Dnešní datum:
04. 02. 2012

Nakladatelství Filosofia ve své odvážné a přínosné ediční řadě Filosofie a sociální vědy v současnosti vydalo monografii významného českého sociologa Olega Suši věnovanou problematice globalizace. Jedná se o vyvrcholení autorova dlouholetého bádání v Centru globálních studií AV ČR a UK. Již jen termín globalizace je podle mého mínění strašidlem každé soudobé teorie. Recenzovaná kniha se působivě snaží otřást diskursem, který se ustavil kolem pojmu globalizace nejen v českém prostředí. Autor si klade přímo za cíl „ukázat globalizaci v sociálních souvislostech současnosti jako komplex dynamických procesů utvářejících současný svět, jako fenomén s mnoha úrovněmi a dimenzemi“ (s. 9). Toho se pokouší dosáhnout analýzou a kritikou nejzávažnějších aspektů spleti globalizačního diskursu, která způsobuje (nejen) politickou bezradnost a ochromuje pokusy o možnou alternativu tím, že vytváří falešnou představu o zakotveném všeobecně uznávaném a nezměnitelném světovém uspořádání, jehož předpokladem je nerovnost a důsledkem jsou škody na životním prostředí. Kniha je rozdělena do pěti vnitřně propojených oddílů.
Na počátku O. Suša představuje globalizaci (nebo globalizace) jako symbol diagnózy současnosti a rozebírá několik nejvýznačnějších metafor a teoretických modelů uchopujících globalizaci: svět jako jedno místo, globální síťová společnost, světosystém, globální kapitalismus a světová riziková společnost jako úvod do myšlení globalismu neboli reflexivního vědomí současné globalizace (s. 40), ze kterého autor upřednostňuje teorie informační společnosti Manuela Castellse a rizikové společnosti Ulricha Becka, jež prostupují celou publikací, a které, přestože je autor kritizuje, považuji za hlavní nosníky Sušova bádání. Dále v první kapitole nalezneme historické ukotvení globalizace, jejíž vývoj nesmíme považovat za lineární, ale naopak za za sebou následující vlny globalizace a deglobalizace. Například podle G. Therborna se dnes nacházíme v šesté vlně. W. Robinson naproti tomu současnou globalizaci definuje jako globální kapitalismus, tedy čtvrtou epochu kapitalismu, která se vyznačuje přechodem od národně státního kapitalismu ke kapitalismu transnacionálnímu, tedy přechodem od světosystému ke světové společnosti (s. 63). Důležitým závěrem dějinného zkoumání je poznání, že globalizace není nevratná, je historicky přechodná a celkově proměnlivá, jedná se tedy o historický fenomén (s. 47). Její současná podoba lidem přináší vedle příznivých faktorů, jakými jsou například nové možnosti komunikace, tři hlavní problémy: sociální nerovnost, dezintegraci a ekologickou krizi. Kolem nich se ustavují hnutí odporu, která společně vyžadují spravedlnost a udržitelnost, avšak schází zde konkrétní subjekt, který by nesl globální odpovědnost. To implikuje potřebu nadnárodního rámce řešení. O. Suša shrnuje cíl, který by měl být společný „společnosti živých lidí“, a tím je: „demokratická kontrola využívání, redistribuce a konzervace hmotných i duchovních zdrojů v globálním celoplanetárním měřítku na principech světové solidarity a globální spravedlnosti“ (s. 71–72). Ovšem setkáváme se zde s problematikou reprezentace, se kterou souvisí sebevědomý pseudouniverzalismus západních hodnot a umlčení těch, kteří se tak snadno nedostanou k „mikrofonu“, k čemuž se znovu autor vrací na závěr.
Ve druhé kapitole jsou probírány některé vlastnosti a související dopady současné globalizace. Za výrazný rys je zde považováno formování transnacionálních sociálních prostorů (vedle prostorů národních a mezinárodních a zároveň skrze ně), které probíhá na mnoha úrovních. Například pokud se jedná o kulturní komunikaci, dochází v mnoha případech ke kulturní hybridizaci díky zrychlení komunikačních toků, migraci osob a celkové prostorové mobilitě. Nově se pro míšení lokálních a globálních faktorů používá termín glokalizace. Autor staví do vzájemného vztahu globalizaci s modernizačním procesem a jeho důsledky, se kterými jsou spojeny hlavní globální problémy současnosti od chudoby a hladomorů až k narůstání nadnárodních sítí terorismu (s. 100) a devastaci životního prostředí. V této souvislosti O. Suša zajímavě pojmenovává globální ekologickou problematiku jako fenomenologický důkaz existence procesu globalizace (s. 116). A právě obraz jedné planety je snad nejviditelnější a nejnaléhavější připomínkou naléhavosti přechodu k myšlence udržitelnosti.
Ve třetí kapitole se Oleg Suša zabývá především aktéry globalizace. Vyzdvihuje zde jejich vzájemnou závislost a celkovou propojenost. Nejsilnějšími aktéry se stávají ti, kteří kontrolují informace (v tomto kontextu také média) a jsou dostatečně pružní a pohybliví. Ve výsledku vzniká systém „vládnutí bez vlády“ (Saskie Sassen), ve kterém hegemon určuje pravidla (s. 133).
Čtvrtá kapitola je nejrozsáhlejší z hlediska objemu a je věnována sociálním aspektům, změnám, rizikům a nerovnostem v podmínkách současné globalizace. Autor zde vychází z předpokladu, že „růst ekonomického bohatství a ekonomických přeměn je individualizován a nerovnoměrně rozložen a vytváří nové sociální nerovnosti a konflikty“ (s. 182). A přestože jsou zásadní ekonomické tlaky nadnárodní a mezinárodní, dopadají především lokálně (nebo zdánlivě lokálně). I když zcela jinak v podmínkách „globálního Severu“ a v podmínkách „globálního Jihu“. Je zde však zdůrazňováno, že důsledkům globální vzájemné závislosti se nevyhne žádná společnost nebo stát. Globalizovaný svět je natolik propojený, že v něm působí efekt bumerangu. Prohlubuje se problém globálních sociálních nerovností, stále se rozevírají „nůžky nerovnosti“. Nerovnosti se projevují v mnoha oblastech a přinášejí s sebou množství následků, ať se hovoří o rozkladu venkova, v užším pohledu o rozpadu rodiny a pospolitosti, což vede k oslabení solidarity a rozšíření egoistického individualismu a narcismu jedinců, kteří jsou sváděni zvnitřnělou manipulací trhu (s. 184–185) a ztrácejí zájem o věci veřejné, čímž je vyprazdňována demokracie, nebo hovoříme-li o nucené otrocké práci, o zadlužení, o externalizaci nákladů aj. K velkému nárůstu sociálních nerovností přispívá proměna pracovního trhu a zároveň struktury práce – nově vzniklé požadavky na flexibilitu a mobilitu, nové technologie vytlačující potřebu práce člověka, opouštění zaměstnaneckých jistot, stěhování zaměstnavatelů do zemí s levnější pracovní silou a ostatní faktory, které vedou k růstu nezaměstnanosti, polozaměstnanosti a „pracující chudoby“. Jedním z klíčů obrany proti marginalizaci vznikající rozevírajícími se nůžkami by podle Suši mohlo být rozvíjení lidského potenciálu, které by vedlo k větší sociální a občanské participaci. Státní investice do podpory by měly více proudit tímto směrem než směrem k vytváření závislých. Autor se zde také věnuje kritice rozvojové pomoci založené na argumentu, že růst HDP neznamená růst rovnosti, a volá po globální odpovědnosti, která je podle něj otázkou všech aktérů.
Hlavní pozitivum knihy vidím v poslední kapitole, která se snaží formulovat politické výzvy, což se mi jeví jako přínosný přístup. Oleg Suša zde analyzuje řadu nesnází, které doprovázejí snahy kritické sociální opozice zdola i shora o nápravu. Například již výše jmenovaná úskalí reprezentace a dominance „západních“ hodnot, která vyžadují důsledné úsilí o participaci a mezikulturní dialog, další je hrozba systémové kooptace při snahách o koaliční jednání. Rozhodně stojí za zmínku nebezpečí, která s sebou přináší kampaňovitost a krátkodobost některých občanských iniciativ. Velký nesoulad vytváří různorodost individuálních zájmů a jejich sledování. V cestě dále stojí úpadek demokracie, nepřehlednost, rozdrobenost, fundamentalismus, šíření korupce, narůstající obliba populismu i hrozba technokracie (s. 310–318). Proto je třeba hledat komplexní politické řešení založené na demokratických základech, mezilidské solidaritě a toleranci, které dosáhne na prostředky natolik mocné, aby zasahovaly jak ve sférách životního prostředí, tak v hospodářských otázkách, a v neposlední řadě nacházely východiska ze sociálních krizí. Tedy postupně se snažit budovat souhru mezi ekologickou a sociálně-ekonomickou udržitelností. Autor kritizuje názory, které považují roli státu za stále méně významnou, a zdůrazňuje, že občanská společnost nemůže nahradit stát. Spíše došlo k přeměně státu od národního k internacionalizovanému v důsledku vymizení přesné hranice mezi domácí a zahraniční politikou. Mělo by se proto spíše jednat o nové propojení globální občanské společnosti i státních institucí v nadnárodně či transnacionálně jednání schopnou sílu, kdy současným zprostředkovatelem je především OSN.
Na závěr k velmi zdařilému shrnutí současného bádání o globalizaci bych snad jen autorovi vytknula čtenářsky nepříliš přátelský styl psaní. Přesto je publikace značným přínosem českému nejen sociologickému prostředí a přináší povzbudivý pohled na toto kontroverzní téma. Zároveň může monografie sloužit jako rozsáhlý referenční rámec pro současnou literaturu o globalizaci.