I vědci musí být dobře zaplaceni

Přesvědčila mne, že za jejím úspěchem stojí léta tvrdé práce, řada správných strategických rozhodnutí a podnikatelská fantazie. Při rozhovoru s touto velmi příjemnou elegantní dámou dobře vycítíte, že pod neokázalou sebeprezentací je vědomí vlastních cílů, za kterými si někdejší kandidátka na post předsedkyně Akademie věd umí jít.

* Vy jste vystudovaná lékařka a špičková vědkyně. Jak se z lékařky a vědkyně stane vrcholová manažerka?

Dlouhá léta jsem byla hlavně vědkyně. Nyní jsem manažerka a vědkyně zhruba tak půl na půl. Baví mě určitě obojí. Když děláte medicínský výzkum, záleží na publikacích, aby si člověk udělal mezinárodní jméno. A pak závisí na tom, jestli se výsledky někde uplatní. Jestli to, co najdete, vyléčí nějaké pacienty. A k tomu už potřebujete manažerské dovednosti. Tak to začalo i u mne. Vytvořila jsem Ústav neurověd na 2. Lékařské fakultě UK, aby se výsledky výzkumu uplatnily u pacientů. Nyní jsme díky evropským fondům založili takzvaný podnikatelský inkubátor a řadu spin off firem. Dáváme šanci vzniknout firmám, které budou aplikovat výsledky našeho výzkumu i jiných výzkumných ústavů. Neplatí skoro nájem, pomáháme jim také shánět sponzory.

* V současné době řídíte Ústav experimentální medicíny. Máte tedy pod sebou více než 150 lidí ve dvanácti odděleních. Myslíte si, že by vaši práci mohl dělat někdo, kdo vědě vůbec nerozumí? Nějaký ekonom s manažerskými dovednostmi?

 To je dobrá otázka. V Akademii si kdysi také mysleli, že by ústavy měli řídit ekonomové. Ve světě to tak ale není a já si také myslím, že by to nebylo dobře. Úlohou ředitele je, aby podporoval vědecké priority a směry, kdy spolu vědci v jedné instituci spolupracují, a aby vědu směřoval k nějakým výsledkům. K tomu je potřeba často rozhodnout, jakým směrem přednostně půjdete. Vědci sice mají velkou svobodu, ale určitým způsobem vybíráme, které budou hlavní oblasti výzkumu. Mojí úlohou je nasměrovat ústav tak, abychom pokryli do budoucna důležité oblasti. To by laik nemohl dělat.

* Máte v ústavu personalistu?

Ne. Máme však radu instituce, kde se schází vedoucí pracovníci, a řešíme tu společně i personální otázky. Pokud se týká vědy, tak každá skupina si vybere sama nejvhodnější odborníky, často ze studentů, které si vychováváme. Personalistiku se tak snaží dělat všichni vedoucí pracovníci. Snažíme se také ústav směřovat k tomu, aby byl co nejvíce mezinárodní. Přináší to nové myšlenky, světovost. Personalista by se možná hodil na vyhledávání vedoucích nových firem v inkubátoru. Problémy jsme měli s hledáním investorů, ale to se teď hodně zlepšilo.

* Co pro vás znamená titul Manažerka roku? Čekala jste to?

Když jsem se tam hlásila, tak jsem si říkala, že bych to mohla dostat ( se). Je to ocenění pro mě, ale i pro Akademii věd. Také se musím přiznat, že obecně hodně přeji ženám. Jsem ráda, když dosahují nějakých úspěchů. Už mají spoustu zajímavých pozic, ale mohly by jich mít více, takže i z toho důvodu jsem ráda.

* Mrzelo vás, když jste v roce 2008 nezískala post předsedkyně Akademie věd, o který jste usilovala?

Jen ten samý den bezprostředně po volbě, nerada prohrávám. Pak jsem si uvědomila, že mě práce vědkyně a ředitelky stále baví a to bych už dělat nemohla.

* Co podle vás přispělo k tomu, že jste titul Manažerka roku získala?

Asi to, že jsem začala zakládat firmy, jejichž majoritním vlastníkem je Akademie věd, a že podporuji inovační politiku. Ze začátku to bylo hodně kontroverzní, jestli ústavy mají vůbec dělat aplikovaný výzkum a jestli vědečtí pracovníci mají zakládat firmy. Teď už to Akademie věd nějak přijala a asi se to i hodnotí pozitivně. Hodně také využívám evropské fondy. Spolupracuji s celou řadou nemocnic a zdravotnických zařízení a pomáháme jim s formulováním projektů a klinických zkoušek. K tomu je potřeba organizační talent a manažerský přístup.

* Jaká si myslíte, že je vaše klíčová dovednost, která vám dopomohla k úspěchu?

Možná dělám správná rozhodnutí a jsem otevřená novým a neobvyklým směrům výzkumu? V posledních letech se rozvinul hodně výzkum kmenových buněk a mne to přesvědčilo, že tkáňové inženýrství je oblastí budoucnosti. Proto jsem na to zde v ústavu vsadila a myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Kombinujeme práci s kmenovými buňkami, biomateriály a nanotechnologiemi s výzkumem onemocnění mozku, což je celkem unikátní kombinace.

 * Mohla byste pro laika říci, jaký mohou mít kmenové buňky přínos?

Kmenové buňky jsou nadějí, že mohou nahradit určité orgány, které jsou poškozené, nebo léčit onemocnění, která nyní léčit neumíme. Například ischemické končetiny, diabetické nohy, mrtvici, poranění mozku a míchy, degenerativní onemocnění, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba a další. V těchto oblastech nyní léčíme jen příznaky. Transplantace nervové tkáně zřejmě nikdy možná nebude, a proto jsou kmenové buňky velkou nadějí.

* Co je pro vás důležité v řízení lidí?

Oceňovat ty nejlepší výsledky a podporovat mladé vedoucí pracovníky, kteří jsou budoucností ústavu. Jednak finančně, jednak zveřejňováním výsledků. Výsledky každého vědeckého pracovníka stále visí na nástěnkách ústavu, zmiňujeme je např. na setkání na Nový rok a děláme žebříčky nejlepších. Stanovili jsme minimální kritéria pro naše zaměstnance, která musí dosahovat. Pokud se jim to nedaří, máme akreditační komisi, která zváží jejich další úvazky u nás. Lidé se mohou uplatnit jinde, mohou učit, být někde ve firmách. Pokud chce někdo dělat výzkum, musí pro to mít talent, tvořivost, fantazii, umět přednášet, psát, získávat granty. Pokud to neumí, tak by ve vědě neměl celý život být, což dříve tak trochu bývalo. Nejsme zaopatřovací ústav, nemáme tu lidi bez výsledků.

* Daří se vám udržovat pozitivní atmosféru v ústavu?

Jsem už počtvrté zvolená ředitelkou, opět na pět let. Asi jsou vedoucí pracovníci spokojení s atmosférou, která tu je. Není tu žádná tenze a to je pro mě důležité. Drobné problémy jsou, ale ty řeším po poradě se všemi vedoucími pracovníky.

* Myslíte si, že byste se stala lídrem, i kdybyste se vydala jinou profesní cestou?

Určitě si dovedu přestavit, že bych byla podnikatelka, právnička nebo klinická lékařka, ale asi bych stejně ráda lidi řídila.

* Co vás na řízení lidí láká?

Tedy to řízení přišlo trochu později. V raném mládí jsem vše zakládala na tvrdé práci, abych dosáhla toho, co jsem chtěla. Tehdy jsem hlavně chtěla „něco najít“, objevit. Až později jsem potřebovala organizovat lidi kolem sebe, měla jsem mezinárodní kontrakty, funkce v mezinárodních organizacích a pak přišla funkce ředitelky, kdy člověk musí myslet na to, aby instituce, kterou řídí, byla co nejlepší.

* Máte nějaký plán?

Denně mi volá několik pacientů, kteří jsou zoufalí ze své zdravotní situace a čekají na naši pomoc. Chtěla bych co nejvíce našich výsledků převézt do praxe a těmto lidem pomoci.

* V soukromých firmách ředitelé pracují hodně s finanční motivací zaměstnanců. Počítám, že vy v této oblasti máte ruce svázanější…

Naštěstí už ne. Můžeme hospodařit podle svého uvážení. Buď můžeme mít hodně lidí za málo peněz, nebo naopak. Velice pečlivě to hodnotíme. Ze své zkušenosti vím, že když musíte přemýšlet, kde vydělat ještě nějaké peníze, aby rodina měla nějakou úroveň, tak to ovlivní i váš výkon na pracovišti. Snažím se proto zajistit jakýsi balanc. Musíme také zaměstnance motivovat, aby ústavu přinášeli peníze v grantech. Razíme strategii, aby v grantech měli vědci i peníze na platy - tím jim ještě můžeme platy navýšit. Jsme jedni z mála ústavů, kde doktorandi dostávají kromě stipendia i platy. Protože stipendium 6 000 Kč není nic, z čeho by se dalo žít. Vždyť ti lidé mají často již rodiny!

* Máte také čas na rodinu a odpočinek?

Mám ráda hudbu a pohyb. Chodím několikrát týdně na nějaké akce, hlavně na koncerty vážné hudby. To si nejvíce odpočinu a také když trávíme čas s našimi vnučkami. Dneska pro mě sladit rodinný život a práci je hračka. Když jsme měli malé děti, tak to bylo daleko těžší a já si myslím, že zvládnutí rodiny a práce je pro ženu manažerský úkol. Každá to musí řídit tak, aby oboje prosperovalo. Já jsem celý svůj plat dávala paní, které jsem důvěřovala, že se o děti dobře postará. Dneska to takový problém není, protože vrcholové manažerky jsou dobře placeny, ale začínající vědecký pracovník to lehké nemá. Rodina je malá firma. Jaké tam máte členy, a to i širší rodiny, a jaké ve firmě máte zaměstnance, takové to je. Kolegyním stále říkám, že záleží na partnerovi, kterého máte. Při výběru manžela je třeba uvažovat racionálně. Když chce žena dělat kariéru, tak musí při výběru myslet na to, aby našla takového, který to bude akceptovat. V české společnosti je to s rovnými příležitostmi ještě špatné.

* Slyšela jste, že minulý rok vyhrála Manažera roku žena (Senta Čermáková) a mnozí byli proti tomu?

To je pravda. V Čechách jsme v tomto skutečně pozadu. Je potřeba, aby se ženy podporovaly. Ony to ale moc neumí. Ženám je biologicky dáno soupeření. Velmi zřídka se ženy dokáží podporovat. U mužů je to naopak. Muži se více podporují, teprve moderní doba přináší to, že někteří muži podporují i ženy. Ale jak vidíte, ne příliš. Soutěž nakonec musela vyhlásit kategorie Manažer a Manažerka odděleně. V české společnosti je to s rovnými příležitostmi ještě špatné.

***

Podařilo se nám dosáhnout toho, že u nás pracují jen lidé, kteří mají výsledky. Nejsme nějaký zaopatřovací ústav, jak to kdysi bývalo.

Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. (68) lékařka, vědkyně, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Současně také přednáší na lékařských fakultách. V roce 1994 se habilitovala na Univerzitě Karlově v P raze pro obor fyziologie. O šest let později se stala profesorkou pro obor fyziologie a patologická fyziologie. Od roku 1991 působí na 2. lékařské fakultě UK ve funkci vedoucí oddělení. V roce 2000 byla jmenována vedoucí Centra buněčné terapie a tkáňových náhrad UK. Ve vědecké oblasti se specializuje na výzkum mozku a kmenových buněk. Je autorkou více než 600 publikací a spoluautorkou čtyř patentů.

Zdroj: HR Forum