O tom, že dějiny vína v islámském světě nabízejí mnohem pestřejší příběh než jen prohibici, varovně vztyčený prst právních autorit a vylévání zkonfiskovaného moku do prachu cest, se můžete dočíst v odborné publikaci Víno a vinařství v dějinách islámu islamologa a arabisty doc. Miloše Mendela z Orientálního ústavu AV ČR, jehož instituce knihu právě vydává a kterého jsem při této příležitosti požádala o rozhovor.
Vlevo: Zahradní slavnost členů mystického řádu, safíjovský Írán, perská miniatura, asi rok 1615.
Vpravo: Muslimský soudce (qádí) z Hamadánu, jsa v podnapilém stavu, se nemůže zúčastnit přelíčení, perská miniatura, 17. stol.
S vaší vědeckou činností na poli arabistiky a islamologie bývá často spojována problematika jako džihád, rozbory názorů a činů soudobého radikálního islámu nebo koncepce islámského reformismu. Proč jste se pustil do tak kuriózního tématu, jako je víno v islámu?
Není to kuriózní téma. Moje kniha patří do kategorie těch, které se v historiografii a příbuzných oborech označují za „everyday-life history“ nebo „Alltagsgeschichte“ – tedy dějiny každodennosti. Pojednává o víně a vinařství, případně jiných druzích nápojů vyrobených na bázi etylalkoholu, v dějinách islámu. Odvíjí se v ní příběh o osudech vína v dějinách těch oblastí světa, kde se od první poloviny 7. století rozvíjel náboženský (státoprávní) systém, o němž leckdo z nás ví, že víno a alkohol vůbec zakazuje. Proto se z takového vymezení tématu může na první pohled zdát, že půjde o prezentaci lehkého, úsměvného a senzačního příběhu, na němž se budu snažit ukázat archaickou povahu islámského náboženství v kontextu moderní doby, případně jeho neslučitelnost s naší demokratickou Evropou, nebo že budu chtít na příkladu zákazu vína demonstrovat, jak naši humánní a mírumilovnou civilizaci, založenou prý výhradně na židovsko-křesťanských a antických základech, vyznavači tohoto náboženství do 30 let zničí.
Z laciného znevažování islámu nebo jakéhokoli jiného duchovního systému bych vás nepodezřívala, ale přesto – opravdu si myslíte, že současný islám není pro západní svět závažným tématem?
Ale jistěže jde o jedno z velkých témat současnosti. Tzv. „západní civilizace“ si tu už několik let vyrábějí nového papírového tygra a někteří myslitelé v české kotlině se do toho procesu zapojují. Je komické, s jakým zaujetím řešíme problémy zemí, kterých se to opravdu týká. Teď je u nás prostě zase jednou v módě „islámské nebezpečí“. Po celé dějiny středověku a novověku tomu tak bylo, ale platilo to oboustranně. Také islámský svět se přinejmenším od 18. století bál „Západu“ – a měl k tomu mnoho pádných důvodů.
Vpravo: Pijácká slavnost (bazm) na dvoře safíjovského šáha Abbáse I. Velikého (vladař uprostřed), detail z nástěnného obrazu v letohrádku Čehel sutún (Čtyřicet sloupů) v Isfahánu, 2. pol. 16. stol.
Vlevo: Pijácká scéna, stránka z egyptského rukopisu zábavného literárního žánru, zvaného maqáma, od spisovatele al-Harírího, mamlúcký Egypt, kolen roku 1334.
Tedy – je islám pro současnou Evropu nebezpečný?
Zde není čas na nějaké obsáhlejší analýzy nebo závěry, ale jedno je jisté: Islám patří do kulturního a historického dědictví Evropy zrovna tak jako křesťanství nebo judaismus. Mimochodem – také islám má své desatero morálních principů, které se od těch Mojžíšových příliš neliší. A přesto – židé, ale hlavně křesťané a muslimové – tyto morální principy po celé dějiny svorně porušovali. Těch hodnot, na nichž se dnes buduje – pokud to má vůbec smysl – křehké evropské povědomí, je ovšem mnohem více. A dále – hrozba islámu pro Evropu, jak ji formulují někteří novináři a intelektuálové – je ideologická fikce. Z mého pohledu islamologa je to vlastně vědecký pseudoproblém, jenž pěstují ti, kteří nejsou schopni vysvětlovat si jisté negativní jevy současného světa a Evropské unie jinak než v plochých a nepochopených kategoriích, jako je údajná „svatá válka“ islámu proti demokracii, nebo na nesouměřitelných hodnotách jako západní demokracie a humanita versus orientální totalitarismus a násilí. Takové úvahy pak většinou končí na islamofobních webových portálech typu Eurabia.com, kde skoro z každého materiálu čpí demagogie a kulturní rasismus. Podívejte se schválně, kdo tam píše.
Diskuse na téma islámu je však u nás stále živější. Nechcete se do ní zapojit?
Zapojil jsem se do ní dostatečně, když jsem před třemi lety spolu se dvěma mladšími kolegy napsal knihu Islám v srdci Evropy. Na pěti stovkách stran tam analyzujeme vlivy islámské civilizace na dějiny a kulturu českých zemí, sledujeme vznik a vývoj muslimské obce na území Československa a její současnost. Nic víc nemohu a ani nechci udělat. Jakékoli jiné seriózní studie na téma přistěhovalectví a kulturní jinakosti musí být opřeny o solidní sociologickou, sociálně antropologickou nebo demografickou erudici a to já neumím. Relevantní téma to také může být pro bezpečnostní služby jednotlivých evropských zemí, jsou-li ovšem k tomu konkrétní důvody, a nikoli jen hysterické výkřiky, že každá mešita, kterou bychom u nás povolili, je potenciálním skladištěm výbušnin. Solidních studií jsou dnes na Západě hromady. Kdybych se však zapojil do ideologických debat na webu nebo v médiích, dal bych tím známým xenofobům, jako je Geert Wilders v Holandsku nebo Roman Joch u nás, najevo, že seriózním odborníkům stojí za to s nimi polemizovat. Ale s hloupostmi nemá smysl polemizovat z odborných pozic. Udělal jsem to někdy před 7–8 lety, když jsem v obsáhlé analýze rozcupoval Huntingtonovu tezi o „střetu civilizací“ – a nebyl jsem sám. Ukázalo se, že to cupování bylo opodstatněné, protože tento, u nás tehdy tolik obdivovaný, americký politolog měl například neuvěřitelně povrchní představy o evropských i islámských dějinách.
Detail z perské miniatury, který na příkladu vína výmluvně znázorňuje vztah mezi světskou a duchovní (legislativní) mocí v islámských dějinách. Vlevo sedí vladař, patrně safíjovský šáh Ismácíl I., s číší vína v ruce, vpravo muslimský učenec a právník s Koránem v rukou a vyčítavým pohledem ve tváři, perská miniatura, raně safíjovské období, 1. pol. 16. stol.
Vraťme se tedy k vínu. Dá se na jeho osudech v islámských dějinách demonstrovat, že islám je moderní náboženský systém, nebo spíš to, že je ve svém vývoji 200–300 let pozadu za vývojem Západu, jak se někdy říká?
Mým úkolem jako islamologa či religionisty přece není soudit, zda to či ono náboženství je „dobré“, „moderní“ a jiné zase „zaostalé“. Kromě toho přece nebudu generalizovat a konjunkturálně měnit své názory jen proto, že nějaký náboženský fanatik spáchal masovou vraždu a jsou toho plné noviny. Křesťanství prošlo určitým historickým vývojem a islám také. Je právě tam, kde je, a mně rozhodně nepřísluší se nad něčím pohoršovat nebo odhadovat, zda je islám za někým o 300 let pozadu. Stejně tak nemá smysl klást si otázku, zda Bůh je, či nikoli. Smysl má pokud možno objektivně a s vědeckou pokorou studovat myšlenkové koncepty a každodenní život těch etnik, národů a kmenů, které si myslí, že Bůh (bohové, božstva) existuje, a na svém přesvědčení budují nějakou kulturu. Právě proto například už 17 let působím v Ústavu religionistiky FF MU v Brně, kde se zásadně dodržuje princip vědeckosti a nadkonfesních přístupů, kde si zkrátka nepletou religionistiku s teologií a nezatahují do vědy třeba angažované křesťanství. Proto ostatně pracuji už 26 let v Orientálním ústavu, jednom ze dvou nejstarších společenskovědních pracovišť AV ČR, kde se jednotlivé kultury Asie a Afriky studují se zaujetím, ale s nezbytným metodologickým a „citovým“ odstupem.
Všechna fota: Archiv autora
Takže ve své knížce o vínu v islámu nehájíte žádné stanovisko?
Ve svých knihách a článcích rád bourám vžité mýty a klišé. Islám sice víno zakazuje, ale celá téměř pětisetstránková monografie – mimochodem s rozsáhlým poznámkovým aparátem, rejstříkem a bibliografií – je vlastně o tom, jak se tento zákaz v dějinách porušoval, jak se ho snažili obcházet vládci, dvořané, islámští učenci i obyčejní lidé. Ne každé téma bylo v dějinách i současnosti islámu diskutováno tak soustavně jako právě požívání nebo vnější užití alkoholu a alkoholových preparátů v každodenním životě muslimů. Dá se dokonce říci, že otázky spjaté s alkoholem se dnes staly důležitou platformou, na níž se odehrává mnohem širší ideové soupeření mezi stoupenci islamizace společnosti a představiteli polovičatého politického a intelektuálního sekularismu. Mým úkolem je tento fenomén analyzovat, seznamovat s ním veřejnost u nás i odbornou veřejnost prostřednictvím cizojazyčných studií.
GABRIELA ADÁMKOVÁ
Česky
