Praha–Bubeneč: Pražská čtvrť Bubeneč je od 2. poloviny 19. století známa jako bohaté archeologické naleziště. V době výstavby dnes již zaniklých továrenských areálů a jejich pozdějšího nahrazování obytnou zástavbou zde byly zaznamenány nálezy prakticky všech pravěkých kultur, se kterými se setkáváme v Praze a jejím okolí. Právě minulá intenzivní výstavba vedla současné archeology k představě, že zdejší archeologický potenciál je již vyčerpán a že lze jen stěží očekávat významnější objevy.
V  druhé polovině loňského roku prováděl Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. záchranný archeologický výzkum, jehož investorem bylo Kanadské velvyslanectví, a ve spolupráci se společností Archeo Pro o.p.s. záchranný archeologický výzkum v  Papírenské ulici, jehož objednavatelem byl Ústav organické chemie a biochemie AV ČR. Oba výzkumy přinesly nad očekávání dobré výsledky a významně přispěly k poznání dávné minulosti Prahy.

V září a říjnu roku 2011 proběhl pod vedením Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. záchranný archeologický výzkum na parcele č. p. 95 v ulici Ve struhách v Praze – Bubenči o celkové výměře 450 m². Pozemek, na němž má stát nová budova kanadského velvyslanectví, se nachází v archeologicky nesmírně cenném prostoru s doklady kontinuálního osídlení sahajícího od neolitického období po raný středověk. S lehkou nadsázkou by bylo možné konstatovat, že zde archeologové měli možnost prozkoumat osídlení tellového charakteru. Tell (sídlištní pahorek) je sice charakteristický především pro oblast Blízkého východu, avšak situace odhalená v Bubenči naplňuje podstatu tohoto termínu více než dostatečně. Tato skutečnost je v rámci české archeologie zcela výjimečná.
Co archeology vlastně opravňuje k popisování osídlení zjištěného výzkumem jako tellu? Na pozemku v ulici Ve struhách 95 bylo prozkoumáno velmi mocně vyvinuté kulturní souvrství dosahující místy až 190 cm. Na Blízkém východě jsou telly tvořeny především stavebním materiálem z rozpadlých obydlí – nepálených cihel. Je zřejmé, že v případě Bubenče nemůžeme o používání nepálených cihel uvažovat. Mocné souvrství tedy muselo vzniknout jako výsledný produkt velmi intenzivního lidského osídlení, které započalo již s příchodem prvních zemědělců do Čech. V tomto období, tj. během neolitu, se na sprašovém podloží vyvinul poměrně stabilně mocný (40–50 cm) půdní horizont, který byl činností člověka přeměněný na kulturní vrstvu. Nad půdním horizontem jsou uloženy mladší antropogenní vrstvy, do nichž se zahlubují objekty.
Přestože vyhodnocování výzkumu nadále pokračuje, již nyní je zřejmé, že na lokalitě existovalo minimálně pět hlavních chronologických fází osídlení, které jsou zastoupeny různými úrovněmi zahloubených objektů. Tyto fáze pokrývají neolitické (kultury s lineární a vypíchanou keramikou) a eneolitické období (jordanovská či michelsberská kultura), dobu bronzovou (knovízská kultura, především ve štítarské fázi), a dobu železnou (bylanská kultura).
Nálezy keramiky z laténského a římského období, které byly roztroušeny ve svrchních partiích kulturního souvrství, napovídají, že při terénních úpravách souvisejících s výstavbou hospodářského zázemí bývalé Hoyermannovy továrny a jeho vily byla část „tellu“ zničena.
Během výzkumu byly nejčastěji zachyceny pozůstatky dřevěných konstrukcí domů (kůlové jámy a jamky a základové žlábky) a jejich zahloubené interiéry. Dále byly prozkoumány zásobnice, různě velké odpadní jámy a otopná zařízení související s obydlími.
Kromě stop po lidském osídlení byly objeveny i doklady pohřbívání. Dva žárové hroby uložené v keramických urnách lze předběžně datovat do štítarské fáze knovízské kultury. Nádoby byly vyjmuty in situ a nyní čekají na odborné rozplavení obsahu a následnou analýzu. Kromě nich byl objeven i malý jamkový žárový hrob, který obsahoval jen jednu miniaturní keramickou nádobku.
S žárovým pohřbíváním může rovněž souviset i rozlehlá kamenná destrukce o nepravidelném oválném průměru (cca 3.5 x 2.6 m), jejíž význam dosud není přesně určen. V jejím zásypu byly zjištěny roztroušené drobné úlomky kostí, koncentrace velkých úlomků kvalitně pálené keramiky a miniaturní keramická nádobka.
Avšak pravděpodobně nejvýznamnější nález uskutečněný během výzkumu představuje soustava linií, které jsou interpretovány jako doklady po orbě. Celkem se podařilo identifikovat čtyři nepravidelné paralelní brázdy (tloušťka linií 8–10 cm a maximální hloubka 8 cm) v celkové délce 9 metrů. Předběžně lze vznik brázd datovat do starší fáze eneolitického období.
Nejstarší doklady používání háků a jednoduchých pluhů se v Evropě objevují ve větší míře až kolem roku 4000 př. n. l. Stopy háků jsou doloženy nejen na mnoha místech Evropy ale i v České Republice (Březno u Loun). Zpravidla se jedná o tzv. křížovou orbu, avšak vyskytují se i případy jednoduchých paralelních linií, především pod mohylami. V tomto případě hovoříme o tzv. rituální orbě (např. v Březnu u Loun: sklonek neolitu až počátek eneolitu; v polském Sarnowu: staroeneolitický hrob). Výjimečnost nálezu z Bubenče tkví ve skutečnosti, že nalezené paralelní linie (brázdy) pravděpodobně nelze pokládat za rituální orbu, neboť se po případné mohyle nedochovaly žádné stopy.