímu plnění vyhýbá [8]. Podle nejpřísnější sazby, může být potrestán pachatel, který zanedbáním povinné výživy vystavil osobu stavu nouze. V praxi je vedle těchto trestů, jenž jsou však většinou ukládány jako podmíněné s příslušnou zkušební dobou, pachatelům zároveň uložena povinnost uhradit dlužné výživné [9].
Pro vymáhání výživného je pak zvláště důležitý § 214 trestního zákona o účinné lítosti, podle něhož trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy zaniká, jestliže pachatel svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vynášet rozsudek, předpokladem pro uplatnění ustanovení o účinné lítosti však je, že vyživovací povinnost byla pachatelem splněna dobrovolně, že byla splněna zcela a konečně, a že zanedbání povinné výživy nemělo fakticky nepříznivých následků.
S otázkou, co si představit pod pojmem vystavení stavu nouze, je spojena hojně diskutovaná otázka, zda by měl stát doplácet dítěti výživné za neplatícího povinného i přes existenci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. Do 31. 12. 2006 platil zákon č. 482/1991 Sb. , dle jehož § 5 nezaopatřenému dítěti, které se považuje za sociálně potřebné a ke kterému povinná osoba nežijící s dítětem v domácnosti neplní vyživovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu, náleží příspěvek na výživu dítěte ve výši stanoveného výživného, nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem. Příspěvek na výživu dítěte byl s účinností od 1. 1. 2007 zrušen vzhledem k tomu, že tímto dnem nabyl účinnosti zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb. Životní situace příjemců je řešena příspěvkem na živobytí, kde je tato situace zohledňována. Stát tedy dítěti vždy za rodiče, který své povinnosti neplní, nějakým způsobem výživné uhradí (v určité omezené míře). Zároveň však v řadě případů příslušné sociální instituce nutí rodiče, aby dlužné výživné vymáhali, příp. aby žádali jeho zvýšení či podávali na neplatícího rodiče trestní oznámení s podezřením na spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy. Za takovýchto podmínek nelze dítě fakticky stavu nouze vystavit, resp. při výkladu ad absurdum byly tomuto stavu vystaveny všechny osoby, které žijí na hranici životního minima. Soudy se však při výkladu tohoto pojmu kloní k závěru, že v případech, kdy je poskytován příspěvek na živobytí právě z důvodu neposkytování výživného rodiči a za situace že by výživné bylo hrazeno řádně by dítěti tento nárok nevznikl, jedná se o vystavení oprávněné osoby stavu nouze.
Z konstantní judikatury obecných soudů vyplývá, že trestný čin zanedbání povinné výživy je deliktem v zásadě trvajícím (Sbírka rozhodnutí trestních č. 49/92), kdy trestnost je podmíněna určitou dobou trvání. Ta zpravidla činí alespoň šest měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i v době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit (Sbírka rozhodnutí trestních č. 49/92). Policejní orgán je povinen přijmout trestní oznámení i v případě, kdy by doba neplnění byla krátká a po té samostatně vyhodnotit, zda jsou dány důvody pro zahájení úkonů v trestním řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
V praxi je stanovení výše výživného velmi individuální záležitost a v současnosti existují vedle starých nezměněných rozsudků z konce 80. let znějících na 500–600 Kč i rozsudky znějící na desetitisícové částky. Průměrná výše výživného na jedno dítě, vyměřeného otci, byla v roce 2004 1632 Kč měsíčně [10]. Hlavní problém spojený s výživným ale spočívá v tom, že stát může přerozdělit jen to, co již existuje, a nemůže tedy pomoci chudým rodinám, ve kterých mají oba rodiče minimální nebo žádné příjmy. Legislativa a doprovodná opatření tak mohou v tomto směru pouze usnadnit situaci osobám patřícím ke spíše majetnějším vrstvám [Radimská 2003c].
[1] V této situaci má soud povinnost učinit opatření, která zaručí pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. Soud musí zejména vymezit období, na které se částka vztahuje. Půjde o plnění pro účely výživného na účet peněžního ústavu, který bude zabezpečovat pravidelnou výplatu. Smysl tohoto ustanovení je ochrana dítěte, protože tento způsob plnění skýtá záruku, že bude zajištěna vyživovací povinnost, i když např. povinný odcestuje na delší dobu do zahraničí nebo když je zde riziko, že by se povinný mohl v budoucnu dostat do finančních problému, ale dále také to, že tato částka nebude užita na jiný účel než zabezpečení osobních potřeb oprávněného dítěte.
[2] Radvanová S., Zuklínová M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva, C. H. Beck, Praha, 1999
[3] Snaha o nejobjektivnější stanovení výše přiznaného výživného vede k vytváření obecných návodů v podobě neoficiálních tabulek, dle kterých podle věku dítěte, příjmu povinného a počtu vyživovaných osob výši výživného v konkrétním případě určit. Přesto že soudy samozřejmě zohledňují konkrétní situaci a provádějí aktualizaci, poskytované výživné se v České republice v podstatě sleduje tyto tabulky, které však nejsou volně veřejnosti k dispozici.
[4] „Dle průzkumů činí průměrné výživné nejčastěji stanovené českými soudy 1 577,- Kč.“ Neplatíte výživné? Stát ho zaplatí za vás!, www.finance.centrum.cz, 4. 4. 2006
[5] K tomu Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem 10 Co 550/2002: Předloží-li rodič povinný výživou doklady o svých příjmech z jiné než závislé činnosti v míře vylučující aplikaci fikce příjmu ve výši patnáctinásobku jeho životního minima, avšak ve světle dokazování bude soud považovat takto rodičem doložený příjem za nevěrohodný, bude zapotřebí při určení vyživovací povinnosti hodnotit u tohoto rodiče jeho vyživovací schopnosti a možnosti. K objektivnímu stavu věci soud dospěje zejména tím, že - v souvislosti s poptávkou volných pracovních míst na trhu práce v místě bydliště tohoto rodiče, resp. v přísl. regionu - bude zkoumat stávající (reálné) schopnosti a možnosti rodiče (vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, odborné kvalifikaci, praxi, aktuálním rodinným poměrům a dalším jeho vyživovacím povinnostem) zajistit si příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Obdobně bude soud postupovat i v případě, že výživou povinný rodič vykazuje ze své podnikatelské činnosti (dlouhodobou) ztrátu.
[6] …dokazování , které soud při schvalování dohody provádí , musí být stejně úplné a rozsáhlé , jako je dokazování, které předchází vydání soudního rozhodnutí (Bulletin NS ČSR č. 1/1979)
[7] I rodič, resp. kterákoli osoba, může být označena za dlužníka. Postačí, aby se osoba, která se označí za osobu oprávněnou prokázala pravomocným a vykonatelným titulem a ve svém návrhu uvedla, že údajný dlužník svůj dluh nesplnil. Exekuční soud nezkoumá, zda je tomu skutečně tak, a usnesením nařídí exekuci na majetek v návrhu uvedeného povinného. Ten se může domáhat zastavení exekučního řízení podle § 261 odst. 1 písm. g) v odvolacím řízení, ve kterém prokáže, že již dluh zcela splnil. Náklady tohoto řízení nese v tomto případě osoba, která se v rozporu se skutkovým stavem označila za oprávněnou.
[8] Vzhledem k tomu, že povinnost hradit výživné vzniká okamžikem narození dítěte, je argumentace řady neplatících rodičů, že nevěděli, že je jim tato povinnost soudem uložena, či že si nebyli jisti, v jaké výši mají výživné hradit, zcela lichá. V případě, že rodič ví, že se mu narodilo dítě, a přesto výživné ani v minimální částce nehradí, jedná se o úmyslný trestný čin.
[9] Trestné činy odsouzených soudy v roce 2004: krádež, zpronevěra, podvod -22 855, zanedbání povinné výživy - 7 512, ublížení na zdraví, rvačka - 3 298.
[10] Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti ČR, data zaslaná na žádost SOÚ AV ČR.
