V secesním domě bývalé pojišťovny Praha na Národní třídě sídlí už bezmála padesát let proslavená komorní divadelní scéna. Od prvního představení Komu patří jazz v roce 1963 si Poetickou vinárnu Violu oblíbili umělci slova i soudobé české hudby, i když zaměření v posledním desetiletí patří více dramatickým útvarům, od divadelních koláží rozmanitých textů až k světovým bestselerům. Po dvouleté rekonstrukci vítá letos Viola herce i diváky v novém a přitom na tradici navazujícím šatě, k němuž přispělo také Středisko společných činností AV ČR.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Architektonickým záměrem bylo, aby se obě místnosti – bar i hlediště – propojily v jeden prostor. Při realizaci tohoto nápadu architektka pracovala pouze se dvěma barvami, černou a rudou, s fotografiemi a se světlem.
S ohledem na různé velikosti fotografií zvítězila koncepce jednotné středové linie s volně umístěnými snímky v bílých rámech. Podařilo se tak dát najevo, že i ti, kteří už nejsou na jevišti, jsou stále s námi – Rudolf Hrušínský, Boris Rösner, Zdeněk Štěpánek. Hosté jejich přítomnost vnímají a cítí, říká Miluše Viklická.
Původní typické dřevěné židle-tonetky vystřídaly mnohem pohodlnější tonetky s čalouněnými sedáky a zády. Odstínem rudé barvy navazují na foyer, které bylo barevně určené už v předcházející etapě rekonstrukce.
Za léta provozu si už Viola zasloužila důkladnouobnovu, a to i po stavební stránce. Trápily ji totiž velké hlukové a akustické problémy. Do divadla pronikal hluk zvenčí, ať to byly tramvaje na ulici nebo klepání řízků z vedlejší restaurace. Majitelem objektu je Akademie věd, tudíž se také na opravě vnitřních prostor podílelo příslušné pracoviště SSČ. Při vstupu do sálu jsem hned na první pohled zaznamenala šikovnými světly nabídnuté červeno-černé barevné ladění hlediště, jež nechává vyniknout bíle zarámovaným fotografiím na stěnách. Prostor přímo vybízí k příjemnému posezení.
Během rekonstrukce se měnilo původní osvětlení, stoly, lavice a židle, zateploval se strop, aby nebyla zima. Z hlediště v designu z 80. let minulého století zmizely původní bílé boxy, které zmenšovaly prostor, i malá nepohodlná sedátka. Prostor je teď příjemnější. Při výrobě nových lavic spolupracovalo divadlo s učilištěm v České Lípě, které vyrobilo prototyp a ten si pak zadavatel připomínkoval. Šest původních stolků se repasovalo a podle nich se dodělávaly malé stolečky. Hlavní záměr přestavby přiblížila architektka Zuzana Rákosníková: „Stanovili jsme si priority – udělat pohodlné sezení; nezrušit koncept tradičního ducha divadla; k onomu důležitému duchu patří i minulost. Zobrazujeme ji fotografiemi, které tu byly a jež chceme důstojně prezentovat i nadále. Podařilo se nám také zachovat počet míst pro diváky, což byl další důležitý úkol, který jsme si vytyčili.“
Miluše Viklická (vlevo)se Zuzanou Rákosníkovou v nově zrekonstruovaném hledišti.
Divadlo Viola není jen klasická scéna, funguje také jako divadelní a literární kavárna. Pořádají se zde vernisáže a společenská setkávání na všech úrovních. Ředitelka divadla Miluše Viklická dodává: „Je to divadlo a není to divadlo. Viola je specifická tím, že můžete přijít, koupit si skleničku vína, dát si kávu, a to i v průběhu představení. Hlavním záměrem při rekonstrukci bylo, abychom ono oblíbené specifikum nepoškodili, ale udrželi, protože je to kuriozita, na které si zakládáme.“
MARINA HUŽVÁROVÁ
a MARKÉTA PAVLÍKOVÁ
Česky
