V dubnu letošního roku uplynulo 75 let od úmrtí Václava Posejpala (1874–1935), profesora experimentální fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, výrazné osobnosti české vědy v první třetině 20. století.
Foto: Archiv MÚA AV ČR
Václav Posejpal se narodil 20. prosince 1874 ve vsi Rasochy na Kolínsku. Nejprve studoval na reálném gymnáziu v Kutné Hoře, později přešel na gymnázium do Hradce Králové, kde maturoval. Zájem o matematiku a fyziku jej přivedl ke studiu na české univerzitě v Praze (1895–1899). Rodina nemohla svého syna v dostatečné míře finančně podporovat, a tak se již na gymnáziu musel živit kondicemi. Filozofickou fakultu pražské univerzity absolvoval v roce 1899 a o rok později obhájil doktorskou disertaci. Poté učil na středních školách v Praze, Hradci Králové a posléze na Královských Vinohradech. Jeho pedagogické působení jej podnítilo k úvahám o zefektivnění výuky fyziky na středních školách: zabýval se aplikací matematiky v učebnicích fyziky, zaváděl fyzikální praktika. V akademickém roce 1908–1909 byl na studijním pobytu v Paříži, kde docházel na přednášky a pracoval na Collège de France v laboratoři prof. Henri Pellata. Zde také vznikla jeho práce o vlivu magnetického pole na Voltův článek, na jejímž základě byl po svém návratu do Prahy habilitován. V říjnu 1919 se Posejpal stal mimořádným profesorem a v dubnu 1921 byl jmenován řádným profesorem experimentální fyziky na tehdy již samostatné Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V rámci fakulty zastával funkci administrativního ředitele fyzikálního ústavu.
Řada referátů a recenzí uveřejněných v odborných časopisech vypovídá o okruzích Posejpalova vědeckého zájmu, z něhož se rodily jeho vlastní práce. Zprvu se věnoval lomu světla v plynech. Časově náročná pozorování prováděl na Jaminově interferenčním refraktometru kombinovaném s fotometrem sestrojeným podle Lummer-Brodhunova principu. Dalším významným tématem, jímž se zabýval, byly vlastnosti rentgenového záření. Jeho kniha Roentgenovy X paprsky z roku 1925 je první českou prací podávající souhrnný výklad o tomto tématu. Některé závěry, k nimž později v tomto oboru dospěl, však nebyly přijímány bez výhrad.
Od poloviny dvacátých let se věnoval problematice nejmenších tehdy známých částic hmoty. Vypracoval svébytnou teorii „světového éteru“ tvořeného nehmotnými „neutrony“, které vznikají splynutím protonu a elektronu. Jeho publikované dílčí vývody o korpuskulárním charakteru světového éteru, jimiž se snažil vysvětlit např. kosmické záření, záporný elektrický náboj Země či stabilitu atomů, vzápětí podrobili detailní kritice František Záviška a Viktor Trkal, kteří je shodně prohlásili za zcela neudržitelné.
Významná byla jeho aktivita v předních vědeckých společnostech domácích i zahraničních. Byl členem Jednoty československých matematiků a fyziků (od r. 1909 jejím jednatelem). Na výzvu spolkového výboru sepsal důkladný Dějepis Jednoty českých matematiků (jak zněl původní název společnosti), vydaný r. 1912. Posejpal byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk (1923) a České akademie věd a umění (1926). Od založení Československé národní rady badatelské (1924), která především koordinovala mezinárodní styky v oblasti přírodních a technických věd, se s plným zaujetím podílel na její činnosti. Stál v jejím nejužším vedení ve funkci generálního sekretáře, účastnil se několika schůzí Mezinárodní rady badatelské v Bruselu, v roce 1928 byl zástupcem ČSNRB na radiologickém sjezdu ve Stockholmu. Od roku 1929 byl členem Mezinárodního výboru pro míry a váhy v Sèvres a podílel se na zřízení československého úřadu pro míry a váhy.
V době svého studijního pobytu ve Francii se stal dopisujícím členem Société française de Physique a rozsáhlé kontakty s francouzskými fyziky udržoval i nadále. Za své zásluhy byl jmenován rytířem Čestné legie, čestné doktoráty mu udělily univerzity v Nancy a v Poitiers.
Václav Posejpal zemřel v Praze 8. dubna 1935.
JAN BOHÁČEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Česky
