(1879–1960)
Letos v červenci si připomínáme sto třicet jedna let od narození významného českého sociologa, filozofa a pedagoga Arnošta Inocence Bláhy. Ten filozoficky navazoval na Masarykův kritický realismus a současně
u nás reprezentoval přechod od klasického pozitivismu k sociologickému objektivismu francouzského sociologa Emila Durkheima, jehož byl žákem.
Arnošt Inocenc Bláha se narodil 28. července 1879 v Krasňově u Humpolce jako druhé ze šesti dětí řídícího učitele Jana Bláhy a Albertiny Bláhové, rozené Dvořákové. Po studiu na gymnáziu v Pelhřimově v letech 1889–1897 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, ze kterého byl pro své svobodomyslné názory roku 1899 vyloučen, a odešel za starším bratrem do Vídně studovat univerzitu. Rozhodl se pro povolání svého otce, tedy učitelství. Filozofické a sociologické vzdělání získal Bláha rovněž na univerzitách v Praze a Paříži (zde byl v letech 1902–1903 a 1908–1909 na studijním pobytu právě u výše zmíněného Emila Durkheima). Již před odjezdem do Paříže obhájil na univerzitě v Praze dizertační práci Duše malého národa (1908). Po ukončení činnosti v dívčím učitelském ústavu v Litomyšli se Bláha soustředil na přípravu habilitace. K tomu účelu připravil do tisku i svou první knihu Město: Sociologická studie (1914), která se stala i jeho habilitační prací. Roku 1916 se habilitoval na české technice v Brně, ale jeho docenturu vídeňská vláda z politických a národnostních důvodů potvrdila až o tři roky později.
Po kratší pedagogické činnosti na středních a vysokých školách v Praze a Brně přešel roku 1922 na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, na které působil v letech 1922–1939 a 1945–1949 jako profesor sociologie a ředitel sociologického semináře. Spolu s Emanuelem Chalupným a Josefem Ludvíkem Fischerem zde také vydával Sociologickou revui (1930–1940, 1946–1949). Bláhovo vědecké dílo náleží převážně do oboru sociologie a etiky, dotýká se však i mnoha problémů pedagogiky. Kromě teoreticko-metodologických sociologických prací vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice rodiny a výchovy. Bláhovy práce jsou vedeny základní snahou podřídit vědeckou cestou sociologii životním cílům. Mezi jeho hlavními díly lze jmenovat např. studie Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie dětství (1927), Dnešní krize rodinného života (1933), Sociologie inteligence (1937), Vědecká morálka a mravní výchova (1940), Výchova k rodičovství (1947). Veškeré své poznatky, vědecké názory a závěry obsažené v jednotlivých monografiích se Bláha pokusil shrnout v syntetické práci Úvod do sociologie, která byla vydána až z jeho pozůstalosti v roce 1968.
Kromě vlastní vědecké práce se věnoval rozsáhlé přednáškové činnosti. Jen na Horácku proslovil přes devět set přednášek a po odchodu do Brna organizoval přednášky v celostátním měřítku s využitím rozhlasu, osvětových škol, lidových akademií apod. Sám pak v letech 1921–1949 absolvoval na šest set dvacet vystoupení, z nichž nejvíce oblíbené a navštěvované byly jeho přednášky určené pro dělníky.
Bláha rovněž zastával řadu funkcí jak doma, tak v zahraničí. Byl místopředsedou Masarykovy sociologické společnosti, předsedou sociologické sekce při České akademii zemědělské, zakladatelem a předsedou Filozofické jednoty v Brně, členem a později viceprezidentem Institut international de Sociologie, dopisujícím členem Sociálního ústavu ČSR, členem Národní rady badatelské, řádným členem České akademie věd a umění a také členem redakcí několika vědeckých časopisů.
Arnošta Inocence Bláhu lze považovat za jednoho z předních průkopníků vědeckého stylu v české sociologii. Jako první v Čechách kladl důraz na soustavný sociologický výzkum společnosti a sám tuto myšlenku také uskutečňoval. Po penzionování v roce 1949 se stáhl do ústraní a žil v něm v podstatě až do své smrti 25. dubna 1960.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Letos v červenci si připomínáme sto třicet jedna let od narození významného českého sociologa, filozofa a pedagoga Arnošta Inocence Bláhy. Ten filozoficky navazoval na Masarykův kritický realismus a současně
u nás reprezentoval přechod od klasického pozitivismu k sociologickému objektivismu francouzského sociologa Emila Durkheima, jehož byl žákem.
Arnošt Inocenc Bláha se narodil 28. července 1879 v Krasňově u Humpolce jako druhé ze šesti dětí řídícího učitele Jana Bláhy a Albertiny Bláhové, rozené Dvořákové. Po studiu na gymnáziu v Pelhřimově v letech 1889–1897 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, ze kterého byl pro své svobodomyslné názory roku 1899 vyloučen, a odešel za starším bratrem do Vídně studovat univerzitu. Rozhodl se pro povolání svého otce, tedy učitelství. Filozofické a sociologické vzdělání získal Bláha rovněž na univerzitách v Praze a Paříži (zde byl v letech 1902–1903 a 1908–1909 na studijním pobytu právě u výše zmíněného Emila Durkheima). Již před odjezdem do Paříže obhájil na univerzitě v Praze dizertační práci Duše malého národa (1908). Po ukončení činnosti v dívčím učitelském ústavu v Litomyšli se Bláha soustředil na přípravu habilitace. K tomu účelu připravil do tisku i svou první knihu Město: Sociologická studie (1914), která se stala i jeho habilitační prací. Roku 1916 se habilitoval na české technice v Brně, ale jeho docenturu vídeňská vláda z politických a národnostních důvodů potvrdila až o tři roky později.
Po kratší pedagogické činnosti na středních a vysokých školách v Praze a Brně přešel roku 1922 na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, na které působil v letech 1922–1939 a 1945–1949 jako profesor sociologie a ředitel sociologického semináře. Spolu s Emanuelem Chalupným a Josefem Ludvíkem Fischerem zde také vydával Sociologickou revui (1930–1940, 1946–1949). Bláhovo vědecké dílo náleží převážně do oboru sociologie a etiky, dotýká se však i mnoha problémů pedagogiky. Kromě teoreticko-metodologických sociologických prací vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice rodiny a výchovy. Bláhovy práce jsou vedeny základní snahou podřídit vědeckou cestou sociologii životním cílům. Mezi jeho hlavními díly lze jmenovat např. studie Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie dětství (1927), Dnešní krize rodinného života (1933), Sociologie inteligence (1937), Vědecká morálka a mravní výchova (1940), Výchova k rodičovství (1947). Veškeré své poznatky, vědecké názory a závěry obsažené v jednotlivých monografiích se Bláha pokusil shrnout v syntetické práci Úvod do sociologie, která byla vydána až z jeho pozůstalosti v roce 1968.
Kromě vlastní vědecké práce se věnoval rozsáhlé přednáškové činnosti. Jen na Horácku proslovil přes devět set přednášek a po odchodu do Brna organizoval přednášky v celostátním měřítku s využitím rozhlasu, osvětových škol, lidových akademií apod. Sám pak v letech 1921–1949 absolvoval na šest set dvacet vystoupení, z nichž nejvíce oblíbené a navštěvované byly jeho přednášky určené pro dělníky.
Bláha rovněž zastával řadu funkcí jak doma, tak v zahraničí. Byl místopředsedou Masarykovy sociologické společnosti, předsedou sociologické sekce při České akademii zemědělské, zakladatelem a předsedou Filozofické jednoty v Brně, členem a později viceprezidentem Institut international de Sociologie, dopisujícím členem Sociálního ústavu ČSR, členem Národní rady badatelské, řádným členem České akademie věd a umění a také členem redakcí několika vědeckých časopisů.
Arnošta Inocence Bláhu lze považovat za jednoho z předních průkopníků vědeckého stylu v české sociologii. Jako první v Čechách kladl důraz na soustavný sociologický výzkum společnosti a sám tuto myšlenku také uskutečňoval. Po penzionování v roce 1949 se stáhl do ústraní a žil v něm v podstatě až do své smrti 25. dubna 1960.
Václav Hankovec,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Česky
