U příležitosti 12. konference experimentální biologie rostlin (článek o ní naleznete v příštím čísle Akademického bulletinu), kterou ve dnech 14.–17. září 2010 uspořádala Česká společnost experimentální biologie rostlin, dostalo průčelí budovy Přírodovědecké fakulty UK ve Viničné ulici v Praze novou dominantu – pamětní desku a bustu významného českého biologa. Odhalením pamětní desky od akademického sochaře Jindřicha Zeithammla na „Viničné 5“ dotvořil prof. Němec trojici osobností (Albert Einstein, Vladimír Krajina), jež se studentům i laické veřejnosti připomínají na dalších dvou budovách v areálu PřF UK. Česká i slovenská akademická obec tak opožděně splácí dluh velké vědecké osobnosti a vyjadřuje uznání za její badatelské úspěchy, za propagování vědy ve společenském a politickém prostoru, za popularizování jejích výsledků veřejnosti.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jana Albrechtová z katedry experimentální biologie rostlin zahajuje slavnostní odhalení pamětní desky.
Bohumil Němec se narodil v roce 1873 v Praseku u Nového Bydžova a zemřel v Havlíčkově Brodě roku 1966 ve věku 93 let. Studoval přírodní vědy na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zde se habilitoval příspěvkem k fyziologii a anatomii rostlinné buňky v roce 1899. O tři roky později převzal po profesorovi Čelakovském vedení Botanického ústavu a v roce 1907 byl jmenován řádným profesorem. Ve 34 letech byl nejmladším profesorem na Filozofické fakultě. Od roku 1903 vedl nově založený Ústav rostlinné fyziologie. V poválečném období se v roce 1919 coby děkan zasloužil o vyčlenění přírodních věd jako samostatné fakulty. V letech 1921–1922 se stal rektorem UK. V druhém poválečném období byl v roce 1953 jmenován akademikem ČSAV.
Suma jeho experimentální práce v období do začátku první světové války výrazně prosadila domácí vědu v evropském, a tehdy i světovém kontextu. B. Němec založil rostlinnou fyziologii a vlastní činností i pracemi svých žáků určil její počáteční směřování; z tohoto základu vyrůstá dosud. Do encyklopedického a učebnicového povědomí pronikla jeho extrapolace metodik a experimentálních zásahů uplatňovaných na zoologických objektech do rostlinné cytologie, která ztratila výlučně popisný charakter. Inspirace z dřívějšího pobytu v ústavu zoologa profesora Vejdovského. Světově známým se B. Němec stal statolitovou teorií, jež v lokalizaci škrobových zrn v kořenových buňkách nalezla signál geotropismu, orientaci růstu a ohýbání kořene pod vlivem zemské tíže. Bohumil Němec získal prioritu v experimentálním navození polyploidie, zmnožení chromozomální sádky buněčného jádra.
Pamětní desku odhalil prorektor Univerzity Karlovy Petr Volf.
Na základě své nezpochybnitelné autority a intelektuální váhy mohl lobovat za význam vědy v kontextu národní vzdělanosti i na politické scéně. Sám se stal jako poslanec Národního shromáždění od roku 1918 součástí této scény. Přátelil se s Karlem Kramářem, prvním ministerským předsedou Československé republiky, u něhož nalezl podporu při zakládání Ústavu rostlinné fyziologie, blízký vztah měl k ministrovi financí Aloisi Rašínovi, jehož finanční příspěvek umožnil vydávání časopisu Vesmír.
Bohumil Němec byl v tom nejlepším slova smyslu i vyslancem československé vědy v zahraničí v období, které je se současnou expanzí vědeckého cestovního ruchu nesrovnatelné. Od roku 1905 např. nevynechal ani jedno Mezinárodní setkání botaniků a třikrát byl zvolen jeho místopředsedou. Zahraniční kolegové jej zvali k vystoupením na shromáždění francouzské a anglické asociace pro pokrok vědy. Zúčastnil se i generálního shromáždění Mezinárodní rady vědeckých unií a stal se členem jejího Výboru pro vědu a její sociální vztahy. Vždy tak byl vědeckou autoritou a vědomým reprezentantem této země.
Popularizaci považoval B. Němec za samozřejmou součást badatelské práce, službu veřejnosti, nikoli jen úlitbu okolnostem. Z jeho pera, vůdčí vědecké osobnosti, čerpaly popularizující vědecké přílohy respektovaných deníků. Jako dlouholetý šéfredaktor Vesmíru (vycházel v letech 1923–1944) pečoval o mladé přispěvatele a akcentoval historickou kontinuitu české vědy i vědy obecně.
Protagonisté odhalení Luboš Nátr, předseda České společnosti experimentální biologie rostlin (vlevo), Jan Krekule z Ústavu experimentální biologie rostlin a prorektor Univerzity Karlovy Petr Volf
Osobně jsem profesora Němce zažil jako svého školitele kandidátské práce, když mu táhlo na devadesátku. Přátelská posezení v oblacích tabákového dýmu nepřipomínala setkání učedníka a učitele. Udivoval nelíčeným zájmem o širší kontext problému i fenomenální pamětí, jedním z nástrojů jeho geniality.
A jaký je tedy Němcův „kšaft“? Osud člověka zasvěcený vědě. Vědě, která napájena zvídavostí přináší osobní satisfakci. Vědě jako nositelce humánního poselství pokroku. Vždy tomu věřil. A také vědě jako součásti národních aspirací. Purkyňovské „badatel musí být synem svého národa“ bylo i jeho krédem. Krédem člověka z generace dovršitelů národního obrození. Jeho vlastenectví, postmoderně zdiskreditované slovo, nám ale – přiznejme – občas chybí.
Rád bych poděkoval všem, kdož se o poctu profesoru Němcovi zasloužili. Především katedře experimentální biologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK, která tento čin iniciovala a dotáhla do konce. Iniciativa postrádala prostředky, jež nakonec velkoryse poskytla Přírodovědecká fakulta a překvapivě i mnoho pedagogických a badatelských institucí, především vysokých škol. Škoda, že mezi donátory nebyla Akademie věd ČR.
Profesor Bohumil Němec se vytratil z naší perspektivy, která nerada reflektuje minulost, nenašel místo ani v našem klipovém vnímání světa. Zkusme ho vrátit a připomeňme si osobnost, jejíž dimenzí se nám tolik nedostává.
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.
Česky
