Dnešní datum:
04. 02. 2012

Monografie založené na etnografickém výzkumu, které přinášejí komplexní pohled na migraci z genderové perspektivy, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jednou z nich je kniha o ženách a mužích, kteří prošli migrační zkušeností spojenou se zásadními proměnami ve struktuře sociálních (nejen genderových) vztahů, pocházející z pera Sheby Mariam George. Autorka v publikaci příznačně nazvané When Women Come First. Gender and Class in Transnational Migration přináší čtenářstvu obraz migračních toků zdravotních sester z Kéraly do USA. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, v nichž autorka postupně pojednává o postmigračních uspořádáních migrantek a migrantů v rodině, na pracovním trhu a v komunitě, přičemž klade důraz nejen na proměny způsobené mezinárodním pohybem, ale především na transnacionální kontext, v němž probíhá konstruování femininity a maskulinity. Ve snaze o naplnění svého výzkumného záměru sází S. M. George na určitou disharmonii, a to na dvou úrovních: za prvé, migraci pojímá jako spouštěcí mechanismus změn v genderových vztazích, a nikoli jako kontinuální proces z místa A do místa B. Za druhé, zaměřuje se na různé sféry a proměny genderových vztahů v jejich rámci, které nemusejí být ve vzájemném souladu. „Není neoprávněné předpokládat, že změny genderových vztahů v jedné sféře často přinášejí změny v jiných sférách. Jenže to nesmíme považovat za samozřejmost“ (s. 4) píše v úvodu a na dvě stě stranách své knihy poskytuje řadu příkladů podporujících své tvrzení.
Autorčin počin není průlomový v tom, že by se zaměřovala na ženy. Není ani zásadní z toho důvodu, že se zaměřuje na ženy, které migrují dříve než jejich manželé. Síla jejího přístupu tkví v citlivém přijetí genderových teorií a jejich aplikaci na každodennost nejen žen, ale také (a především) mužů. V první kapitole autorka bilancuje dosavadní výzkumy reflektující dimenzi genderu a představuje svůj vlastní přístup vycházející z Raewyn Connell. S. M. George kritizuje výzkumy, které se zaměřují výhradně na ženy, a oprošťuje se od bipolárního vidění žensko-mužské migrace tím, že obrací svou pozornost na genderové vztahy, genderovou strukturu a genderové režimy. Inovativní a přínosné nejen pro migrační, ale také pro genderová studia, je důraz, který klade na disharmonie mezi různými sférami (v jejím výzkumu mezi domácnostmi, trhem práce a komunitou). Komplexní genderovou analýzu migračního procesu obecně doplňuje o nabourání dichotomií migračních výzkumů – např. mezi veřejnou a soukromou sférou. Neméně podnětné je také autorčino pojednání o ambivalentní roli domácnosti v procesu migrace, zejména v postmigrační fází. Ta totiž může být jak místem výrazné rekonstituce genderových (soukromých) vztahů, tak místem boje za uchování patriarchálních uspořádání, které – ač nerovně diverzifikované podle genderových a generačních vodítek – představuje útočiště před novým, mnohdy xenofobním či rasistickým světem. V neposlední řadě první kapitola zachycuje rozsáhlé konceptuální proměny pojmu migrace, související s odhalením přeshraničního udržování styků se zemí původu. Jejím hlavním cílem je prozkoumat, zda a nakolik tato transnacionální pouta utvrzují nebo rozkládají genderové a třídní hierarchie. Tím, že do popředí staví gender a třídu, snaží se autorka ukázat multidimenzinalitu transnacionálních pout, která v nové zemi poskytují podporu a jsou do určité míry spouštěcím mechanismem sociální mobility.Ve druhé kapitole se již autorka obrací k analýze svého vlastního výzkumu a zavádí čtenářstvo na trh práce. A právě zde více než kde jinde naráží na limity dosavadních výzkumů, které deklarují proměny genderových uspořádání v postmigračním usazování se, avšak neodpovídají již na otázku, jak k těmto proměnám dochází a jaký mají dopad na jiné sféry života. „V jednom scénáři jsou migrantky považovány za hráčky zvyšující svou autonomii tváří v tvář konfliktním agendám domácnosti a tlakům pracovního místa. Ve druhém je jejich autonomie limitována falešným vědomím, které odmítá patriarchální struktury kontroly“ (s. 39–40). Ve všech případech je však autonomie neprozkoumaným konceptem měřeným tím, „do jaké míry je žena schopna prosadit své vlastní cíle bez ohledu na vztahy k druhým“ (s. 40). Toto pojetí je podle autorky nedostačující, takže nabízí nový koncept, jehož pomocí bude možné uchopit a pochopit specifické projevy autonomie, koncept konektivní autonomie (connective autonomy), a charakterizuje změny odehrávající se v životě migrantek. „Zatímco vstup do placené práce a emigrace zvyšují jejich mobilitu a nezávislost – finanční i sociální – zakoušejí tuto autonomii pouze jako soubor vztahů a povinností“ (s. 40). Tento koncept se jeví být jako účinný analytický obrat v chápání autonomie u migrantek a do velké míry překonává bariéry mezi diskusemi o míře autonomie a nezávislosti, která se v migračních studiích rozhořela. Autonomie přestává být chápána jako absolutní pojem („buď, anebo“) a s důrazem kladeným na vztahovost je dán prostor pro ambivalence v životních světech migrantek. S. M. George současně také pomáhá zachytit proměny statusu migrantů, kteří na rozdíl od svých žen zakoušejí sestupnou mobilitu a ztrátu konektivity. Zkušenost s trhem práce označuje autorka přívlastkem „rasizovaná“ a vyjmenovává několik příkladů diskriminace, se kterými se její informátorky potýkaly: odmítnutí, zpochybňování profesionální kapacity a rasové předsudky. Migrací a inkorporací na trh práce se tyto ženy ocitly v nových hierarchiích, které ze země původu dosud neznaly. Zároveň jim styk s relativně modernějším zdravotnickým vybavením poskytl naplnění a pocit, že mohou zachraňovat životy efektivněji. Aby čtenářstvo pochopilo pozici zdravotních sester v rámci společnosti a komunity, zavádí je S. M. George do Kéraly, aby pojednala o pozici zdravotních sester v zemi původu a vysvětlila výchozí pozici, z níž ženy startují svou migrační zkušenost. Otevření pracovních možností pro ženy znamenalo v Kérale změnu pozice žen v rodině i ve společnosti obecně. Ženy, které začaly participovat na trhu práce, nabouraly tradiční obraz a představy o ženách, které ve společnosti existují (ženy jsou zde považovány za břemeno, a to zejména díky tradici, podle které rodina musí platit, aby se jejich dcera provdala, a naopak za syna peníze dostává). Z pozice břemene se tak pracující ženy, které navíc podporovaly své rodiny, dostaly do pozice výhody, kterou rodina vlastní. Nově nabytá autonomie daná možností stát se aktivní hráčkou směřující ke kolektivním cílům měla zdroj ve finančních prostředcích zdravotních sester. Bez idealizace však autorka také ukazuje, jaké tenze tato získaná autonomie vytvořila ve vztahu ke kulturním očekáváním předepisujícím ženám závislost. Narůstající konflikty mezi rodiči a dcerami, manželkami a manžely se staly základem pro společenské přehodnocení zdravotních sester jako příliš nezávislých. Ono kulturní přehodnocení směřovalo ke snížení pozice těchto žen ve společnosti, která se nedokázala vyrovnat s jejich rostoucím významem. Východiskem tak bylo stigmatizovat (nezávislé a autonomní) zdravotní sestry, které překročily společenské konvence, a utvrdit tak stávající status quo. Zdravotní sestry kvůli svému úzkému kontaktu s doktory (muži) a pacienty (muži) začaly být považovány za prostitutky, morální vyvrhele. Jak se v takto silně patriarchální společnosti mohla vůbec objevit možnost migrace žen? Podle S. M. George sehrála nezastupitelnou roli „ohromující podpora, které se ženám dostalo z rodiny založené na patriarchálním systému… Snad to ukazuje, jak může být patriarchální systém flexibilní tváří v tvář ekonomickým potřebám“ (s. 49). Autorka tímto svým poznatkem nejen otevírá ženám jejich migrační cestu a vymaňuje je z okovů patriarchátu, ale zároveň zmírňuje fatalistické pojetí genderové struktury společnosti, která může být – v určitých situacích – otevřena méně polarizovaným a determinujícím scénářům.
Pokud byly dosavadní kapitoly protknuté příběhy a analyticky napojené na existující výzkumy a teorie, třetí kapitola věnovaná domovu a „opětovnému dělání genderu v imigrantských domácnostech“ je čtivým, typologicky zaměřeným tříděním migračních zkušeností a abstrahováním ideálních typů domácností. Zároveň však tato kapitola nabízí vhled do každodennosti migrantek a migrantů a vypráví příběhy, které podle scénářů na prknech postmigrační fáze hrají migrantky a migranti. Síla této kapitoly tkví především v tom, že odhaluje diverzitu uspořádání a rolí, které jedinci hrají. V tomto ohledu autorka vychází z rozlišení genderových ideologií a genderových strategií Arlie Hochschild. „Genderová ideologie jedince je spojena s její nebo jeho chápáním mužství a ženství a jak se tento jedinec identifikuje s maskulinním nebo femininním ideálním typem. Genderové strategie jsou pak plány jednání, které jednotlivci přijímají, aby smířili své genderové ideologie s žitou realitou“ (s. 78). Dělba práce v domácnosti je jedním z míst, kde se genderové ideologie a genderové strategie střetávají. Vágní pojem „v domácnosti“ autorka překonává, když striktně rozděluje tři dimenze, v nichž následně zkoumá míru participace žen a mužů. Těmi dimenzemi jsou péče o děti, domácí práce a vaření a rozhodování v otázkách finančních. Odlišnosti v různých typech domácností mohou být vysvětleny několikerými faktory – důležitou roli hrají vzorce migrace, vztahy k trhu práce a uspořádání péče o děti. Tyto odlišnosti dávají vzniknout čtyřem typům domácnosti; jsou jimi tradiční mužem vedená domácnost a na obrácené straně spektra pak ojedinělá, ženou vedená domácnost. Mezi nimi stojí domácnost s nucenou participací a domácnost založená na partnerství. Všem těmto typům se autorka podrobně věnuje, přičemž své pojednání zakládá na příbězích jednotlivých rodin. Vedle hodnotného biografického materiálu jsou tyto podkapitoly zajímavé z hlediska vzájemných vztahů mezi ideologiemi a strategiemi a z hlediska proměn v genderových vztazích. Zatímco v případě tradičních rodin jsou ideologie a strategie ve shodě a hlavou rodiny zůstávají i po příchodu do nové země muži, u ostatních již to není tak přímočaré. K proměnám genderových vztahů dochází mj. pod vlivem hodnot, které migrantky a migranti přijímají v nové zemi. Dělba práce v domácnostech migrantek a migrantů představuje výzvu zejména pro muže, kteří jsou v počátcích závislí na svých manželkách. Také na tomto místě autorka jasně demonstruje, že dělání genderu není individuální performancí, ale interakčním procesem, a že řešení tenzí mezi genderovými ideologiemi a strategiemi je „rodinným projektem“ migrantek a migrantů.
Jak se migranti – manželé migrantek, které ze země původu odešly jako první – vyrovnávají s proměnami genderových uspořádání? Odpověď nejen na tuto otázku hledá čtvrtá kapitola, zaměřená na roli komunit. Zde se S. M. George dotýká dvou zásadních témat, která stála stranou pozornosti výzkumů migrace. Za prvé, prizmatem analytické kategorie genderu zkoumá zkušenosti mužů. Paradoxem genderově senzitivního výzkumu je, že začíná jako kritika opomíjení žen ve výzkumech migrace a končí jako opomíjení mužů. George tento obraz překonává a demonstruje, jak důležité je nahlížet na muže prizmatem genderu. Za druhé, pojednává o religiozitě migrantů, o církvi jakožto prostoru esenciálně spjatého s postmigrační fází. Migrace vzala mužům možnost jednat jako „muži v pravém slova smyslu“ (s. 149). Migranti byli často označováni jako manželé svých žen, tj. nikoli např. Jack, ale „manžel Jane“ apod. Hlavní argument, který autorka v kapitole rozvíjí, je následující: Muži si kompenzují v prostoru církve své privilegované postavení, jejich patriarchální status je revalidován, tradiční role žen upevněna a reprodukována. „Zdá se, že sféra církve je prostorem pro úspěšnou kompenzaci slábnoucího statusu ve sféře domova a práce. Zdravotním sestrám jako by rostoucí profesní status a ekonomická vzestupná mobilita nabízely větší moc v domácnosti, zatímco nutnost dodržovat normy správné femininity se projevuje v kostele. Nicméně, paradoxně, genderové vztahy v těchto sférách se vzájemně podkopávají“ (s. 156). S. M. George ukazuje, jak nižší pozice mužů na trhu práce a jejich spojení se zdravotními sestrami (které bylo známkou zženštilosti mužů) byla kompenzována potvrzováním mužské dominance v církvi. Tato kompenzace souvisela s potvrzováním nižšího postavení žen v rámci církve – komplementárně vzhledem k jejich zvyšující se pozici ve sféře práce a domova. Zde S. M. George uzavírá kruh, který začala psát hned v první kapitole: genderové vztahy a dominance v těchto sférách nelze považovat za harmonické – naopak, dominance v jedné sféře nepodmiňuje stejné postavení ve sféře druhé.
Nedílnou součástí migrační zkušenosti autorčiných informátorek a informátorů tvořila transnacionální pouta, na které je zaměřena pátá kapitola. S. M. George si transnacionální vazby neidealizuje. Je si vědoma jejich pozitivních dopadů – zejména utvrzení koheze komunity apod., zároveň však uvádí, že mohou utvrzovat stigma, jehož nositelkami zdravotní sestry jsou. „I přes nově nalezenou profesionální úctu mimo Kéralu negativní diskurs o vykonávání povolání zdravotní sestry ovlivňuje nejen zdravotní sestry, ale také jejich manžele, děti a celou imigrantskou komunitu“ (s. 185). Návštěvy rodičů, transnacionální sňatkový trh, institucionální vazby, upevňování pozice mužů v církvi (a pozice církví), ale také genderové a generační konflikty v transnacionálním měřítku – to jsou jen některá témata, kterým se autorka věnuje. Právě na nich ukazuje, že udržování transnacionálních vazeb může být osvobozující, ale zároveň svazující. Například uvedený sňatkový trh považuje za „potenciální institucionální prostor pro třídní mobilitu, protože migrující, a jejich děti mohou pozvednout svůj status a vyšplhat výše po společenském žebříčku“ (s. 196). Zároveň však tyto vazby mohou být represivní v tom, že reprodukují ustavené hierarchie. Opět na transnacionálním sňatkovém trhu „ošetřování je známkou předmigračního statusu reprodukujícího třídní a genderové stigma. Tato instituce podporuje reprodukci asymetrických genderových norem, které vyžadují, aby dívky z druhé generace byly „domácké“, odlišné od chlapců“ (s. 196). Tato dvojakost transnacionálních vazeb je důležitým poznatkem pro studium transnacionalismu ve vztahu k genderové diverzitě dovolující překonat idealizaci transnacionálního prostoru.
Kniha Sheby Mariam George představuje průlomovou publikaci pro studium migrace a genderových vztahů, a to hned z několika důvodů. Migračním studiím George přináší novou postavu: migrantku profesionálku. Již E. Kofman (2000) upozorňuje na neviditelnost kvalifikovaných migrantek, které zastiňuje zájem o nekvalifikované a nevzdělané migrantky, jež se uchytí jako pomocné pracovnice na neperspektivních pozicích. Vzorce migrace těchto žen se mohou radikálně lišit od nekvalifikovaných migrantek – např. povahou sociálních sítí, které udržují (s. 198). Další postavou, kterou autorka staví do centra migračních studií, je muž. Poněkud paradoxně, zdá se na první pohled. Na druhý pohled však již tolik ne, protože zkušenosti mužů s migrací zatím nebyly prizmatem genderu systematicky zkoumány. Právě tento přístup by odkryl různé formy hierarchií nejen mezi muži a ženami, ale také mezi muži navzájem. Genderovým studiím S. M. George přináší jakési oprášení konceptu genderovaných sfér s důrazem kladeným na diskontinuity a disharmonie mezi nimi. Zároveň poukazuje na vyjednávání patriarchátu, který oprošťuje od zakořeněnosti a fatálnosti. Neviktimizuje ženy, naopak aktivizuje je a umožňuje jim „dělání genderu“ jak v odporu, tak v souladu s normativními očekáváními. Čtivou formou se tak dotýká základních témat migračních a genderových studií a analyticky propojujeoboje, aniž by propadla esencializaci nebo zjednodušujícím tvrzením.