Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Praha stala vedle Paříže, Berlína, Krakova a Varšavy význačným střediskem ruské a ukrajinské emigrace. Díky velkorysé nabídce Tomáše G. Masaryka zde našli ti, kdo ztroskotali v zápase za svobodnou Ukrajinu, nový domov, nové pracovní příležitosti a perspektivu dalšího vzdělání. Na Masarykův přímý popud vznikl na Ministerstvu zahraničí ČSR fond pomoci, z něhož se vyplácela finanční podpora emigrantským institucím i jednotlivcům. Takto rozsáhlou pomoc emigraci nezorganizovaly ani bohatá Francie, Německo či Polsko.
Zdroj: Slovanská knihovna
Ačkoli Masarykův humanistický projekt znesnadnila pozdější světová hospodářská krize, jež ve třicátých letech citelně zasáhla i naši republiku, českou pomoc ukrajinské emigraci lze označit za významnou; umožnila totiž v té nejkritičtější době uchovat značný duchovní potenciál starší generace ukrajinských emigrantů a nové nastupující generaci nabídla možnost studia. Ve dvacátých letech přesídlila z Vídně do Prahy Ukrajinská svobodná univerzita (založena v roce 1921 ve Vídni), dále v Praze vznikl Ukrajinský pedagogický institut M. Drahomanova (1923) a z jeho iniciativy i Ukrajinské gymnázium (1926; jeho pozdějším sídlem byly Řevnice, okrajová část Prahy). Od roku 1923 působilo v Praze Ukrajinské studio výtvarného umění. V Poděbradech od roku 1922 přijímala studenty Ukrajinská hospodářská akademie, kde studovali též dva příští významní představitelé ukrajinské básnické skupiny, tzv. „pražské školy“, Jevhen Malanjuk a Leonyd Mosendz. Pražská pobočka vídeňského sociologického ústavu se v roce 1925 přeměnila v Ukrajinský sociologický ústav, který působil do roku 1932.
Ukrajinská literární i vědecká emigrace rozvíjela svou činnost v českém prostředí od počátku dvacátých let. Spisovatel O. Oles obnovil v Praze činnost novinářů a spisovatelů Ukrajiny, organizace, která předtím působila ve Vídni. Vznikl také Ukrajinský spolek přátel knihy (1927), který vydával časopis Knyholjub. Ani ukrajinští studenti nezaháleli a do Ukrajinské akademické obce (1919 – o tři roky později se stala základnou Ústředního svazu ukrajinského studentstva) zvali spisovatele a vědce, pořádali literární večery, přednášky, oslavovali jubilea (ohlas mezi ukrajinskou komunitou vyvolala např. oslava šedesátých narozenin O. Olese). Ukrajinská akademická obec vydávala také časopis Ukrajinskyj student a literární almanach Sterni. Mladí i starší autoři publikovali v ukrajinských časopisech, které tehdy v Praze vycházely (např. Nova Ukrajina, Perebojem, Novyj šljach apod.). Při Ukrajinském studiu výtvarného umění zahájilo činnost vydavatelství Jurije Tyščenka, při Ukrajinském pedagogickém institutu M. Drahomanova nakladatelství Sijač, při Ukrajinském sociologickém ústavu nakladatelství Vilna spilka. Publikační možnosti nabízelo i nakladatelství Ukrajinska moloď, kde vycházela edice Mistři světového umění. V první polovině 30. let přibylo ještě nakladatelství Česko-ukrajinska knyha, Ukrajinskyj plast, Kolos. Družstvo Ukrajinskyj hromadskyj vydavnyčyj fond (1923–1932) mělo k dispozici i vlastní tiskárnu.
Na rozdíl od ukrajinské literární emigrace, která žila v izolaci (totéž lze tvrdit i o literární emigraci ruské) a nenavázala těsnější kontakty s českým literárním prostředím (jednou z výjimek byl básník Jevhen Malanjuk, který si dopisoval se Svatuplukem Macharem, překládal Macharovu poezii a udržoval kontakty s Františkem Halasem i Jaroslavem Seifertem), udržovali ukrajinští vědci spojení s českými i zahraničními kolegy (totéž platilo o ruských emigrantských vědcích) a publikovali v českém i zahraničním odborném tisku. Praha umožnila některým z nich další vědeckou dráhu v zahraničí – např. Dmytru Čyževskému a stejně tak ruskému slavistovi Romanu Jakobsonovi.
Dmytro Čyževskyj se narodil v roce 1894 v Oleksandriji v chersonské gubernii (pozdější Kirovohradská oblast). V letech 1911–1913 studoval na petrohradské a v letech 1914–1919 na kyjevské univerzitě a krátce přednášel v kyjevském Ústavu šlechtičen. Je známo, že za revoluce sympatizoval s menševiky a po převzetí moci bolševiky byl krátkodobě uvězněn. V letech 1921–1922 se bez úspěchu zúčastnil konkurzu na pedagoga kyjevské univerzity. V té době mu hrozilo další zatčení, protože na Ukrajině probíhal proces „vyhnání zahnívající buržoazní inteligence“, a to především historiků, filozofů a filologů. D. Čyževskyj se rozhodl emigrovat. Během dalších dvou let si doplňoval vzdělání na univerzitách v Heidelbergu a ve Freiburgu, načež přesídlil do Prahy, kde od roku 1924 působil jako lektor a později docent v Ukrajinském pedagogickém institutu M. Drahomanova. Od roku 1929 přednášel také na Ukrajinské svobodné univerzitě v Praze. Za práci Filozofija na Ukrajini získal hodnost profesora (1927). Za pobytu v Praze spolupracoval s českými i zahraničními vědeckými společnostmi, např. s Filozofickou společností, s Pražským lingvistickým kroužkem, dále se Slovanským ústavem aj. Přednášel a publikoval, což dokládá korespondence dochovaná v pražských archivech. V roce 1932 přijal nabídku univerzity v Halle, aby převzal vedení katedry slavistiky a přednášel literaturu, dějiny kultury, vedl semináře slovanské poezie. Ve stejných oborech působil i na univerzitě v Jeně (1935–1938). Kromě toho byl zván na přednášky do Francie, Švédska, Polska a Československa, takže spojení s Prahou stále udržoval. Po druhé světové válce se přestěhoval do Marburgu, kde přednášel na tamější univerzitě. V letech 1951–1956 působil na Harvardské univerzitě v USA. V roce 1956 se rozhodl pro návrat do Evropy a až do své smrti v roce 1977 byl profesorem a vedoucím slavistiky na univerzitě v Heidelbergu. Zabýval se slovanským barokem, Hegelovou, Nietscheho a Kantovou filozofií, dílem a filozofií ukrajinského filozofa H. Skovorody, tvorbou Gogola a Dostojevského (např. stať o novele Dvojník patří k nejhlubším analýzám Dostojevského tvorby).
Čyževského vědecké dílo je neobyčejně rozsáhlé, reprezentuje více než 900 především literárněvědných prací, psaných ukrajinsky, rusky a německy. Jeho komparatistická metoda vychází z filozofie literatury. Nesporně byl ovlivněn i strukturalismem, který praktikoval již v Pražském lingvistickém kroužku. Nejvýznamnější Čyževského monografie jsou: Lohyka (Logika, 1924), Narysy z istoriji filosofiji (Nástin dějin filozofie, 1944), Ukrajinske literarne baroko (Ukrajinské literární baroko, 1944), Istorija ukrajinskoj literatury vid počatkiv do doby realizmu (Dějiny ukrajinské literatury od počátků do období realismu, 1956), Porivnjalna istorija slavjanskych literatur (Srovnávací dějiny slovanských literatur, 1968), Kulturno-istorični epochy (Kulturně-historické epochy, 1978) a Russische Literaturgeschichte des 19. Jahrhunderts (Dějiny ruské literatury 19. století, 1967).
D. Čyževskyj byl ve svém oboru vědcem světového formátu, za totalitního režimu na Ukrajině zamlčovaným. Nikdy však nezapomněl na svou vlast a jazyk. Jeho práce, např. Dějiny ukrajinské literatury od počátků do období realismu, která byla na Ukrajině publikována až v 90. letech, je i v současnosti základem vysoko-školského výkladu o literatuře. Její jedinečnost spočívá v zapojení ukrajinské problematiky do evropského literárního kontextu a v objevení i zdůraznění významu ukrajinského literárního baroka nejen pro další vývoj domácí, ale také ruské literatury.
Uvědomoval si rovněž, jak důležitý byl pro jeho odborný růst pobyt v podmínkách svobodné první československé republiky; v jeho pracích najdeme četné odkazy na českou vědu a literaturu. Významně přispěl také ke studiu komeniologie tím, že v roce 1934 objevil v jednom z archivů v Halle rukopis J. A. Komenského Všeobecné porady o nápravě věcí lidských.
Významu vědeckého díla Dmytra Čyževského pro slavistiku a bohemistiku byla v roce 2000 věnována pražská konference, jíž se zúčastnili badatelé z České republiky, Ukrajiny, Německa i z USA.
ALENA MORÁVKOVÁ,
předsedkyně Pražské skupiny SVU
English
