Funkční období nynějšího předsedy Akademie věd ČR Jiřího Drahoše je determinováno celkovým stavem společnosti. Vzápětí po nástupu do čela Akademie byl nucen řešit otázky elementárního přežití instituce, krizi ve financování způsobenou problémy s od počátku chybnou metodikou hodnocení vědy, ze zámoří dorazila do Evropy ekonomická krize, jež se rozprostřela nad všemi oblastmi života společnosti vědu nevyjímaje. Loňský rok se v Akademii nesl ve znamení vlastního hodnocení pracovišť. To samo o sobě představuje obrovské penzum práce. Blíží se konec čtyřletého funkčního období předsedy AV ČR, tedy příležitost pro malou rekapitulaci.
Obě fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Od rozhovoru při vašem zvolení do čela Akademie (AB 9/2009) napětí ve společnosti rozhodně nepolevilo a od zápasu o Akademii – za niž se v roce 2009 postavily i vysoké školy – se boj aktuálně přesunul přes návrh vysokoškolského zákona právě k nim. Akademie je podpořila, od začátku nepovažuje koncepci nového zákona za dobrou. Proč?
O vysokoškolském zákonu se mluví už dlouho a jeho výsledek neodpovídá době, po níž se připravuje. Ve Stanovisku Akademické rady AV ČR k diskusi o věcných záměrech zákona o vysokých školách a zákona o finanční pomoci studentům jsme shrnuli obecné důvody. Z našeho pohledu je však klíčová naše hlavní námitka vůči návrhu zákona: ten se zabývá pouze vysokými školami a ne terciárním vzděláváním jako takovým. Tuto skutečnost považujeme za zásadní problém a namítali jsme ji ve všech připomínkách k věcnému záměru. Zákon, který naprosto pomíjí roli Akademie věd a jejích pracovišť, ale i jiných neuniverzitních institucí, které se mohou a měly by se podílet na vzdělávání, je z principu špatný.
Jak je možné, že se už při vzniku zákona nepodaří kvalitu jeho věcného obsahu ovlivnit (a zdaleka se nejedná jen o konkrétní zákon, o němž hovoříme)?
V případě naší hlavní námitky sehrál roli postoj některých kolegů z vysokých škol, kteří nemají zájem na takovéto podobě zákona. Ne úplně všichni, ale velká část jich je spokojena se současným stavem, tedy s tím, že Akademie věd je vlastně ze hry. Na druhou stranu musím korektně říci, že se najdou představitelé vysokých škol, kteří podporují právo Akademie věd k udělování titulu Ph.D. Nutno podotknout, že se nejedná jen o titul jako takový, ale hlavně o to, že v současné úpravě zákona jsme závislí na dobré vůli děkana nebo rektora, jestli s ústavem Akademie uzavře smlouvu, aby naši pracovníci mohli vykonávat školicí činnost. To znamená velmi nedůstojné a podřízené postavení špičkové vědecké a vzdělávací instituce, jakou Akademie věd nesporně je. Spolupráce v doktorském studiu opticky vzato funguje zejména v oborech, kde je velký přetlak studentů – například výchovu doktorandů v biomedicíně si vůbec nedovedu představit bez účasti všech našich ústavů v krčském areálu. Jsou ale obory, kde je studentů méně a kde se o ně tvrdě soupeří. Tam nám vysoké školy jistě nechtějí „usnadňovat život“; na druhé straně je to špatný přístup – mělo by nám jít především o kvalitu vědecké výchovy.
Při aktuálním napětí ve společnosti a obrovských tlacích visí ve vzduchu stále nebezpečí, aby se Akademie s univerzitami nerozhádala, což by ohrozilo jak Akademii, tak i vysoké školy.
Vztahy mezi Akademií a vysokými školami jsou nejlepší, jaké pamatuji. Média ráda často sdělují, že Akademie vede s vysokými školami válku, a argumentují například vzrušenějšími diskusemi kolem rozpočtu v Radě pro výzkum, vývoj a inovace. Samozřejmě jde-li o peníze, navíc z jednoho měšce, může mít každá instituce jiný názor, ale věcně si troufám tvrdit, že vztahy s vysokými školami, včetně těch na formální úrovni mezi vedením Akademie věd a vedením vysokých škol, jsou velmi solidní. Například v předvečer našeho rozhovoru (31. 1.) jsme se v mé pracovně sešli s rektory významných pražských vysokých škol, abychom dohodli společný postup před setkáním s primátorem Bohuslavem Svobodou, na kterém budeme probírat strategii Prahy pro příští programovací období strukturálních fondů. Zdůrazňuji, jde nám v tuto chvíli zejména o Prahu. Myslíme si, že regiony jsou investičně prakticky saturované, ale Praha, jak víme, na omezenou možnost čerpání financí z fondů doplatila, přestože je v ní kumulováno asi 60 % vědeckého výkonu a vysokoškolského potenciálu. I tato schůzka, stejně jako některé další, je svědectvím o tom, že kontakty mezi vedením AV ČR a vysokých škol jsou velmi dobré.
Koncentrace vědy i vzdělávání do aglomerací není nic netypického. Dochází však i jinde ve světě k takovým absurditám, aby se natolik významná aglomerace jako Praha nefinancovala?
Nevím o žádném takovém případě. Chápu, že strukturální fondy byly určeny k vyrovnání rozdílů mezi regiony, ale to, co se stalo u nás, je opačný extrém. Praha je beznadějně podfinancovaná, výše deficitu v oblasti vědy se odhaduje na 18 mld. Kč. Přitom vůbec nejde o masivní budování nových kapacit na zelené louce, jako tomu bylo v případě některých mimopražských univerzit, ale o prostou obnovu toho existujícího – to platí jak pro ústavy AV, tak pro vysoké školy situované v Praze.
Ještě se vrátím k otázce tlaků na finanční měřitelnost/návratnost výsledků vědy, která nebere dostatečně v úvahu nezbytnost základního výzkumu a vše argumentuje aplikovatelností. Občas se divím, že se vůbec nepřipomíná, jak lehkomyslně se u nás v devadesátých letech totálně zničil průmyslový výzkum. Pod heslem privatizace se vytunelovala vývojová zařízení, zkušebny a podobná zařízení, která teď průmyslu chybí. Vždyť právě průmyslové lobby velmi tlačí, aby se financoval hlavně výzkum, jenž přináší okamžitý efekt.
Je to velice krátkozraká politika. Navíc se tady, možná z neznalosti, možná účelově, směšuje aplikovaný výzkum s průmyslovým. Základní a aplikovaný výzkum k sobě mají velmi blízko a já stále opakuji, že řada ústavů Akademie věd, zejména inženýrské a technické, dělá v zásadě výzkum aplikovaný. To, co neděláme a ani dělat nechceme, je výzkum průmyslový – to je starost firem a tam by si měl stát velmi důkladně promyslet priority, které chce podpořit. Z prin-cipu by ale měla průmyslový výzkum financovat firma. Když někdo říká, že je u nás příliš financován základní výzkum a málo výzkum aplikovaný, není to pravda už proto, že hranice mezi nimi je velmi neostrá. Znovu říkám, pokud chce stát podpořit průmyslový výzkum nebo vývoj v některých oblastech, měl by velmi bedlivě zvážit ve kterých a měl by také chtít vědět, jaké jsou konkrétní výsledky takové podpory.
Koncem devadesátých let jsem se setkala s lidmi z průmyslového vývoje, kteří byli velmi ztotožněni se svou prací a téměř se slzami v očích se snažili zabránit zničení různých vynikajících zkušeben. Možná by se to mělo připomínat…
Myslím, že si to mnoho lidí začalo uvědomovat bohužel až příliš pozdě. Sám jsem pracoval v inženýrském výzkumu a poměrně často jsme spolupracovali s některými rezortními ústavy – řada z nich byla velmi potřebným mezičlánkem mezi průmyslem a ústavy Akademie věd. Samozřejmě i tenkrát byla v rezortních výzkumných ústavech spousta balastu, byly často početně předimenzované. Jenže pak se s vaničkou vylilo i dítě, odborně schopné týmy byly rozprášeny nebo privatizovány – některé z nich naštěstí fungují docela dobře i dnes. Ale spousta lidí tuto sféru úplně opustila, mnozí začali třeba jezdit pro firmy jako obchodní zástupci, samozřejmě s daleko lepším platem. Odtud vyplývá, až na pár výjimek, současný nepříliš utěšený stav rezortního a průmyslového výzkumu – přitom tento potřebný mezičlánek nemůže suplovat žádný ústav AV ČR ani žádná vysoká škola.
Evropa se třese, leckteré reformy už přinesly totálně shnilé ovoce, objevují se různí mesiáši lobbující zvučným hlasem za jedině smysluplný, tedy „ekonomicky přínosný“ – přeloženo aplikovaný, ale zejména průmyslový – výzkum nevidouce, že v obdivovaných asijských destinacích dostává základní výzkum zcela volné ruce. Ustojí naše věda tyto tlaky?
Mohu-li mluvit za sebe, snažím se je ustát již od té doby, co jsem nastoupil do funkce. Zmíněné tlaky přetrvávají, průmyslová lobby je docela silná, ale vyčítám jí velmi krátkozrakou politiku. Je známo, že ekonomická situace nejen České republiky není nijak skvělá, ale je třeba si uvědomit, že z celkového státního rozpočtu jde na vědu, výzkum a inovace jen asi 26 miliard. Z toho pak pouze třetina připadne na základní výzkum v Akademii věd a na vysokých školách, zbytek je vázán na jiné typy financování, jako např. účelové financování, kofinancování evropských projektů nebo podporu průmyslového výzkumu – mimochodem ten dostává zhruba 4,5 miliardy. Znamená to, že oněch 26 miliard nejde zdaleka pouze na vědu! Jestliže začneme tuto poměrně malou část státního rozpočtu dále ořezávat, obávám se, že to může dopadnout jako s průmyslovým výzkumem. Když jednou zrušíte sehraný tým lidí, který dlouhodobě pracuje na nějakém výzkumném problému, těžko ho už někdy dáte dohromady. Zde by si měl stát uvědomit, jaké má vlastně obecné priority a jestli má opravdu podporovat jen to, co vede k okamžité aplikaci.
Věnujme se nyní Akademii věd ČR, která podrobila svá pracoviště a týmy náročnému hodnocení, jež pochopitelně vyvolalo řadu reakcí. Ústavy se nejvíce ohrazovaly vůči následnému přepočítávání výsledků – nakolik se bude další hodnocení lišit a kdy vlastně začne?
Podle současné dikce zákona č. 130 je poskytovatel povinen provést takovéto hodnocení, pokud neakceptuje zatím stále platnou metodiku, tedy onen pověstný „kafemlejnek“. Akademie věd jako poskytovatel provádí hodnocení periodicky za období pěti let, to znamená, že další by mělo nastat v roce 2015. Na Ministerstvu školství byl však v současné době zahájen individuální projekt národní pod názvem Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací (Metodika). Jde o projekt nového způsobu hodnocení a financování výzkumu, který by už ale měl být na celonárodní úrovni. V optimistickém případě to znamená, že by za těch pět či šest let už konečně neprováděla kvalitní hodnocení jenom Akademie věd, ale mělo by se uskutečnit na úrovni všech výzkumných organizací. Doufám, že tento projekt dospěje úspěšně k cíli, ale buďme realisté – dříve než v roce 2016–2017 se asi celá náročná procedura nerozběhne. Systém se musí vymyslet, připravit a hlavně otestovat – tedy udělat to, co se nikdy nestalo v případě „kafemlejnku“.
Jak by se dal porovnat systém, kterým hodnotila Akademie svá pracoviště, s hodnocením zvaným kafemlejnek?
Každé hodnocení má část kvantitativní, pro niž se musí připravit konkrétní podklady. Nikdo nemůže hodnotit tým vědců, ať jsou to chemici nebo archeologové, aniž by podrobně znal jejich výsledky. Soubor výsledků, a teď je úplně jedno v jaké disciplíně, je součástí jakéhokoli hodnocení – poskytuje potřebné kvantitativní parametry. „Kafemlejnek“ se od civilizovaných metod hodnocení odlišuje především tím, že už nebere v potaz nic jiného s přesvědčením, že dokáže velmi rozdílné výsledky archeologů anebo kvantových chemiků sesypat dohromady a přepočítat je objektivně na body a ty následně na peníze. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Například publikační výsledky dvou zdánlivě srovnatelných oddělení se mohou významně lišit třeba proto, že do jednoho oddělení nastoupili noví mladí vědci, kteří začali publikovat teprve ke konci hodnoceného pětiletého období. Podle „kafemlejnku“ by takové oddělení dostalo méně financí, přestože správná strategie by mohla být přesně opačná – tedy výrazněji podpořit perspektivní tým. Jenže tohle může odhalit pouze per review hodnocení, žádný „kafemlejnek“ to nezvládne.
V nejbližších měsících budou voleni noví ředitelé pracovišť. Čekáte nějaké překvapení?
Byl bych rád, kdyby se nějaká překvapení odehrála, ale pracuji v Akademii věd dostatečně dlouho a prošel jsem i manažerskými stupni v ústavu, tudíž vím, že pozice ředitele akademického ústavu – jakkoli prestižně vypadá pro veřejnost nebo kolegy odjinud – není zas takovým postem, aby se o něj uchazeči prali. Ředitel má velkou spoustu starostí a málo času na vlastní vědní disciplínu. Jeho kolegové mají čas plně se věnovat vědě, mohou získat prostřednictvím grantů slušné prostředkym, a ekonomicky tedy určitě nestrádají. Ředitelské křeslo je, nebo by mělo být, službou ostatním a ne nástrojem splnění osobních ambicí. Přesto doufám, že se nějaké nové tváře mezi kandidáty v ústavech objeví – samozřejmě mám o situaci poměrně dobrou představu, přece jenom jsem ve funkcích v AV docela dlouhou dobu. Že bych ale čekal v důsledku zveřejnění inzerátu v Nature, že by se sem začali masivně hrnout zahraniční kolegové, to určitě ne…
MARINA HUŽVÁROVÁ
Podle Stanov Akademie věd České republiky, které schválila vláda ČR usnesením ze dne 24. května 2006 č. 614 s účinností od 1. ledna 2007, předseda Akademie věd jedná ve všech věcech týkajících se Akademie.
Při správě rozpočtové kapitoly Akademie je odpovědný za hospodaření s prostředky státního rozpočtu; k tomu je povinen vytvořit a uplatňovat systém interního auditu a finanční kontroly.
Předseda dále zejména:
a) předsedá zasedáním Sněmu, Rady a předsednictva,
svolává zasedání Rady a předsednictva a navrhuje jejich program,
b) jmenuje nejvýše pět místopředsedů Akademie z volených členů předsednictva,
pověřuje je vedením vymezených oblastí činnosti Akademie a odvolává je z funkce,
c) vydává zřizovací listiny pracovišť a jejich změny,
d) jmenuje a odvolává ředitele pracoviště,
e) rozhoduje o mzdách a o výši odměn ředitelů pracovišť,
f) na návrh Rady uděluje ceny a medaile Akademie a další pocty.
Předsedu jmenuje a odvolává prezident České republiky z členů Sněmu na návrh Sněmu, který projednává a prezidentu České republiky předkládá vláda České republiky.
Funkční období předsedy je čtyři roky. Tatáž osoba může zastávat funkci předsedy nejvýše dvě po sobě jdoucí funkční období.
Česky
